Rok na vsi/Listopad/Na Dušičky

Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Všech svatých	Na Dušičky	Těžká práce

Údaje o textu
Titulek:	Na Dušičky
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 168–173. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl teprv večer, a přece již noc.

Stíny deštivých listopadových chmur vzrostly v černou, mámivou tmu. V ohromné propasti kalu tiše, nenápadně propadal se celý svět.

Po slizké, slínovité půdě tvrdých, deštěm rozklechtaných cest potácely se ke hřbitovu teple zahalené, hustou, dusivou mlhou noci zčernalé, jaksi příšerně zveličené postavy drobných i dospělých Habrůvčanů. — Mlhy samy podobaly se stínům.

Temně hovoří a pokašlávají staří, svítí si zašlými lucernami do obličejů a vítají se.

„To seš ty, Horbišku?“

„Já — — —“

A to rozsáhlé, nesmírné ticho zdušené noci jako by jim zamklo ústa — zavřel déšť — mrtvě, nejisté a jak mátohy těžké plíží se, ztrácejí — — jako by pod mlhy se kradli, mizejí v jejich rozhalených tmách.

Scházejí se na hřbitov, aby rovy svých milých upravili k zítřejšímu uctění.

I mlynář spěchá ze své samoty s motykou na rameně a s věncem v plachtě zahaleným, vysoký do tmy trčí jako strašidlo a čeká na děti. Klusají za ním a zimou zkřehlé ručky schovávají pod teplý šat.

Jen o málo za nimi capká zas Pazderkova Terezka a pevně v ruce tiskne několik barevných, červených, zelených a bílých svíčiček: — jak budou plápolat žlutými plamínky, až všechny rozžehne, do hlíny rozsází a stojíc v jejich záři, ruce sepjaty, dívati se bude, jak mile hoří! — — —

Pod akáty ke hřbitovu zachází několik postav… Myslivcová jde ozdobit rov své předchůdkyně v manželství, slečna Tóny z fary hrob matky pana faráře. Sestry z kláštera nikoho tu nemají a jdou se pomodlit za všechny.

Po hřbitově se válí ozářená mlha… Zdola ožehnutá jak těžká duchna klade se na smutné hroby, rosíc droboulinké kapičky ze svých vnitřností. Uprostřed celý zástup těch mlh tlačí se kolem hlavního kříže, odkud ze všech stran jak sbor shluklých sem příšer v šerých rubáších krví svou je postřikuje velká, granátovým ohněm hořící lucerna…

Po celém hřbitově šumí tlumený ruch… Motyky zvoní s dětskými hlasy, přidušeně trousí se hovor přecházejících žen, muži seškrabují trávu s cest a cestiček kolem rovů, ženy na hroby kladou věnečky z krušpánku a z hrstí sypou poslední květy. Místy plápolá už svíčka, jejíž bázlivý, stydlavý plamínek před větrem kryjí malé, zimou ztuhlé ruce malých.

Tichý příbytek mrtvých, svaté pole smutku, zahrada věčného shovění… Co modliteb tu šumí v tichu, co ran tu přikryla už těžká země, co slz se napila ta černá, svatá její hlína! Dnes celá země třpytí se jejich perlami — — —

Na rovu farářovy matky už visí veliký věnec z umělých květin, nádherně, jak zahrádka sama o sobě, hoří v květu i rov matky Pavlíkovy… Také myslivcová dlouhými hubenými prsty upevňuje pomněnkový věnec na železný kříž. Na rovu bývalé komorné ze zámku leží bílé chryzantémy… i mlynář urovnal už růvek svého prvorozence a zlatými květy jiřin pokryl žlutou zemi — — —

Nejkrásnější věnečky však přece byly jenom ty, které doma narobily a na růvky svých dětí nakladly chudé ruce matek. Turkova Maryška měla tři takové z mechu, okrášlené rudými plody šípku, a uprostřed každého jak slza velkým světlem hořela svíčička.

Mezi hroby motají se trpasličí těla dětí, pobíhají od rovu k rovu, stále rovnají a do země tlačí hořící svíčky, zhaslé znovu zapalují a znovu je staví do vlhké, studené země, sedají k nim, jako když si hrají, a ohřívajíce skrovným jejich teplem zkřehlé svoje prsty — v nekonečné vádě o tom, který růvek je pěknější, dlaněmi před dutím větru ochraňují slabé jejich planutí.

Tak mnohý přiklekl k hrobu, pomodlil se, požehnal drobnými křížky drahý rov — a odcházel, obraceje zvědavě oči k mohylám jiným — — —

Jen tam dole je smutno a tma — mezi zapadlými hroby zapomenutých, na které nikdo nevzpomněl, kteří nikoho už nemají, aby se za ně pomodlil.

Plakala nad nimi jenom ta noc.

Dohořívala poslední světýlka.

A zanedlouho ticho tu bude zas a krásně jako tam, kde nic nebolí a nic nebouří životem uštvanou duši.

Poslední z posledních tratí se z rozevřené brány hřbitova a mizí v tmách.

Mraky se roztrhly, na nebi zablýskly hvězdičky — pobledlo na východě nebe.

K půlnoci nad hřbitovem stála a černým hájem nachýlených křížů prošla stříbrolesklá říza luny.

Vzduch voněl jesení a v tichu rána rozestřel se nebem zlatokřídlý den.

Nad Habrůvkou zahlaholily zvony a k tvrdé jejich harmonii, dunivě zapadající až kamsi do stmělých a krví zalitých doubrav, připojil se zpěv od kostela vzhůru na boží kopeček ubírající se osady. — Babičky vzadu otčenášky zakončovaly průvod, muži uprostřed drsným ropotem jaksi zčernalých hlasů přehlušovali šumivou vádu vpředu za křížkem drkotajících dětí — — —

Se zbožným slovem na rtech a vážnou jakousi těžkou melodií v hrdle vchází průvod litinovou branou na svaté pole.

Zdvíhají se ruce a znamením svatého kříže znamenají čelo, ústa i hruď.

Děti rozlezly se po hřbitově jako hmyz — ale zbývající průvod, dosud pevně semknutý v hustý živý zástup s knězem uprostřed, obchází podél zdi tichou obec mrtvých, žehná rovy, zpěvem se modlí, modlitbou zpívá a zastavuje se konečně uprostřed, u hlavního kříže, kde připraveno už čeká měkké klekátko pod ukřižovaným, na hřebích visícím, z pěti ran krvácejícím tělem Krista Pána.

Ztichl sbor — domodlily se stařenky otčenáš — na věži umlkly zvony.

Kněz rozložil na klekátku seznamy zapsaných dušiček, za které se má dnes pomodlit tu v samém jejich středu, kde dřímají svůj věčný sen…

Je jich nepřehledná řada. Už od rána, od šesti hodin do osmi zapisoval kostelník i se svým bratrem v sakristii hlásící se příbuzné. Od šesti hodin do osmi zrána na cínový tácek bohatě kanuly skládané oběti za duše zemřelých, zatímco mezi oltářem a kůrem znovu hlaholily žalmy, přerývané tesknou melodií antifon — — —

Konečně kněz urovnal všechny popsané archy a jednotvárným, v té nekonečné prostoře širého nebe ztrácejícím se hlasem rychle pročítal hustě popsané sloupce zemřelých členů habrůvských rodin.

Jméno zájmenem, rodina za rodinou — bylo tu pamatováno na celou Habrůvku ležící v zemi, ba i na ty, kdo o Habrůvce neměli nikdy ani potuchy.

Ozvalo se: „Za biskupa, který zemřel v zemi pohanské.“

„Za duše, na které nikdo nepamatuje.“

„Za ty, kteří se nejmenují.“

A často milosrdná duše přidala ještě i krejcar „za všecky ubohé dušičky v očistci“.

A ty vzpomínky na duše, na které nikdo nepamatuje, a duše, jejichž jména nikdo nezmíní — byly nejdojemnější v celé té básni velkého soužití, v nich jako by láska všehomíra slita byla v jeden vzdech… A oko mimovolně zatoulalo se na hroby travou srovnané, bez pomníku, bez křížku, bez tabulky, bez kvítka — hroby zapadlé, z paměti vyrvané a opuštěné, i hroby těch, kterých ani nepřijímá posvěcená zem.

I děti, roztroušené jak mravenci od hrobu k hrobu, na chvilku ztichly, a pan farář stále ještě četl… Stařence Horbiškové záleželo na tom, aby nepřeslechla, až pan farář čisti bude celou řadu z její rodiny. Sama ráno peníze přinesla, sama všechny zemřelé kostelníkovi do péra říkala a nyní jen čekala, až řada přijde na její zesnulé.

Stranou stála mladá Dóbková a vlhkýma očima hleděla na růvek ležící jí u nohou — Tři barvínkové věnečky na růvku byly jí obrazem nedokrevných robátek, která už tu pochovala, a bůhví, nepochová-li i to poslední.

„Žádný ščestí hu téch Dóbků nemajó,“ šeptala Prudková své sousedě. — „Každý dítě hjim umře, a tak be rádi nejaký měli — —“

Vtom kněz dočetl a přiklekl na červenou, damaškem měkce vyloženou podušku, aby se pomodlil za ty, které vyvolal, i za ty, na které nikdo nevzpomněl. Zašuměly sukně děvčat — skálovitá těla sedláků zřítila se na kolena — kdesi vzadu v náručí matky zavrnělo probuzené děťátko…

A vzhůru k nebi nesly se prosby otčenáše, pronášené tichým sborem klečících; — i děti se modlily — ručky sepjaté a oči na hořící svíčce.

Stále nádherněji rozkvítal podzimní den.

Nad hlavou klečících proletěl strnad, a usadiv se v bezpečné dáli na Bílkovu hruš, zvědavě pohlížel na shromáždění Habrůvky. Vítr zavanul, a z vysoké břízy jak zlatí motýlci snesl se déšť uschlého listí dolů na rovy, kde hořela ještě pozdní fiala… Silné, mámivé světlo rozlívalo se jak stříbrný opar nad slehlými kusy země, oko mimoděk zatoulalo se do dálky, jako by proniknouti chtělo oslnivou její zář, až tam, kde na protějším konci dvojice bílých volů vláčely do země zaryté pluhy. Nad lesem zakrákala vrána, zatáhla velikým obloukem nad Suchý žleb, a nesouc odlesk zlatého rána na hladkých svých perutích, chýlila se k tmavým bořinám — — —

Dole pod vrbami bouchl pastýřův karabáč — — — Z luk — až sem doléhal řehot pasoucího se koně a volání výrostků — — —

Konečně oči vrátily se po své obchůzce zas k nejbližšímu skupení postav a zadívaly se na dědečka Chalupu.

Stál tu jako zšedlá zřícenina — hlavu nakláněje k zemi, do které už jen se položit — tak už je starý…

Tetička Matouškova klečí stranou a také k zemi celá jak sražená — modlí se potichu, chřestíc černým, na ruce omotaným růžencem.

Domodlili se.

Škrobené sukně zarachotily, zašuměly vlněnky, sedláci rovnali záda — děti úprkem se ženou za křížkem.

Oči posledním pohledem loučí se s tichým hřbitovem.

Některé ženy zůstaly, aby na modlitbách setrvaly zvlášť.

„Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky — —“

Na hřbitov zpět vrací se ještě paňmáma Švástová.

„Ale Bóže, to só přeci lidi! Jen se hnu, huž só preč. Zapomněla sem sebrat svíčke… kdo jich vzal?“ obrátila se vytřeštěnýma očima po zbylých, také už odcházejících dětech.

Nikdo nevěděl.

Tetička rozhlédla se po svatém poli a měla se co pamatovat, aby nezahřešila na svatém tom místě.

Odešla tedy také…

Hřbitov osaměl.

Zbyly tu jen věnce, zimostráz, barvínek, dohořívající, opuštěný plamínek.

K polednímu vrzající branou vešel na hřbitov hrobař a jal se vykopávati nový hrob.

Snad se pan farář na hřbitově ještě nedomodlil, a zesnulým přibyla zas nová dušička…

Za tu modliti se budou zas až napřesrok.