Rok na vsi/Červen/Svinské správec

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Svinské správec
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 344–346.
Licence: PD old 70

Na den sv. Aloisia.

Mrtvým, prázdným polednem sálá strašný jih. Všecko je na obtíž. Šaty i tělo i hlava. Kdo musí, jde jen lenivě; kdo pracuje, nestačí stírat pot; potem se lepí košile i tomu, kdo leží. Líně vlekou se s lehkým svým vozíkem Kočárkovi oslíci. Dvě ovce, nerozlučné jejich průvodkyně, družně batolí se vedle nich.

„Prrr!“ zastavil Kočárek na rohu zahrady svoje spřežení. — — V bezpečném chládku vysokého platanu oddechli si osli, Kočárek na samečka odskočil si k Rybáři.

Šedivci zahloubali se v nejlhostejnější klid. Náruční, už starý, kosmatý osel, polozplesnivělý, zádumčivý jak čtrnáctidenní vdova, rozkročen jako vždy na všecky čtyry strany světa, hluboce klonil zemdlenou svou hlavu a jen ty uši uštipované mouchami nasvědčovaly tomu, že osel žije. Mnoho, mnoho let už prožil a mnoho pamatoval i nepamatoval. — — Sedlový, ještě mladý osel, statný a živý, pošilhával po svém pánu a tak zastřihal ušima, když velitele svého viděl mizet v šeru všem oslům na světě nepochopitelné místnosti.

V oslí stín lehly si i ovce.

Nemohlo být důstojnějšího a vhodnějšího pána těchto dvou oslů i s ovcemi, než byl Wenzl Kočárek. Nepohyblivou krví, líným tělem i marným hloubáním o věcech, které za hloubání ani nestojí, dobře se hodil k nevyrovnatelným těmto okrasám panské konírny. — Malý, už starý a zplesnivělý jak na jedlině lpící lišejník, bezvousý a jednooký s šišatou lebkou, dělal dojem příšerný. Hluboké a hojné vrásky, zrovna tak bezúčelně obličejem jeho tažené, jak bezúčelné byly starosti, které vrásky do tváře té vryly, brázdily jak pomačkanou jeho tvář. Věčně špinavý, věčně neurovnaný tento obličej tkvěl v stálém zkřivení pošklebného úsměšku. Na pravé oko neviděl, levým šilhal, bosé jeho nohy jako by se chtěly utrhnout a prchnout každá zvlášť. Nepohybovaly se jinak než líným, stejnoměrným krokem oslím. Rovno chodily ty nohy jenom tenkrát, když ruce objímaly samečka. Tenkrát mohl i po provaze chodit a nebyl by spad.

Zrovna tak divoký byl i jeho ústroj, pocházející z nesmírné minulosti. V létě nosil jen košili a povyhrnuté nohavice, v zimě přibyl ještě starý zalátovaný zimník panského střihu. Na hlavě míval vždy tentýž tvrdý klobouk, jaký před třiceti lety znaly jen velkoměstské chodníky. Ze zaprášené hraběcí šatny vynesli jej jednou na koridor a poslali dosluhovat na Kočárkovu hlavu. Původně hnědá jeho barva nadobro zrezavěla, střecha byla prolámána a dodávala pánu svému lumpáckého vzezření. V prosáklém, mastnotou navlhlém, prachem zpola prožraném, potlučeninami a prolomeninami divně a jinak zkřiveném tomto klobouku dělal Kočárek dojem pobudy, povalujícího se už jen v kořalnách a obědvajícího jen za vraty.

Byl to hodný člověk a nebyl to hodný člověk. Byl to lump a nebyl lump. Měl a nemá a sotva už bude co mít. Život tisíců sedláků, kteří přišli na buben.

Kunzův statek býval jeho kdysi. Ta šišatá jeho hlava bývala v Hvozdci za Brnem obtížena i úřadem starosty. Uměl i německy a s jakousi deputací mluvil i s ministrem. Dobré jeho jméno stálo kdysi za celou obec hvozdeckou (nebyl Habrůvčan) a majetek bratru za třicet tisíc zlatých.

A „všechno vzal čert“ — všecko se rozprchlo — vypil svět. Pára nad vodou, dubnem strávený sníh. I ta chaloupka nad humny, z dědiny jak vyštvaná, i ta byla prodlužena do posledního došku a patřila Kočárkovi jen proto, že žid na ni nemohl najít kupce. — —

Když Kočárek pozbyl pole i les, vinohrad i dům — hledal práci v silůvecké továrně. Tam přišel o zdravé oko a zůstalo mu jen šilhavé. Ale to kalnou kořalkou přece nikdo neošidil.

Továrna padla a Kočárek vstoupil na zámku do služeb oslích.

V létě jezdil se svými sedáky, svážel jetelinu, vozil písek, ze zahrad odvážel smetí. V zimě nechal osly v konírně a spravoval zas dobytek vepřový. „Svinské správec“ říkala mu Habrůvka a Kočárek jen pošilhával a usmíval se svinskému tomu vtipu, na který byl do jisté míry i hrd.

Děti měl tři. Syna oženil, dvě dcerky poslal do služby. Mladší už třikrát porodila v brněnském nalezinci. Porodila, pokojila a šla do služby zas. S nemluvnětem těšil se stařeček s babičkou. Živili je, opatrovali je, a když vnouče umřelo (až dosud umřelo každé), zaplatili i pohřeb a u hrobu srdečně nad ním oba plakali, když pan rechtor zazpíval: „Pojď do ráje, neviňátko!“ — — —

Píval Kočárek víno — až do Rakous si pro ně zajížděl.

Píval pivo, dokud byl „mohutné“.

V Brně jiného neznal než to, co teče „z prazdroje“.

Teď už pil jen ráno za pět, večer za pět, někdy i za tři mezi dnem. Pivo už mu ani tak nechutnalo jak ta za pět s úzkým hrdýlkem.

Starý osel zahlédl, že Kočárek vrací se z hospody.

Bez pobídnutí, pán ještě ani k vozu nedošel — spřežení s ovcemi pod vozem dalo se v krok.