Robinson Krusoe/Kapitola dvanáctá

Robinson Krusoe Jaroslav Tvrdý
Kapitola jedenáctá	Kapitola dvanáctá	Kapitola třináctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvanáctá
Podtitulek:	Nezdařený pokus
Autor:	Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj:	TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 67–70. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Konali přípravy na cestu; nanesli do loďky potravin, co se jich tam vešlo. Pak nastala otázka, kam se mají plaviti. Pátek si přál na ostrov, jenž byl jeho domovem. Robinson pak se chtěl pustit do Ameriky, kde by zastihl Evropany.

Otčina Pátkova byla vzdálena jen několik mil, kdežto pevnina byla vzdálena více. Plavbou k ostrovům vzdálili se více od pevniny a měli před sebou delší a nebezpečnější cestu.

Robinson nerozuměl plavectví ani za mák; i byl nucen v ohledu tom spolehnouti se na Pátka. Po delším uvažování odhodlal se Robinson plouti v tu stranu, kde tušil pevninu.

Nastala chvíle odchodu. Robinson, poslav Pátka na břeh, odebral se na kopec, strmící nad jeho bytem, a zadumal se. Nemohl opustiti toto místo, aniž by ještě jednou uvážil vše, co ho tu potkalo.

Ohlížel se kolem, by popatřil ještě jednou na vše, co tuto byl vykonal. Loučení bylo mu nesnadným, a když uzřel věrné lamy své, musil se odvrátit, by nepodlehl mocným citům. Roztáhna ruce, zvolal: „S bohem, vy svědkové mého utrpení!“

Pohledna ještě k nebi, odcházeje, postřehl milého „Pola“, poletujícího po stromech. Zavolal ho, pták přiletěl a sedl si na rameno pána, jenž ho odnesl na břeh, kde čekal Pátek. Na to vsedli oba do člunu.

Bylo to třináctého listopadu, devátého roku, jejž Robinson trávil na ostrově.

Počasí bylo překrásné, vítr příznivý. Přes to vše byl to skutek velmi smělý, odvážný, pustit se v malém člunu na širé moře; avšak Robinson nepodnikal cestu lehkomyslně, i doufal proto, že se zdaří.

Sotva byli asi na třicet kroků od břehu, narazil člun na úskalí; byli nuceni obrátit člun a vykonati okliku větší, by se skalinám vyhnuli.

Když byli dospěli na konec úskalí, letěl člun s takovou rychlostí dále, jakoby vichřice silná nadýmala mnohé plachty. Ulekli se i stáhli plachtu, myslíce, že to způsobil náhlý a prudký náraz větru.

Ale to nepomohlo; člun stejnou rychlostí hnal se dále, i postřehli s hrůzou, že je uchvátil mocný proud a síla neviditelná, neodolatelná hnala je rychle dále.

Ostrov jim pomalu mizel s očí a zdálo se, že zahynou, neboť na širém moři v malé kocábce se octnouti a nevěděti kam se obrátit, byla věc hrozná.

Pátek div si nezoufal i musil mu Robinson neustále domlouvati, aby vesloval, ačkoli to pranic nepomáhalo.

Konečně odhodil Pátek veslo, řka, že bude lépe, by skočili do vody a tak ušli zdlouhavé a trapné záhubě a smrti. Robinson mu domlouval pro jeho malomyslnost, připomínaje mu dobrotivost všemohoucího tvůrce, který jim snadno může pomoci z největší nouze. Pátek zahanben chopil se znovu vesla.

„Jest naší povinností,“ pravil Robinson, „bychom zachovali život svůj, pokud to možno. Bědování a nářek tu pranic nepomohou; tedy vzhůru ku práci, milý soudruhu.“

Proud je hnal vždy dále, takže viděli již jen vrcholky hor ostrova. Naděje ve spásu mizela víc a více.

Když pak Robinson sám ochabl v práci a veslo odložil, pozoroval, že člun již nepluje tak rychle.

Proud se tu dělil ve dvě ramena, z nichž jedno proudilo k severu, druhé, unášející člun Robinsonův, zatáčelo se k ostrovu.

„Vzhůru, Pátku,“ zvolal, „bůh nás zachránil.“

Pracovali znovu s napjetím všech sil a poněvadž jim vítr pomáhal, octli se hnedle na tiché hladině.

Ale ostrov již jen jako malý bod vznášel se u veliké dálce před jejich zraky. Veslovali pilně, vítr pak poháněl je notně, že uzřeli opět vrcholy na ostrově.

Avšak na neštěstí nastal náraz tak prudký, že oba padli a člun se zastavil.

Robinson rychle zkoumal veslem okolí člunu i skočil do vody a Pátek následoval jeho příkladu.

Člun uvázl na písčině, a po delším namáhání dopravili ho zase na vodu i plavili se opatrně dále, avšak trvalo to dlouho, než se dostali na vodu, by mohli rychleji plouti.

Ostrov již byl blízko a když slunce právě zapadalo, vystoupli na břeh, jsouce rádi, že ušli velikému nebezpečí.

Poklekli oba, by děkovali bohu za to, že je spasil před záhubou.

Poněvadž po celý den ničeho nepožili, posadili se na břehu, by povečeřeli. Na to vtáhli člun do zátoky a sebravše věci, které se v něm nalezaly, vraceli se domů.

Pátek již dávno spal, kdežto Robinson ještě přemýšlel o té nehodě.

Zdálo se mu, že v tom vůle boží, by dokončil život na tom ostrově, poznávaje, že v tak malém člunu nelze podniknouti dalekou cestu a že se musí vzdáti naděje, že uzří opět vlast a milené rodiče.

Druhého dne ráno při snídaní pravil Robinson:

„Nuže, Pátku, měl bys chuť, opětovati pokus včerejší?“

„Ne,“ řekl Pátek.

„Hodláš tedy skončiti se mnou život na tomto, ostrově?“

„Jen kdyby tu byl můj otec.“

Robinson vzpomněl si na své rodiče a pravil:

„Buď dobré mysli, jest-li v tom vůle boží, převezeme jej sem.“

Pátek vyskočil radostí i poklekl před Robinsonem a vzlykaje, nemohl pronésti ani slova.

Robinson tázal se ho, zdali bude možno, plouti k jeho domovu, aniž by je opět stihla nehoda.

Pátek odvětil, že si troufá v noci tam plouti, poněvadž cestu odtud sem na ostrov vykonal velmi často.

Robinson opětoval slib, že za krátký čas, až vykonány budou nutné práce zahradnické, poplují k Pátkovu domácímu ostrovu, by sem převezli otce jeho.