Robinson/Hlava čtrnáctá

Robinson Joachim Heinrich Campe
Hlava třináctá	Hlava čtrnáctá	Hlava patnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Hlava čtrnáctá
Podtitulek:	Přípravy ku stěhování do Pátkovy vlasti. Rozbitá loď.
Autor:	Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj:	CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 49–55. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Mojžíš
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

„Chtěl bys, Pátku,“ tázal se Robinson u snídaní, „ještě tak daleko se mnou se odvážiti, jako včera?“

Pátek: „Nikoliv!“

Robinson: „Jsi tedy odhodlán, skončiti život svůj se mnou na tomto ostrově?“

Pátek: „Kéž by zde byl jen také můj otec!“

Robinson: „Máš ještě otce?“

Pátek: „Neumřel-li zatím!“

Při tom vypadl mu brambor z ruky a veliké slzy řinuly se mu po tvářích. Robinson vzpomněl si na své rodiče a musil rovněž oči si utírati. Oba umlkli na delší dobu.

Robinson: „Buď veselé mysli, Pátku! Tvůj otec zajisté dosud žije; a je-li vůle boží, pojedeme tam brzy a vezmeme jej s sebou.“

Toť bylo příliš mnoho radosti pro ubohého Pátka!

Výskal a skákal radostí, padl na kolena a líbal nohy Robinsonovy, nemoha pro vzlýkání ani slova promluviti.

Když se poněkud vzpamatoval, tázal se jej Robinson, zná-li dobře cestu do svého domova, aby je opětně nepotkalo takové neštěstí jako nyní? Pátek ho ujišťoval, že je mu úplně známa ta cesta, že by si i v noci troufal tam jeti, poněvadž často jezdil na ostrov se svými krajany, když zde odbývali vítězné své slavnosti.

Robinson: „Byl jsi často přítomen, když byli lidé zabíjeni?“

Pátek: „Ó, ano!“

Robinson: „Požíval jsi také lidského masa?“

Pátek: „Bohužel! Nevěděl jsem tehdy, že je to něco zlého!“

Robinson: „U kterého pak místa našeho ostrova jste vždy přistáli?“

Pátek: „Na jižním břehu, poněvadž nám byl nejblíže a protože jsou tam kokosové stromy.“

Robinson viděl z toho zřejmě, jak mnoho příčiny má Bohu poděkovati, že se ztroskotal koráb na severní straně ostrova a ne na jižní, kde by se byl stal v krátkém čase obětí divochů. Na to opakoval Pátkovi milý slib, že v brzce se přepraví, aby otce odvezli; pro tu dobu není možno, poněvadž práce v zahradě, k nímž byl právě čas, vyžadovaly jejich přítomnosti.

Přikročili k práci ihned. Robinson a Pátek kopali o závod; hodiny odpočinku věnovali robení potřebných nástrojů. Robinson, jehož vynalézavosť a trpělivosť byla obdivuhodná, zhotovil i hrábě přes to, že mu bylo díry na kolíky vyvrtati ostrým kamenem — což byla práce velmi zdlouhavá. Pátek zase vyřezal kamenným nožem z tvrdého dřeva dva rýče, jež jim skoro tak posloužily, jako by byly železny.

A nyní nepřestal Robinson na tom, aby pečoval jen o potřeby nejdůležitější, nýbrž počal znenáhla pomýšleti na okrášlení svého bydliště.

Rozdělil svou zahradu v pravidelná pole, protnul je přímými cestami, zasadil živý plot, besídku a stinné chodby, ustanovil díl za Stromovku, a jiný za sad ovocný. V těchto posledních zasázel, kolik mladých citronníků jen mohl nalézti na ostrově, mimo množství jiných stromů, na něž větvičky chlebovníku štěpoval. Našel totiž na svých cestách ještě jeden takový strom, a po mnoha nezdařených pokusech podařilo se mu nalézti způsob jak se stromy štěpují.

Nyní zasázeli zemčata a kukuřici u velikém množství, a poněvadž role snad od stvoření světa ladem ležela, vzrostlo zasázené brzy k požehnané žni.

Zatím rybařili, k čemuž urobil Pátek ve dnech dešťů sítě. Ulovil vždy mnohem více ryb než potřebovali, a vhodili nadbytečné opět do moře; neboť říkal Robinson, abychom z božích darů v každý čas jen tolik vzali, kolik máme potřebí k ukojení skutečných potřeb; jesti bohaprázdné oloupiti o život zvířata, jichž nepotřebujeme.

Při té příležitosti koupávali se také; a tu obdivoval se Robinson dovednosti, kterou jevil Pátek při plování a potápění se. Vyhledal schvalně skalnatý břeh, od něhož se mořské vlny strašně odrážely. Pátek vskočil vesele do vln, zůstal několik minut pod vodou, tak že ubohému Robinsonovi často bylo při tom úzko, pak vyplaval na povrch vody, položil se na znak i nechal se od vln houpati, dělaje kejklířství přepodivné až k neuvěření.

Druhého dne obveselili se honbou. Pátek byl zároveň nejen mistrem v užívání luku a šípů, nýbrž i v hotovení jich. Stříleli ptáky a mladé lamy; ale zase ne nad spotřebu, poněvadž Robinson, jak jsme již řekli, měl za hřích, jakékoli zvíře pouze pro zábavu, anebo pro nic za nic trápiti a zabíjeti.

Ač velice vynikal Robinson rozumem a mnohými dovednosťmi nad dobrého Pátka, uměl tento přece mnohé věci hotoviti, jež byly pánu jeho zcela neznámy a kterých mohli nyní výtečně užíti. Pátek robil rozličné nástroje z kostí, kamenů, lastur a jiných věcí, z nichž některé tak dovedně zhotovil, jako by byl měl železné nástroje.

Tak udělal ku př. z ramenní kosti, již náhodou našel, dláto, z koralů třelec (rašpli), z lastury nůž, pilník z kůže rybí. Tím zhotovil mnoho menšího domácího nábytku, který jim zvětšoval životní pohodlí.

Zvláště důležit byl návod, který Pátek svému pánu dal, aby ze dřeni plodu chlebovníkového uhnětl těsto, jež svou živností našemu chlebu se rovná a chutná i podobně. Divoši jedí těsto surové; Robinson však upekl je na horkém kamenu, a jedl místo chleba.

Ještě naučil se od Pátka upotřebiti bobů kakaových, jež druhdy na svých cestách našel, a z nichž některé pro příhodu s sebou byl vzal. Položil je totiž k ohni a nechal je péci jako brambory; poskytovaly pak příjemný, velmi živný a zdravý pokrm.

Oba podnikali časté a dlouhé obchůzky ostrovem, zvláště v takové dni, kdy vál divochům nepříznivý vítr, aby byli bezpečni, že nebudou od těchto přepadeni; a při takových příležitostech objevili ještě mnohé, co jim mohlo býti k užitku.

Konečně byla zahrada úplně v pořádku, a nyní určili den, kdy odplují do Pátkovy domoviny, aby otce jeho přivezli. Čím více se však čas ten blížil,, tím častěji tanula Robinsonovi na mysli myšlénka: „Což, budou-li tě krajané Pátkovi přece považovati za nepřítele? Neuvěří-li slovům Pátkovým a staneš-li se obětí ohyzdného lidožroutství?“

Nemohl se zdržeti, aby ty obavy nesdělil Pátkovi. Ale Pátek ujišťoval ho, že netřeba se obávati; on zná své krajany příliš dobře a ví proto s úplnou jistotou, že nikomu neublíží, kdo není jejich nepřítelem. Robinson byl přesvědčen, že by to neříkal, kdyby tomu tak nebylo. Potlačil tedy všecky úzkostlivé obavy, důvěřoval v poctivosť svého přítele a ustanovil se na tom, že s ním příštího jitra ve jménu Páně odjede.

Zamýšleli loďku, která až dosud na břehu byla, donésti na vodu a připevniti ji ke kolu, do země zaraženému. Večer pekli brambory a připravovali jídla, která chtěli s sebou vzíti, aby se opatřili potravou nejméně na osm dní. Při té příležitosti ukázal Pátek, že ani v kuchařství tak nezkušeným právě není, naučiv pána svého zcela mladou lamu, kterou zastřelili, v krátké době upéci mnohem křehčeji, než na rožni. Počínal si při tom následovně:

Vykopal do země asi půl metru hlubokou díru, do níž dal vždy vrstvu suchého dříví a vrstvu plochých kamenů. Dříví zapálil. Pak podržel zabitou lamu nad ohněm, aby opálil srsť a po té oškrábal ji lasturou tak čistě, jakoby ji byl horkou vodou opařil. Toutéž lasturou rozřízl tělo zvířete a vyvrhl vnitřnosti.

Zatím shořelo dříví na uhel; díra byla na veskrz zahřátá a kameny byly žhavé. Potom vyhodit z díry v největší rychlosti tyto kameny a uhel, položil pak několik rozpálených kamenů na dno díry a pokryl je zelenými kokosovými listy; na tyto dal lamu, pokryl ji listy a naházev na to ostatní horké kameny, zasypal zemí.

Po několika hodinách byla díra zase otevřena a lama vyndána. Robinson, jenž kousek ochutnal, musil doznati, že je mnohem křehčí, šťavnatější a chutnější, než kdyby byla na rožni pečena; umínil si tedy, že ji bude vždy tak péci.

Robinson a Pátek spali asi hodinu, když prvého náhle probudila prudká bouře. Strašný vítr burácel a rachotil hrom, až se země otřásala. „Slyšíš, Pátku?“ tázal se Robinson, zatáhnuv svého přítele. „Ó,“ odpověděl tento; „kdyby nás to tak bylo na moři zastihlo!“ Sotva dopověděl, slyšeti bylo hřmot, podobající se výstřelu z děla.

Pátek myslil, že hřmí; Robinson však věřil pevně, že slyšel výstřel z děla, čímž se velice potěšil. Vyskočil rychle s lůžka, běžel do kuchyně a poručil Pátkovi, aby jej následoval. Zde uchopil žhavý podpalek a vylezl s ním nahoru po žebříku. Pátek učinil totéž, aniž by věděl, co pán jeho zamýšlí.

Na vrcholu pahorku rozdělal Robinson rychle oheň, aby dal ubožákům znamení, že zde u něho mohou nalézti bezpečného útočiště. Měl totiž za to, že je poblíž loď, která se nalézá v nebezpečí a proto vypálila, aby jí byla pomoc poskytnuta. Ale sotva vzplanul plamen, spustil se náramný liják, který okamžitě uhasil oheň. Robinson a Pátek musili se ve své jeskyni zachrániti, aby je voda neodnesla.

Nyní zuřila vichřice, šramotil liják a hrom burácel s nevýslovnou prudkostí. Ráz na ráz šlehaly blesky, a ačkoli se domýšlel Robinson, že slyší čas od času výbuchy z děl, pochyboval sám naposled, není-li to přece jen hromobití? Nicméně konejšil se po celou noc sladkou myšlénkou, že jest na blízku loď, která mu spásu přinese, že snad tato šťastně vyvázne z nebezpečí, ve kterém se nalézá, a jej i s věrným jeho sluhou Pátkem dopraví do Evropy. Desetkráte zkoušel rozdělati nový oheň, ale pokaždé uhasil jej opět nepřetržitý liják.

Teprve k ránu utišila se bouře a Robinson pádil v naději a strachu na břeh mořský, aby se přesvědčil, slyšel-li anebo ne? Ale co se jim nyní objevilo, bylo pro oba nejvýš žalostno, zvláště pro ubohého Pátka. Bouře totiž utrhla jejich kocábku a zanesla ji daleko na moře. Bylo smutné podívání na Pátka, kterak se tváří, že jest jeho naděje na shledání se s otcem zničena! Na smrť bledý stál tu jako němý, maje ustrnulé zraky k zemi upjaté, a zdálo se, jakoby byl zoufalý. Pak vypukl v hlasitý pláč, sepjal ruce, bil se do prsou a trhal si vlasy.

Robinson, jenž se naučil vlastním neštěstím cítiti s nešťastným, měl soustrasť s Pátkem, a hleděl jej přátelskými domluvami ukonejšiti.

Robinsonovy oči těkaly zatím po širé ploše světového moře, zdali by nepostřehly někde lodi? Nadarmo! Neviděl ničeho. Myslil tedy, že se mýlil a že několikráte se opakující výbuchy, jež měl za výstřely z děl, ničím jiným nebyly než hřmění. Šel domů opět smutně, že tak milá naděje se mu zmařila. Ale doma neměl pokoje ni stání, poněvadž viděl stále před očima loď, jež zakotvila u jeho ostrova.

Vylezl tedy zase na horu, odkud východní břeh mohl přehlédnouti; ale ani odtud nemohl ničeho spatřiti, co se mu objevovalo ve snách. Nejsa tím upokojen, běžel na druhý vrch, jenž byl vyšší než tento a s něhož bylo viděti západní břeh ostrova.

V okamžení byl na hoře a když pohlédl k západu — nebesa, jak radostný úžas zmocnil se náhle duše jeho, an viděl — že se přece nemýlil!

Spatřil loď, a to, ač byla dosti vzdálena, tak zřetelně, že poznal ihned veliký koráb. Těžko vám vypsati nezměrnou radosť jeho. Bez dechu pádil do svého hradu, uchopil svých zbraní, bez nichž nikdy nevycházel, nemoha Pátkovi, jenž všecek udiven naň hleděl, nic více říci, než: „Jsou zde! Rychle, rychle!“ a hned střelhbitě vylezl na žebřík a dolů, jakoby měl křídla.

Pátek soudil dle zmatku, spěchu a úsečných slov svého pána, že jsou zde divoši. Chopil tedy rovněž své zbraně a běžel s nemenší čerstvostí za ním.

Skoro dvě míle bylo jim utíkati, než doběhli k místu na břehu, proti němuž, jak se zdálo, zakotvena byla loď.

A zde teprve dověděl se Pátek, o čem vlastně byla řeč. Robinson ukázal mu vzdálenou loď, na níž tento vyvaloval oči, poněvadž přes velikou vzdálenosť uzřel, že jest stokrát větší, než největší lodi, které on kdy vůbec viděl.

Robinson nevěděl, co má radostí činiti. Brzy skákal, brzy jásal, brzy padl svému příteli do náručí a maje slzy radosti v očích, prosil jej, aby se také radoval!

Konečně přece dostanou se do Evropy, do Hamburku! Tam uvidí, jak se žije v Hamburku! Jaké domy zde umějí lidé stavěti! Jak pohodlně, jak pokojně, jak příjemně možno tam tráviti život!

Ale kterak mohl dáti lidem na lodi o sobě znamení? Křičel seč byl, ale hned znamenal, že je to marno, ačkoliv se vítr otočil a vál od ostrova k lodi. Vyzval tedy svého přítele, aby v největší rychlosti rozdělal oheň, jímž snad na sebe obrátí jejich pozornosť. Pátek byl brzy hotov; rozdělal oheň tak mocný, že plamen vysoko šlehal. Oči jeho byly upřeny na loď, poněvadž každým okamžikem očekával, brzy-li nějaký člun ku břehu popluje. Ale žádného člunu nebylo viděti. Konečně když oheň hořel již téměř hodinu a marně, navrhl Pátek, že doplave k lodi a řekne těm lidem, aby sem přišli.

Robinson objal jej a prosil, aby byl při tom dbalý svého života. Pátek svlékl se, utrhl zelený letorost, vzal jej do úst a vskočil vesele do vody. Robinsonova nejvřelejší přání jej sprovázela.

Pátek dospěl šťastně k lodi, obeplul ji několikráte a zvolal: „Hej!“ ale nebylo zde nikoho, kdo by mu byl odpověděl. Tu spatřil lodní žebříky, jež po straně visely; přiblížil se k nim, vylezl po nich nahoru, maje v ruce zelenou větvičku.

Když tak vysoko vystoupil, že mohl na palubu viděti, ulekl se, spatřiv zvíře, jež mu bylo zcela cizím. Bylo černé a kudrnaté, a v témž okamžiku, když Pátka zočilo, vydalo hlas, jehož tento nikdy ještě neslyšel. Hned na to utichlo opět a bylo tak přívětivo, že Pátek rázem pozbyl vší bázně, kterou mu bylo způsobilo. I přišlo k němu lichotivě, pohybujíc ocáskem; Pátek seznal, že hledá u něho ochrany. I pohladil je, když k němu dolezlo, z čehož ono velice se radovalo.

Pátek chodil po palubě volaje stále: „Hej,“ ale nikdo se nedal viděti. Stanul tedy obdivuje se přepodivným věcem, které tu viděl. Byl obrácen ku schodům, po nichž se stoupá s paluby do vnitř lodi; náhle však ucítil tak silnou ránu do zad, že se skácel k zemi. Všecek ustrašen vstal, ohlédl se a hrůza hrůzoucí — spatřil dosti veliké zvíře s dlouhýma zakřivenýma rohoma a s mohutným vousem, které právě chystalo se podruhé jej přivítati. Pátek silně vykřikl a vskočil, aniž by se dlouho rozmýšlel, do moře.

Zvíře, o němž jsme se prve byli zmínili, byl pudl, kterýž následuje Pátkova příkladu, vskočil rovněž přes okraj lodi a plaval za Pátkem.

Tento slyše za sebou šplíchání, domníval se, že druhý, rohatý netvor za ním vskočil; i zmocnil se ho takový strach, že nemohl již ani plovati, tak že by byl hnedle utonul.

Pátek netroufal si, ohlédnouti se, a zotaviv se poněkud, plaval tak rychle odtud, že mu pudl sotva stačil. Dospěv ku břehu, klesl bez vědomí u nohou Robinsonových, nemoha ze sebe ani slova vypraviti. Pudl vylezl rovněž na pevninu.

Robinson namáhal se, jak jen mohl, aby věrný jeho druh vědomí nabyl. Líbal jej, hladil, třásl jím. volal jej jménem. Ale uplynulo několik minut, než Pátek otevřel oči, dávaje znamení vracejícího se života. Konečně byl opět s to, aby promluvil, i vypravoval nyní, jakého dobrodružství zažil; loď že se podobá vysoké, dřevěné hoře, z níž trčí tři vysoké stromy (mínil stožáry); vypravoval jak černé zvíře přívětivě k němu se mělo, a jak rohatá, vousatá nestvůra chtěla jej zahubiti; a jak myslí, že tento netvor jest pánem plovoucího dřevěného domu, poněvadž neviděl na něm ani jediného člověka.

Robinson poslouchal jej s udivením. Z vypravování jeho seznal, že rohatý netvor není nic jiného než koza, a domníval se dle všech ostatních okolností, že se koráb rozkotal, a že lidé, kteří na něm byli, na člunech se zachránili.

Bylo mu však nevysvětlitelno, kde zůstali.

Kdyby se byli uchránili na jeho ostrově, byli by zajisté na tom místě přistáli, na němž se nyní s Pátkem nalézal; ale zde nebylo o nich ani vidu ani slechu.

Kdyby se jim bylo na člunech neštěstí přihodilo, byly by mrtvoly jejich i čluny na břeh byly zahnány. Konečně vzpomněl si na okolnosť, že během bouře se vítr náhle obrátil a vál na východ, kdežto z prvu foukal od západu. Tím zdálo se mu býti tajemství rozřešeno.

Jistě, myslil si, byli lidé, kteří do člunů naskákali, zadrženi východním větrem, tak že nemohli přistáti k našim břehům. Bouře je zahnala na západ, a tu loď zastihlo neštěstí — snad na mořském proudu — nebo zahnáni byli na některý západní ostrov. „Dejž Bůh to poslední!“ vzdychl a sdělil Pátkovi své obavy, jenž je měl za pravděpodobné.

„Co jest nám nyní činiti?“ tázal se Robinson. „Jsou-li ti lidé buďto mrtvi, nebo ještě živi a jen omráčeni, nemůžeme v obou případech nic lepšího vykonati, než zachrániti z korábu tolik věcí, kolik nám jen možno. Ale jak, když nemáme loďky?“ Nyní litoval, že přišel o loďku tak velice, jako prve želel Pátka. Mnul si čelo, aby na nějaký prostředek vzpomněl, čím by tu škodu nahradil; konečně připadlo mu, že urobí vor, aby mohli k lodi jeti a tolik věcí odtud odvézti, kolik jen možno. Po té umluvil se s Pátkem, že jeden z nich doběhne domů a přinese potravy na celý den i všecky provazy a nástroje, jež měli v zásobě; poněvadž měl Pátek hbitější nohy, byl proto ten odeslán a Robinson zatím kácel stromy.

Byl již skoro večer, než se vrátil Pátek.

Robinson těšil se srdečně z pudla, jenž mu byl jako evropský krajan velmi milý a vzácný. Také pudl, jak se zdálo, měl z něho radosť, dělaje rozličné umělecké kousky, jimž byl vyučen. Ač sám Robinson po celý den ničeho nejedl, dal přece pudlovi čásť potravy, kterou Pátek přinesl.

Protože svítil měsíc, pracovali bez ustání až do půlnoci. Ale pak počal na ně spánek tak mocně dorážeti, že se mu nemohli déle ubrániti.