Robinson Krusoe/Kapitola druhá

Robinson Krusoe Jaroslav Tvrdý
Kapitola první	Kapitola druhá	Kapitola třetí

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola druhá
Podtitulek:	Robinson na pustém ostrově
Autor:	Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj:	TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 10–18. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Vlna, pohltivší Robinsona, zanesla ho ku předu, kdež jej vyvrhla na skálu tak prudce, že bolest ho probudila ze mdloby. Otevřel oči a vida se na suchu, naložil na to poslední sílu, by se vydrápal zcela na břeh. Jaký se mu to naskytl pohled! Po lodi, člunu a soudruzích jeho ani stopy, mimo několik prken a latí; on jediný ušel smrti. Chvěje se radostí, poklekl a vzdával hlasitě díky bohu za svoje spasení. Vida se zachráněna z nebezpečí hrozného, pociťoval v srdci svém, jak velice byl chybil; prosil vroucně boha, by mu odpustil hříchy ty, maje pevný úmysl, polepšiti se a nikdy ničeho zlého se nedopouštěti.

Když umírnila se radost jeho nad šťastným vyváznutím z nebezpečí života, jal se uvažovati postavení své. Ohlížel se kolem, avšak neuzřel nic jiného, leč pusté křoví a stromy plané. Nespatřil žádné stopy lidské, aniž stopy orby aneb jakéhos vzdělání.

Vlasy se mu ježily hrůzou při pomyšlení, že třeba jsou tu šelmy, nebo lidé divocí, před nimiž není bezpečen ani na okamžik.

Strachem ovládán netroufal si z toho místa se hnouti; každý sebe nepatrnější šumot poděsil ho nemálo. Trápila ho žízeň hrozná, i byl nucen, hledati pramenu nebo potoka. Na štěstí záhy spatřil čistý pramének, z kterého se napil chutě; děkoval bohu za ten dar, doufaje, že nalezne i pokrmu.

„Kdo živí ptactvo nebeské,“ myslil si, „nenechá též mne zahynouti hladem.“

V tu chvíli nepociťoval hladu, jejž strach i hrůza u něho byly zahnaly, avšak za to tím více toužil po odpočinku. Byl tak unaven, že stěží udržel se na nohou.

Ale kde měl noclehovati? Na zemi pod širým nebem? Zdali nenapadnou ho divocí lidé, nebo šelmy?

Domu, chýže, ba ani jeskyně viděti nebylo; uvažoval dlouho, jsa v nesnázích trapných, co má počíti.

Vzpomněl si, by učinil, co činí ptáci, a usadil se na stromě. Vyhledal jeden, jenž měl tlusté větve, že mohl bezpečně na něm seděti a zády se opříti. Vylezl tedy na ten strom, usadil se na něm jak mohl, pomodlil se a pak usnul. Zdálo se mu o všem tom, co ho dne toho bylo potkalo. Také se mu zdálo, že vidí své rodiče, jak se posud trápí a souží plačíce a lomíce rukama, že nelze je uchlácholiti. Pot studený vyrazil mu po celém těle i vykřikl:

„Tu jsem, tu jsem, milení rodičové!“

Při tom, chtěje vrhnouti se jim v náručí, pohnul sebou ve spaní a sletěl se stromu.

Neublížil si pádem tím, neboť neseděl vysoko a na místě tom byla hustá tráva, jež umírnila prudkost nárazu; pocítil jen nepatrné bolesti na straně, na kterou padl, a vylezl opět na strom, kde zůstal až do východu slunce.

Tu pak uvažoval, co bude jísti, neboť neměl potravy obvyklé.

Neměl chleba ani masa, ani ryb nebo mléka, a kdyby byl měl co k vaření nebo pečení, neměl ohně, ni rožně, nebo hrnců. Běhal chvíli kolem, avšak neuzřel ničeho, leč trávu nebo stromy plané; napadl ho veliký strach i bědoval hlasitě: „Zahynu hladem.“ Nouze dodala mu sil, že doběhl ku břehu, zdali by tam nenalezl něčeho k jídlu. Uzřel v písku několik skořepin ústřicích i hledal bedlivě, zdali není tu ústřic, a hle, spatřil jich několik, z čehož měl velikou radost. Když byl ukonejšil hlad, uvažoval, kde bude bydleti, by jist byl před divokými lidmi a zvířaty; nocleh první byl tak nepohodlný, že se děsil pomyšlení, tráviti dále noc tímže způsobem.

Přemýšleje o této bídě, pomyslil si: „Co platno, že jsem nezahynul hladem, když mne třeba noci této rozsápou zlé šelmy.“

Když byl chvíli oddal se té starosti, vzpomněl si na boha, a hle, naděje znovu zavítala v duši jeho. Vzchopil se i šel hledati nějaké jeskyně, která by se mu hodila za obydlí. Uzřel nedaleko horu i pustil se k ní. Vystoupiv na vrchol, mohl přehlédnouti krajinu na kolik mil. Pozoroval s hrůzou, že se nalézá na pustém ostrově, i neviděl daleko široko ničeho, leč vodu, z které v dálce vyčnívalo několik malých ostrovů.

„Ó, já ubohý,“ zvolal, vztahuje ruce k nebi, „jsem opravdu opuštěn, a není naděje, bych se dostal z této poušti. Ó, moji ubozí, utrápení rodičové! Neuzřím vás více, neuslyším více líbezného hlasu přítele ani člověka kterého. Avšak zasluhuji tento osud; bůh jest spravedlivý, a nesmím reptati.“

Poklekna, sliboval trpělivost a prosil boha o sílu, by snášeti mohl utrpení, jež naň čekají.

Modlitbou posilněn, jal se prohlížeti horu. Po dlouhém hledání nalezl na přední straně svahu malou jeskyni s těsným vchodem.

Kdyby byl měl dláto i kladivo a jiné nástroje, byl by mohl snadno jeskyni vyhloubiti tak, že by mu posloužila za obydlí. Ale neměl těch věcí a nevěděl, jak by jich nabyl.

Napadla mu dobrá myšlénka.

„Vyhrabu rukama několik stromů, i nasázím je před tou jeskyní tak hustě, že budou tvořiti zeď. Tak budu bezpečen, po zadu chrániti mne bude příkrá stěna skalní, se strany pak hustě nasázené stromy.“

Tento dobrý nápad těšil ho velice i chystal se bez prodlení k činu; ještě více pak ho těšilo, že na blízku prýštěl ze skály čistý pramének. Spěchal k němu, by uhasil žízeň. Na to pracně vyhrabal rukama několik stromků, jež donesl k místu, které si byl vyhlídl za obydlí.

Tam musil opět rukama hrabati jamky, by do nich mohl vsaditi stromky, a poněvadž mu práce ta zvolna ubývala, nastal večer, než byl zasadil pět nebo šest stromků. Hlad dohnal ho zase na břeh, by vyhledal nějakých ústřic. Ale na neštěstí byl právě příliv i nenalezl ničeho a musil hladov odebrati se k odpočinku na onen strom, na kterém ztrávil minulou noc a kde hodlal spáti tak dlouho, dokud by si nezřídil bezpečný byt. Aby pak zase nespadl, přivázal se šatem k větvi, jež mu sloužila za lenoch. Pomodliv se, usnul spokojeně.

Ráno časně za svitání běžel ku břehu, by vyhledal nějaké ústřice a dal se znovu do práce. Pustil se tentokráte jinou stranou a spatřil kokosový strom, na němž visely převeliké ořechy, z nichž jeden srazil. Skořepina, jižto otevřel pomocí ostrých kamenů, byla vláknatá, jakoby z konopí slepeného zdělána; vnitřní skořepina pak byla velmi tvrdá, i shledal Robinson, že bude moci použíti jí jako okřínu.

Jádro bylo velmi šťavnaté, majíc chuť jako lískový ořech, uprostřed pak byla šťáva sladká, lahodná a velice občerstvující.

Robinson si pochutnal velice, i srazil ještě jiné dva ořechy, jež také snědl s chutí.

Pocítil proto tak veliké radosti, že mu slzy vyrazily z očí a pohlížel vděčně k nebi. Potom prohlížel opatrně vypátraný strom, jenž poskytoval mu tak výborného ovoce. Byl značně vysoký a jako palmy vůbec neměl větví, nýbrž jen korunu z velikých mečovitých listů, pod nimiž viselo ovoce.

Ačkoli se byl nasytil, běžel přece ku břehu, by nahlédl, jsou-li tam ústřice. Nalezl jich několik, jež vzal s sebou k obědu, a pak vesele pokračoval ve své včerejší práci. Na břehu byl nalezl velikou škebli, jížto použil jako rýče, a tak se práce dařila lépe.

Záhy potom vypátral rostlinu, jejíž stonek byl velice vláknatý, jako u nás len anebo konopě. Jindy by si nebyl té věci povšiml, ale nyní nebylo mu nic lhostejným. Prohlížel všecko, přemýšlel o všem, zdali by z toho nemohl míti jakýs užitek. Domnívaje se, že bude lze rostlinu zpracovati jako len, vytrhal jich množství, svázal v otépky a vložil do vody. Za nedlouho pozoroval, že kora zevnější jest dosti promočena, vyňal tedy otýpky z vody a rozestřel na zemi v místě, kam svítilo slunce. Když vyschly, pokusil se, zdali bude možno je jako len tlustou holí roztřepati. A hle, podařilo se to výborně. Ze lnu, kterého tím docílil, skroutil bez prodlení krátké tenké provázky. Nebyly ovšem pevné velice, avšak mohl jimi škebli přivázati k holi a tím nabyl přístroje, který se velice podobal rýči.

I pokračoval nyní pilně v práci své a sázel stromek za stromkem, až byl prostor před obydlím jeho náležitě zahražen. Poněvadž jednoduchou řadu tenkých stromků nepovažoval za hradbu dosti bezpečnou, podnikl pracné vysázení druhé řady kolem první.

Na to propletl obě řady větvemi zelenými a konečně mu napadlo, by prostoru mezi oběma vyplnil drnem a hlínou. Tak utvořil zeď, jež mohla odolati síle značné. Každého dne ráno i večer zaléval stromky z blízkého pramene, užívaje při tom skořepin kokosových za nádoby. S radostí postřehl záhy, že stromky se ujaly, pučí a se zelenají, že byla radost, pohlédnouti na ně.

Když byl hotov plot ten, jal se Robinson soukati provazy silné, z nichž upletl si žebřík.

Z opatrnosti neudělal otvoru v plotě, maje v úmyslu vcházeti a vycházeti pomocí žebříku provazového.

Skála nad jeho obydlím byla vysoká asi jako dvoupatrový dům. Nahoře stál strom, k němuž přivázal provazový žebřík a spustil jej dolů. Pokusil se pak, zdali po něm vyleze, a pokus ten se zdařil jak náleží. Když byl hotov s touto prací, přemýšlel, jak by si opatřil rozličné nástroje, kterých později bude míti potřebí.

Viděl leckde kamenů dosti a s velikou radostí postřehl jeden, který se podobal sekeře; byl z předu ostrý a měl také díru.

Robinson vstrčil za topůrko do toho otvoru tlustou hůl a provázky ji přivázal tak pevně, jako by hřebíky byla přibita. Pokusil se hned, zdali by nemohl tímto nástrojem useknouti malý stromek, i měl velikou radost, když se pokus ten zdařil. Hledaje dále, nalezl ještě jiné dva kameny, které mu mohly býti užitečnými. Jeden podobal se paličce, jakou mají truhláři a kameníci; druhý měl podobu klínu. Robinson vzal oba s sebou a kráčel vesele k obydlí svému, by prostor ve skále zvětšil. Práce dařila se výborně; za několik dní měl prostor dosti veliký, by v něm spáti a bydleti mohl.

Již dříve byl natrhal a nasušil trávy, již tak proměnil v seno. Když pak to bylo dosti suché, nanesl ho do své jeskyně, by si z něho upravil pohodlné lože. Ó, jakou pocítil radost, když ponejprv se natáhl na lože to. Děkoval bohu, mysle při tom: „Kdyby moji krajané v Evropě věděli, jaké to jest, když musí člověk tolik nocí bídně proseděti na tvrdé větvi! Považovali by se za šťastné, že mohou každého dne se natáhnouti na měkké a bezpečné lože, a neopomenuli by zajisté, za toto veliké dobrodiní bohu každodenně děkovati.“

Den na to byla neděle. Tu věnoval Robinson odpočinku a přemýšlení. Klečel dlouho, modle se k bohu, jehož prosil za odpuštění za hříchy své a za požehnání, jakož také útěchu pro své ubohé rodiče. Potom se slzami v očích děkoval bohu za pomoc zázračnou, jižto mu prokázal, a sliboval, že se polepší a bude hodným člověkem.

Aby nezapomněl, v jakém pořadu následují dnové za sebou, přemýšlel Robinson o tom, jak by si zařídil jakýsi kalendář. Nemaje papíru ani náčiní psacího, vyhledal si čtyry vedle sebe stojící stromy s hladkou korou. Do největšího vryl každý večer čárku ostrým kamenem a když učinil takto sedm čárek, uplynul týden, i vryl do vedlejšího stromu čárku, jež znamenala týden. Čtyry takové čárky znamenaly měsíc a to naznačeno čárkou v třetím stromě. Když pak na tomto stromě bylo čárek dvanáct, poznal, že uplynul rok, a naznačil to čárkou na stromě čtvrtém.

Ale měsíce nejsou stejné, některý má třicet, jiný jedenatřicet dnů. Robinson to počítal na ruce. Zavřel ruku levou a ťukal prstem pravice na vyčnívající kotníky, pak do jamek vedlejších, jmenuje při tom měsíce, jak jdou za sebou. Měsíc připadající na kotník má třicet jeden dnů, které pak do jamky padnou, pouze třicet, vyjma únor, jenž má toliko dvacet osm a vždy v roce čtvrtém dvacet devět dní. Začal lednem, prvním to měsícem v roce, jenž má jedenatřicet dní, a tak pokračoval.

Způsobem tím postaral se Robinson, by věděl, jaký jest kdy den, a znal běh času, zejména pak aby věděl, kdy jest neděle, by ji oslavil po způsobu křesťanském.

Zatím byl ztrávil větší díl ovoce se stromu kokosového, jejž byl vypátral; ústřic pak nalezal tak po skrovnu, že jimi se uživiti nemohl. I pocítil znovu starosti ohledně výživy. Poněvadž se bál šelem i lidí divokých, netroufal si, pustit se daleko od svého obydlí.

Nyní doháněla ho nouze, by se ohlédl ve větší vzdálenosti po nějaké potravě. Umínil si tedy, že podnikne příštího dne malý výlet. Aby se chránil před palčivými paprsky slunce, pokusil se večer před tím zhotoviti si jakés takés stínítko. Z prutů vrbových spletl jakousi stříšku a prostrčil uprostřed hůl, kterou provázky přivázal, a pak natrhal listí kokosového, jež rybími kostmi připevnil na upletené stříšce. Moře totiž občas vyvrhlo mrtvé ryby na břeh, Robinson pak sebral nejsilnější kosti jejich, by jich použil jako spínadel. Zhotovil vskutku stínidlo tak husté, že jím nepronikl paprsek sluneční.

Kdykoli se mu podařila nějaká práce, měl z toho velikou radost i říkával s opravdovou libostí: „Jak jsem doma byl hloupým, že jsem prozahálel krásné mládí své! Ó, kdybych nyní byl v Evropě a měl krásné nástroje, kterých tam lze tak snadno nabyti. Což bych urobil vše a jakou bych měl z toho radost, že mohu sám si zhotoviti většinou věci, jichž mám potřebí.“

Poněvadž nebylo příliš pozdě, napadlo mu, že by mohl snad udělati také jakýsi pytel, do kterého by zítra uložil potravu, jakož i všecky užitečné a potřebné věci, které snad na cestě své nalezne.

Mělť značnou zásobu nití a provázků; z těch hodlal uplésti síť, které by užil za tašku, i jal se to prováděti následovně: Navázal na dva stromy asi půl metru od sebe vzdálené nití, jednu pod druhou, tak hustě, jak to jen bylo možné. To mělo býti, co tkadlci nazývají osnovou. Pak navázal s hora dolů zase jeden provázek vedle druhého a těmi nadělal uzlů v příčných provazech, právě jako se dělá při pletení sítí. Tyto dolů visící provázky tvořily útek. Tak zhotovil síť, podobnou rybářské; pak odvázal provázky, jež spojil dole i po stranách a ponechal otvor jen shora.

Tak udělal si řádnou brašnu loveckou, jižto mohl pak na šňůře, kterou shora provlékl skrze kličky, zavěsiti si na hrdlo. Z toho měl takovou radost, že nemohl dlouho usnouti.