Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/IV.

Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé Josef Vojtěch Houška
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Podtitulek:	Létaví čtvernožci. — Údolí jako pravý ráj. — Parohatí zvědavci. — Zápas s postřeleným losem.
Autor:	Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj:	Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 21–29. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vzešlo líbezné jitro. Jasné slunce vystoupilo na oblohu bledomodrou a ozlacovalo v dáli sněhová temena vysokých hor.

Cestovníci procitli v nejlepší míře, neboť nebáli se již pronásledujících je Indiánův, kteří by byli musili třeštiti, aby se na tak náramnou dálku za nimi byli pustili. Pak nebylo míti ubohým strach o dnešní výživu, neboť čerstvé maso zastřelené sajky slibovalo jim dobrou snídani.

Po ranní modlitbě dali se všichni do práce. Kudjo rozsekával sajku, otec šel na horu pro dříví, matka čistila v potoce rozličné nádoby od prachu, a dítky prohlížely a rovnaly ostatní zásobu. Nalezly ve voze rožeň, velký kotel, několik měděných pánví, necičky na zadělávání těsta, výbornou konev a mlýnek na kávu, půl tuctu plechových hrncův a pokliček rozličné velikosti s potřebnými talíři, noži, vidličkami a lžícemi. Všecky ty věci byly na radu přítele Skota v Saint Louis nakoupeny.

Brzy bylo dříví nasbíráno a veselý oheň praskal, mlýnek kávovní vrzal, rožeň s pečení sajkovou se otáčel a lusky — čili chléb svatojanský — se pražily. Bylyť náhradou za chleba, kterého dávno již neměli. S kávou musilo se také hospodařiti, neboť jí měli sotva půl kilogramu a umínili si ji jenom v čase největší potřeby nebo při zvláštní příležitosti užívati. Dnes pili kávu bez mléka a cukru, ale chutnala jim výborně. Ke kávě přikusovali chleba svatojanského a okoušeli pak dobré pečeně.

Co se takto velmi příjemně bavili, zvolal Kudjo očima mrkaje: „Aj, paní, pane, pohleďte tamto!“

Všichni obrátili se v tu stranu, kam ukazoval, a spatřili na vysokých skaliskách pět velkých přirudlých živočichů tak rychle se pohybujících, že je měli z počátku za ptáky náramně veliké; bedlivěji pozorujíce shledali pak, že jsou to tvorové čtvernozí, kteří se skaliska na skalisko rychle přeskakovali, jakoby noh neměli, a spíše ptákům se podobali. Pokud bylo lze z daleka rozeznati, zdáli se býti ovcím nebo kozám podobni, a na hlavách měli rohy náramně silné a zakroucené. Tvorové ti hopkovali blíž a blíže, až stanuli na pokraji srázu asi devět metrů vysokého. Odtud pohlíželi do hloubky, jakoby výšku její měřili. Naši pocestní domnívali se, že dále přijíti nemohou, a otec se jižjiž hotovil dojíti blíž a střeliti po nich, an k ustrnutí všech první z podivných tvorů s výše dolů se spustil, povětřím dolů sletěl a dole na hlavu dopadl! Bylo patrno, jak padl na silné rohy, jak asi na 3 dm vysoko od země se vymrštil, nový kotrmelec udělal a pak zpříma na nohy se postavil. Neohroženě následovali ostatní jeden po druhém, a docela jako první se zachovali.

Tak byli všichni rohatí skopci asi na padesát kroků od cestovníků vzdáleni, a přece nevyšla z ručnic jejich rána jediná, ani byliv všichni krkolomným seskočením zvířat jako omráčeni. Štěkot psů vrátil zaraženým smysly opět, ale zahnal také podivnou zvěř. Otec střelil na zdařbůh za nimi, a všech pět ode psů štvaných hnalo se k úpatí vysoké hory. Jakoby křídla měli, počali nahoru lézti, ale brzy zůstal jeden skopec po zadu — při skoku chybil se skály — a sletěl střemhlav dolů. Psi se vrhli na něho.

Kudjo, Jindřich i Richard běželi k postřelenému zvířeti a brzy se s mrtvým vrátili.

Kudjo měl co nésti, neboť byl zastřelený skopec velikosti daňka a dle náramných zakroucených rohů poznán jest za divokou ovci horní čili Ovis montana, jižto trapperové tlustoroháč přezdívají. Tělem podobajíc se velké koze nebo jelenu, liší se od obou silnými rohy beraními. Cestovníci věděli, že je to vítaná potrava, a proto hned po řečené snídani nabrousili muži nože a zvíře stáhli a vyvrhli.

Po té práci byla porada, co nejdříve počíti. Zásoba potravní mohla dobře na celý týden vystačiti, ale kdež potom potravy nabrati? Od pasovců, sajek a ovcí horních nemohli pořáde žíti, neboť tak snadno nebylo jich nalézti. Co potom? Pak zbýval ještě vůl i kůň — ale jak bez nich dostati se z pustiny? Hora i celé okolí byly neúrodné, a ten trošek trávy a několik vrb, co sem tam rostlo, svědčilo dostatečně, že jiné zvěři tu nebude, ana zde dostatečné potravy nenacházela. Bylo to krušné rozjímání, avšak zbožná matka učinila mu konec, vyslovivši opět průpověď svou: „Vždyť jest Bůh nad námi, ten nedá nám zahynouti.“

Slova ta posilnila zázračně mysli všech, a otec ustanovil krajinu ohledati. Osedlav koně již odpočinutého a ozbrojiv se ručnicí, jel dále. Dav se stranou k východu minul několik potoků, které, jak se později přesvědčili, všechny do velké řeky na východní straně se stýkaly. V onu stranu bylo lze spatřiti několik stromů, sem a tam také místo travou porostlé. Rozličná zvířata, po většině neznámá, přebíhala mu přes cestu, a když posléze dojel na východní stranu hory, mohl celou krajinu k jihu přehlédnouti. Avšak kamkoli zaměřil zraky své, nikdež nebylo viděti místečka úrodného. Byl to pohled neutěšený! Chtěl-li se dostati se svými do země obývané, bylo mu projíti pustinou. Ale v kterou stranu se dáti? K východu byla vzdálenosť nesmírná, a tam bydleli nepřátelští kmenové Indiánští, k severu a k jihu byla vzdálenosť ještě větší; tedy zbývala jediná cesta k západu, která je asi na dálku dvou set mil do osad mexikánských blíže řeky Rio de Norte musila dovésti. Ale hlavně bylo na to potřebí, aby potah jejich po několik dní si odpočinul a aby potravou byli zásobeni. Kde však potravin nabrati?

„Bůh jest s námi!“ pomyslil si otec a obrátil koně na jižní stranu hory, která se tam mírněji klonila. Tam doufal úrodnější místo nalézti a dostihl brzy čistého potoku, po jehožto břehu mnoho vrb rostlo. Sestoupiv s koně, přivázal jej ke stromu a lezl výše na horu, a dostal se za několik okamžiků ke srázu, v jehožto hloubi spatřil údolí — krásné a úrodné jako pravý ráj. I zaplesal hlasitě a nemohl nasytiti se pohlížením do krásného údolí. Jakkoli se schylovalo k podzimku, jevilo se tu vše přece v rozmanitých barvách a podobalo se koberci květnatému, pěkně rozestřenému. Z hájů zdola zazníval zpěv ptactva, a dvakráte nebo třikráte protřel si potěšený otec zrak, aby přesvědčil se, že oči jej neklamou.

Ale údolí leželo skutečně pod ním — nikdež ani památky o lidu — a mimo hlasy ptactva a bublání potoku, který tvořil malý vodopád, nebylo jiného slyšeti. Dlouho stál radostí jsa naplněn, až jej slunce k západu se beroucí upamatovalo k návratu. I sestoupil rychle se skály, vsedl na kůň a ubíral se k rodině své maje pevné předsevzetí, že se i s ní druhého dne do rajského údolí přestěhuje. Pozdě v noci dorazil ke svým a vyprostil je ze strachu, jímž o něho byli naplněni. Vypravování jeho o krásném nálezu změnilo v brzku strachy jejich v potěšení, a těšíce se na ráno, usnuli všichni po vykonané obyčejné pobožnosti večerní.

Jakmile slunko objevilo se na obzoru, dali se na cestu k údolí, ku kterémuž pozdě na večer dorazili a nad ním přenocovali.

Následujícího jitra vyjel otec opět samoten, aby cestu k údolí nalezl. Hledal dlouho a skoro se již domníval, že údolí je nepřístupné a jenom k trápení jich utvořeno. Avšak přece nalezl místo, kudy bylo snadno s vozem dolů se dostati, a navrátil se opět k rodině své, aby vyzval s sebou Kudja a ohledal s ním údolí rozkošné.

I sestoupili dolů a nalezli husté lesy, jichžto stromové byli ověšeni obrovskými révami vinnými, které jako hadi od stromu ke stromu se vinuly. Všudy bylo viděti stopy rozličné zvěři, ale nikde stopy nohy lidské. Po jedné straně tekla valná řeka tichým proudem, a s té strany bylo možná vůz do údolí připraviti. Po pravém břehu řeky spatřili holý kopec, který se mírně klonil k řece a zeleným trávníkem a nejvnadnějším kvítím porostlý byl. Mezi stromy poletovalo ptactvo rozmanitých barev, zpívajíc a křičíc. Papouchové, třešňáci, modré straky, červené i modré křivonosky míhali se mezi zeleným listím stromů a velcí, překrásně barvení motýlové poletovali od květiny ke květině. Mnozí byli velcí jako ptáci, a naopak hemžilo se tam ptáčků ne větších nežli včeličky, kteří jako lesknoucí se drahokamy nad kalíšky rozvitých květin se houpali.

Oba muži prodleli tu jen tak dlouho, co postačovalo všecko bedlivě prohlédnouti. Pak vrátili se rychle k ostatním, a za dvě hodiny stál vůz s bílou plachtou uprostřed rajského údolí.

Kůň i vůl, z práce jsouce vyproštěni, dali se chutě do pasení, obě dívky proháněly se mezi kvítím po trávníku zeleném, co zatím dospělí rozličnými pracemi se obírali, chtíce ležení zde rozbiti. Zvědavě přiletovali ptáci až k samým lidem, a ti poznávali s potěšením, že je ptactvu tomuto pohled lidský neznámý, a že se tedy není obávati lidí nepřátelských. Podivno, že člověk ze všech tvorů nejvíce bojí se člověka! Avšak jinak tomu nebylo, a bylo-li zde lidí, byli to zajisté Indiáni, a tudíž cestovníků našich nepřátelé nejúhlavnější.

I ustanoveno tohoto dne žádné práce již nepočínati, nýbrž si oddechnouti. Bylo jim jako v domově. Kudjo rozdělal oheň a zavěsiv kotel na tyč přes dvě jiné tyče vidlicovité přeloženou, naplnil jej vodou. Brzo vařila se vonná káva a zbytky od sajky smažily se na ohni. Aby uspořil práce otáčením rožně, byl Kudjo kus masa uvázal k příční tyči nad ohněm na provaz, který rozhoupaný dlouho se točil kolem ohně a tak sám službu rožně zastával. Již těšili se všichni na tučnou večeři, an je vyrušil ze sladkého těšení praskot chrastí i šustot listů z lesa zaznívající. Všecky zraky obrátily se v onu stranu. V nejbližším okamžení vystoupilo z lesa tré velkých zvířat, chtějících údolí přeběhnouti.

Zvířata podobala se jelenům, byla asi 13—14 pěstí vysoká a měla na hlavě parohy náramně veliké, lopatovité s ostrými bodci. Byli to losové; blížili se plní důvěry v silu svou a ostrosť parohův, a nezdálo se, že by si byli všímali lidí na blízku jich rozhostěných. Posléze spatřili oheň i lidi okolo něho sedící, zdvihli hlavu a odfrkovali sobě, jakoby se pohledem neobyčejným byli zastavovali.

„Teď budou bezpochyby uháněti nazpátek,“ pošeptal Rolfe choti své i Kudjovi, blíže kterýchžto právě stál.

„Škoda na stokrát,“ šeptal Kudjo, „že je nemáte na ráně, ti chlapíci jsou vykrmeni, jako by z krmníku přicházeli!“

Sotva byl tato slova pronesl, postoupili losové o několik kroků ku předu, neboť zvědavosť zvěři této přemáhá velmi její bojácnosť; jako jeleni blíží se ke všemu, co se jim naskytne nového a neobyčejného, a dříve si vše náležitě prohlédnou, nežli dále uhánějí. Otec dal tedy znamení, aby se všickni docela tiše zachovali, a stál připraven střeliti.

Vůz s bílou plachtou nejvíce losy vábil, a opět o několik kroků blíže přistoupivše, zase se zastavili. Ještě několik učinili krokův a tím vešel z nich nejtučnější na ránu. Otec zaměřil mu k srdci a stiskl.

„Chyba lávky!“ promluvil po ráně, když všichni tři losové nazpět do lesa uháněli, spíše klusajíce nežli kvapíce. Oba psové, jež byl Kudjo posud držel, pustili se hlasitě štěkajíce za nimi a brzy zmizeli v lese. Hned bylo slyšeti místo štěkotu zuřivý lomoz zápasu.

„Snad jsem losa přece poranil a psi ho dohonili,“ pravil otec. „Pojď, Kudjo, podíváme se tam; Jindřich a Richard zůstanou zde.“

Otec uchopil ručnici Jindřichovu a spěchal s Kudjem do lesa. Kudy losové běžili, bylo všudy listí krví postříkáno. Posléze přiběhli na místo, kde psové s losem poraněným zápasili. Raněné zvíře klečíc na předních nohách bránilo se zuřivě ostrými parohy. Hnedle ležel pes jeden poraněn a kňuče na zemi. Strachuje se o psa druhého vypálil otec ručnici a nevyšetřiv následek rány své, uhodil násadou po losovi. Chybiv padl prudkostí rány zrovna mezi parohy. Dříve nežli se mu podařilo vyprostiti se, povstal los a vymrštil stíhače svého vysoko do povětří. Štěstí, že nepozbyl rozvahy a o suky se zadržel. Los vztekle pobíhal okolo a byl by nepřítele svého zajisté zahubil, kdyby byl místo na strom spadl na zemi.

Shora díval se Rolfe, jak pes posud zdravý vždy ještě na losa doráží, avšak jenom se strany, jsa polekán osudem druha svého. Po chvíli přicházel Kudjo a spatřiv na zemi ručnici a nikdež pána, vzkřikl leknutím a tím prozradil se losovi, jenž s hlavou skloněnou a s hlasitým, vzteklým funěním naň se rozehnal.

Otec Rolfe dobře to se stromu pozoroval, ale leknutím ani slova nemohl ze sebe vyraziti; nebo Kudjo stál jako zkamenělý, v ruce drže dlouhý oštěp indiánský, jejž byl odnesl z krvavého ležení. Již dopadl jej los — již nebylo Kudja viděti — ubohý snad nabodnut jest na ostré parohy a — hle! Kudjo zaskočiv za strom, vybočil hned v pravo a vrazil silnou a pevnou rukou ostrý oštěp zuřivému zvířeti do žeber.

Los svalil se na zemi, Kudjo i otec Rolfe zajásali. Pan Rolfe pak seskočiv se stromu, stál hnedle podle služebníka svého.

„Výborně jsi se držel!“ zvolal.

„Jen když toho paroháče máme!“ odvětil Kudjo. „Já měl na něho zlosť, že našeho Kastora poranil, a rozlítil jsem se ještě více, když jsem vás nikde nespatřil a mínil, že vás ten netvor udolal.“

A hned obrátil se k ubohému psu Kastoru, jenž byl od postřeleného losa tolik ran utrpěl, a lichotil mu. I vyskytl se také Jindřich, jejž netrpělivosť byla vypudila z údolí, aby podíval se za otcem. Ručnici Rolfeově na štěstí nic se nebylo stalo. Všickni tři vrátili se domů pro káru a koně, neboť jinak by nebyli mohli zabitého losa z lesa odpraviti. Jenom parohy vážily skoro sedm kilogramů, a když byl los z kůže stažen a vyvrhnut, byl ihned kus masa jeho na rožeň nabodnut a pečen, aby si všichni po přestálém dobrodružství pochutnali. Maso losovo podobalo se chutí nejlepší hovězině.