Rok na vsi/Červen/Kolem svatého Jana Křtitele

Rok na vsi – Červen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Svinské správec	Kolem svatého Jana Křtitele

Údaje o textu
Titulek:	Kolem svatého Jana Křtitele
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 346–365. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zrání

Na svatého Jana otvírá se létu brána

První plody zrají, v plání slunce zlatě hoří les. Země jako krví zbrocená rozlévá se v máku těžký nach, růžemi voní zahrádky, nějak lehce dýchá les. Ryvízové keře jsou obsypány plodem, zapalují se už i třešně, plny jsou ploty malin, horkem vypráhlá ústa osvěžují děti chladivou krví jahod. Na svatého Jana jahody do džbána. Co jich bylo, co jich bylo! — Velebů Frantík celé dny na křivých svých nožkách šmoulal se lesy, a když vycházel z bučin, plné hrnce „truskavců“ odnášel do zámku, k Frau Ebr, na faru i do školy, snad jen jahodami byl živ, od pondělka do neděle měl červení jejich stále umazanou tvář. Až do Dubňan je táta jeho nosil i do Brna a do chaloupky zakutálel se zas jednou nějaký ten groš. — Hřiby ještě tak, hřiby kdyby chtěly růst! Půl Habrůvky by se jimi sytilo den co den a jak loni i předloni na vozech by je odváželi do Brna. Nejen Velebům, celé chudé Habrůvce pomohl by zas na čas Bůh. Ale není jich — nekvete ještě zem. — —

„Tak pořádné dýšč — hneď be bele ven. A potem se neptajó, jak be chudýmu lidu belo zas dobře. — Šak só temu dva roke, jen z Habrůvke prodalo se hříbků za dvě sta rénskéch. V Lóčkách bel jeden lifrant a ten v košách na dvóch vozech deň jak deň jich vozel na štací. Všecko do Vídňa. Já s dětima tenkrát po lesách nasbíral přes padesát rénskéch!“ vzpomínal starý Veleba, nejproslulejší „hubař“ z Habrůvky. „Hale dokaváď ešče v lese néni bílo, dokáď zem néni ‚poplesnivělá‘ — néni hříbků, néni naděje.“

A příroda nepomýšlela na hojivý déšť. Lidé a zvířata horkem vláčeli se jak opilí. Nikde vláhy, nikde chládku, země pukala jak roztrhaná kůra v tisícero ran, zvadle k zemi chýlily se rostlinky, při životě udržované jen rosou milosrdné noci. Od úsvitu rána až do chvíle stmívání v úpalu slunce v polích pilně pracoval lid, žita šedla, lánem vlnila se údolí a svahy, zrnka botnala v živný chléb. Na svatého Víta půl zrnka žita. — — Sedláci už objednávají kosy až odkudsi z Karpat a jak děti s radostí ukazují si navzájem své nástroje, kde vyryto měli své jméno i číslo domu. Radní Chalupa, sotva mu Ráček kosu dodal, hned si ji také nasadil a na jetelině v humnech vyzkoušel lehký její říz. Sekla „véborně“. Tak velkou radost měl z kosy, že s ní i k Maxlovi přišel se „pochlubit“ a s kosou pak na louce v chladivé trávě „přespal“ celou noc.

Tak se chystala Habrůvka k největší slavnosti léta. Už byly tu, před vraty, stodolou bujné chvíle žní. Spravovaly se vozy, v kopcích pro mandelňáky se vyrovnávaly úvozy, do mlýnů se rozváželo poslední zrno, a jen hojnost, hojnost chleba a buchet rač, Pane Bože, seslat na zem, tělo už se rádo vykoupe v znoji vysilujících žní!

Doubrava

Krásná je doubrava v červnové chvíli. Zeleň, v jedno slita v neproniknutelnou zeď houštiny, hustými korunami ochlazuje dole na zemi v rozkošné přítmí steloucí se stín. Chodí člověk líbeznými těmi alejemi lesních průchodů jak parkem ohromným, zlato kape na temnou zem, všude cítit vůni nádherné střemdavy.

Životem jen jen se mihotá bezpočetným tvorstvem navštívená seč. V stinném krytu bezpečně v loži hoví si hmyzem obletovaná zvěř. Bujné traviny v mocných proudech stékají po stráních, v rojích celými mraky víří, nadnáší se a zas k zemi se níží vzduchem kolotající hmyz. V zmatku vysokých trav ojediněle tu zvedá nádhernou svou korunu lilie královská, svítí komonice, fialové orchideje jak svíčky rovné kolíbají se ve stínu, krásně malovaný kosatec nizounko, nizounko jak hvězdička žlutá, rozložená na tři strany, přisedá k zemi. A konvalí, konvalí je cítit ve všech lesa prostranstvích. Všechno kvete a všude vůně, barva, plápol, jas a hravý rozmar v bujnosti své překypující flóry.

„Kuku! Kuku! Akaku — kuku! — —“ zblízka a dodaleka, jako za devaterou zdí v ozvěnách i bez ozvěn rozléhá se volání žežulky. Dlouho ji slyšet — nemá konce její volání.

Ptactvo zvolna umlká. Jen do svatého Víta zpívá slavík, po svatém Janě i černohlávek oněmí, neslyšet už ani pěnic — jen žluva svým flétnovým hlasem občas zahvizdne do lesního ticha. Není už kdy na písničky máje. I v jejich lásce dospívá květ mládí a rychle dorůstá v plod. Tamodtud, z hnízd, vystrkuje zobáčky se žlutými, nenasytnými koutky, není času k zpěvům, není času k milostným hrám a jen tu a tam v broukání divokých holubů a zádumčivý vrkot hrdliček se ozve ještě někde povržený sameček. Ale i ten po svatém Janě umlká a v mrtvém klidu znojného léta smutní, až osmutní celý les.

Dlouho ránem po zelené říši svého revíru bloudí pan fořt. Ani domů se mu nechce ze vší té vůně a mazlivé vláhy chladem prosycených zákoutí. Už k osmé hodině ranní usýchá rosa po zemi, k odpočinku zve měkký mech.

Ach, krásná je červnová chvíle uprostřed doubravy, kdy jaro ještě neskonalo a léto už se plní tajemnou předtuchou v plod se nalívající přírody.

Kópačka

U rybníčku uprostřed návsí válí se po trávníku několik chlapců.

Už je jim protivno líné horko.

Vstal Prudků Josef s očima jak veverka, protáhnul se, odepjal kšandy a pravil: „Aló, chlapci, skópéme se!“

„Ja! A přinde hučitel a skópe ti, jak skópal nás.“

„Nebuj se, nepřinde. Vebírá včelám med. Lež si, dež se bojíš. Já se skópu.“

Kabát, kalhoty a košile ležely už v hromádce složeny na břehu — Josef jak žába roztažený jen hlavu vystrkoval z habrůvské louže. Převalil se několikrát ve zvířecím kalisku.

„Chlapci, ach — debeste věděli, jak je to dobrý!“ uplivuje se a hlavu drže na stranu, liboval si habrůvské lázně.

Než minulo pět minut, pralo se v rybníčku chlapců už asi pět. Přiběhli i ze záhumení a rybníček za chvilku už ani nestačil. Mlelo se to tam, chumlalo a pralo jak stádo hus. Voda vlažná, teplounká jak louh jen se po kůži mazlila, rozehrané vlnky příjemně polehtávaly tělo tu bílé, tu do hněda zpražené, až černé jak cikánská pleť. Nedbali kalu, nedbali bahna ani studu a byli by se tak máchali jak salamandři až do večera. Malí, větší se mleli jak červi v tmavém tom kalisku, kde chasa v podvečer brodívala koně. Vysoko stříkala voda, ruce se křižovaly v zápasech, tu to střiklo, tam to plesklo, smích se dusil v křiku, v křiku umlkal šplícháním udolaného pláč. Voda šuměla a pěnila se jak v kotli.

Stéskalů Cyril usmyslil si pojednou přebarvit se na Indiána. Uklidil se na mělčinu a pomazal se černým bahnem všechen od hlavy, že pak místečka na něm nezůstalo lidského. I do vlasů se mu dostaly žvance ztuhlého bláta, vlasy slepily se mu v podařené dva růžky nad čelem, které si ještě prstem zakroužil a vzpříčil v trkáč kozílka. Veselý Cyrilek stál tu jak malý ďábel. Vlastní máma by ho nebyla poznala. — — Cyrila následovaly ještě dvě jiné opičky a za těmi i ostatní. Ruce jen klouzaly po tělech naháčů a druh druha poškrabával na zádech, aby iluze mouřenína byla dokonalá. Krk, uši, zadnice — všechno musilo být vylepeno a pěkně spraveno. Divoce vyzíraly v děsné té černotě rohovky očí a bíle se cenící zuby — — —

Pojednou všecky ruce zmrtvěly — napřed hlasitě, pak šeptem a zas s ustrašeným křikem prolítlo kaliskem v tu chvíli strašné slovo: hučitel! Rybníček ztichnul jak před bouří. Všemi směry střihaly ustrašené zraky. Valem stydla v černých tělech jejich bojácná krev bělochů, a než by dvě napočítal, jak do vrabců když střelí z brokovnice, bláto jen cákalo s chlapců, jak v divokém úprku skákali, škrabali se a lezli jeden přes druhého a všichni na břeh ku svým hadříkům. Na to nebyli připraveni. Ani se nepamatovali, kde kdo co má, rvali se o své bundičky, kalhotky a košile, kdo našel co, nečekal a s garderobou v náručí tryskem po návsí dolů, po návsí vzhůru — na všecky strany rozlítlo se černé to plemeno a jen bílé šlapky v běhu prozrazovaly, že přece jenom byly z Habrůvky. — — — Dobře tomu, komu se podařilo uchytit hromádku svých hábů a vlítnout někde v mezírku mezi domy, za roh, do vrat nebo za Chalupovu sýpku, kde se teprv mohl obléci. Ostatní naháčci i bez garderoby, tak jak byli, nazí a pomazaní prolítli dědinou jak ulicí hanby.

Cyrilek jak byl, čerta půl a půl habrůvského občana, vrazil vraty přímo do náručí mámě vyhánějící ze dvora housata. Zhrozila se matička černého svého netvora a tak „nad jedním nezdařencem“ sepjala ruce. „Ťfííí, to sem se dolekala! Jak čert přiletěl, hósata tam jedno, tam druhý, poshledat sem hjich nemuhla. To belo strašný!“

Krčovýmu bělohřívkovi spadl do rybníčka kabát. Eh, co kabát! — Nebylo kdy na lovení plandičky. Jak vítr letěl na druhý konec dědiny a v bezpečném ústraní židovy zdi teprv vykukoval k rybníčku, kdy že se tam objeví rechtorův obrýlený zrak. Skoro celou dědinu tak proběhl bělohřívek s kalhotami a košilkou v náručí a u žida se teprv oblékal. Čepici ztratil cestou.

Očadlíků Jozífek, potřebující vždy pomoci ráno, než se do svých hábů obléknul a navečer z nich stáhnul, jakživ se tak rychle a sám neoblékl jak za kovářovou dílnou v mezírce. Ladík zahradníků pod mostkem kalhoty naruby obul a nic nedbal, jaké to bylo, takové to bylo — jen když se dostal zpod mostku přes zeď a do zahrady tentam.

V rybníčku našel pan rechtor dva přestrašené chudáčky, schovávající se v kalisku jak Adámci. Rozšklebená tvář nad vodou hlasitě řvala o učitelovo milosrdenství. Třesouce se strachy a chladem po dlouhé koupeli, oblékali na sebe kalhotky a pro strach strkali pravou nohu do levé, levou do pravé zas nohavice. Oblékali kabát a pro slzy neviděli do přehrnutých rukávů. Vytřepat je napřed museli a teprv natáhli rukáv aspoň jeden. Sám pan rechtor jim pomáhal a teprv ustrojeni táhli se za ním do školy. Tam jak špiclové udávali, kdo všecko byl s nimi v rybníčku.

Cyrilka zatím drhla mamička v kádi dešťovky a třeba pravdě zjednat průchodu, drhla pořádně. Cyrilek pak už nebyl ani černý ani bílý, ale do červena sedřený jak uvařený rak. Pro jeho hábky u rybníčka došla sama.

Hůř bylo s bělohřívkem. Seděl na bobku a se slzami v modrých očích čekal, až pan učitel odejde, aby sběhnout si mohl pro svou bundičku a čepici. Teprv po chvíli odhodlal se vylézt ze své skrýše a opatrně jak kuna kradl se k rybníčku. Učitel už odešel, ale — vidí, vidí — stařenka stojí na břehu, v jedné ruce čepici, v druhé ruce prut a poznává i na rybníce něco, co ještě také patřilo bělohřívkovi.

„Zpropadené kluku! Kde máš kabát?“

Ah kabát! Kabát — říkala té plandičce napité vodou, prosáklé bahnem a houpající se jak hadr uprostřed rybníčku na rozhoupaných ještě vlnkách kolébajícího se rybníčku. Nebylo jiné rady, nebylo — bělohřívek musil znovu s umazanou košilí dolů. Dva tři červené pruhy naskočily na počernělé pleti mouřenínských stehýnek. V slzách lovil plandičku, a když ji vylovil, naskočily mu nové dva pruhy, tentokrát po zádech. — — —

To bylo odpoledne. Za chvíli byl zas rybníček tichý a klidný a v jeho hladině jak v zrcadle zčistilo se překrásné nebe.

K večeru, když rechtor vyšel do polí, měl rybníček své obojživelníky zas. Zas jiné, ale i některé z těch, kdo odpoledne zachránili čest své zdivočelé kůže.

Těžký zápas. To jako by zajíčkům přikazoval, aby nekousali osení, špačkům, aby neobletovali hrozny, kočkám, aby vrabce nechaly s pokojem.

Zlatá svobodo mládí!

Strýček Švásta

Žár plane k umdlení, horko div nedusí.

Než by se strýček Švásta pekli na slunci a hmoždili v polích s motykou, raději sedí u Maxla s motykou mezi nohama a „trunčí“. Kdysi sedávali tak v tento čas v chladném sklípku, dokud tam bylo, co bývalo. Ale zpráchnivěly soudky, zpustl vinohrad. Nerodilo se. Teď zavděk musil brát, čeho místo vína mu namíchal žid.

Seděl a tak tichoučko, čisto tu bylo kolem něho. Hliněná podlaha byla posypána žlutým pískem habrůvského slínu, stoly do běla vydrhnuty křesťanskou děvečkou chlubné vydávaly svědectví o židovské čistotě. Žár hrdla lichotivě hasila ze sklepa čerstvě donešená kořalka. Strýček Švásta tak si zamiloval krčmy skrytý klín, že tu seděl už od poledne a beze slova, zadumán klopil za skleničkou skleničku.

Svůj Weltblatt četl žid, v tichu cvakaly švarcvaldky, do skla vrážely bzučící mouchy.

Na sklenici piva od ledu zastavil se pan rechtor.

Strýček jako by se byli ze sna probudili. Sbírali rychle rozum a rovnali si řeč. Dlouho pomlaskoval jazykem, než ze sebe vypravil: „Dobrý vodpoledně, pane hučitel!“

Nebyl by pan rechtor vstoupil do hospody, kdyby byl věděl, že tam nachmeleného najde strýčka Švástu. Strýček měli rechtora rádi, a když už strýček Švásta měli někoho rádi, jistě to v tom krásném stavu dokazovali „pusinkou“. — — Pan rechtor sedl proto opatrně tak. aby strýček k němu nemohl.

Za chvilku byli strýček s rechtorem v hovoru.

„Pane hučitel — nic za to —“ uťal strýček cosi rukou ve vzduchu — „To reglamací véborně napsali — Eh, co ministr! Ten be takový reglamací nezbablal. Moc dobře to belo. — — Šak já se hjim vodměním. Tu-ze dobře! — —“

Strýček ztěžka si oddechnul a dopil.

„Já se hjim vodměním — já su huznalé — já hjim dneska ešče pošlu králíka.“

Poslední slovo strýček vykřikli a prstem šťouchnuli do vzduchu. Ale hned nato sklesli do sebe jak bez síly a zahleděli se k hlínovité podlaze, kde na ukápnuté kořalce páslo se hejno much.

„Nalité mně ešče!“ vztáhl strýček ruku k židovi, který se ani neohlíd. Byl by rád s rechtorem nerušeně pohovořil o politice a pro strýčka Švástu nemohl.

„Nenaliju. Máte dost.“

„A mně že bes, žide, nenalil?“

„Co bych nalíval? Máte už dost. Přinde vaša žena a nadá mně.“

Strýček se dožrali a vstali.

„Ha te jeden Mojžišu! — Nadá! Nadá! Hajá ti nenadám, dež mně nenaliješ? Vod mý ženy slovo platí a vode mě ne, te vobludo škaredá, židovská?“

Žid byl opravdu škaredý. Na kratičkých nohách viselo veliké břicho, tvoříc s širokou hrudí jeden beztvárný špalek. Na krátkém, býčím krku seděla hranatá hlava s tváří neholenou, vlasy štětinatými a vousy jak beraní černá vlna.

„Tak te mně nenaliješ, povídáš? Di do Jeruzaléma a nestraš! Ses škaredé jak medvěd. Chlupaté seš kozel.“

„Já vím, že su škaredé, nač mně to potřebujete povídat?“ se zlostnou lhostejností rovnal žid ohmatané sklenky.

„Do Jeruzaléma, do Jeruzaléma di! V Habrůvce nemáš co dělat, dež nechceš nalívat! Mě má každé rád, hale tebe nikdo. Tade panu hučitelovi králíka dám a tobě nic — nic — — hani za tu psinu ti nic nedám — —“ ukázal na sklínku — „protože nás votravuješ — celó Habrůvku chceš připravit do hrobu. Tade pan rechtor to vijó, von nám to říká. Déte si pozor — říká — před židem — celó dědinu vám přivede na nic. Na nic, povídal, na nic — náš milé pan hučitel — a má recht. Recht má — — Na nic, na nic nás přivedeš — — pan hučitel — — zlaté só člověk — — —“

Než se rechtor nadál, vřítili se mu strýček do náručí a za ucho mu vtisknuli strašnou svoji pusinku — — —

Vtom vstoupila do krčmy mocná, silná Švástova žena.

Vstoupila, a ty zdi nebyly tak bílé, jako zbělela ona. Jak plachetkou by ji byl přehodil. V příšerné té zsinalosti beze slova, bez řeči brala se k muži. Nemluvila, neláteřila — — — tiše jak Fatum přistoupila k strýčkovi, ruku mu položila na rameno, a než se ohlédnul, už chytila strýčka v půli a beze slova jak andělíčka nesla jej dveřmi, přes lávku, přes silnici domů. Třepotal nohama i rukama jak povětrňák. —

Tetička donesli strýčka až pod kůlnu a tam s ním jak snopem hodili na rozloženou slámu.

„Lež! —“ to bylo jediné její slovo.

A strýček ležel slovem tím jak přibitý — a leže i usnul.

K večeru dokonce jel i na jetelinu.

Černé chvíle

V sousedství hnojiště, na malém dvorku za hranicí nakupeného dříví a harampádí sedí na převrácené kadečce Rybář Cyril s hlavou v dlaních, jako by hleděl do země. Ale nehledí, jen pláče a pláče pláčem srdečným.

Celý svůj minulý život vidí před sebou v tom pavučinami zataženém koutku svého dvorku. S putnou na zádech v povidlí vydělával denní svůj groš, s putnou rostl a rostl, až ji odhodil a koupil si majetek a pole. Svoje bydlo měl, sedlákem byl, pachtýřem, kupcem i hospodským zároveň, rozpínal se, mohutněl jak dub, pod rukou mu kvetlo, co zasel za jara svých let. A pak ten pád. — Jak hmyz stále přelézaly mu mozkem starosti, černá budoucnost jak strašidlo drze mu nahlížela v odvrácenou tvář.

„Vrbčena! Eh — co Vrbčena! Mizerné ženské tvor!“ — Přesytil se jí, zprotivěla se mu, už jen zřídka k ní zapadnul, jak k Maxlovi když zabloudí ztýraný, aby v léku náruživosti upil, co jej kde bolí — v zvířecí rozkoši na chvíli aspoň vždy zapomněl na strašné svoje trampoty. Ale Vrbčena v tu dobu, kdy Rybář plakal, i jemu dávala pokoj a věnovala se jen a jen tajemství terciářských pobožností.

Ne o Vrbčenu — o život šlo tentokráte Rybářovi.

Plánů a nápadů „vébornéch“ dost a dost, ale k čemu všecky byly, „dež peníze só všecko!“ — — I bez peněz by to šlo — ale kdo mu uvěří teď, když o ztracený úvěr tolikrát už se rozbily nejkrásnější jeho podniky! Ať zaklepal tu, zaklepal tam — za krejcar zboží mu nikdo nesvěřil. Chtěl skoupit panské ovoce; jinému počkali, od něho chtěli na dlaň. Sládek při zmínce o úvěru jenom si hvízdal — „špiritus“ musil kupovat po litrech, aby nebyl bez kořalky a obchod neváz, pro dělníky ani těch nejpotřebnějších peněz nesebral a na polích zůstalo neobděláno, co nestihly a stihnout ani nemohly zpanštělé už jeho dcery s dvěma přece ještě věrnými mu dělnicemi. Travou zarůstaly zemáky i řepa, neshrabaná jetelina dosud ležela na polích, ječmeny suchem zasýchaly, v Silůvce koupené třešně pokradli lidé na stromech, neúroda hrozila, a co zbude, aby nechal na poli, protože z dělnic už žádná k němu nikdy nepůjde. Pro krádež musil kterousi žalovat. Obilí mu odnášely v kapsách i v pytlu, palachovými rourkami z bečičky vypíjely mu alašku. — „A pořád mně to belo divný, že se z tý troške, co sem hjim dal, muhle tak vožrat!“ — Ale žalované poštvaly nežalované a Habrůvka byla hore.

Dokud Rybář vedl kramářský obchod sám, vyplácel dělnicím mzdu zbožím. Žena na účet své práce brala mouku i chleba, petrolej, ocet i sůl, kávu i nitě, muž na účet ženiných mozolů pil u něho své samečky, děti na účet její braly pisánky, tužky a péra — od krejcaru do zlatky brala mzdu u Rybáře rodina celá.

Krám od Anežčina provdání měl Kryštof zeť. —

Rybář, pomáhaje sobě, pomoci hleděl i zeti, zeť, pomáhaje sobě, pomoci zas hleděl Rybářovi. Přijímal od dělnic švabachem popsané cedulky, aby si u Kryštofa vybrat mohly zboží místo mzdy. Nějaký čas dalo se to ještě jaks taks fackovat. „Šak me se srovnáme!“ říkal Rybář. Ale tu prý jednou po udané krádeži zle zabouřila celá pracující Habrůvka. Mačka křičela, že v Kryštofově mouce namíchán je „gyps“ — Pegáčova Pepka vodnatej petrolej vylila mu pod nohy, Pazderková Anežce hodila ztuchlou kávu na hlavu, že se rozkutálela jak „vincetle“, a jiná vrátila ztuchlou sůl a ztyřelé niti.

Úvěru už neposkytly ani ty pracující ruce.

Zle bylo s Rybářem. Bída jak povodeň tlačila se k němu kdejakou skulinou.

Kryštof vyhodil ještě poslední zbytek svých peněz, aby zachránil sebe i tchána a — jako by naplil. Co to bylo, pět mizerných stovek! Děr tolik — — nevěděli, kterou z nich ucpat dřív.

Chtěl si Rybář pomoci zas „muzikou“ — — a starosta jej ani do domu nepustil.

Před velebníčkem na kolenou klečel, aby se přimluvil nebo sám mu pomohl penězi. Ale kdež! Velebníček sám byl rád, když do prvního vyšel s krejcarem; i kdyby byl chtěl pomoci — neměl sám. — — —

Rybář byl hotov, a tentokrát — jak v Habrůvce říkali — nadobro „kaput“.

Dlouho v těsném koutku dvora škytal tichý jeho pláč.

Roj

Po tři dny už vysedává stařeček Tvrďoch před svým včelínem. Čeká na roj. Cikánky — tam ty v červeném úlu, třetím od pravého rohu nahoře — ty to jsou, co stařečka cikání už druhý rok. — Loni se vyrojily z kmotřenek. Usadil je tenkrát v krásném, novém, červeně natřeném, začátky pěkně vystrojeném úlu i medu jim dal, melisou úl jim navoněl, navečer je i pokrmil, a podívejme se — na druhý den —

„Stařečku, stařečku, včely se rojijó!“ přiběhlo vnouče a rukama rozhodilo tak, jako by naznačit chtělo, že se děje něco strašného.

Stařeček rázem měl svých dobrých padesát s krku; podřepoval, podřepoval, ale běžel jako hoch, a když doběhl — — „Podívéme se!“ včerejší roj vytáhl zas. „E ve mrške! Copak se vám tam nelíbí? Tož hjináč na vás! Podíváme se na to, bode-li se vám líbit nebo ne!“

Sebral včely z nízké jabloně, přidal ještě i plodu plást a hrk s nima — jedním trhnutím větve vsypal je zas, odkud před čtvrthodinou vyletěly. — „Včil se huž snad husadíte!“ oddechl si stařeček a utřel s čela pot. — —

No, neposeděly. Na druhý den vytáhly zas — ani plod jich nezdržel.

„E ve sakulentský cigánke — pořád bodete cigánit?!“ dohřáli se už stařeček a bez milosti uřízli halouzku i s rojem a vsypali je do úlu znovu. Na druhý den pršelo, na třetí zas — roj se usadil. Ale cikánky už zůstaly cikánkami, jinak jim už neříkal a každému, kdo přišel k němu včely si prohlížet, prstem ukazoval na ně a vypravoval, co měly s ním „za šmédy“.

A na jaře, když je přehlížel, tak nad nimi sprásknul ruce. Medu nic, včeliček — spočítat je mohl a plodu ani buničku. No nic. Jednoho červíčka kdyby byl našel! Zadrbali se stařeček za uchem, ale nebrblali už na včelky. „Tak, tak — maminka vám humřela. — No nevadí. Dež humřela, humřela, jaká pomoc, dáme teda hjinó — pěknó, mladó.“

Vzal z plemenáčku králku, mladou a krásnou, svižnou jak hádě, a přidal do klícky něco mladušek. Až mu srdce nad ní usedalo — jak byla krásná, kaštanově zahnědlá, do černa tmavá, a s několika plásty medu dal cikánkám novou matičku. Za tři dny se mu zdálo, že se už spřátelily.

Pustil králku — ale pro pána — co to? Na druhý den klícka prázdná a králka nebožka ležela ve sklípku. „Jak to tak — co — co — jak temu — to nemůže bét — — Přeci — Deť to nedělám poprvní — —“ kroutil stařeček hlavou, kroutil, a než jí přestal kroutit, ofoukly jej aprílové větry a položily stařečka na čtrnáct dní na lůžko.

Vstal teprv, když začaly už třešně kvést.

První, kam zamířil, byla cesta k cikánkám. Že je rozhází, rozmete — — „Co s nima? Po čem nic, preč s tém!“

Otevřel úl a „podívéme se!“ — Plodu dost, červa dost. Viděl stařeček, že královnu měly, a dobrou, ale zrovna tak cikánskou, jak byly samy. Šidila! Málem by byli stařeček přišli o jednu rodinu. Tak stařečka napálit! S radostí přidal jim ještě medu a už se o ně nestaral. „Mladý mají, ať se starají samy!“ —

A hle! Cikánky od jara sebraly se tak, že se i rojit chtějí. Česno stále oblehnuté spoustou cikánských černušek, po úlu se táhnou mrakem, pod letákem visí jich jak za dvě beranice a na okénku včela po včelce šlape — místa nemají — jen rojit a rojit. Dvakrát už vytáhly, ale vždycky se zas vrátily — stařečka jen poplašily, na schovávanou si s ním hrály. Cikánky! Stařeček ani se tak dvakrát nedivili — „to huž je taková krýv — cigánská — poťóchlá“. — — Ale dnes, dnes — včera trochu sprchlo — dnes jistě, jistě vytáhnou. Už od devíti hodin pozoroval mezi nimi podivný ruch.

Bylo tak k polednímu, když černý žvanec, zavěšený pod česnem, úprkem zmizel v úlu a ostatní rozlezlé táhly se za ním.

„Aha, šly si pro forotu na cestu!“

Než se stařeček přichystal, táhlo vojsko ven. Jaké to byly spousty „much“! U velikém, mračnu kroužil roj nad hlavou a točil se výš a stále výš vzdušným svým košem. Kdo se tak podíval proti nebi, viděl samé černé hvězdičky — taková to byla chumtanice vířících tělíček. Stařeček postáli a s potěšením hleděli na krásný zmatek tisíců a tisíců včel. Jen se mihaly, jak se točily a křižovaly, hučely a kroužily v plném lesku sluníčka.

Ale ta výška točícího se roje už zdála se být stařečkovi nedobrým znamením. „Že mně zas neco vevedó? A huž! Mrche mrchovitý! Haž do vršku si mosijó sednót! Dole nemáte místa? To bode pěkná práca! Mosím hjich zchladit.“ — Vzal dřevěnou stříkačku a pokropil je jemně ze strany, jako by rosil déšť. Ale nebyly by cikánky cikánkami. Jen je ještě podráždil. Opravdu si zamanuly a že jinde shromáždit se nemíní než na samém vršíčku hrušky.

Stařeček mrzutě zamlaskal jazykem. To nebylo příjemné, to nebylo pěkné. To mu už nemohly ani nic horšího udělat. No — sám to nespraví! Postříknul je ještě a zavolal mladého hospodáře.

Ve velkém, černém, jak srdce visícím hroznu ohýbaly tenkou větev v oblouku k zemi.

Zul zeť boty, vylezl na hruš, pokropil věchtem včely a zahradnickými nůžkami přestřihnul větev. Silnou měl ruku, a tak tak, že je udržel. Roj, vážící dobrých sedm liber, snesl bez pohromy dolů.

„Podé mně hjich, podé! Pánbičku nebeské — to je hjich!“

S úsměvem převzali stařeček z rukou hospodáře krásný roj, přenesli k připravenému úlu a — hrk — už byly tam. Jak brablenci lezly zbylé za ostatními, když jádro bylo uvnitř. Mrakem obletovaly dcerky cikánek stařečka, ale aniž mu ublížily, i ty našly svou cestu za ostatními a česnem stáhnuly se dovnitř.

Znaly svého hospodáře.

Ve chvíli včeličky už lítaly na pastvu.

Stařeček jim říkal „komediantky“ — protože tolik komedie mu nenadělaly ani jedny ze všech dvaceti.

Večer si stařeček přidali o skleničku habrůvského víc. To když dostali roj, vždycky měli svátek. — O „rodinu“ bylo víc — — —

Noc

Nad Chříběcí hrbatinou vlnou se táhnoucí od proudů Svratky daleko až za lesy buchlovské k Moravě — tiše se nese svatojanská, šeptavá noc.

Mrtvým zdá se nebe jak zlatými hřebíky pobité a jak práškem proniklé mléčnou cestou andělů.

V jakém ohromném rozmachu letí, letí každé z těch bezpočetných, ohromných těles nekonečným všehomíru prostranstvím!

Ničeho netuší k zemi se krčící Habrůvka o hvězdném tom reji nad sebou. Unavena životem dne oddychuje v zdravých snech. Jak stulena odpočívá v stádu svých oveček a v záři měsíce svítí sněhem malé její domečky, poskládané v lůně nízkých hor.

Všecko spí.

Jen švarcvaldky odměřeně cvakají, zavrní v plenkách kutící se nemluvně, slabě ptáče pinkne ze spaní.

Jemné páry jak pralehounké, řídké pápeří přenášejí se nad temnými nivami, vzduch provanut vůní sena, doušky mateří — silou svou až mámí. Ostře v ticho chřástal vrzá v lucerce, po penězích volá lakotná, ale hlasem krásná, krásná křepelka.

Náhle nad hlavou šumem zavanuly perutě soví — za lupem škrábe se v trní jež. Kdesi z Baby stejnoměrně sviští vzdálený hvizd kosy. To při měsíčku někdo klátí křehké stonky jetelin.

Nový řád

Habrůvská Lady patroness našla konečně nový řád. Byl ochoten použít nejen ústavu, ale jako každá pořádná firma byl s to dodat i řádnou literní učitelku ze svého středu, vyzbrojenou a vyšňořenou nejkrásnějšími známkami zákonem předepsaného vysvědčení.

Přijela už i vrchní nového řádu ještě s jednou společnicí a hned zas odjela. Vezl ji zas Prokop v landauru, ale tentokráte s přísnými rozkazy, aby se neopovážil svézt někoho „naslepo“, nebo dokonce do landauru naložit zas něco, co landauru tak strašně ublížilo v očích všeho lidu. — — —

Habrůvce nový řád se nelíbil.

„Žádný sestričke nebodó a nemůžó hani bét tak hodný a tak s lidima zadobře, jako bele te dřívjéší; to bele z Boha duše. Tyhle, co sem majó přihjít, só pré vo moc přísňéší; nesmijó nikam na besedo, mosijó pré se víc modlit a s lidima, co přindó do kláštera, taky nic. To huž pré to majó tak v téch svéch zákonech,“ na můstku vykládala obrovská nůše trávy nůši ještě ohromnější.

„A šak — mně se hani te hjejich šate nelíbijó. Viděla ste, tetka? Majó ten kabát takové jakési hnědé a huňaté a v pasu majó bílé provaz a na hlavách veliké šedé šlajer. Jak strašidla vepadajó v tem šlajeru. A že pré se hjim huž nesmí říkat hani ‚sestřičko‘, hale ‚velebná paní‘, nebo ‚velebná matko‘. — No!“ pohodila sebou nůše druhá a obě ty beztvárné obludy valily se jak oživené boudy za kostel.

Klášter zvenku i uvnitř pilně se opravoval. S umazanými zástěrami zedníci olízali kdejakou zeď, klempíř soukal se po střeše s pokryvačem, mistr Pěnička jen měřil, línoval a měřil zas, jen aby lavice byly „podlivá zákona“, a knír tak se mu v rozčílení vrtěl jak vousy vírníka.

Obecní úřad, už od podzimku chystající se k pořízení řádného chodníku směrem ke kostelu, tak se najednou „rozkéval“, že už i kámen dal navézt. — — Byla to zásluha samé paní vrchní, která v díře vyhlodané vodou div se nepřerazila v půli.

„No, máte to pěkné tady! A u kostela k tomu! To do něho po provaze chodíte?“

Filipek zrudnul jak ponížený školáček.

„Haňbó sem se hani vohlídnót nemuhl na ten nepěkné koncert,“ vzdechl si před shromážděným výborem a s celou svou úřadní mocí dokročil na to, že chodník musí být opraven, „než přindó nový panenke“. —

Za týden „panenke“ byly už tu a chodník vydlážděn — tancovat po něm mohly od kláštera až k stolu božímu.

Msta

K žitnisku za Kuchyňkovou chalupou sbíhají se lidé z Habrůvky.

Brázdami zkoumavě prolízá pan fořt a má s sebou hajného a psy.

Na silnici dětí přibývá, trousí se i dorostlí.

Druhý ptal se třetího a první vypravoval.

Asi ke třetí hodině odpoledne zaslechli kopáči na židově brambořišti dvě střelné rány za sebou. Hned nato lidé viděli letět šílenými skoky přes Košár tři kusy vysoké. Běžely od křovanských lích. Bleskem přehnali se dva statní jeleni přes Padělky na Díle, ohromným skokem přemetli úzkou silnici a přes louky zmizeli v houštinách lesů habrůvských.

Kus třetí stále zůstával pozadu, až nakonec zmizel ve vysoké rži.

Byl raněn a zalehnul.

Habrůvka byla na nohou.

Vysoká jí byla vzácností a k Habrůvce zabloudila jen náhodou z císařských lesů hodonských.

Psi nehledali dlouho.

Barvou zbrocená stébla žit uvedla je brzy k smrtelnému loži paroháče.

Byl to krásný desaterák s velikými, široce jak větve roztaženými parohy, vyrůstajícími na ušlechtilém temenu hlavy.

Radost měli Habrůvka i fořt, žalostí div neplakal Kaňa, pachtýř křovanského revíru. Vztekle od hranic přihlížel, jak hajný s dělníky paroháče vlekli z žitniska až k silnici a na vůz jím smýkli, čekající už pod kopečkem. Za svého života poprvé si střelil sekaným olovem na zvěř tak vzácnou, a cizímu teď padla v plen. Hranici mu přerazí a ustele si, kam ani psa vyšívat nesmí! — — Nevrátí mu hrabě jelena, nevrátí a — ví také proč. Dva jezevčíky už mu Kaňa na hranicích odstřelil i zvěř mu tam odstřeloval, jak je rok dlouhý, a nebylo jednoho honu v Habrůvce, aby jeho najatci jak hyeny neobcházeli kolem revíru a nestříleli to, co přes hranice uteklo.

Slabounkou naději přece však měl.

„Pan hrabě šak je gavalír a nebode žrát zvěř vod sóseda zaběhló!“

Ale byla to jen malá, pramalinká jiskřička; nedovedla rozehnat tmy jeho zoufalství. — — —

Paroháče složili před zámek na žlutý písek a zástup lidu postavil se kol.

Desateráka přišla ze zdvořilosti obdivovat i Frau Ebr se slečnou Luisou, přiťapkal i velebníček — z dědiny sběhlo se sem kdejaké děťátko. Plen zvážen a ofotografován i s psy, dychtivě lízajícími barvu, dosud se prýštící z otevřených ran.

Nuž — nevrátil hrabě jelena.

Pomstil se sousedovi za jezevčíky, ale pomstil se opravdu jak „gavalír“.

Zvíře rozčtvrtili, podělen byl fořt, kus dostal velebníček, kus i pan rechtor, kýtu darem poslali i na faru křovanskou, jejíž kuchyně zaváněla Kaňovi zrovna do dvora, a do kuvertu přidal hrabě i dvě desítky pro křovanské chudé. — — —

Byl už večer, když Kaňa odcházel z habrůvské hospody. Černá tma válela se habrůvským údolím, čerň tměla se i v duši Kaňově.

„Vode dneška nepropustím jedneho zajíca a běda psovi, keré se při hranicách vokáže. Sklidím jé, debe tisíc rénskéch stál — nebožtík je na místě! — —“

Ještě večer doběhl známý pytlák křovanský a střelec „vehlášené“ do zámku. Prý jelena střelil on a tak — „debe mu pan hrabě věnoval nejaký to ‚střelný‘“.

Se zlatkou odcházel.

Parohy rozpínají se teď jako haluze nad vchodem myslivny.

Kolář Šimek

Šimkovi vedlo se zas dobře. U Katze vysedal den jak den, do radnice si zašel na sklínku ve svátek i v neděli. „Vydržovaly“ jej tentokráte zas hrabice.

„Nikdo v celým vůkolí hrabicu nesvede tak jako náš Šimek. Ze široka, daleka chodí lidi do Habrůvke pro Šimkovy hrabice a to se ešče nestalo, habe je nekdo zhaněl. Každá lehká jak pírko, v ruce hani cétit ju néni, jako be ze sláme bela, luftem hvízdá a nic člověka nesedře. Dobré je Šimek řemeslník, hale — jen dež chce.“

A to právě bylo, že poslední měsíc se mu chtělo.

Práce rostla, objednávky se množily, Šimkovi sypaly se „renščáky“.

Ale Dóbek, který si před týdnem objednal také novou hrabici, poznamenal k Mikulicově řeči, že se „včil hakorát Šimkovi začíná zas nechcet“. — —

A Dóbek se hrabice opravdu nedočkal. Jen po špacírech Šimek chodil a na hrabice už ani nevzpomněl.

Takových ohromných lidí, jako je kolář Šimek, je už asi málo. Granátníkem býval, první na křídle vždycky stál. Když k někomu dveřmi vcházel, ohnout se musel do půl a plná ho byla pak světnice. Ve všední den měl dlouhou koženou zástěru jedním cípem zastrčenou za pás, v zimě do kostela chodil v starém vojenském plášti, který mu už sloužil nejméně dvacet let. — Jak ve snách chodil — ledva krok minul krok. Posunoval se kupředu jak ohromná, těžce vztýčená kláda. Okrouhlé okuláry v tváři zarostlé šedými klucky vousů dodávaly tváři jeho vzezření psího.

Velebníček ho neměl rád. Říkával o něm, že je socialista, a to slovo bylo snad nejhorší, jakého mohl o člověku užít.

A Šimek zatím, třeba strašný na pohled, k cizímu hříchu přišel tentokráte jako beránek. O jarmarku v Borové dostal od kohosi několik starých čísel dělnických novin. Doma si je přečetl a zalíbily se mu. A že se mu tak líbily, přečetl je hlasitě i svým besedníkům. Zákazníci vždycky u něho měli salón.

Jediným tím okamžikem byl světový názor Šimkův hotov.

„Já decke říkám — svět nestojí za zdechlýho psa. Všecko je pokažený. Řemesla haji rolnictvo a každé si naříká: nádeník, sedlák, vobchodník a jen peníze platí a práca nic. —“

Kdykoliv přišla řeč na práci — Šimek řádil jak v revoluci kat. Zatracoval, bil, věšel židy, hrabata, baróny ze země vyháněl, ministry zavíral, jenerály střílel, rozděloval majetek, poděloval „chudé lid“, a když to všecko postřílel, rozvěšel — snědl šest na tvrdo uvařených vajec na vidličkovou snídani a jen za čtyřicet krejcarů kořalky vypil na jedno posezení.

To všecko — ty proslavené hrabice.