Rok na vsi/Únor/Hromnice

Rok na vsi – Únor Alois Mrštík, Vilém Mrštík
	Hromnice	Svatoblažejské požehnání

Údaje o textu
Titulek:	Hromnice
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 455–458. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Aj já posílám anděla svého a připraví cestu před tváří mou. A hned přijde do chrámu svého Pán, jehož vy hledáte, a anděl zákona, kteréhož vy chcete.“

(Malach. 3.)

Skřípe mráz.

Zamumlané babky a ženy nesou své modlitby k slavnosti Očišťování Panny Marie.

„Hale je to sluníčko dnes červený!“

„Eh, debe radši nesvítilo. Na hromice slunko hjistý, véca čistý. Taky tak vlůni svítilo a akorát — z třicíti vajec velíhlo se mně jen vosům kačen.“

Babky přešly.

Táhli se muži. Vážně a těžce v řasnatých kožichách, dlouhých až na zem, ubírají se k slavnosti jak veleknězi pohanských dob. Mezi nimi, před nimi i za nimi cupe drobná chamradina. — — Dnes každý, i děti mimo své modlitby v zkřehlých rukou nesou po jedné svíci. Světit se budou hromničky. — — —

Překrásná chvíle, slavená snad už od nepamětných dob snivého pohanství a přejatá církví v pořad nejčistších, poezií zářících, všední život nevšedně okrašlujících, a proto lidu blízkých, proto lidu nutných, srdce povznášejících, mysl občerstvujících a s nevyrovnatelným půvabem a láskou přírodu i lidi posvěcujících slavností celého roku. Hromnicemi jako by končila tmavá vláda zimy a po vší zemi tisícerými jiskrami světel probleskovati začala tucha velikého, sluncem a vůní rodící se země prolitého dne. — — Kdesi za hranicemi prvními hlaholy hrdla zdraví skřivánek svou rodnou zem. — — —

Farníci už posedali a poklekali — v plném počtu tísnil se jich v chrámu Páně mrak.

Dnes nebylo kázání — nebylo výkladu Písma.

Světily se jen hromičky, hovořily jenom zlaté jejich plamínky.

Na oltáři jich ležel celý svazek, děti všechny měly po svíčce a ženy i báby — nebylo ruky, která by nedržela v prstech bílý její sloupeček; svíčka chvěla se i v rukou osmdesátiletých stařenek, třesoucích se snad už naposled v mrazivém průvanu hromic.

Posvěcené svítit budou duším umírajících.

Smutně, ale s důvěrou zahledí se na ně vyhublá tvář obrácená ke stolku, pokrytému bílým ubrusem — — — Před chvílí odešel vzácný host — bílé zjevení Krista v osobě kněze — položil v duši umírajícího celý svět útěchy a požehnal jí na dlouhou pouť — — Jak tam bude, co bude? — Nikdo už se neptá. — S důvěrou, v pevném přesvědčení v dobro božského milosrdenství čekají už hostě druhého — Smrt — — Hromničky plápolají, hasnou, hasnou a zas oživují jako ty oči se světem se loučícího a po světle toužícího života. — Ještě jednou oči vzplanuly a zavřely se zas a naposled. Ale plamínky svítí dál, živá jejich záře šíří se kolem a daleko, daleko svítí dušičce na cestu, ztrácející se až do temna neznáma — — A u lože stále ještě svítí dva plamínky víry. — — —

Svítit budou i v příšerném temnu za odvrácení hrozících živelních běd.

Den ztemněl i v noc — rozechvěným ovzduším otřásá hrom. Mračna se protrhla, nebesa řvou, s divým jekem zatřásla se země — z otevřeného nebe lije se bouř. — A venku všechna krásná úroda — Zlato, chleba, píce skotu, požehnání boží přírody. — — A jen ty hromničky na stole důvěrně planou, děti klečí a v důvěřivé moudrosti srdce modlitbou zažehnati usilují bouře řev. S dětmi klečí třesoucí se matka — na churavém loži růžencem chřestí stařenka — — A hospodář s koňmi — — Siné světlo blesku projelo jizbou, jako by se světy schruly, zařval hrom. Kriste Ježíši — — co je s ním?! — — V širém poli sám a sám — na pospas větrům, v moři lijáků — vztyčen na voze stojí a zsinalou tváří ustrašeně čelí rozhněvaným nebesům. — A hromničky planou — line se světlo věčného dne. — — Ozval se chřestivý rachot, jako když si někdo s kamínky hrá — Řinčí sklo — V žilách se staví krev — — Bože spravedlivý! — — Led! — Zuby drkotají, v pláči třesou se ruce — — hrdlo jektá v překotné modlitbě — kroupy vysoko odskakují od rámu oken — — na silnici už bílo — ledu jako by nastlal.

A hromničky planou dál, tiše a smírně i v černé chvíli polévají obraz bídy útěšným světlem nových nadějí. — — —

„Lumen ad revelationem gentium et gloriam plebis tuae, Israel^[1] —“ zazpíval rechtor na kůře, když kněz u oltáře, celý jak ze sněhu, rozžehovat začal svíce. Vůně kadidla rozešla se celou svatyní.

Modlitbami a krůpějemi svaté vody posvěcenou hromničku podal kněz přistoupivšímu starostovi, podal i radním i sestřičkám. Od starosty rozžehl svou svíčku Očadlíkův Tomáš, od Tomáše kovářův Konšta — — děvčatům zas svatého ohně daly sestřičky — i vzadu už množila se světýlka, a pan rechtor ještě nedozpíval — dole už jak jezero mámivými světly hořel a zářil kostel celý.

Dozněl poslední žalm — kněz u oltáře, všechen politý světlem před ním zářící svíce, sestupoval po schůdkách dolů mezi lid.

„Buď od nás pozdravena, Panno neporušená — —“ vyhrknul rychle pod kůrem Kocmánek hrozný svůj bas a valil se s ním i se zástupem osadníků z chrámu ven. — Už zahučeli i muži a zpíval celý chrám. — — Za křížkem hnaly se spárované děti s hořícími svíčkami v rukou, za nimi odrostlé dívky, pak muži s bílým knězem uprostřed a nakonec jak duchové táhly se i babičky — — Jen nejstarší a choří zůstali v lavicích na vyhřátém místečku, ale třeba osamělými hlasy — i v prázdném kostele zpívali s sebou.

Jaký rozkošný pohled na proudy kolem kostela pohybujících se světýlek!

Zpěvem a září obtáčel průvod celý chrám.

Slunko plálo — štípal mráz.

První průvod pod širým nebem! — — Nevlály korouhve, neševelil zelený list, ale cosi jako milá předtucha májových a letních průvodů, v zeleni rozkvetlé a bohatstvím kypící přírody, vanulo vzduchem — — příchod brzkého jara hlásal v tu chvíli celý svět.

Děti jdou, živým slepičím krokem střídají se v páru, očima visí na planoucích hromničkách, brkají, matou se a zas jdou a rukama zaclánějí větrem zprohýbaná světýlka, některé se zastavují a znovu rozžíhají — a lid zpívá, zpívá, jak už dlouho nezpíval: „Panna neporušená jak jiná sprostná žena dvé hrdliček věnuje, čistá se očisťuje — — —“

Za zpěvu ovečky se svým tichým pastýřem obešly stánek boží a znovu vcházejí před planoucí trůn Hospodinův.

A plamínky svíček hasnou.

Zasmál se zvonek.

Počala slavná mše svatá.

---

1. Světlo k úlevě lidstva a k slávě lidu tvého, Israeli