Robinson Krusoe/Kapitola pátá

Robinson Krusoe Jaroslav Tvrdý
Kapitola čtvrtá	Kapitola pátá	Kapitola šestá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola pátá
Podtitulek:	Zemětřesení
Autor:	Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj:	TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 35–39. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Bylo to v noci, Robinson odpočíval na lůžku; přítulné lamy ležely u jeho nohou. Měsíc svítil jasně, ticho úplné bylo všude. Unaven prací denní usnul Robinson, a zdálo se mu o rodičích, když pojednou země se zachvěla neobyčejným způsobem, a rachocení podzemní ozvalo se tak hrozné, jako by několik bouřek zároveň řádilo. Robinson procitl vyděšen, nevěda, co se děje a co má činiti. Nárazy prudké následovaly rychle za sebou, lomoz podzemní trval stále, burácela vichřice hrozná, kácejíc stromy, moře pobouřené hučelo hrozně.

Celá příroda zdála se pobouřena, jako by se blížil soudný den a konec světa.

Na smrt poděšen, vyběhl Robinson z jeskyně, lamy za ním. Sotva byli venku, sřítily se skalní balvany, strmící nad jeskyní. Robinson prchaje, měl úmysl, vystoupiti na blízký vrch, kde by se nebál, že zabit bude padajícími balvany. Avšak s hrůzou poznal, že se vrch otevřel, a z jícnu tím povstalého vyrazil oheň a dým, zároveň kameny, popel a hmota ohnivá, jež slově láva. S těží zachránil se útěkem, láva žhavá se valila proudem, a skalní balvany lítaly kolem. Pádil ku břehu, kde spatřil nový zjev děsný. S mračen hrozných spustil se liják tak prudký, že záhy celá krajina se proměnila v jezero. Pracně jen vylezl Robinson na strom; ubohé lamy pak strhla voda s sebou. Ach, jak rozrýval jejich bědující hlas jeho srdce, jak by je byl rád s nebezpečím vlastního života zachránil, kdyby je povodeň nebyla daleko zanesla.

Zemětřesení trvalo ještě několik minut, pak nastalo ticho. Vítr ustál, jícen ohnivý nechrlil více zhoubné látky, podzemní dusot zanikl, obloha se vyjasnila, voda pak za malou chvíli odtekla.

Když Robinson slezl se stromu, na kterém se byl ukryl, byl tak zkormoucen tím novým neštěstím, které ho potkalo, že nevzpomněl ani na to, by děkoval tomu, jenž odvrátil od něho patrné nebezpečí smrti. Nalézal se opravdu zase v tak bídném postavení jako dříve.

Jeskyně jeho, dosavadní jediný bezpečný útulek, byla nepochybně zasypána; milé jeho lamy odplaveny, dosavadní práce zmařena, plány pro budoucnost zničeny. Oheň sice nevystupoval již z hory, ale hustý dým, a nedalo se souditi, zdali výbuch se neobnoví.

Kdyby se to stalo, nebyl Robinson ani den ani hodinu jist, a žil by v smrtelném strachu.

Trapné myšlénky tyto ho děsily tak, že nevzpomněl na boha, nejlepšího to utěšitele, a jen měl na mysli budoucí bídu.

Nastal nový den, Robinson sklíčen starostí, neusnul více, zabývaje se toliko jedinou myšlénkou: „Co se nyní se mnou stane?“

Jako zmámený potácel se k svému obydlí. Jakou pocítil tu radost, když jeho milé lamy zdrávy a vesely mu přiběhly vstříc. Nevěřil ani zraku svému, a přec tomu bylo tak. Přiběhly, lízaly mu ruce, skákáním a mečením dávaly na jevo radost. Robinson při tom pohledu vymanil se z otupělosti, a patřil na ně i pohledl vzhůru k nebi, a slza radosti i vděčnosti, jakož i lítosti nad dřívější zmalátnělostí vytryskla mu z oka.

Nejspíše zanesla voda zvířata na některý vrch, kde se zachytila; poněvadž povodeň přestala tak rychle, jak byla nastala, mohla zvířata záhy se vrátiti domů.

Robinson shledal, že jeho obydlí nebylo tak velice poroucháno, jak byl tušil. Strop jeho jeskyně spadl sice, ale nebylo nesnadno odstraniti trosky, a Robinson shledal při bedlivějším prozkoumání, že strop ten jen málo držel, a že mohl snadno spadnouti a zabiti ho. Zemětřesení a lomoz, který je provázel a přiměl ho k útěku, byly též jaksi varujícími anděly, by spasil se před hroznou smrtí.

Tímto poznáním byl Robinson mocně dojat, i poklekl, by děkoval bohu za svou spásu a slíbil polepšení. Na to pak ihned přikročil k odklízení trosek.

Hlína byla hnedle odstraněna, ale zbýval skalní balvan, jenž byl na dva kusy praskl, i zdálo se, že nestačí k tomu síla jednoho člověka, odstraniti jej. Robinson pokusil se, by odstranil nejmenší kámen, ale nebyl s to, by vykonal úmysl ten. Síly jeho k tomu nestačily.

Z počátku nevěděl si rady; po delším přemýšlení napadlo mu něco, jak by si pomohl. Vzpomněl si, že vídal doma, jak dělníci užívali páky, když chtěli hnouti břemenem těžkým, i pokusil se též o to, a hle, pokus ten se zdařil. Za půl hodiny byly oba těžké kameny z jeskyně odstraněny. Při tom doznal Robinson, že jeho obydlí stalo se prostrannějším a bezpečnějším, což ho nemálo těšilo. Stěny i strop nyní záležely z jediné skály, ve které nebylo nejmenší skuliny.

Pavouka, jejž byl tak bedlivě ošetřoval, nenalezl více; nejspíše zahynul při té nehodě, avšak lamy nahradily mu ztrátu toho prvního společníka v té samotě.

Robinson odebral se k sopce, z které posud vystupoval hustý, černý dým. Divil se množství lávy kolem rozlité, jež posud se neochladila, tak že nemohl blíže přistoupiti k jícnu, a mohl jen z dálky jej pozorovati.

Poděsilo ho pozorování, že proud lávy se valil k místu, kde rostly zemáky; aby viděl, jak veliká škoda byla mu tím způsobena, běžel k místu onomu, ale shledal s radostí, že rostlinám se nic nestalo. Aby pak nějakou nehodou nebyl zbaven tak užitečné rostliny, umínil si, pěstovati ji na rozličných místech, a také bez prodlení nasázel tu a tam zemáků.

Nyní počal zase budovati kuchyni; nehoda právě minulá přispěla mu při tom ku pomoci. Ze sopky vychrleno mezi jinými také mnoho kamene vápencového. Robinson jich naházel něco do jámy, nalil na ně vodu a zamíchal tím. Získal tak vápno potřebné k stavbě. Ta se mu dařila výborně.

Sopka přestala zatím kouřiti, a Robinson se odvážil vystoupiti na její vrchol, i shledal, že boky hory a jícen pokryty jsou lávou, a poněvadž nikde více nevynikal oheň, domníval se, že podzemní oheň uhasí, a že pro budoucnost nemusí se báti opětného výbuchu.

Robinson pomýšlel stále na zimu, již očekával s bázní, a pečoval proto, by měl postačitelnou zásobu potravin. Nachytal proto osm lam tímže způsobem, jako první. Zabil je všecky až na jednu a maso většinou zavěsil v kuchyni, by se udilo. Nabyl tak značné zásoby masa, avšak obával se nicméně, že to nestačí, kdyby zima dlouho trvala. Přál si tedy chytit ještě několik zvířat, avšak to nebylo tak snadné, poněvadž poznala úklady jeho, i stala se ostražitými. Musil tedy pomýšleti na jiný způsob, kterým by se jich zmocnil.

Pozoroval, že lamy, jakmile ho spatřily u potoka, pádily přes kopec, na druhé straně houštím porostlý; za tím houštím byla příkrá stěna skalní asi metr vysoká. Viděl, že lamy vždy skákaly přes to houští do hloubky, a na tom měl dost. Umínil si, v místě tom vykopati hlubokou jámu, ve které by se lamy chytily.

Po několikadenní pilné práci bylo dílo to hotovo.

Jámu tu zakryl roštím, a hned druhého dne pozoroval s radostí, že dvě veliká zvířata skočila do ní a se chytila.

Domníval se, že nyní má dosti masa, a nebyl by věděl, kde je má schovati, kdyby zemětřesení nebylo mu opatřilo sklep. Vedle jeho jeskyně totiž propadlo se kus skály asi na tři metry, a tím vznikla jakási druhá jeskyně.

Měl byt, kuchyni a sklep vedle sebe, jako by je byl s úmyslem zřídil.

Aby opatřen byl na zimu řádně, musil nadělati sena pro lamy, opatřiti si zásobu dříví a vykopati zemáky a ve sklepě je uložiti.

Když to vykonal, očekával spokojeně zimu.

Avšak zima nepřicházela, ačkoli již minul říjen; za to nastal déšť trvalý. Robinson nevěděl, co má souditi o tom; po čtrnácte dní nemohl vyjíti z obydlí, a byl jako uvězněn.