Robinson Krusoe/Kapitola čtrnáctá

Robinson Krusoe Jaroslav Tvrdý
Kapitola třináctá	Kapitola čtrnáctá	Kapitola patnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtrnáctá
Podtitulek:	Bouře. Rozbitá loď
Autor:	Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj:	TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 73–75. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Robinson s Pátkem spali sotva hodinu, když je hrozné rachocení vyburcovalo ze spánku.

Robinson poznal, že to bouřka. Hrom bil ráz na ráz a vichřice prudká skučela děsně.

Pojednou vzchopil se Robinson i pravil Pátkovi: „Neslyšel’s ničeho? Mně se zdálo, že zahoukla rána z děla?“ Pátek soudil, že to byl hrom, ale Robinson trval na tom, že to byla rána z děla, i byl velice rozčilen. Chopil oharek s krbu i pokynul Pátkovi, by ho následoval.

Robinson spěchal na vrchol hory, kde rozdělal notný oheň, by dal znamení lidem, jimž hrozilo snad nebezpečí.

Sotva oheň zaplápolal, spustil se nesmírný liják, jenž ho uhasil hned. Nebylo pomyšlení, by ho znovu rozdělali, pročež vrátili se domů.

Bouře řádila dále, hrom burácel a Robinson se domníval, že slyší opět a opět houkání děl, což ho rozčilovalo velice, neboť vzpomínal, že jest asi na blízku loď, která by ho mohla převézti do Evropy.

Litoval velice, že nemohl nešťastníkům pomoci. Doufal, že bůh se smiluje nad nimi.

K ránu se bouře utišila. Robinson s Pátkem odebrali se na břeh, zdali neuzří lodi nějaké. Ale co spatřili? Jejich člun byl bouří utržen a zahnán daleko na moře. Dlouholetá práce byla rázem zničena.

Pátek byl jako hromem omráčen; bědoval, rval si vlasy a bil se v prsa. Robinson pokoušel se ho těšiti, ale nebylo to snadnou věcí. Pátek stále bědoval, že nyní musí tu zůstati.

Robinson se ohlížel kolem, ale nikde nespatřil lodi, což ho velice mrzelo, poněvadž byla zmařena jeho naděje.

Vrátivše se domů oddali se práci obvyklé. Avšak Robinson nespustil loď s mysli. Nemaje pokoje vylezl na jeden vrch, odkud přehlédnouti mohl západní břeh. Nelze vylíčiti jeho radost, když nedaleko ostrova spatřil loď.

Rychle vrátil se domů, chopil zbraň a volal na Pátka: „Honem, jsou tu, pojď za mnou,“ tak že Pátek uleknut se domníval, že jsou tu divoši, a chopiv se také zbraně, pádil za svým pánem.

Podivil se nemálo, když dospěli k místu, odkud lze bylo viděti loď.

Robinson projevoval nesmírnou radost nad tím, že nyní bude moci vrátiti se domů.

Poručil Pátkovi, by rozdělal notný oheň, by si ho na lodi povšimli. Čekali pak chvíli, ale nic se nehnulo.

Pátek nabídnul se, že doplove na loď. Robinson souhlasil.

Když připlul Pátek k lodi, uzřel žebřík a vylezl po něm nahoru.

Když pak pohledl na palubu, byl by málem skočil nazpět do vody. Spatřil černé zvíře, jaké posud nebyl viděl, které, když vešel na palubu, počalo podivným způsobem křičeti. Pojednou dostal Pátek ránu od zadu, že padl, a když se vzchopil, postřehl bílé rohaté zvíře, které chystalo se znovu napadnouti ho.

Poděšený Pátek nerozmýšlel se dlouho, i skočil do vody.

Pes, totiž ono černé zvíře, jež Pátek uzřel na palubě, skočil za ním a tím ho poplašil ještě více. Postrašený Pátek sotva doploval ku břehu.

Tam klesl u nohou Robinsona, který se snažil, by ho uchlácholil.

Když se poněkud zotavil, vypravoval, jaká rohatá obluda se nalézá na lodi.

Robinson soudil, že to nejspíše koza, i divil se, kde že jsou lidé. Na ostrov se nezachránili, mrtvoly jejich také nebylo viděti, pročež myslil, že v člunech doplavili se k blízkým ostrovům.

Po krátkém uvážení umínil si Robinson, zachrániti co bude možno s lodi, a k cíli tomu sestaviti několik vorů.

Při tom arci pomáhal Pátek vydatně a práce dařila se proto lépe, i byla dříve odbyta.

Oba pracovali do půlnoci, kdežto pro unavenost musili ustáti a popřáti si odpočinku.

Ulehli do trávy, usnuli, a procitli teprve ráno.