Rok na vsi/Listopad/Těžká práce

Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Na Dušičky	Těžká práce	Líšenky

Údaje o textu
Titulek:	Těžká práce
Podtitulek:	Ve službách obce Habrůvky
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 173–181. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Huberta.

Šikmými paprsky proráží slunce a — pohazujíc zažloutlým jakýmsi přísvitem bezvadnou úběl zdí — svítí, svítí, nehřeje sice, nerozněcuje, ale těší.

Krásná jsou zoraná pole ve chvílích ranních, když sluníčko zlaté nad kopec vyjde a odtud začíná svou denní pouť. Po celé nivě od hrudky k hrudce jemňoučkým povlakem stahují se stříbrné nitky pavučí, a když slunce se vznese — — země zahoří a skví se jak stříbrná…

Noční mrazy ze stromů shánějí poslední list. Ale v polích ještě stále živo, stále cosi mrví dělný lid; — zažene je teprv sníh.

Oráči mlčky pluhem převracejí vlhkem zčernalou zemi, za hromadami řepy krčí se „zababušené“ ženy a srpy osekávají zežloutlou nať.

Chladný, studený severák proniká i silně podloženou vatu kabátu i rousnaté třásně ovčích kožichů, dere se v záhyby vlňáků — ruce křehnou, modrá tvář.

Nad zemí jak nad hrobem visí smutná předtucha zimy.

Dědina zamlkla.

Kde nemusí — nezavrzne nikdo ani vrátky.

Jen před školou u plotu v práci se mrví dva lidé: tesař Sékora a Chocholáč — hlásný a švec v jedné osobě.

Spravují starý, sešlý plot. Ještě by se byl držel, ale svině do něho zaberanila… a tyčky z plotu vylámali chlapci o poslední muzice; jednu z nich s hřebíkem až dodnes cítil Janek ve stehně.

Jako by se po celém světě byli s lucernou hledali — tak tu stojí oba — Sékora i Chocholáč v zástěrách — oba s dýmkou zavěšenou v zubech — oba ve vysokých, zkornatělých botách — oba jako z jednoho uhnětení bláta — jen s tím jednoduchým rozdílem, že Bůh, když stvořil jednoho, řekl: ty se budeš jmenovat Chocholáč — a když stvořil druhého, nazval jej Sékorou… I mysl, i srdce, i vůle, i chuť a nápady jedny; co řekl Sékora, jako by řekl Chocholáč, a Chocholáčovi nikdo by nebyl ublížil, kdyby jeho řeč si byl spletl s řečí Sékory.

Kus laťového plotu, tři sáhy dlouhého, sbíjeli spolu už od rána… a těžká by to byla pro ně odpověď, kdyby se jich někdo ptal, budou-li s tím hotovi do pozítřka večer.

Možná že ano, možná že ne.

Snad! — — —

Právě stojí nad sloupkem — jeden nahnutý vpravo, druhý nahnutý vlevo, a oba tak, jako by po zemi teprv něco hledali.

„Co meslíš, Ludvíku — nebode ten slópek krátké?“ praví Sékora, a to tak rozvážně, jako by se jednalo o hloubku věčné moudrosti.

Chocholáč stojí, stojí, přemýšlí, chvíli drží hlavu schýlenou na pravou, chvíli na levou stranu — očima jako by na sloupku suky počítal — zamrkal víčkem a pravil:

„Ba, meslím, že bode — — —“

Sékora chvíli ohlíží se po sloupku jiném — Chocholáč očima putuje za ním.

„No, hjiné tu néni —“ pravil Sékora.

To viděl také Chocholáč, a proto ničeho neodpověděl. Vtom stočil oči na silnici, kde zahrčel vůz.

„A totok se podívéme. — Prudek zasik huž má hjinýho koňa,“ povídá nato Chocholáč, vytahuje kočičák s tabákem.

Sékora pohozením hlavy pošoupl dýmku z levého koutku úst do pravého, otevřel zvolna víčko a prstem stlačil popel.

„Má… A šiml!“

„Šak mladé…“

„No, dlóho jé mět nebode. Tak do bzeneckýho trhu.“

„Co se vlůni voženil, má huž pátýho koňa… Koňař z ňé bode, a ne sedlák.“

„Ba bode,“ dodal Sékora, a vytáhnuv složený metr, zvolna ho rozložil.

Chocholáč cpal a hleděl na sloupek.

Zas tak se oba zamyslili nad bílou jeho mrtvolou — —

„No, co s tém slópkem?“ prohodil konečně Sékora, a oba pohlédli si tak srdečně do očí, jako by si svěřovali nejtajnější myšlenky. —

„No, co s ňém! — — Šak jé změř. Hned bodem vědět bode-li jé dost.“

Sékora sehnul se k zemi, těžce jak polámaný padnuv na jednu ruku, a měřil sloupek.

Chocholáč si zapaloval dýmku.

Nehoří.

Zhasla i druhá.

Vydrápal ještě i poslední sirku kdesi z podšívky své bundy a zalamuje strašným jakýmsi způsobem hlavu, jak ve zvyku mívají kuřáci, když odněkud fouká vítr, zapaloval znovu.

I ta zhasla — ještě ji nedostal ani k dýmce.

„Tak! Co včil?“ drápal se Chocholáč znovu v podšívce.

Sékora, dosud na zemi roztažen jak mohamedán, když se klaní slunci, měřil, měřil a nijak se nemohl doměřit, jak je sloupek dlouhý.

„Te, nemáš sirku?“

„Nemám,“ narovnal se Sékora od země, otevřel zas víčko své dýmky a opět stlačil doutnáním tabáku načechraný popel.

„Čém já včil zapálím? Leda tém palcem,“ rozvažuje Chocholáč nad dýmkou. „Víš co? Počké s tém slópkem, já si pudu k hučitelce vebrat z pece kósek huhlá.“ —

„No di — — —“

Chocholáč vešel do školy, kde děti ve sboru odříkávaly cosi jako z mluvnice — — —

Sékora osaměl.

Dlouho se rozhlížel po dědině, kde by co zajímavého a uvážení hodného vypátral, a když se po návsí nic, ale nic nebylo pohnulo mimo u rybníčka hus, která přešlápla právě z jedné nohy na druhou, shýbl se a dal se do měření zas — — — S tou sirkou načisto zapomněl, kolik naměřil — — —

No, nenaměřil víc než prve. Osmadevadesát je osmadevadesát — — — Zakroutil hlavou a zas tak očima bloudil po dědině, jako by na nic nemyslil — a jen se tak bavil mrtvotou tichého návsí.

A přece o něčem přemýšlel.

„Eh!“ zabručel pro sebe. „Dež néni delší — bode krátké taky dobré.“

Vtom u školní budovy otevřely se dveře — a dříve ještě, nežli vůbec kdo z nich vykročil — vyvalil se navenek ohromný mrak dýmu — — — Jako by škola hořela — tak se dýmilo — — a v oblacích kouře na práh vystoupil Chocholáč.

„M-m — — tam v kucheni je teplóčko! Jako v nebi,“ zamumlal Chocholáč dýmem přeplněnými ústy a podíval se nějak zvysoka — co byl Sékora za ten čas urobil. — „Nech teho,“ řekl poloopovržlivě — „di se taky zehřít. De ti to jak psovi pastva.“

„Ba, měl bech — — —“ prohodil Sékora zamyšleně.

„No tak, keré ten slópek přeci dáme?“

„No, tuť ten, dež hjiné néni — — — Vchoď důl a vrépneme jé tam. Já se pudu zatím vohřít.“

V minutě byl Sékora tam, kde bylo jako v nebi.

Chocholáč spravil dýmku a dal se do hledání rýče.

„Kam zas ten zatracené réč vrazil?“ bručí Chocholáč, ohlížeje se na všecky strany kolem sebe a pak tam, kde zmizel Sékora. „Nic po něm néni možná nahjít.“

Vtom šel kolem Martin Horbišek s motykou na rameni.

„Co tu děláš, smolařu?“

„Nevidíš? — Plot.“

„A sám?“

„To je řeč! Copak bech s tém spravil sám?! Se Sékoró jé děláme.“

„A kde je ten fták?“

„Eh, šil se trochu nahřít.“

„Ste vy dělníci! — — — A kdy mně, te lagramente, te bote zalátáš? Podívé se, nosím nedělní a hjinéch nemám.“

„No, huž to spíš nebode, haž totok tady bode hotový — — — Pan starosta naporučile — co mám dělat?“

„A já mám čekat? Jak ti znám, bodeš ten plot se Sékoró dělat do jara.“

„Co be. Zétra s tém bodem hjistě hotovi — — Pak ti to zalátám.“

Martin odešel.

Ze síně vyšel Sékora a zastavil se na schůdku.

„No, hužs to verel?“

„Hale, čert ví — kam zarazils ten réč?“

„Eh di, mrgolo,“ odplivl si tesař.

„A tutkaj je, potvora!“ — sehnul se trochu živěji hlásný pro rýč a div přes něj nepadl.

„Tak vidíš — — — Máš jé pod nosem a nevidíš jé.“

Chocholáč zasadil rýč a energicky zajel jím několikrát v černou zem.

Sékora se díval.

Z hospody šel kolem Dóbek Jurka.

„Pomáhé ti Pánbu, Ludvíku,“ ušklíbl se a zastavil. „De ti tá práca, de — jak po nemoci — — — Nějak špatně se ti to dělá, vid? Seš huž vod tý práce celé jakési hrbaté.“

Sékora posud tak stál a díval se.

„A jak mu to má hjináč hjít, dež má réč na levó ruku a je pravák?“

Chocholáč neodpověděl — jen tak hlinou smýkl na stranu, kde stál Jurka, a pachtivě ryl dál.

Když Dóbek odešel, narovnal se Chocholáč a rýč hodil stranou.

„No huž?“ sestoupil tesař se schůdku.

„Huž.“

„Tak jé chetni!“

Dvě široká záda sklonila se ke sloupku — — Lehce by jej byl unesl Sékora sám, ale nač, když jsou tu dva? Sloupek zdál se pohyblivější než ti dva.

Zvolna se snižoval sloupek ve vykopaný důl.

Stojí.

„Drž jé!“ poroučí Sékora a jde několik kroků nazad, aby důkladně změřil okem, stojí-li sloupek rovno.

„Trošku napravo — — — Počké, to je moc — — — Víc nalevo! Ešče! Jen vo poznání napravo s ňém — — ešče — — ešče — — eh di, piplo! Co si meslíš?! To je zas moc — — — zpátke s ňém víc nalevo! Tak — dost! Včil jé trošku přitáhni k sobě — — víc — víc — — — Vod sebe — — ešče kóšček — — tak dost.“

Sékora jde a přejímá pozici Chocholáčovu.

„Včil di a zahaž jé! — — — Co se vohlížíš? Zas hledáš réč?“ —

Konečně sloupek stojí.

„Co včil?“ staral se Chocholáč, co budou dělat teď.

Sékora se lhostejně ohlédl.

„Víš co, Ludvíku?“ — — Sékora sebou zatřásl. „S tó zimó to néni huž k vydržeňó — — Teprvá Dušiček a huž do člověka leze hůř nežli mráz. Zajdi vedlivá pro samečka!“

„No, co be ne? Za pět?“

„Za pět.“

Chocholáč sehnul se pod schodek a vytáhl ušpiněnou baňatou lahvičku — — —

Na věži odbíjela jedenáctá hodina.

„Huž jedenást?“ diví se oba.

Sékora rozhlídl se po vykonané práci a zavrtěl hlavou.

Ve škole právě se domodlily děti otčenáš a zdrávas — v síni ozval se šumot a spěch.

Dveře se rozletěly a hned nato ze síně vyletěla čepice, jedna — druhá — — za čepicí dvěma skoky jako kozílek s očima vyvalenýma s tabulkou pod paží vyrazil Pazderků Karel, Kocmánků Josef — — Barnabáš — — Konšta, Mikša, Jan — — — Jak blesk shýbl se Jan pro čepici, a nečekaje, úprkem uhání po dědině dolů na své Potvorovsko.

Josef vážně sbírá čepici a očišťuje ji z přilíplého bláta.

Za nimi rojí se drobná těla štěbetajících děvčátek, pletou se barvy, pohazují sebou sukničky — — — teprv když všecky děti se rozešly a ztichla přiškrcená škola, vyšel na schůdky také pan rechtor, kroutí pravý svůj svislý knír a přehlíží vykonanou práci tesaře.

No, nebylo toho o moc víc, než když se tu díval naposled.

„To ste udělali od rána?“ — sepjal ruce a pohlédl vzhůru do nebe, jako by se ptal Vševědoucího, jak je to možná.

A bylo to možná.

Sékora mu to vysvětlil.

„No ja! — Moseli sme teprv pro slópek — — Všecko krátký — — — Dá Pánbu — do večera to nějak stlučem,“ pravil Sékora a okem pátravě přehlédl přicházejícího Chocholáče — — Nic nebylo vidět — — — Sameček byl schován pod bundou.

Učírnou rozpařeného pana rechtora rozrazila zima. Zatřepal sebou, obrátil se a vběhl do kuchyně.

Mezi kolena se mu vpletlo nejmladší poupě, ukazujíc s křikem novou zástěrku své panny.

Teprv nyní vytáhl Chocholáč samečka a podal Sékorovi.

Sékora se napil dlouhým douškem.

„Na, Ludvíku, doraz to.“

Hlásný dopil.

„A včil honem, hať neco huděláme — — — Chmacni tadyk ten slópek — — — já jé přitešu.“

Sehnuli se a chytili sloupek.

Vtom doběhlo děvče.

„Stréčku Chocholáču, máte hjít k panu přednostovi. Pudete pré se šandárem do chalup.“

Chocholáč pustil sloupek.

„Tak!“ pravil Sékora. „A co já tadyk sám?“

„No, sám nic — — — Seber se a di dum — beztak bode hned poledně.“

Sékora mlčky dal se do sbírání náčiní — —

Chocholáč šel s děvčetem jedním směrem — za ním hned jiným koncem bral se Sékora.

Jak se dalo bezpečně očekávat — tesař Sékora s Chocholáčem, hlásným v noci a ševcem ve dne — dělali plot ještě druhý den.

Kdo šel kolem, smál se.

I pan farář, když vyšel na denní svou procházku, všiml si Chocholáče, jak s hlavou nahnutou daleko nazad jako slepice, když za krůpěje živé vody Bohu díky vzdává — osvěžujícím douškem pil ze samečka žbluňkající „elixír“.

Právě se do cesty namanul také přednosta.

„Pochválen buď Pán Jéžiš Kristus, velebné pane falář,“ políbil starosta bílou ruku, pokorně smekaje užmuchlanou čepici.

„Vítám vás — tám vás! No, jdete se podívat na plot, na plot?“

„Du, du, velebné pane falář, du pokóknót, bodó-li jednó huž hotovi a jak to panu hučitelovi hudělale.“

„I dobře to udělali; — myslím, že ten plot aji poroste. Dobře ho zalívají.“

Pan přednosta při tom řízném vtipu přiťouchl v úsměvu svou oholenou, širokou tvář.

„Šak, poníženě prosím, velebné pane falář, nezdá se hjim ten plot tak trošku jako trunkem zmožené? Deť se kloní haji celo tó stranó tam ke zdi — — —“

Velebníček přimhouřil oko a změřil plot.

„No, to zrovna ne — — — ale mohli by si trochu pospíšit. Už ten kousek přece trvá trochu dlouho.“

„Ale,“ mávl rukou starosta — — „to bech tadyk hu nich mosel furt stát — — — Te huž, velebné pane falář, nepředěláme. To só takový — — jak se temu hunem říká — — — Takový ztracený hekteníci^[1] — — —“

Rozešli se.

Tři dny trvala celkem ta práce — čtvrtý den plůtek stál.

„A hani to na něm vidět néni, že stál toliž práce,“ pravil kdosi, jda kolem školy a prohlížeje si plot.

„A šak —“ prohodil druhý s dobře míněným úštipkem, „co naříkáš? Debe bele chceli, muhlo to trvat haji dýl — — —“

„Baže dýl.“

„Dobře je to tak.“

„Ba dobře. To naznal haji starosta a celé vébor — — —“

I byl večer, bylo zítra, i den čtvrtý. A viděl Bůh vše, což učinili; a aj — bylo to velmi dobré — — —

---

1. existence