Robinson Krusoe/Kapitola první

Robinson Krusoe Jaroslav Tvrdý
	Kapitola první	Kapitola druhá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola první
Podtitulek:	Nehoda na moři
Autor:	Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj:	TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 3–9. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Ve světoznámém, velikém městě obchodním, Hamburku, žil před časem vážený a zámožný obchodník, jménem Krusoe. Měl tři syny, z nichž starší dva záhy zemřeli, a zůstal na živu toliko nejmladší, jenž nazýval se Robinson. Ten byl po smrti bratří miláčkem rodičů svých, jižto mu po vůli činili vše, co chtěl, a tím se dopustili veliké chyby. Poněvadž raději si hrál a se toulal, za to pak nerad pracoval, nebylo divu, že se naučil pramálo nebo nic.

Když byl tak dospělým, že si měl nějaké povolání zvoliti, přál si otec jeho, by se stal též obchodníkem. Ale mladý Robinson, zvyklý toulati se celý den, neměl chuti, by celý čas vyseděl v pisárně, a řekl zkrátka svému otci, že se raději odebere do světa, by poznal cizí země a národy. Nemoudrý ten mladík neuvážil arci, že kdo ve světě chce dojíti štěstí, musí něco řádného uměti. Sužoval denně rodiče, by ho pustili do světa; avšak otec domlouval mu velmi důtklivě pro to, matka pak mu pravila: „Milý synu, zůstaň doma a živ se poctivě!“

Když Robinson jednoho dne dle zvyku svého toulal se kolem přístavu, setkal se s jedním soudruhem, synem to plavce, který právě s otcem svým hodlal podniknouti cestu do Anglie. Ten vyzval Robinsona, by jel s sebou, avšak Robinson tomu odpíral, řka, že rodičové mu nedají k tomu svolení. Ale přítel jeho mu domlouval, že cesta nepotrvá dlouho a zejména, že ho pranic nebude státi, tak že si dal Robinson říci a hned také s druhem svým odebral se na loď. Ovšem při tom po zvláštním poslu vzkázal rodičům svým, že odjíždí pouze do Anglie a že se záhy vrátí, by neměli o něj starosti.

Na lodi právě konaly se přípravy k odplutí; kotev vytažena, větřík čerstvý nadmul plachty a hnal z přístavu loď, jež šesti ranami z děl rozloučila se s městem. Mladý Robinson stál se svým soudruhem na palubě, maje z toho velikou radost, že se vyplnilo vroucí jeho přání a že může cestovati.

Den byl krásný a vítr příznivý tak, že jim Hamburk záhy zmizel s očí. Byli na širém moři a neviděli daleko široko nic jiného leč samou vodu. Pohoda tato trvala po dva dny, ale třetího dne zachmuřila se obloha, nastala tma, vítr pak hučel velmi; při tom se stále blýskalo tak hrozně, jako by celé nebe bylo v ohni, hrom pak bil ráz na ráz. Vlny jako domy vysoké počaly dorážeti na loď, která hned byla vysoko, jako na hoře nějaké, a hned na to octla se v hluboké propasti. Lidé byli nuceni, držeti se čeho mohli na palubě, by vlny je nesmetly do moře. Robinson byl napaden mořskou nemocí a sklíčen notně tím, jakož i hroznou bouří.

„Ach, moji rozmilí rodičové,“ bědoval, „neuvidím vás vícekráte. O já nemoudrý člověk.“

Náhle zachvěla se loď, blesk zachvátil a roztříštil přední stěžeň; hlavní stožár pak se viklal tak hrozně, že musili ho utíti a shoditi do moře.

„Bože, budiž nám milostiv,“ naříkali plavci. „Veta jest po nás,“ volal kdosi z uvnitř, „loď má díru a vody stojí v podlodí na čtyry stopy vysoko.“

Robinson uslyšev ta slova omdlel; ostatní lidé spěchali k čerpadlům, by loď udrželi nad vodou.

Plavec jeden chopil ho, třesa jím a tázaje se ho, zdali chce zaháleti, kdežto lidé ostatní pracují do úmoru.

Ačkoli byl Robinson slabý, postavil se k čerpadlu.

Kapitán poručil stříleti z děl.

Všickni čerpali vodu z veškerých sil, avšak přes to přibývalo jí stále více v lodi, jež mohla utonouti každé chvíle.

Zatím na cizí lodi zaslechli rány dělové i poznali hrozící nebezpečí a vyslali na pomoc ubožákům člun, který pro veliké vlny nemohl se k lodi přiblížiti. Přes to řádní plavci vynasnažili se ze všech sil, by zachránili bližní své, a skutečně náhodou dostali se poblíže zadní části lodi, tak že lidem na ní mohli hoditi provaz. Pomocí toho přitáhli někteří člun a tu seskákali všickni do něho, by se zachránili.

Robinsona, jenž sotva na nohou se udržel, vtáhli s sebou někteří soucitní plavci do člunu.

Sotva byli od lodi odrazili, utonula tato; bouře pak ulevila poněkud a to bylo štěstím pro člun, jenž byl by se nejspíše ponořil. Po namáhavém zápasu s mořem dorazil přece šťastně k lodi, ku které patřil. Nešťastníci byli na lodi přátelsky uvítáni a do Londýna dovezeni.

Ó, jakou měli z toho radost, když vkročili na pevnou zemi; Robinson pak, jsa rád, že vidí tak veliké město, zapomněl záhy na nemilé nehody i na budoucnost. Otec jeho přítele ujal se ho a vzal ho s sebou k obědu, při čemž tázal se ho, za jakou příčinou vlastně přibyl do Londýna.

Když mu Robinson upřímně pověděl, že podnikl cestu jen pro zábavu a bez vůle a vědomí rodičů, zvolal kapitán rozhorlen: „Bez vědomí rodičů, ó bože, že jsem to nevěděl v Hamburku! Nebyl bych tě vzal s sebou, ani kdybys mi byl nabízel tůnu zlata.“

Zahanbený Robinson sklopil oči.

Řádný plavec domlouval mu, jaké se dopustil chyby a že se mu nepovede dobře, pokud se nepolepší a nepožádá rodiče své za odpuštění,

„Na první lodi, která popluje odtud do Hamburku, vrať se tam,“ dodal, „a to raději dnes nežli zítra.“

„Ale nemám peněz,“ vzlykal Robinson.

„Tu máš několik dukátů,“ řekl kapitán, „odeber se do přístavu a zaplať si převoz na lodi. Jest-li tvoje lítost upřímnou, popřeje ti bůh šťastnější cesty zpáteční, nežli byla cesta sem.“

Podal mu ještě ruku a přál mu šťastnou cestu.

Cestou do přístavu napadly Robinsonovi rozličné myšlénky.

„Nebudu-li trestán od rodičů, až přijdu domů,“ myslil si; „moji známí a soudruzi vysmějí se mi, že se tak záhy vracím a že jsem sotva viděl několik ulic londýnských.“

Zastavil se v rozpacích a nevěda, co má počíti; rozhodl se pak a šel k přístavu.

Tam se dověděl, že nechystá se nižádná loď na cestu do Hamburku. Zprávu tu zaslechl od kapitána lodi, který právě se chystal na cestu do Guiney, jemuž se jaksi mladý Robinson zalíbil, a když od něho se dověděl, že by rád cestoval, navrhl mu, by ho provázel.

Robinson ustrnul nad tím, ale když ho kapitán ujistil, že nebude ho cesta pranic státi, ba že může při tom ještě cosi vydělati, ozvala se v něm znovu stará touha po cestování, tak že ihned zapomněl na dobrou radu, jižto mu dal poctivý kapitán hamburský.

„Avšak mám jen málo peněz,“ pravil po chvíli Robinson, „což pak mohu koupiti za zboží, bych provozovati mohl obchod v místě, kam poplujete?“

„Zapůjčím vám ještě šest dukátů,“ pravil kapitán, „nakupte si za ně skleněných korálů, nožů, nůžek, tkanic a hraček, v nichž mají černochové veliké zalíbení, že vám dají stokrát více za ty věci zlata a kosti slonové.“

Robinson to nevydržel déle. Zapomněl na rodiče, přátely a domov a zvolal vesele: „Pojedu s vámi, pane kapitáne.“

„Budiž,“ odvece ten, podávaje mu na to ruku.

Robinson pospíšil do města, kde nakoupil dle rady kapitánovy věci, jež dal na loď odnésti. Když pak za několik dní nastal příznivý vítr, vyplula loď z Londýna i dospěla záhy k Madeiře, kde se zakotvila.

Robinson vystoupiv na ostrov, kochal se nemálo překrásným pohledem, jenž se mu naskytoval. Jak daleko jen mohl dohlednouti, spatřil samé vrchy porostlé vinní révou, tak že dostal laskominy na krásné hrozny, které v hojnosti tam visely. Pochutnal si také na nich do sytosti.

Poněvadž kapitán, jehož loď byla poněkud porouchána, byl nucen na ostrově se zdržeti, by dal opraviti svou loď, stalo se, že Robinsona záhy trápila dlouhá chvíle.

Vrtkavost jeho toužila po změně i přál si míti křídla, by co nejrychleji proletěl světem.

Jednou ráno seznámil se v přístavu s portugalským kapitánem, jenž plaviti se měl do Brasilie, a poněvadž mnoho slyšel o zlatě i drahokamech té země, chtěl tam jeti, by si naplnil kapsy, domnívaje se, že drahý kov i kámen válí se jen tak v poli a na cestě.

Když Robinson uslyšel, že anglická loď nucena jest ještě prodleti nejméně čtrnácte dní, kdežto portugalská, jejíž kapitán ho zdarma chtěl vzíti s sebou, bez průtahu vydá se na cestu, nebyl s to, by odolal déle touze po dalším cestování.

Pospíšil k anglickému plavci, jemuž pověděl, že hodlá jeti do Brasilie. Kapitán tento pak dověděv se, že Robinson bez vědomí rodičů potlouká se světem, byl rád, že se ho zbaví, daroval mu půjčené peníze a dal mu na cestu ještě mnohé dobré naučení.

Vesele odebral se Robinson na loď portugalskou, jež záhy na to vyplula z přístavu madeirského. Na té cestě poznal Robinson mnohé věci nové a velice zajímavé. Plujíce kolem ostrova Teneriffy uzřeli vrchol vysoké hory, jak se rděl v záři sluneční, kdežto veškerá země i voda kolem zahaleny byly v čirou tmu. Ještě vzácnější však pohled naskytl se Robinsonovi dne příštího, kdy spatřil vznášeti se množství letavých ryb nad hladinou mořskou, jichžto ploutve zdály se stříbrnými a leskly se daleko v záři slunce ranního.

„Cestování jest přece věcí překrásnou,“ myslil si Robinson, jenž nepocítil lítosti nad tím, že byl tajně ušel z domu otcovského.

Na cestě nastoupené dařilo se jim z počátku po několik dní velmi dobře. Avšak z nenadání přepadla je od jihovýchodu prudká bouře, jež hnala loď před sebou tak rychle, že kormidelník záhy nevěděl, kde se nachází. Avšak domníval se, že se nalezají na blízku ostrovů karaibských, ačkoli nebylo nikde viděti stopy po nějakém ostrově. Bouře ta trvala po šest dní a ráno sedmého dne zvolal lodník: „Země,“ z čehož lidé na lodi měli velikou radost.

Vyběhli všichni na palubu, by se podívali na tu zemi, ale radost jejich proměnila se v žalost prudkým nárazem lodi, jenž měl za následek, že lidé i předměty váleli se mezi sebou. Loď vrazila na úskalí, na kterém uvázla tak pevně, jako by byla přibita. Nastal křik a nářek i bědování, že kámen byl by se ustrnul. Někteří naříkali, jiní se modlili, jiní zase lomili zoufale rukama; Robinson byl více mrtev nežli živ.

Pojednou zaznělo zoufalé volání: „Loď pukla, zachraň se, kdo můžeš!“

Na tu hroznou zprávu vjel nový život do všech. Vyběhli na palubu, odvázali člun, spustili ho na vodu, načež do něho všickni skákali.

Přeplněný člun vydal se na cestu, opustiv loď tonoucí.

Ale břeh byl příliš vzdálen, bouře pak řádila velmi krutě; vlny tvořily se jako hory i zdálo se nemožným, by přetížený člun dostal se k ostrovu.

Nicméně všickni se přičinili dle sil svých a veslovali statečně, vítr pak je hnal také ku břehu.

Pojednou uzřeli hroznou vlnu valící se za člunem, tak že leknutím pustili vesla z rukou. Nastal okamžik rozhodný, děsný. Ohromná vlna postihla člun — ten se překotil a všickni sřítili se do zející propasti.