Robinson Krusoe/Kapitola jedenáctá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola jedenáctá
Podtitulek: Učitel a učeň. První plavba
Autor: Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj: TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 63–66.
Licence: PD old 100
Související: Robinson Crusoe

Ačkoliv Robinson se cítil nyní blaženějším nežli dříve, trápila ho nicméně jedna starost, že totiž divochové se vrátí na ostrov, by vyhledali soudruhy své, a že by dojíti mohlo k nemilému setkání s nimi.

Umínil si také opevniti ještě důkladněji svoje obydlí.

K tomu účelu jal se kopati příkop okolo svého hradu a z vykopané hlíny tvořiti násep.

Bylo to dílo pracné, avšak, maje společníka, nedal se Robinson odstrašiti a pracoval pilně od rána do večera s Pátkem. Při tom hleděl naučiti Pátka řeči své, by se s ním snáze mohl dohodnouti, a než uplynul půlrok, porozuměli si s dostatek.

Čím dále tím více bylo patrno, že Pátek je člověk dobromyslný a věrný, neznající lsti ni úskoku, který mimo to byl oddán pánovi svému láskou nejupřímnější.

Asi za čtyry neděle byly příkop i násep hotovy, tak že s klidnou myslí mohli hleděti vstříc nahodilému přepadení se strany divochův. Nežli by některý přelezl příkop a hradbu, byli by ho snadno skolili šípy, nebo píkami.

Jednoho dne vyšel si Robinson s Pátkem na procházku na břeh, i vystoupli na blízký kopec. Pátek ohlížel se pozorně kolem, i vypátral v dálce několik ostrovů; radostí nad tím jal se skákati, a když se ho Robinson tázal po příčině, odvětil, že tam jest jeho otčina a tam že bydlí jeho rodáci.

Robinson pocítil starost, že by snad Pátek ho opustil, by se odebral k svým rodákům, i pravil:

„Chtěl bys opět žíti mezi svými krajany?“

„Ach, ano,“ zvolal Pátek.

„Chtěl bys opět požívati s nimi lidského masa?“

„Ne,“ odvětil vážně Pátek, „poučil bych je, by nejedli více masa lidí, nýbrž jen masa zvířat a mléka.“

„A co kdyby snědli tebe?“ tázal se Robinson.

„To by neučinili.“

„Avšak požívají lidského masa.“

„Ano,“ řekl Pátek, „ale jen masa nepřátel zabitých.“

„Dovedl bys urobiti člun, v kterém by se mohlo tam plouti?“

„Ovšem.“

„Tedy si udělej člun a jeď k nim.“

Pátek se zarmoutil.

„Proč se rmoutíš?“ tázal se Robinson.

„Poněvadž se pán hněvá na mne.“

„Jak to?“

„Poněvadž mne vyhání.“

„Přeješ si přece vrátit se do své otčiny?“

„Ano, ale když by tam nebyl můj pán, nechce tam Pátek také býti.“

„Mne by lidé tvoji považovali za nepřítele a snědli.“

Pátek chopil sekeru, dal ji pánovi do ruky i nastavil hlavu.

„Co chceš?“ tázal se Robinson.

„By mne pán raději zabil, nežli vyhnal.“

Robinson byl tak mocně dojat, že mu vytryskly slzy z očí.

Objal Pátka, řka:

„Nestarej se, milý Pátku. Nehodlám se odloučiti od tebe, poněvadž tě upřímně miluji. Chtěl jsem toliko slyšeti, zdali mne také miluješ.“

Na to vedl ho Robinson k místu, kde po léta byl pracoval na lodi.

Vypravoval mu, jak dlouho se tou věcí zabýval. Pátek vrtěl hlavou i pravil, že práce ta rychleji se dá vykonat ohněm.

Z toho měl Robinson velikou radost. Ustanoveno zítra hned počíti dílo to.

Avšak v týž den nastaly obyčejné deště, které Robinson již znal, a jež trvaly měsíc i dva. V ten čas nebylo možno venku práci nějakou konati, poněvadž se téměř neustále jen lilo s oblak. Musili tedy zůstati doma.

Robinson konal s Pátkem různé práce. Jindy sedával večer sám ve tmě, nyní maje světlo i soudruha, hovořil s ním a pracoval.

Pátek ho naučil rozličným pracím, jež konají divoši; zejména ho učil plésti jakési koberce z lýčí, tak tenké a hebounké, že se jich mohlo užívati za oděv. Nadělali jich zásobu takou, by postačila na celý oblek pro ně oba. Robinson byl rád, že se zbaví neohebného, v teplé krajině obtížného oděvu z koží.

Pátek uměl také robiti z vláken různých rostlin provázky, jež byly lepší a dokonalejší těch, které urobil Robinson. Z provázků těch dovedl zhotoviti síť; prací tou zabývali se oba po mnohé večery.

Robinson se pokusil také vyučovati v náboženství Pátka, který jako divoch neměl ponětí o křesťanství.

Pátek naslouchal pozorně těm řečím poučným a v krátké době pochopil nejhlavnější zásady křesťanského náboženství.

Robinson potom modlíval se vždy společně s Pátkem.

Takovým způsobem uplynula jim rychle doba dešťů; obloha se vyjasnila; mraky se rozptýlily.

Oba cítili se občerstveni vzduchem svěžejším, i přikročili statně k dílu, jež si byli předsevzali, nežli nastaly deště.

Pátek jal se kmen vypalovati, což dařilo se výborně, a Robinson se divil nemálo, že jemu to nenapadlo. On sám byl by ještě léta strávil při té práci, kterou nyní s Pátkem společně ukončili za několik měsíců. Chyběly posud plachty a vesla.

Pátek zhotovil z lýčí plachtu, Robinson zatím vyřezal vesla, i byli oba se svou prací v stejný čas hotovi. Ale nyní šlo o to, jak by dopravili sdělaný člun na vodu.

Na neštěstí bylo místo, kde člun srobili, několik tisíc kroků vzdáleno od břehu; i nastala otázka, jak ho tam dopraví. Odnésti jej tam, nebo dovaliti, zdálo se nemožným.

Robinson vzpomněl si na válce, na které lidé nakládají těžká břemena, by je snáze dopravili s místa jednoho na druhé.

Zkusili to tedy, a hle, pokus vydařil se znamenitě; netrvalo to dlouho a člun nalézal se na vodě.

Umínili si hnedle příštího dne podniknouti plavbu k nedalekým ostrovům.