Robinson/Hlava pátá

Robinson Joachim Heinrich Campe
Hlava čtvrtá	Hlava pátá	Hlava šestá

Údaje o textu
Titulek:	Hlava pátá
Podtitulek:	Robinson najde želvu, objeví sůl a chytí lamu.
Autor:	Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj:	CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 16–20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Mojžíš
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Poněvadž bylo za dne na ostrově nesnesitelné vedro, musil Robinson užíti rána nebo večera, chtěl-li vykonati jakousi práci. Vstal tedy před východem slunce, přiložil dříví na oheň a snědl půl kokosového ořechu, jenž mu od včera zbyl. Chtěl si také upéci pečeni, shledal však, že maso již hnilobou zapáchalo.

Chtěje se vydati na cestu do cihelny, vzal na sebe svou brašnu a nalezl v ní zemčata, jež byl onehdy do ní dal. Připadlo mu, aby je vložil do žhavého popela a přesvědčil se, co se z nich stane, až se upekou. Po té odešel a pracoval celé dopoledne pilně. Urobil z hlíny tolik cihel, kolik myslil že k vystavění kuchyně bude míti potřebí. Pak šel na břeh mořský hledat ústřic. Nenalezl téměř žádných, avšak spatřil zde k nemalému potěšení svému lepší pokrm.

Nalezl zvíře, jehož sice dosud nejedl, ale o němž byl slyšel, že má chutné a zdravé maso. Byla to želva, velmi veliká, jež as padesát kilogramů vážila. Robinson jí uchopil, dal na ramena a pomalu bral se domů. Zde tloukl sekerou tak dlouho na spodní štít, až jej rozbil. Pak zabil želvu, uřízl si kus masa na pečeni, strčil je na rožeň a čekal s dychtivostí na pokrm, neboť byl prací vyhladověl. Zatím, co obracel pečeni, přemýšlel, jak uchrání ostatní maso před hnilobou. Aby je nasolil, k tomu neměl ani soli, ani nádoby.

Robinson uznával, že celá želva, jež mu na čtrnácte dní mohla vystačiti, již zítra nebude k jídlu, a přece neznal žádného prostředku, jak by maso zachoval. Konečně přišlo mu něco na mysl. Vrchní štít želvy podobal se neckám. Toho, myslil si, užiji místo džberu a nemaje soli, poliji maso mořskou vodou. Teď byla pečeně hotova.

„Ach!“ vzdychl si Robinson, když si pochutnával na chutné pečínce, „kéž bych k ní měl kousek chleba! Hloupým člověkem byl jsem věru ve svém mládí, neuměje oceniti, jak velikým darem božím jest kousek suchého chleba!“

Rozvažuje takto vzpomněl si na hlízy, jež ráno dal do žhavého popela. Vyndal je, okusil a hle — jak se potěšil! Tvrdé hlízy změkly a voněly. Chuť měly velmi příjemnou — lahodnou. Robinsona těšilo, když poznal, že mohou mu nahraditi chléb. Obědval tedy zase znamenitě. Potom ulehl si na chvíli na lůžko své. Nemoha pracovati, oddal se přemýšlení.

„Co mam nyní počíti?“ myslil si. Cihly musejí nejprve na slunci uschnouti, dříve než mohu z nich zeď postaviti. Bude nejlépe, půjdu-li zatím nachytat několik lam. — Ale co počnu se vším tím masem? — Což abych si zřídil kuchyni, bych v ní mohl maso uditi? — „Výborně!“ zvolal, skočil rychle s lůžka a jal se prohlížeti místo, které určil pro kuchyni. Poznal, že věc ta je možna, učiní-li v postranních zdech, jež vystavěti chtěl, díry a prostrčí-li jimi silnou hůl. Může na ni šunky pověsiti a je uditi. Hlava mu šla kolem radostí, že měl tak šťastnou myšlénku. Jak rád by byl, kdyby již mohl užiti cihel ku svému velikému dílu! Nebyly však dosti tvrdy a proto mu bylo vyčkati ještě nějaký čas.

Nová myšlénka přišla mu na mysl, která vynikala nad všecky ostatní svou znamenitostí. Chtěl si chytiti několik živých lam ku své zábavě i k užitku. Jakým však způsobem?

Přemítal o tom dlouho. — Vytrvalou pílí a ustavičným přemýšlením podařilo se již mnohé, co dříve se zdalo nemožným. Též Robinsonovi poštěstilo se brzy vymysliti si prostředek, jak by mohl živé lamy chytati. Uznal, že bude nejlépe, udělá-li na provaze oko, ukryje se za strom, hodí některé lamě oko na krk a tak se jí zmocní. Spletl tedy dosti silný provaz, udělal na něm oko a házel je na blízkou větev tak dlouho, až dosáhl značné dovednosti.

Místo, kde lamy k vodě chodily, bylo dosti vzdáleno, a poněvadž Robinson nevěděl, přijdou-li tam, ustanovil tedy, že se až z rána vydá na lov.

Nejprve přinesl si plnou brašnu zemčat. Několik jich upekl v horkém popelu a ostatní uschoval na zítřek ve své jeskyni. Pak uřízl si kus želvy, zbytek polil mořskou vodou, vyhrabal jamku v zemi, jež mu nahraditi měla sklep, dal do ní želví štít s nasoleným masem a pokryl otvor jamky větvemi. Ostatek odpůldne strávil na břehu mořském, kde vál svěží východní vítr, jenž poněkud ochlazoval parný vzduch. Oči Robinsonovy těkaly po nesmírném širém moři, na němž jen nepatrné vlnky si pohrávaly. S toužebností hleděl v tu stranu, kde ležel jeho drahý domov, a obíral se v myšlénkách se svými drahými rodičemi.

„Co asi nyní dělají?“ zvolal naříkaje a spínaje ruce k nebi. „Jestli přežili hluboký bol, jejž jsem jim lehkomyslností svou způsobil, jak smutně žijí! Bědují zajisté, že je na vždy opustil miláček jejich, jehož tak vroucně milovali! Ó, drahý, nejmilejší otče, matičko má zlatá, odpusťte svému nehodnému, ubohému synovi, že vás tak zarmoutil! — A ty, nebeský otče, pomocníku můj a ochránče, vylij požehnání své, sešli veškery radosti, jež jsi pro mne určil, mým ubohým rodičům, k nimž jsem se hrubě a nevděčně zachoval! Milerád chci vše trpělivě snášeti, co na mne sešle tvá moudrosť a láska, abych se polepšil, jen když moji ubozí rodiče šťastni budou!“

Chodě po břehu myslil si, že nebude na škodu, vykoupá-li se. Svlékl tedy šaty své; ale velice ustrnul, vida, jak jeho jediná košile jest zašpiněna! Poněvadž ji nosil na těle již tak dlouhý čas, nebylo viděti, bylo-li plátno někdy bílé. I vypral tedy nejprve košili, pověsil ji na strom a pak vskočil do vody.

V mládí svém naučil se plovati. Doplaval tedy velmi snadně až k výběžku, jejž tvořil ostrov a na němž dosud nikdy nebyl. Také to mělo pro něho šťastný následek.

Shledal totiž Robinson, že výběžek v čas přílivu je pod vodou a při odlivu že zůstává na něm velké množství želv, ústřic a škeblí. Tentokráte nemohl jich sice s sebou vzíti, nepotřeboval potravin, poněvadž byl dosti zásoben; ale byl tomu srdečně rád, že je nalezl.

Také zpozoroval, že v těch místech moře rybami jen se hemží, tak že je snadno do ruky mohl chytati. Do sítě byl by jich mohl několik tisíc naloviti. Té sice neměl, ale doufal, že si ji urobí, až jen s jinými prácemi bude u konce. Občerstven vystoupil zase na břeh, pobyv as hodinu ve vodě. Teplý vzduch již dávno usušil mu košili. Těšilo jej, že bude moci do čistého prádla se obléci. Ale myšlenka: Jak dlouho potrvá ti ta radosť? a co pak počneš? — ztrpčovala velmi mysl jeho. Vzchopiv se, šel domů zpívaje:

„Bože můj, tys moc i spása —“

Druhého dne časně z rána vypravoval se Robinson na lov. Do brašny nacpal pečených zemčat a kus želví pečeně, zaobalené do listů kokosových.

Sekeru strčil za pás, otočil provaz, jejž včera byl stočil, kolem těla, vzal slunečník a dal se na cestu.

Bylo velmi záhy. Aby ostrov lépe poznal, umínil si, že učiní zacházku. Na cestě viděl velmi mnoho papoušků, kteří se leskli překrásnými barvami. Jak rád by byl měl jednoho, jehož by ochočil a společníkem svým učinil! Ale staří byli opatrni, nedadouce se chytiti a hnízda s mláďaty zde nikde neviděl. Za to však nalezl na této cestě něco, čeho více potřeboval, než papouška.

Když došel na kopec u moře a s něho dolů sestupoval, spatřil mezi skalními rozsedlinami množství soli.

Nahrazoval sice dosud nedostatek soli částečně vodou mořskou, jež má slanou chuť, je však zároveň i hořká. Jídlo nabude jí nepříjemné příchuti.

Robinson byl na omylu, myslil-li, že v mořské vodě může uschovati maso; neboť stojí-li tato, zkazí se a zapáchá, jako voda říční nebo studniční.

Byl tomu tedy velmi rád, že našel sůl a naplnil jí obě kapsy svého kabátu.

Robinson bral se vesele k místu, kam lamy chodily se napájet. Poněvadž tam dosud nebyly, lehl si pod strom a najedl se zatím. Osolená pečeně i zemčata mnohem lépe mu chutnala než druhdy. Když poobědval, spatřil v dáli blížící se lamy. I ukryl se rychle a číhal s připraveným okem, až se k němu některá přiblíží. Konečně byla jedna téměř u něho, on ji hodil provaz na krk a zvíře bylo chyceno. Chtělo bečeti, ale Robinson obávaje se, aby ostatní se nepoplašily, stáhnul pevně provaz, tak že nebylo možno lamě ani hlásku vydati. Po té vtáhl ji co nejrychleji do křoví, aby ostatním s očí přišla. Chycená lama byla matkou dvou mláďat, která za ní hopkovala, když ji Robinson odváděl, aniž by se ho bála. Hladil malá robátka a ona — jakoby jej prosila, by matku pustil, lízala mu ruku. Robinson byl rád, že se mu lov podařil. Odvedl polapenou lamu domů a obě mláďata následovala je. Nejkratší cesta byla mu nyní nejmilejší. Nastala mu však nová starosť, neboť nevěděl, jak dostane lamy na dvorek, neboť, jak víme, byl tento se všech stran ohrazen.

Spustiti je po provaze se skály, zdálo se mu povážlivým, ježto by se mohly zardousit. Umínil si tedy, že vystaví vedle ohrady chlívek, v němž tak dlouho lamu s mláďaty nechá, dokud lepšího místa pro ně míti nebude. I přivázal lamy ke stromu a dal se ihned do práce. Posekal několik mladých stromů a zastrkal je hustě jeden vedle druhého do země, aby tvořily dosti pevnou stěnu.

Lama ulehla unavením na zemi a mláďata, netušící, že jsou chycena, napájela se. Jak radostný to byl pohled pro Robinsona.

Díval se na ně s nevýslovnou radostí jsa rád, že mu aspoň nějaký živý tvor tovaryší. Od toho okamžiku necítil se býti osamělým. Radosť ta dodávala mu síly a čilosti, že v krátké době dostavěl chlév. Pak odvedl do něho lamu s mláďaty a zakryl otvor hustými věttvemi. Nelze vypsati, jak byl blažen! Mimo milou společnosť, jíž mu lamy poskytovaly, těšil se, že mu dají i užitek. A to právem!

Z jejich vlny bude si moci snad časem urobiti oděv; mléko jejich bude moci píti aneb připravovati z něho sýr nebo máslo. Jakým způsobem se to dělá, nevěděl dosud, ale mínil, že se člověku vše podaří, koná-li práci s chutí a vytrvalostí.

Toužebně si však přál, aby stále, kdykoli domů přijde, mohl míti milá zvířátka na očích. Dlouho lámal si nad tím hlavu, až konečně se mu to zdařilo. Umínil si, že prolomí plot na jedné straně svého dvoru a rozšíří jej. Jsa pilným a vytrvalým, pracoval rychle, že za několik týdnů, dílo to dohotovil. A nyní mohl býti Robinson ve společnosti milých svých zvířátek.

Mláďata v brzce mu zvykla, a kdykoli přišel domů, běžela mu radostně v ústrety, očenichávala jej a lízala mu vděčně ruku, dal-li jim čerstvou trávu nebo mlází stromové. Netrvalo dlouho a přestala ssáti mléko. Nyní dojil Robinson, pravidelně starou lamu ráno a večer. Za malé nádoby upotřebil skořápek z ořechů kokosových, za veliké vrchních štítů želvích, mléko jedl buď sladké nebo kyselé; chutnalo mu velice.

Poněvadž mu byl kokosový strom tak užitečen, přemýšlel, jak by jej rozmnožil. Slyšel sice, že se stromy roubují a očkují, ale kterak, o to se nikdy nestaral. „Jak jsem chyboval,“ vzdychnul si, „že jsem na vše, co jsem v mládí viděl a slyšel, neměl bedlivého pozoru, že jsem se ničemu nenaučil!“

Avšak tentokráte málo by mu bylo prospělo, kdyby důkladně rozuměl štěpování stromů, protože kokosovník nemá větví, nýbrž jen korunu z velikých listů. Chceme-li roubovati, vezmeme několik štěpných roubů (proutků) a zasadíme je do naříznuté větve planého stromu. Zářez se pak voskem štěpařským aneb i hlínou pečlivě omaže a lýkem obváže.

Rouby se řezají z letorostů mladých zdravých stromů druhu ušlechtilého. Očkujíce vyřízneme z letorostů štěpného stromu očko a zastrčíme je do letorostu pláněte pod kůru. Aby tam přirostlo, omaže a obváže se pečlivě. Tak srostou obě části dohromady a pučící roub neb očko nabývá přirozenosti stromu, z něhož jsme je vzali. Palmu kokosovou rozmnožovati však lze toliko semenem.

I zasadil Robinson několik ořechů kokosových do země; ač nerad obětoval tak vzácný a chutný pokrm. Později však se radoval, vida že vyrůstají z ořechů mladé kokosovníky.

Jeho lamy ochočily se znenáhla a staly se tak přítulnými, že jako psi všude za ním chodily. Kdykoli měl nějaké věci domů donésti, užil jich k tomu, nakládaje na ně čásť břemena.

V nové stěně nechal na místě, jež s hustou křovinou hraničilo, otvor, jímž mohla lama prolézti. Otvoru toho nebylo z věnčí viděti, uvnitř zandal jej každého večera hustými větvemi.

Bylo milé podívání, když šel domů a lama kráčela mu po boku s břemenem. Znala zpáteční cestu tak dobře, jak on sám, a jakmile přišla před malé dvéře, stanula čekajíc, až s ní sejme náklad. Pak vlezla do vnitř a Robinson za ní. Tu měly malé lamy radosť! Skákaly, bečely, běžely brzy k matce, aby jí přivítaly, brzy k pánovi svému lichotíce se k němu. Robinson rozplýval se pak radostí jako otec, jenž dlouhý čas trávil v cizině a ku svým milým dětem se vrací.

Nyní byly cihly dosti tvrdy; mohl stavěti. Vyhledal tedy maznou hlínu, jíž nemaje vápna ku stavbě zdi chtěl použiti, udělal si z plochého kamene zednickou lžíci, též krokvici a závaží si urobil; ovšem jak jen mohl. Maje pak vše, čeho je potřebí k zednictví, jal se dopravovati lamou potřebný počet cihel na místo. Již pak dávno byl Robinson pozoroval, že by mu velice prospělo, kdyby uměl koše plésti. Ale v mládí svém nikdy nevšímal si žádného košíkáře, tak že neměl ani zdání o věci té. Poněvadž se mu bylo podařilo uplésti si stínítko, dal se tedy do toho. Osvědčil při práci trpělivosť a vytrvalosť neúmornou, tak že se mu přece povedlo urobiti cosi podobného koši. Upletl ještě jeden, svázal je provazem a dal na hřbet lamy, tak že jí po každé straně jeden visel.

Teď mohl Robinson snáze donésti na místo stavivo a přikročiti ku stavbě. Postavil brzy postranní zeď své kuchyně a ke druhé kladl již základy, když nepředvídaná událosť z práce jej vyrušila.