Robinson/Hlava šestá

Robinson Joachim Heinrich Campe
Hlava pátá	Hlava šestá	Hlava sedmá

Údaje o textu
Titulek:	Hlava šestá
Podtitulek:	Zemětřesení. Robinson hotoví si lovecké náčiní. Robinson hrnčířem.
Autor:	Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj:	CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 20–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Mojžíš
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Byla noc a Robinson ležel tiše na lůžku svém; věrné lamy měl u nohou. Měsíc rozléval světlo své po celém okolí, vzduch byl čistý a klidný. V přírodě bylo ticho, tichounko. Robinson pohřížen byl v sladký spánek — snil o rodičích. Náhle probuzen byl strašným šumotem a rachotem podzemním, tak že všecek jsa zděšen vyskočil ze svého lože. V témž okamžiku nastal takový hřmot, jako by celá skála se byla sřítila. Moře bylo rozkaceno a celá příroda byla rozzuřena. V smrtelných úzkostech vyskočil Robinson s poděšenými lamami z jeskyně na dvůr. Sotva byli venku, utrhl se vrchol skály nad jeskyní a s velikým hřmotem se svalil. Robinson pádil ze dvora, lamy úzkostně běžely za ním. Chtěl utéci na blízký vrch, kdež myslil, že se uchrání. Náhle však otevřel se vrch a z jícnu jeho šlehaly plameny. Veliké kameny, popel a žhavá hmota, jež sluje láva, metány byly do výše. Stěží mohl se Robinson útěkem zachrániti, poněvadž spousty popela, žhavá láva a ohromné kusy skal padaly na všecky strany k zemi.

Ubíhal k moři. Ale zde očekávalo jej nové zděšení. Mocný vír sehnal veliká mračna, jež se protrhla. Celá země proměnila se v okamžiku v jezero. Robinson bídně uchránil se na stromě; ubohé lamy byly proudem uchváceny. Žalostný křik jejich rozrýval jeho srdce. Jak rád by je byl zachránil s nasazením vlastního života, kdyby jich nebyl proud již tak daleko zanesl! Zemětřesení trvalo ještě nějakou dobu; pak najednou utichlo. Vítr ustal, jícen přestával chrliti, podzemní hřmot umlkal, obloha se vyjasnila, voda dříve než za čtvrť hodiny opadla.

Když Robinson slezl se stromu, byl neštěstím, jež jej zastihlo, tak zarmoucen, že zapomněl poděkovati Bohu, že jej opětně zachránil před smrtí. Stav Robinsonův byl nyní v pravdě tak žalostný jako druhdy. Jeskyně, jediný bezpečný úkryt jeho, jest zajisté zasypána; milé a věrné lamy utonuly, všecky dosavadní práce zničeny, všecky zámysly pro budoucnosť ty tam! Vrch sice přestal soptiti, ale z jícnu jeho stále ještě vystupoval černý dým a možno, že vrch zůstane činnou sopkou. Pravda-li to, nebyl by Robinson ani okamžik zde jist. Bylo by mu každodenně strachovati se nového zemětřesení. Tyto trudné myšlénky učinily jej malomyslným. Strach jej úplně opanoval a místo aby se k Bohu obrátil, obíral se v mysli stále svým neštěstím, jež zdálo se mu býti nesnesitelným. Přestálou úzkostí a zděšením unaven opřel se o strom a setrval tak až do rána.

Nastal nový den a Robinson byl stále v stavu beznadějném. Nezamhouřil po celou noc ani oka a v duši jeho tanula trapná otázka: Co mám nyní počíti? Konečně vzpamatoval se a šel jako ve snách ku svému spustlému obydlí.

Radostně byl překvapen, když mu v ústrety hopkovala milá jeho zvířátka! Z počátku nevěřil zraku svému, ale brzy zmizela všecka jeho pochybnosť. Lamy k němu pádily, lízaly mu ruce, dávajíce bečením a hopkováním na jevo radosť, že jej opět spatřily. V tom okamžení vzpamatoval se Robinson, pohlédl na své lamy, pak k nebi a slzy radosti, díku a lítosti smáčely jeho líce. Po té zasypával nalezené přátely své lichocením; doprovázen jimi, vešel do jeskyně, aby ji prohlédl. Vida, že jenom nepatrnou škodu utrpěl, styděl se za svou malomyslnosť. Spadl sice kus skály, ale tím se rozšířil byt Robinsonův. Vedle toho to mělo i jinou dobrou stránku. Při zevrubnějším ohledání skály spozoroval Robinson, že jen slabě souvisela s ostatní skalou, tak že by brzy sama sebou byla se sřítila. Právě tedy ten lomoz podzemní a strašný rachot přispěl k jeho zachránění. Kdyby toho nebylo, Robinson nebyl by procitnul, a padající skála byla by jej pohřbila.

Robinson padl nyní na kolena, aby poděkoval Bohu, že jej opět od smrti vysvobodil; po té přiložil ruce k dílu, a vynesl ze svého bytu napadaný tam štěrk. Se zemí a drobným kamením byl brzy hotov; ale nyní ležel tu veliký balvan, který sice byl na dva kusy rozražen, přece však nebyl jeden člověk s to, aby ho odnesl. Robinson učinil pokus, nešlo to však; práce byla nad jeho sílu. Stál tu, nevěda si rady ani pomoci. Po dlouhém přemítání vzpomněl si, že dělníci užívají páky ku zdvihání těžkých břemen. Je to dlouhá, silná tyč, jíž jedním koncem vstrčíme pod trám anebo kámen, jímž pohnouti chceme, dáme pod tyč špalek aneb kámen, ale blízko u trámu, který odvaliti chceme, pak uchopíme druhý konec tyče a tlačíme naň vší silou. Trám se vyzdvihne a můžeme jej snadně odvaliti. Učinil ten pokus; podařil se mu. Za půl hodiny byly oba kameny, jimiž by ani čtyři osoby pouhýma rukama nepohnuly, z jeskyně odstraněny. Těšil se tomu, že má teď mnohem prostrannější byt než dříve a bezpečný, neboť nebylo nikde ani trhliny viděti.

Nyní odebral se k sopce, z níž dosud vystupovaly kotouče hustého dýmu. Brzy znamenal, že z postranního otvoru sopky vytékala žhavá a tekutá hmota, která v širokém a dlouhém pruhu táhla se až k moři. Jen z povzdálí pozoroval hrozné to divadlo, protože bázeň a horká láva nedaly mu přiblížiti se. Poněvadž pak viděl, že proud lávy valí se v místa, kde brambory rostly, ulekl se nemálo, domnívaje se, že ohnivý výtok vše zpustoší. I neupokojil se, dokud se nepřesvědčil. Běžel tam a shledal, že rostliny jsou neporušeny. Od té chvíle umínil si, že zasází zemčata i na některých ještě jiných místech ostrova, aby nějaká nehoda nepřipravila jej o ně. Když úmysl ten provedl, počal zase hotoviti kuchyni. Také při tom prospěl mu velice přestálý strašný úkaz přírodní. Soptící vrch vyvrhl mimo jiné věci též množství vápence. Než se z něho hašené vápno dělati může, třeba je vypáliti v peci. Zde však nebylo toho potřebí, poněvadž žhavý vrch nahradil pec. Robinson vykopal jámu v zemi, naházel tam vápna, nalil vody a hmotu míchal. K tomu přidal trochu písku a měl maltu.

Vrch přestal zatím kouřiti a Robinson odvážil se k jeho jícnu. Všecky strany vrchu, též sopouch (kráter) pokryty byly schladlou lávou. Poněvadž neznamenal žádného kouře, doufal Robinson, že oheň uhasl a že příště není potřebí výbuchu se obávati. Tím upokojen, počal se starati o potraviny na zimu. Především chytil osm lam tímtéž způsobem jako první. Zabil všecky, mimo kozla, jejž přidal ku svým třem krotkým zvířatům za společníka. Větší díl masa pověsil do kuchyně, aby se vyudilo. Dříve však je hodně nasolil, pamatovalť se, že to matka jeho také tak činila.

Měl slušnou zásobu masa; přes to však obával se, že s ní nevystačí, bude-li krutá a dlouhá zima. Chtěl tedy ještě několik lam chytit, avšak nešlo to již, neboť zvířata stávala se plachými. I přemítal, jak by se jich jinak zmocnil. V brzce nalezl nový prostředek. Znamenal totiž, že lamy, jakmile jej u pramene zočily, vždy pádily přes malý pahorek do křoví. Na druhé straně byl pahorek porostlý nízkým stromovím a končil příkrou strání, se které zvířata dolů skákala. Na tom místě vykopal tak hlubokou jámu, aby lamy, které tam skočí, nemohly se dostati ven. Jámu přikryl křovím. Druhého dne zpozoroval radostně, že se chytila tím způsobem dvě zvířata.

Prozatím měl Robinson dosti masa v zásobě. Byl by v nesnázi, kam je uschovati, kdyby mu nebylo zemětřesení se postaralo o řádný sklep. Blízko jeho jeskyně probořil se totiž kus vrchu asi čtyři metry hluboko a tím povstala druhá jeskyně, jejíž otvor šel do dvora. Měl tedy nyní byt, kuchyni a sklep pohromadě.

Zbývalo mu ještě, aby usušil pro lamy seno, zaopatřil se dřívím a potom aby vyhrabal a do sklepa uschoval zemčata. Seno, jehož veliké množství nasušil, složil na dvoře v kopku, jak u nás rolníci činí. Přidal-li k tomu seno, ušlapal je pevně, aby ho déšť nerozmočil. Nepočínal si však při tom dobře. Všecko seno nebylo stejně suché. V takovém případě rádo se vzejme a hoří. O tom neslyšel nikdy ve svém mládí, poněvadž se o polní hospodářství nestaral. Ale nyní viděl, jak dobré jesti, nabudeme-li za mládí co možno nejvíce vědomostí, neboť nevíme, čeho nám někdy bude potřebí.

Robinson podivil se nemálo, vida, že se kouří z hromady sena; ale ještě více bylo mu s podivením, když vstrčil ruku do kopky a pocítil veliké horko. Měl za to, že je oheň v hromadě, ač nevěděl, jak se tam dostal. Rozházel tedy rychle stoh. Ohně sice nenalezl, ale uvnitř kupy bylo vlhko, i připadlo mu, že vlhkosť je příčinou toho horka. Usušil znovu seno, složil je opět na hromadu, jež měla větru a bouři vzdorovati. Aby ji ještě lépe ochránil, zhotovil na ni střechu z rákosí. V nejbližších dnech po té nashromáždil tolik suchého dříví, kolik domníval se že bude na zimu potřebovati. Potom vykopal zemčata a uschoval do sklepa. Konečně setřásl zralé citrony, aby byl i jimi zásoben. Tak domníval se, že jest dostatečně zaopatřen na krutou zimu. Ale drsné počasí posud nepřicházelo, ačkoliv byl téměř konec října. Za to počalo pršeti a to neustále, jakoby vzduch proměněn byl ve vodu. Robinson nevěděl, co si má o tom mysliti. Již čtrnácte dnů nemohl ani vyjíti ze své jeskyně, leda do sklepa, ke kopce sena a ke studni, aby přinesl sobě a lamám potřebné potravy a nápoje. Ostatní čas trávil jako zajatec. Ach, jak mu byl čas dlouhý! Kdyby aspoň měl knihu, nebo papír, inkoust a péro; milerád by dal za každý list papíru den svého života. Ó, vzdychal, jakým bloudem jsem byl, že jsem považoval čtení a psaní za nudné a lenošení za příjemné zaměstnání! Nejnudnější kniha by byla nyní pro mne pokladem; listu papíru a psacího náčiní vážil bych si nad zlato a drahé kameny!

Již dávno přemýšlel o tom, kterak by hrnec a lampu zhotovil; dvě věci, jež by stav jeho valně zlepšily. V největším lijáku běžel si pro hlínu a pak se dal neprodleně do práce. Bylo mu ovšem dříve několik marných pokusů učiniti; ale poněvadž neměl nic jiného na práci, opakoval pokusy, až konečně urobil hrnec i lampu ku své úplné spokojenosti a dal je do kuchyně k ohni, aby znenáhla vyschly. Po té formoval ještě jiné hrnce, též pánve a tyglíky rozličné podoby i velikosti, čím déle se tím zaměstnával, tím větší zručnosti nabýval.

Deštivé počasí trvalo stále. Robinson viděl se tedy nucena, nalézti si jiné zaměstnání, jímž by zapudil dlouhou chvíli. I jal se hotoviti síť na ryby. Nití a provázků měl s dostatek, času a trpělivosti též, i mohl tedy o to se pokoušeti, aby upletl řádnou síť. Nedbal pranic, potkal-li se z počátku s nezdarem; opětoval práci tak dlouho, až se mu zdařila. Vymyslil si totiž nástroj dřevěný, mající podobu veliké jehly, a kamenným nožem jej vyřezal. Pomocí toho upletl síť, která mu zcela stačila a potřebám jeho vyhověla.

Také zkusil, dovedl-li by luk a šípy urobiti.

Srdce mu radostně bušilo v těle, vzpomněl-li si na veliké výhody, jichž by mu luk poskytoval! Jím by se mohl brániti, kdyby jej divoši přepadli. Jím by mohl snadno stříleti lamy a ptáky. Práhnul žádostí, aby viděl již luk hotový. Ač pršelo a bylo větrno, doběhl si pro dříví, jež bylo tvrdé i pružné.

Když nalezl dříví, usekl je a donesl domů, kdež se dal ihned do práce. Ale jak velice vadilo mu, že neměl řádného nože! Dvacetkráte neb i vícekráte bylo mu říznouti, než pořídil, co by byl ocelovým nožem najednou dokázal. Plných osm dnů strávil touto prací, hmoždě se od rána až do večera. Konečně byl devátého dne s lukem hotov. Scházela mu ještě tětiva a šípy. Kdyby byl tenkráte, když lamy zabil, na to pamatoval, mohl zkusiti, zda-li by ze střev jejich nebylo lze tětivu zhotoviti, neboť věděl, že dělají v Evropě z ovčích střev struny. Nemaje jich však, spletl provázek tak pevný, jak jen mohl. Pak jal se dělati první šíp.

Co by byl za to dal, kdyby byl měl kousek železa, aby šíp ostrým hrotem opatřil! — Přemýšleje, čím by železný hrot nahradil, popatřil na hroudu zlata, jež ležela na zemi jako nepotřebná věc. „Jdi,“ řekl, odkopnuv ji, „jdi neužitečná věci a proměň se v železo, chceš-li, abych si tě vážil!“ Od té doby nepohlédl ani na zlato.

Po dlouhém přemítání, vzpomněl si, že divoši užívají rybích kostí a ostrých kamenů, aby šípy své a kopí ostrými opatřili hroty. Chtěl to zkusiti. Zároveň ihned také pojal úmysl, že si urobí kopí. Za tou příčinou běžel na břeh a nalezl šťastně několik velikých rybích kostí a špičaté kameny. Po té usekl rovnou a dlouhou tyč na kopí a vrátil se, jsa všecek promoklý, zase domů. V několika dnech byly šípy i kopí hotovo. Na kopí upevnil špičatý kámen, na šípy silnou pichlavou kosť a na druhém jich konci péra, aby lépe lítaly.

Učiniv s lukem svým pokus shledal, že mu, ač byl velmi nedokonalý, přece v jisté míře vyhovuje; mohl jím ptáky a jiná drobná zvířata stříleti; ano nepochyboval též, že by jím i nahého divocha smrtelně poraniti mohl, kdyby se k němu přiblížil. S kopím byl také spokojen.

Zatím zdály se býti hrnce i lampa dosti vysušeny. Chtěl se tedy přesvědčiti, jak užitečny mu budou. I dal do rendlíku kus tuku z vnitřností zabitých lam, chtěje jej vyškvařiti, aby ho užil místo oleje do lampy. Když se tuk dokonale rozehřál, znamenal Robinson, že mastnota hlinou proráží ven prýštíc, tak že jí jen málo v rendlíku zůstalo.

Domníval se, že i lampa a hrnce špatny a nepotřebny budou. Nemýlil se. Toť byla velmi mrzutá věc, neboť se byl již na to těšil, že večery při světle stráví a zase jednou teplou polévku bude moci jísti. Krásné naděje jeho na vždy byly zničeny! Ale Robinson uvykl již trpělivosti. Usadil se do kouta své jeskyně a mnul si čelo. Čím to je, že hrnce v Evropě neprorazí a jsou pevnější, ač se robí též jen z hlíny? — Inu, příčinou toho je, že jsou polévány. — Polévány? Hm! co je to vlastně, jak se polévá? — Ha! ha! vyhráno! Ano, ano, tak to bude! — Četl jsem kdysi, že mimo písek i jiné hmoty jsou sklovité a silným ohněm že se ve sklo mění. Tak to asi dělají. Dají hrnce do rozpálené peci, a když se počne hlína taviti, vyndají je, aby se neproměnily ve sklo. Netřeba také nádobu náhle vypáliti, nýbrž znenáhla, aby nepraskla. Poskočil radostí a jal se činiti pokus.

Dal rendlík do ohně. Týž nepraskl sice, ale sklovinou se také nepotáhl. A proč ne? myslil si opět Robinson. Vždyť byl oheň dosti silný: — co tedy scházelo? Přemýšlel dlouho o tom; konečně měl za to, že uhodil na pravé. Učinil totiž pokus v ohni, jenž neústil do komína a v němž nedocílil žádoucího horka, aby hlína se stala sklovitou. Věren své zásadě, nenechati nic nedokončeného, umínil si, že si zřídí řádnou roztápěcí pec.

Ale k té práci bylo mu vyčkati lepší povětrnosti. Pršelo totiž stále a teprve po dvou měsících počala se obloha vyjasňovati. Teď nastane zima, myslil si Robinson, a hle, ona již uplynula. Sotva věřil svým očím, vida, že jaro vykouzlilo zase novou trávu, nové květiny a zeliny. Věc ta byla mu nepochopitelna, ač ji měl před očima. Budiž mi to poučením, myslil si, abych nepopíral něco, čeho nemohu pochopiti!