Robinson/Hlava patnáctá

Robinson Joachim Heinrich Campe
Hlava čtrnáctá	Hlava patnáctá	Hlava šestnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Hlava patnáctá
Podtitulek:	Robinson a Pátek srubují vor, jedou ku korábu a zachraňují čásť užitečných předmětů. Vor se ztroskotá. Robinson v nebezpečí života.
Autor:	Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj:	CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 55–61. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Mojžíš
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Sotva zbarvilo vycházející slunce jen nejnižší okraj východního nebe, zbudil čilý Robinson svého společníka, aby dokonali dílo, jež včera počali. Pracovali po celý den nepřetržitě, tak že téhož večera dodělali vor.

Svázali dvojitou řadu trámů dílem provazy, dílem ohebnými a pevnými pruty indických vrb tak pevně, že poskytovaly úplně jisté plavidlo, které bylo sedm metrů zdéli a téměř tolik zšíři. Byli též tak obezřetní, že vystavěli své dílo na válcích u samého téměř moře, aby je dopravili na vodu bez velikého namáhání a ztráty času.

Na štěstí nastal příštího rána odliv. Neprodlévali tedy ani okamžiku, svalili vor na břeh, aby s vodou, která z břehu do moře se táhla, jeti mohli k rozkotanému korábu.

Vydali se na cestu a než půl hodiny uplynulo, byli u cíle.

Robinsonovi mocně tlouklo srdce, když spatřil evropskou loď.

Prvním přáním jeho bylo, aby byla loď nepoškozena a způsobila ku plavbě. V případě tom byl pevně rozhodnut, že si sedne na ni s Pátkem a odpluje ne-li do Evropy aspoň do některého místa v Americe, jež po evropsku jest zřízeno i ač se mohlo zdáti nebezpečným, plavit se na neznámé lodi — bez mužstva — i bez nejnutnějších vědomostí o plavbě a odvážiti se na širé moře. Robinson objel tedy loď, aby vyskoumal dno moře, a shledal brzy ku svému žalu, že není možno již pomýšleti na to, aby se kdy po lodi té plaviti mohlo.

Bouře totiž vehnala koráb mezi dvě skály, jež jej tak sevřely, že se nemohl ani v před ani na zad pohybovati. Zůstane zde tedy tak dlouho, dokud jejmocně bijící vlny neroztříští. Když byla Robinsonova naděje zmařena, spěchal, aby vystoupil na loď a uviděl, co je na ní naloženo a není-li to zkaženo. Dobrého Pátka neopustil dosud strach od předvčerejška, tak že se sotva mohl odhodlati, aby následoval svého pána na palubu. Učinil tak přece, ale třásl se po celém těle, protože zase spatřil, jako ponejprv, rohatou nestvůru.

Tentokráte však nebyla tak srdnata jako předevčírem. Ležela tu smutně, nemohouc ani povstati, poněvadž jí už po tři dni nedal nikdo potravy. Robinson poznav příčinu její mdloby, pečoval nejprv o to, aby vyhladovělému zvířeti nějaké potravy opatřil. Poněvadž úplně znal vnitřní zařízení lodi, nalezl brzy, co hledal, a měl potěšení, vida, jak dychtivě konejší koza svůj hlad nalezenou pící. Pátek měl dosti příležitosti, aby se zatím obdivoval postavě neznámého zvířete.

Nyní jal se Robinson řádně prohlížeti loď. Stoupal z jedné kajuty do druhé a viděl všude tisíceré věci, které v Evropě nemají veliké ceny, jichž však on si velice vážil; byly mu pravým pokladem.

Nalezl plné tuny sucharů, rýže, mouky, žita, vína, střelného prachu, koulí a broků; byla tu děla, ručnice, pistole, meče a dýky; dále sekery, pily, dláta, nebozezy, třelce, hoblíky, kladiva, železné tyče, hřebíky, nože, nůžky, jehly; byly tu hrnce, mísy, talíře, lžíce, kleště do ohně, měchy, okříny a jiné dřevěné, železné, cínové a měděné kuchyňské nádobí; konečně našel také plné bedny šatstva, prádla, punčoch, střevíců, bot a na sta jiných předmětů, z nichž za každou by byl dal rozradostněný Robinson zapomenutý již kus zlata.

Pátek stál jako němý, poněvadž neviděl nikdy něco takového a nevěděl též k čemu se užívá podivných těch věcí. Robinson zase byl všecek u vytržení. Plakal radostí, vzal vše, nač přišel, jako malé dítě do ruky a odhodil uchopený předmět ihned z ruky, jakmile spatřil jiný. Konečně chtěl sestoupiti i do nejspodnějšího oddělení lodi, ale shledal, že jest již vodou naplněno, poněvadž měla loď na jedné straně díru. I počal uvažovati, co by měl podniknouti; nemohl se však dlouho na ničem ustanoviti. Brzy zdálo se mu toto, brzy ono velepotřebným býti, a proto zavrhoval často ihned, na čem se nedávno usnesl. Konečně vyhledal tyto věci ze všech nejužitečnější, jež si chtěl vzíti: 1. Soudek střelného prachu a soudek plný broků, 2. ručnici, čtyři pistole, dva meče a dýku; 3. dvojí úplný oblek pro sebe a Pátka; 4. dva tucty košil; 5. dvě sekery, dvě pily, dva hoblíky, dvé železných žerdí, kladivo a některé jiné nástroje; 6. několik knih, trochu psacího papíru, inkoust a péra; 7. rozžehadlo, troud a křesací kameny; 8. plný sud sucharů; 9. plachtovinu, a 10. kozu.

Naproti tomu nechal leccos ležeti, po čem by lidé v Evropě nejdříve sáhli — malý soudek zlatých zrnek a krabičku s démanty, již viděl v kajutě kapitánově. Ani mu na mysl nepřišlo, aby jich s sebou bral, poněvadž nevěděl zhola, k čemu jich upotřebiti.

Za prohledávání, otvírání a vyndávání, jásání, vybírání a nakládání uplynulo tolik času, že scházela pouze hodina do přílivu. Té bylo jim vyčkati, poněvadž by byli s vorem těžce odtud se dostali. Hodinu tu určil Robinson ku stolování po způsobě evropském.

I přinesl kus uzeného masa, několik slanečků, trochu sucharů, máslo, sýr a láhev vína, postavil vše na stůl v kapitánově kajutě a posadil se na stojící zde židli. Již to, že konečně zase jednou sedí za řádným stolem, na řádné židli, jí řádnou lžící, nožem a vidličkou na pořádném talíři, působilo mu radosť k nevypsání, jmenovitě pak jídla sama, zvláště chléb, po němž již tak dlouho marně toužil. Musili bychom, jako Robinson, devět plných roků zbaveni býti těchto pokrmů a pohodlí života, abychom pochopili radosť, již pociťoval.

Pátek neznaje evropských způsobů při jídle, nevěděl, jak má upotřebiti nože a vidličky. Robinson jej poučil; ale když to měl napodobiti a kus masa k ústům dáti, zajel s tím až k uchu a strkal dle svého dosavadního obyčeje do úst ruku s násadkou vidličky. Vína, jež mu dal Robinson k okušení, nechtěl píti, poněvadž jeho žaludek, uvyklý jen na vodu, nesnesl dráždění silného nápoje. Na sucharu však si velice pochutnával.

Tu nastal příliv. Oba sestoupili tedy na vor a odrazili na moře, aby s dmoucím se přílivem připlavili se ku břehu. V krátkém čase tam byli a pospíchali, aby vypůjčené statky vynesli na břeh.

Pátek byl žádostiv dověděti se, co všecky ty věci znamenají a k čemu se jich užívá. Aby poněkud ukojil Robinson jeho zvědavosť, oblékl si za křovím košili, služební oblek důstojnický, střevíce a punčochy, pak zastrčil si po straně kord, na hlavu vsadil třírohý klobouk, a tak pojednou, jako přeměněný, vystoupil a postavil se před Pátka. Tento všecek zděšen ucouvnul několik kroků, poněvadž vskutku byl v prvním okamžiku v pochybnosti, vidí-li svého pána nebo jinou nadzemskou bytosť. Robinson, směje se udivenému Pátkovi, podal mu přívětivě ruku a ujistil ho, že je stále týmž Robinsonem, stále jeho přítelem, třeba se stal šťastným a oděv svůj změnil. Po té vyňal úplný oděv námořnický; ukázav Pátkovi, jak se každý kus obléká, kázal mu, by se za křovím přistrojil.

Pátek uposlechl; ale trvalo to dlouho, než se oblékl. Nedovedl toho. Rukávy u košile navlékl na nohy, jakoby oblékal spodky. Rovněž nejapně strojil se do spodků; navléknuv totiž nohavice z dola, měl límec u chodidel. Do kamizoly přistrojil se tak, že ji chtěl v zadu zapínati. Znenáhla pochopil svůj omyl a napravil jej, až konečně po mnohých marných pokusech byl řádně ustrojen.

Skákal radostí jako dítě, vida se tak přetvořena, a poněvadž znamenal, jak pohodlným oblek ten jest a že ho dobře uchrání před pícháním moskytů. Jen se střevícemi nebyl spokojen, protože se mu zdály býti nepotřebnými a nepohodlnými.

Prosil tedy za dovolení, aby je směl odložiti, což mu Robinson zcela nechal na vůli.

Pak mu ukázal, k čemu jest sekera a jiné nástroje. Pátek byl nad tím radostí a podivením jako u vyjevení.

Počali ihned usekávati malý stožár pro svůj vor, aby příště mohli plachtu natáhnouti a nebylo jim třeba čekati, až nastane příliv. Robinson podjal sám tu práci a poslal zatím Pátka do svého hradu, aby podojil lamy; neboť již po dva dni nebyly tyto dojeny.

V Pátkově nepřítomnosti nabil Robinson jednu ručnici; chtělť si dopřáti toho potěšení a překvapiti svého přítele podivuhodnými účinky střelného prachu. Když se Pátek vrátil a obdivoval se rychlosti, s jakouž Robinson práci svou dokonal, zočil tento sokola, jenž právě letěl s uloupenou rybou. Rychle chopil ručnici a zvolal: „Pozor, Pátku, ať jest dole.“ Sotva to dořekl, stiskl a sokol padal k zemi.

Představme si podivení a uleknutí ubohého Pátka! Skácel se k zemi, maje za to, že jest sám trefen, poněvadž mu náhle na mysl přišla pověra o Tupanovi, duchu hromu, za něhož měl v prvém okamžiku svého pána. Padl, jak již řečeno, k zemi, poklekl na kolena, rozpřáhl třesoucí se ruce proti Robinsonovi, jakoby za milosť prosil. Mluviti nemohl.

Robinson byl dalek toho, aby uváděl v posměch učení boží. Litoval tedy ihned, jakmile myšlénky Pátkovy pochopil, že jej dříve nepoučil o tom, co činiti chce, a hleděl, aby chybu napravil. Pozdvihl laskavě se země chvějícího se Pátka, objal jej a prosil, aby se nebál; potom mu ukazoval zařízení ručnice, vylíčil mu složení a účinek prachu střelného, nabil pak před očima jeho, a dal mu ručnici do ruky, aby sám vystřelil. Ale Pátek bál se dosud velice a prosil tudíž Robinsona, aby to učinil za něj. Robinson vyhlídl si as na sto kroků cíl, nechal Pátka u sebe státi a vypálil.

Nescházelo mnoho a byl by se Pátek ještě jednou k zemi svalil; tak nadpřirozeným zdálo se mu býti, co viděl a slyšel. Cíl byl všemi broky trefen, které ještě dosti hluboko do dřeva se zaryly. Robinson upozornil na to Pátka a dal mu samotnému na uváženou, jsou-li nyní jisti před nepřátelskými vpády divochů, když mají tento umělý blesk a hrom ve své moci. Tím a vůbec vším, co viděl Pátek na lodi, zmocnila se ho tak hluboká úcta k Evropanům a ku jeho pánu zvláště, že po několik dnů nebyl s to, aby důvěrně s pánem svým hovořil.

Zatím nastala noc a učinila všem pracím konec.

Sladčeji nikdy nespal Robinson jako v tuto noc; neboť od prvého dne osamělého pobytu svého na ostrově necítil se nikdy tak šťastným, jako teď.

Avšak nikdy také nepocítil více vroucí vděčnosti a lásky ku svému nebeskému dobrodinci, jemuž děkoval za veškero své štěstí. Často klečel na kolenou, když býval samoten, a děkoval dobrotivému dárci všeho dobra za vše, co mu udělil! Též svému příteli snažil se vštěpiti zbožné city.

Druhého rána povstali časně, položili veškery své věci do křoví a pokryli je pro případ deště mnoha větvemi. Pak odrazili na počátku odtoku mořského od země, a odpluli ku vraku (ztroskotanému korábu).

Poněvadž vzali s sebou též dvé dobrých vesel, šla plavba ještě rychleji, než ponejprv. Připlouli tam zase šťastně, spustili všecka prkna, jež na lodi nalezli, na své vory, udělali dvojitou podlahu, by věci, které odvézti chtěli, neležely v mokru.

Robinson prohledal opět všecko, aby si ze všech věcí mohl vybrati nejvhodnější.

Tentokráte nebyla volba nesnadna, neboť nejpotřebnější již dříve byl odvezl. Počínal si však přece tak obezřetně jako ponejprv. Mimo jiné chtěl si vzíti jedno ze šesti menších děl, jež na korábě nalezl.

Místo na břehu, kam ukládal prozatím zachráněné věci, nebylo opevněno a leželo bohužel, v končině, kde divoši obyčejně přistávali. Mohl se sice nyní ručnicemi a pistolemi obhájiti, kdyby byl napaden; ale hrozil se myšlénky, že by musil některého z těchto ubohých divochů usmrtiti. I myslil si tedy, že vystřelí již z dáli přes jejich hlavy, bude-li míti dělo na břehu a přiblíží-li se tito ve svých lodicích, a že tito ze strachu dají se na útěk.

Mimo dělo přinesli Robinson a Pátek ještě následující věci na svůj vor: 1) malý pytel žita, ječmene a hrachu; 2) bednu naplněnou hřebíky a šrouby; 3) tucet seker; 4) soudek střelného prachu, koule a broky; 5) plachtu a 6) brus, aby mohli nabrousiti sekery, nože a jiné nástroje, otupí-li se.

Než odejeli, prozkoumal Robinson loď a shledal, že voda o něco výše vnikla a že vlnami a třením o skály již mnoho fošen po obou stranách bylo odtrženo. Předvídal, že při nejprvnější bouři utonou zcela trosky korábu. Tím více tedy třeba bylo pospíšiti, aby zachránili, kolik jen bylo možno.

Poněvadž vál vítr zemský, mohli odplouti pomocí plachty a vesel, ačkoliv doba odlivu ještě úplně nepřestala. Cestou činil si Robinson výčitky, jež svědčily o jeho spravedlnosti, proto, že si nevzal zlato a drahé kameny.

Pro sebe nechtěl z toho ničeho, ale uvažoval takto: „Není nemožno, že dosud žije a vrátiti se může majitel lodi, aby zkusil, nedá-li se ještě něco zachrániti. Kdyby nyní náhle bouře nastala a roztříštila úplně koráb, než se ještě jednou vrátíš, zlato a drahé kameny by zmizely ve hlubinách: jak bys to chtěl zodpovídati pak před pánem lodi, před Bohem a vlastním svědomím, že jsi zachránil jen věci, jež jsou tobě užitečnými, a ne též takové, na nichž nejvíce záleží vlastníku lodi, na nichž závisí snad blaho jeho i celé rodiny?“ —

Sotva mohl vyčkati času, až přistanou a zase odrazí, aby znova odpluli; tak velice znepokojovalo jej svědomí, že zanedbal povinnosť, jež mu právem svatou býti měla!

Konečně přistáli; ale v témž okamžiku, když k zemi přiraziti chtěli, nastalo nebezpečí, že náklad jejich v moři utone. Poněvadž totiž dosud trval odliv, byla voda u břehu tak mělka, že přední čásť voru najednou trčela v písku a tím mnohem výše stála, než zadní čásť, kterou ještě voda nesla.

Na štěstí stáli Robinson a Pátek vzadu a mohli tudíž náklad, jenž se smýkal, zadržeti, aby nepadl do vody.

Když vše zase upevnili, bylo jim až po kolena vodou a bahnem se broditi, aby mohli věci na břeh donésti. Učinili to tak rázně a opatrně, že ničeho neztratili, a že před nastávajícím přílivem opět odplouti mohli.

Sotva přijel Robinson k troskám lodním, neměl nic rychlejšího na práci, než donésti na vor soudek se zlatými zrnky a krabičku s drahými kameny. Tím spadl mu, jak říkáme, se srdce kámen. Vykonav tuto povinnosť, měl se za oprávněna, zase o sebe pečovati.

Tentokráte vzal s sebou Robinson mimo jiné několik trakařů, mnoho šatstva a prádla do zásoby, mnoho nástrojů, nářadí, svítilnu, kromě všech zmíněných papírů, které nalezl v kajutě kapitánově; a poněvadž zatím příliv nastal, odpluli a dospěli, hnáni jsouce vodou i větrem, brzy ku břehu.

Ostatek dne věnoval Robinson záležitostem, jež se mu zdály býti nejnutnějšími. Děsil se myšlénky, že by mohl nastati déšť, který by nejvzácnější poklad jeho, střelný prach, nepotřebným učinil! Aby odvrátil nebezpečí, ustanovil, že urobí ještě téhož dne z přivezené plachtoviny stan, kde by veškeré jeho bohatství před deštěm bylo jisto.

Ježto měl také nůžky, jehly a nitě, šla mu práce hbitě od ruky; Pátek naučil se brzy tolik od něho, že mu mohl pomáhati. Tento nemohl se dosti nadiviti neocenitelnému vynálezu jehly a nůžek a vyznal několikráte, že on a jeho krajané u porovnání s dovednými Evropany jsou přece jenom velikými ubožáky.

Ještě před večerem ukončili tu práci; a tu způsobil si Robinson ještě radosť, že ukázal svému příteli úžasné účinky děla. Nabil je koulí a postavil tak, aby rána zasáhla povrch vody, by viděl Pátek zřetelně, jak daleko dožene koule. Potom vypálil; ač Pátek již výstřely z obou ručnic na výjev ten připraven byl, ulekl se znova tak velice prudkým výbuchem děla, že se mu všecky údy třásly. Koule točila se sem tam na povrchu moře a ztratila se v nedozírné dáli. Pátek ujišťoval Robinsona, že jen jediný takový výstřel by stačil, aby všecky jeho krajany zahnal, kdyby jich bylo na tisíce, neboť by měli původce tohoto hromu za Tupana.

Poněvadž se setmělo, rozžehl Robinson svítilnu, aby prohlédl spisy z korábu přinesené, zdali by se z nich snad nedověděl, komu loď náleží a jaké bylo její určení. Nešťastnou náhodou však byly tyto spisy a knihy sepsány v řeči, jíž on nerozuměl. Jak velice litoval opětně, že nevynaložil ve svém mládí více píle, aby se přiučil cizím řečem. Avšak lítosť přišla příliš pozdě.

Zatím vrhaly dvě okolnosti trochu světla na běh a účel lodi. Robinson nalezl totiž několik psaní, jež náležela na Barbados, ostrov v Západní Indii, na němž se provozoval silný obchod s otroky.

Dále nalezl Robinson účet, z něhož asi tolik porozuměl, že bylo na korábu sto otroků, kteří na Barbados měli býti dovezeni. Pověděl to vše Pátkovi a připojil k tomu: „Kdo ví, neděkují-li tito nešťastníci spásy své rozkotání korábu? Snad se zachránili na člunech a nějakého ostrovu dosáhli, na němž jim jejich tyrani poroučeti již nesmějí, a kde dle způsobu svého šťastný a spokojený život vésti mohou.“

Robinson uschoval všecky prohledané papíry rovněž tak pečlivě, jako zlato a drahé kameny, aby se z nich dověděl jednou, až by do Evropy přišel, komu má odevzdati nalezené poklady.

Ještě po šest následujících dnů jezdili stále denně dvakráte až třikráte ku vraku, aby vše, čím pohnouti mohli, na zemi donesli. Tisíce drobností mělo pro ně důležitosť; mnohé vzali s sebou, které by u nás sotva kdo zdvihl. Částí nákladu lodi byly zuby slonní; těch nechali ležeti, poněvadž jich nemohli upotřebiti. Ale za to hleděli co jen mohli prken odtrhati a odvézti, poněvadž měla pro ně větší užitek a tedy i větší cenu. Dopravili na pevninu i ostatní děla, jakož i všecky železné věci, které nalezli, aneb z lodi odtrhali.

Když po osmnácté již sem a tam dojeli a náklad vždy šťastně složili, znamenali, jsouce na palubě korábu, že se blíží bouře. Spěchali tedy, aby urychlili nakládání a odjeli v naději, že dospějí ku břehu před vypuknutím bouře. Ale namáhání jejich bylo marno. Dříve než polovinu cesty urazili, nastala tak prudká bouře, sprovázená hromem, bleskem a deštěm, že vlny šlehaly přes vor a smetly veškery věci s něho do propasti. Oni sami drželi se nějaký čas tak pevně, že je pěnící se vlny spláchnouti nemohly, ač jim chvílemi nad hlavu as na půl metru šly.

Ale konečně nemohl slabý vor zuření vln déle vzdorovati. Páska, kterou trámy svázány byly, rozpoutala jej.

Pátek hleděl se zachrániti plováním, Robinson zase zachytil se trámu, s nímž brzy byl vržen do hlubiny, brzy opět vyzdvižen. Častěji ocitl se pod vodou, než nad vodou. Tu jej opustily síly a s nimi též pozbyl vědomí. Vykřikl ještě jednou a zmizel v ohromné vlně, jež jej shodila s trámu.

Dobře, že byl stále po straně jeho věrný Pátek, jenž se mohl, kdyby byl chtěl, mnohem rychleji zachrániti. Když viděl, že pán jeho tone, nerozmýšlel se ani okamžik, nýbrž potopil se, uchopil ho levou rukou a pravicí dopracoval se na povrch. Pak zdvojnásobil sílu s neslýchaným napnutím, že v několika minutách byl na břehu s mrtvolou mileného pána svého.

Pátek donesl zsinalého dobrodince na suchou zemi, poklekl u něho, volal jej, třásl jím, třel jej po celém těle a přitiskl desetkráte rty své na ústa, aby plíce jeho k nové činnosti přivedl.

Konečně měl nevýslovnou radosť, pozoruje známky života; pokračoval stále ve své práci a Robinson přicházel zase k vědomí.

„Kde jsem?“ tázal se slabým, chvějícím se hlasem, otevřev oči. — „V mém náručí, milý pane!“ odvětil Pátek, jemuž řinuly se z očí horké slzy. — I nastal dojemný výstup, když Robinson děkoval svému zachraniteli a tento nevěděl, co má radostí činiti, že přišel jeho pán opět k sobě.