Riegrův Slovník naučný/Hus

Riegrův Slovník naučný
Hurter	Hus	Husa

Údaje o textu
Titulek:	Hus
Autor:	Václav Vladivoj Tomek, Jan Erazim Vocel, Josef Rank
Zdroj:	Riegrův slovník naučný. Třetí díl. Praha : I. L. Kober, 1863. S. 983–988. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus
Heslo ve Wikipedii: Jan Hus
Související články ve Wikipedii: Hus Hus

Hus, mistr Jan, nar. 1369 ve městečku Husinci, náležejícím ku královskému hradu Husi v býv. kraji Prachenském (nyn. Píseckém). O mládí jeho nic povědomo není, nežli že studia konal na universitě Pražské. O milostivém létě na Vyšehradě v měsíci bř. a dub. 1393 vykonal co jinoch 24letý ustanovené pobožnosti k dosažení odpustku papežského, obětoval přitom jediné čtyry groše, které měl, a žil některý čas o suchém chlebě. Toho roku na podzim, konec měsíce září, dosáhl bakalářství ve svobodných uměních, 1396 (v led.) stal se mistrem ve svobodných uměních. Od té chvíle jal se přednášeti na obecném učení v oboru fakulty svobodných umění i také theologie, a náležel brzy mezi nejpřednější účinné členy university. Již 1401 byl v půlletí od Havla až do sv. Jiří 1402 děkanem fakulty svobodných umění. Tehdáž nastoupil také úřad kazatele a ředitele kaple Betlemské, podán byv zakladatelem jejím Janem z Milheima a stvrzen úřadem arcibiskupským dne 14. bř. 1402. Teprv snad když ustanoven byl k tomuto beneficii, přijal svěcení na kněžství, průvodně aspoň teprv po roce 1399 a tedy v 30. až 32. roce svého věku. O sv. Havle (16. říj.) 1402 zvolen jest za rektora university tří fakult, totiž theologie, lékařství a svobodných umění na půlletí do Jiří roku 1403. Nepřestalť vedle kněžského úřadu i dále provozovati povolání učitelské, a účastniti se ve všech záležitostech university. Již několik desítiletí před prvním vystupováním H-a u veřejnosti vyvíjelo se náboženské hnutí v Čechách, pošlé z nelibosti nad zlým stavem církve a nad mravní zkázou v duchovenstvě. Horliví kazatelé, jako Konrad Valdhauser a Milič, a výteční spisovatelé, jako Tomáš Štítný a Matěj z Janova, kteří nacházeli vždy četnějších následovníků, snažili se vzbuditi mravné nadšení v lidu, hlubší pojímání pravd náboženských, a kárali přitom horlivě nepravosti jak světských stavů tak duchovenstva. Jan H. vstoupil ve šlépěje těchto mužů, a stál brzy v čele statečných vrstevníků, kteří s ním sdíleli tytéž snahy. Již za prvních let svého mistrovství složil, jak se zdá, některé spisy vzdělavatelné i bohomluvecké, určené pro učence i pro lid vůbec, a psané proto dílem jazykem českým dílem latinským. České jeho spisy nedosahovaly hlubokosti myšlének Tomáše Štítného, ale byly za to ještě více srozumitelné obecnému čtenáři. H. první pokusil se usnadniti čtení kněh českých také pochopitelnějším pravopisem; zanechalť hromadění písmen k naznačení zvuků, kterých nemá latina, a zavedl místo toho znamínka nad písmeny, čímž začátek vzal spůsob psaní do dneška zachovaný. Zrcadlo člověka hřiešného a Dcerka byly, jak se zdá, plody spisovatelské činnosti H-ovy hned z prvních let jeho veřejného života. Více než jimi působil a proslul vykonáváním svého úřadu kazatelského při kapli Betlemské. Jako někdy Milič, obrátil na sebe pozornost celého obyvatelstva Pražského; mocně jako on, dojímal a ke ctnosti povzbuzoval řečmi svými mravokárnými; rovněž pak také popuzoval záhy proti sobě nenávist veliké části duchovenstva, kterému působil nepohodlí tupením nešvar zastaralých, předce vždy panujících. Pověst jeho kazatelská byla nepochybně příčinou, pro kterou manželka Václava IV., královna Žofie, zvolila jej sobě za zpovědníka. H. tím samým nabyl známostí u dvora i jinak mezi šlechtou českou. Sváry, které byly mezi dvorem královským a vyšším duchovenstvem od počátku panování Václavova, zvláště za času arcibiskupa Jana z Jenšteina, přispívaly k tomu nemálo, že nejen obecný lid, ale i vyšší stavové světští přilnuli ku kazateli, který vždy horlivěji brojil proti zkaženému stavu společnosti církevní. Přitom požíval H. dobrého jména z příkladného spůsobu živobytí. Že přízní dvorskou nevyhledával nikdy bohatších beneficií než skrovně nadaného místa svého při kapli Betlemské, svědčí o nebažení jeho po světském zisku. Více byl náchylný libovati sobě v populárnosti, čímž nezřídka dal se zavésti ku překročení mezí slušnosti na svých kázaních, a zavdával tím příčinu i ke spravedlivým stížnostem. Sám vyznává se kajícně, že sobě přes míru zakládal na krásném oděvu, což ostatně dá se dílem vyložiti ze zacházení jeho s lidmi vznešenějšího stavu. Více vadila mu při vší sběhlosti v písmě svatém, ve svatých otcích a v bohoslovecké literatuře středního věku nedůkladnost studií jeho theologických, pro kterou neprohlížel vždy důsledků každého svého mínění, a jistý druh samolibosti, pro který, aby z jednoho poblouzení se znáti nemusil, ve druhé upadal. — Za prvních let působení H-ova v učení Pražském šířilo se více než předtím Čtení kněh Angličana Viklefa v Čechách, a nacházelo obliby při těch, ježto se zasazovali o napravení zlých řádů v církvi, ne pro učení nesprávné, z kterého byly viněny, ale ovšem proto, že i v nich horlilo se proti týmž vadám. Když r. 1403 správci arcibiskupství Pražského v čas uprázdnění stolice vznesli na universitu 45 artikulů z kněh těchto vytažených, aby o nich pronesla zdání své, zastával se H. jakož i jiní mistři čeští mnozí knih Viklefových, tvrdíce, že se jim od protivné strany přikládá nepravý smysl, i horšili se z jich odsouzení, které se nicméně vyřklo většinou. Skutečně pak H. vyslovoval se o hlavních předmětech, na které se artikule vztahovaly, ve smyslu církevním, jakož zejména ve spise svém o transsubstantiací, složeném nejprvé r. 1401 a potom nově vzdělaném r. 1403 hned po vynešení dobrého zdání university. Protož také i v potomních létech těšil se z přízně nového arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hasenburka. Od něho byl povolán s dvěma jinými důvěrníky k ohledání poutnického místa Vilsnaku v Brandenburce, kdež se provozoval klam domnělými zázraky; což když jimi shledáno jest, zakázal arcibiskup putování z Čech k tomu místu, a přetrhnul podobné kejkle také na několika místech v Čechách. H. kázal z rozkazu arcibiskupa na synodách diécese Pražské r. 1405 a 1407, káraje i tam zlé zvyky duchovenstva. Takéť ze synod toho času vedlé častých zákazů proti učením Viklefovým vycházely všelijaké nálezy směřující k opravě. Ale zalíbení ve knihách Viklefových vždy se zmáhající přetrhlo konečně tento poměr blahoplodný. R. 1408 byl svolán národ český v universitě sám o sobě bez druhých tří národů, na které se dělila, aby se o 45 artikulích nově vyslovil; tu pak přičiněním H-a a přátel jeho stal se nález takový, aby se artikule tyto nehlásaly, však toliko ve smyslu „kacířském, bludném nebo pohoršlivém“. V tom spatřoval úřad arcibiskupův pouhou vytáčku, a pokračoval tím přísněji ve stíhání osob, které se v tom ohledu pročinily proti předešlým rozkazům; když pak H. jich se ujímal prudkými domluvami, vedlo to k nepřízni arcibiskupa proti němu. Na synodě roku toho vydal arcibiskup konečně rozkaz, aby jemu všecky exempláře knih Viklefových byly předloženy ku prohlídnutí, a jiný k duchovenstvu, aby o transsubstantiací nejinak učili, než výslovně, že v hostii po slovích posvěcujících nic jiného nezůstává než podstata těla Kristova, a ve víně nic jiného než podstata krve Kristovy. Z tohoto zrovna chybného naučení vzata jest příčina k žalobě proti arcibiskupovi k papeži Řehoři XII., kterou zaslalo pět studentů Pražských ve jménu svém a všech jiných s nimi za jedno smýšlejících. Naproti tomu chopili se faráři Pražští u větším počtu, skoro všichni, dobré příležitosti, jak se začala nesnáze mezi H-em a arcibiskupem, i zadali žalobný spis proti 'H-ovi u úřadu arcibiskupova, viníce jej z výtržných řečí na kázaních jeho. — Právě toho času objevila se těm, ježto toužili po zlepšení stavu církve, veliká naděje ze svolání koncilia Pisanského, ježto mělo za účel, skončiti dvojici papežů, sídlících jednoho v Římě, druhého v Avignoně, a spůsobiti opravu církve „ve hlavě i v údech“. Zároveň však strhla se z toho rozepře mezi králem Václavem a arcibiskupem Zbyňkem, když král horlivě se ujímal věci koncilia, arcibiskup pak přidržel se papeže Řehoře XII., který se konciliu protivil. Když král ve sporu tomto obrátil se o dobré zdání k universitě, nalezl ochotnost ke svým zámyslům toliko při národě českém; němečtí národové byli jemu na odpor. Této příležitosti chopil se H. k vybavení národu českého v učení Pražském z postavení málomocného, ve kterém se nacházel co menšina domácích proti většině cizích. Dovedlť toho se svými přáteli pomocí rad královských, jednak národu svému přejících, jednak duchovenstvu odporných, že král Václav 18. led. 1409 vydal pověstný list, kterým napotom národu českému v universitě přiřčeny tři hlasy, národům cizím dohromady jeden. Následovalo z toho vystěhování mistrů a studentů německých z Prahy, zároveň s vypověděním poslušenství Řehoři XII. Od krále Václava bez ohledu na arcibiskupa. H. při první volbě konané dle nového řádu zvolen jest podruhé za rektora university od sv. Havla r. 1409 do Jiří 1410. Arcibiskup s duchovenstvem sobě oddaným musil se konečně poddati moci okolností, a přiznati se k novému papeži Alexandrovi V., zvolenému na konciliu. Sotva však se to stalo, začal arcibiskup nastupovati proti H-ovi na základě žaloby naň od farářů, kterouž tito nyní zadali podruhé, novými udáními rozmnoženou. Po poslích vypravených do Říma dovedl se brzy smířiti s dvorem papežovým, když dal učiniti jemu zprávu o nebezpečném zmáhání se kacířství v Čechách a projevil ochotnost svou, zasaditi se horlivě o přetržení jeho. Již byla následkem žaloby pěti studentů vydána bulla, kterou arcibiskup pohnán byl do Říma (1409, 8. pros.); ale o málo dní později jest odvolána (20. pros.) a propůjčena arcibiskupu zvýšená moc ku přísnému vystupování proti Viklefství. Na základě tohoto zmocnění obnovil arcibiskup rozkaz svůj o vydání sobě knih Viklefových (1410), a brzy pronesl nález, aby byly vesměs spáleny ohněm; zároveň pak vydal rozkaz, aby se stavilo kázaní v kaplích a v jiných místech vesměs krom kostelů farních a kollegiatních. Tím zaměřeno bylo proti H-ovi v kapli Betlémské, aniž jmenovala se jaká toho příčina. H. užil proti tomu odvolání ku papeži Janovi XXIII., který v krátce předtím nastoupil po Alexandrovi; zatím pak kázati nepřestal. Ale arcibiskup nedbaje na odvolání takové, ani na protestací university, která zápověd na knihy Viklefovy pokládala za vsáhnuti do svého práva, ani na výstrahy dávané sobě od krále, dal knihy skutečně spáliti (1410, 16. čce), a třetí den potom vydal na H-a i jiné klatbu pro neposlušnost. Skutek ten spůsobil veliké pohoršení v universitě, u dvora královského, v obyvatelstvu Pražském; dály se z toho výtržnosti proti duchovenstvu, proti osobě arcibiskupa samého, kterým král sice učinil přítrž, ale sám uložil arcibiskupu, aby dal náhradu majetníkům knih za škodu jim učiněnou, a zabavil pod příčinou tou některé statky a důchody jak arcibiskupovi tak několika radám jeho; také ujímal se H-a přímluvami ku papeži, nejprve po poslích papežských, kteří právě toho času přijeli do Prahy; potom pak, když nálezy arcibiskupovy proti H-ovi byly od papeže schváleny, ano na H-a vydána obsílka, aby se postavil osobně před soudem papežským, ujímal se ho i psaními a po poslích vypravených za jinou příčinou ku papeži Janovi. Přímluvy tyto měly konečně účinek ten, že dvůr papežský upustil od stání H-a v Římě, ale s věcí jeho nakládalo se tak zdlouhavě, že téměř dvě léta osudná minula, a nevyšel žádný rozsudek. Mezitím arcibiskup Zbyněk ztěžoval ještě klatbu proti H-ovi vyřčenou, ano vyhlásil i zastavení služeb božích čili interdikt po celé Praze (1411). Teprv za příležitostí smíření mezi králem Václavem a bratrem jeho Sigmundem, králem Uherským a Německým, kterýžto osobně přijel do Prahy, přišlo také k jednání smírnému mezi králem a arcibiskupem; i podal se arcibiskup v rozepři s H-em a jeho stoupenci na přátelské rozsudí, jejichž hlavou byl Sigmund sám. Dle výpovědi jejich (1411, 6. čce) měl arcibiskup interdikt a klatbu na H-a zdvihnouti, a oznámiti papeži, že jest vše srovnáno, aby i on zrušil soudní kroky proti němu. Arcibiskup ale brzy zas rozmyslil se jináč, a odkládal splnění smlouvy se své strany, protože mu nebyla ve všem zdržána od strany druhé, ač ve věcech, které nezáležely na H-ovi; konečně odjel z Prahy, a odebral se ku králi Sigmundovi do Uher, chtěje u něho hledati pomoci. H., vida nekonce i touto cestou, pokusil se o obměkčení dvoru papežského prosebním spisem (1. září), v němž položil vyznání víry své ve všech věcech sporných na důkaz, že se nedržel stíhaných artikulů Viklefových ve přičítaném jim smyslu kacířském. Ani tím však neprospěl, a po úmrtí arcibiskupa Zbyňka brzy potom (28. září) v Prešpurce vydal se v rozepři větší, která i jeho i celý národ Český uvedla ve svízele zhoubné. — H. stál v učení svém dotud ještě vždy na stanovišti katolickém. Zastával-li spisy Viklefovy, bylo to, že nacházel v nich dle svého rozumu pravé učení katolické, a ne bludy, které se jim přičítaly, jak se jemu vidělo, křivě. Provinění jeho bylo dotud jen, že se nepodrobil poslušně rozkazům vyšších duchovních představených, při čemž on nacházel ospravedlnění před sebou v odvoláních k nejvyšší hlavě církve, ještě konečně nerozhodnutých. Ale čím dál tím více trpčil se jeho duch, jednak protivenstvím, které snášel svou osobou, jednak pohledem na velké vady církevního života, které vždy zůstávaly; nebo naděje v opravu, skládané v koncilium Pisanské oslabily se brzy zase nejprv poodložením jich od sboru samého až k budoucímu koncilii, potom smrtí papeže Alexandra, když po ném nastoupil zrovna jeden z nejhanebnějších prznitelů církve, Jan XXIII., na stolici apoštolskou. H. nachyloval se odtud ke hledání cest násilných, k vynucení oprav, které cestou zákonnou tak dlouho nepřicházely; i dal se konečně v odpor proti nejvyšší moci v církvi. Příležitost zavdalo hlásání a prodávání odpustků v Praze z rozkazu papeže Jana XXIII. r. 1412 ku pomoci jemu ve válce s králem Neapolským Ladislavem, jenž byl pomocníkem Řehoře XII. proti zvolenému papeži v Pise, hledě jemu dobyti zase Říma. H. postavil se proti odpustkům těmto co neslušným u veřejné disputací v universitě k tomu účelu položené (7. čna), zrazoval lidu zúčastnění se v nich na kázaních svých v Betlemě, a rozeslal mnohé listy v témž úmyslu netoliko po Čechách, nýbrž i po Moravě, po Slezsku a Polsku. V Praze strhlo se z toho jitření větší než prvé ze spálení knih Viklefových; auktority církevní vydány jsou uličními výstupy obecnému posměchu; tekla první krev na popravišti (tří mládenců, kteří v kostelích hlasitě odpírali kněžím na kázaních), když sám král Václav pohnul se ku přísnosti, aby učinil přítrž rozpustilosti obecného lidu (11. čce). Na zprávu, kterou o tom dalo duchovenstvo Pražské papeži, vyšel nyní teprv od dvoru papežského rozsudek ve dlouhé při H-ově, kterým klatba ve spůsobu nejhroznějším vyřčena proti němu, kázáno kapli Betlemskou co hnízdo kacířství srovnati se zemí, a nařízeno zastavení služeb božích po celé Praze, pokud by se H. zdržoval ve městě. Po opětných nepokojích všelijakých, ku kterým zavdaly příčinu tyto rozkazy papežské, opustil H. Prahu k žádosti králově (v pros. 1412), až by se podařilo zjednati pokoj nějakými prostředky. Dle přání krále Václava držel k tomu cíli nový arcibiskup Konrad synodu v měsíci únoru r. 1413; když pak ta nevedla k žádoucímu konci, ustanovil komisí k slyšení H-a po plnomocnících jeho s jedné strany, a předních čtyř doktorů fakulty theologické co protivníků jeho s druhé strany o mínění sporná vzbuzená pří o odpustky. Ani tento prostředek nevedl k ničemu, a král Václav rozmrzev se z toho, vypověděl čtyry doktory ze zemí svých, mezi nimi někdejší přátely H-ovy Štěpána z Pálče a Stanislava ze Znojma, kteří se od času disputací proti odpustkům stali úhlavními jeho nepřátely. H. přebýval mezitím nejprvé na Kozím hrádku v krajině mezi potomním městem Táborem a Chýnovem na zboží pana Jana staršího z Ústí, potom pak po smrti téhož pána (1413) na hradě Krakovci pana Jindřicha Lefle z Lažan v Rakovnicku. V obou krajinách provozoval úřad kazatelský bez ohledu na klatbu papežskou, sbíraje venkovský lid okolo sebe pod nebem v polích, zvl. o posvíceních a jindy při větších schůzích; ostatně se zanášel spisováním jednak četných spisů polemických v hádkách se svými protivníky, jednak i větších děl, jakož Postilly a traktátu de Ecclesia, oné v českém, tohoto v latinském jazyku. Obě tato díla jmenovitě dokonal ještě na Kozím. Ospravedlňování svého odporu proti papeži vedlo H-a mezitím i na poli theorie k odchýlení se od obecného a starodávného učení církve. Ve své disputací proti odpustkům vyslovil to ponejprv, že rozkazů papežských věřící nejsou povinni poslouchati, pokud by se nesrovnávaly se zákonem Kristovým, i zakládal také všeliké důvody své jen na písmě svatém, ne na učení církve obecné. V tom spůsobu zamítal odtud vždy určitěji auktoritu církve co základ učení křesťanského, a v traktatu o církvi zvláště určitě vyvinul mínění, že pravým zřídlem poznání pravdy křesťanské jest písmo svaté; výpovědi svatých otců a tím více bullí papežských že nemají váhy, než pokud praví něco ze svatého písma neb co má základ v písmě; zamítal také rovněž přímo, že by papež byl hlavou církve, než Kristus sám toliko. H-ovi nepřišlo na mysl přemítati o celém oboru učení církevního, co by z něho zakládalo se na písmě, co nic; co by tudy mělo býti držáno, co zamítáno; ale zásada protestantská, dle které náleželo to učiniti, byla od něho vyřčena, a jiní brzy nastoupili na tuto dráhu. Ukázala se konečně ještě jedna cesta, která dle domnění krále Václava mohla vésti k upokojení stran v duchovenstvu českém, když přičiněním krále Sigmunda, bratra jeho, spůsobeno jest svolání nového koncilia papežem Janem XXIII. do Kostnice, s týmž opět účelem, jaký mělo koncilium Pisanské, zjednati totiž jednotu hlavy církve a opravu důkladnou v hlavě i v údech. Mělť se H. dostaviti ku koncilii, a předložiti jemu své smýšlení o víře křesťanské, aby je buď schválilo buď zavrhlo. Král Sigmund slíbil jemu k tomuto účelu zjednati dostatečné svobodné slyšení ve sboru církevním, na ten spůsob, aby se svobodně zase navrátil do vlasti, když by se výroku jeho nemínil podrobiti; i opatřil jej k tomu úmyslu bezpečným listem svým. Takž vydal se H. na cestu do Kostnice v měsíci říjnu 1414 provodín třemi pány českými, Janem ze Chlumu, Václavem z Dubé a Jindřichem Lacenbokem, pod jejichž ochranu poručen byl od krále Václava. Po třínedělním však přebývání v Kostnici byl následkem žalob, s kterými se sem hned obrátili také protivníci jeho z duchovenstva českého, zajat z rozkazu kardinálů, kteří koncilium řídili i proti vůli papeže Jana, který potom sám též byl souzen od koncilia (28. list.). Sbor církevní nedbal na bezpečný list krále Římského, jakožto vydaný na ujmu práv církve; a král Sigmund když i sám do Kostnice přišel, snažil se darmo listu svému zjednati platnost; neb koncilium hrozilo mu raději rozejíti se než pustiti H-a na svobodu. Bylť H. podroben soudu co obžalovaný z kacířství, a z bouření lidu proti duchovenstvu, chován nejprvé v domě jednoho kanovníka Kostnického, potom uvržen do tuhého, smrdutého vězení v klášteře Dominikánském (6. pros.), a teprv když upadl z toho do kruté nemoci, převeden do zdravějšího místa v témž stavení (1415, 8. led.), ještě pak později, po útěku papeže Jana z Kostnice, pro větší jistotu opět přivezen na blízký zámek Gottlieben u jezera Bodenského (24. břez.). Vyšetřování jeho viny bylo mezi tím vedeno soukromí ustanovenou k tomu komisí, a na základě toho mínilo koncilium vynésti také konečný svůj rozsudek. Teprv na mnohé doléhání pánů českých a moravských v Kostnici přítomných povoleno, aby byl H. slyšán veřejně před celým sborem 5. čna; ale to pro jméno toliko, nebo rozsudek napsaný byl již přinesen do sezení. Tu zvěděv o tom král Sigmund přiměl koncilium, aby jej odložilo stranou a nekvapilo, pokud by slyšením důkladnějším nebylo aspoň v té míře splněno slovo jeho. Tedy po třech výslechách teprv, odbytých dne 6., 7. a 8. čna, při kterých H. táhl se toliko k písmu svatému, koncilium pak k plnosti rozhodčí moci církve obecné ve věcech víry, žádáno na H-ovi, aby se z učení svého co bludného vyznal a je odvolal; když pak toho po čase delším propůjčeném k rozmyšlení zpěčil se učiniti, prohlášen jest v sezení čtvrtém veřejném dne 6. čce 1415 za kacíře zatvrzelého, zbaven kněžství a odevzdán moci světské, aby dle krutých zákonů proti kacířům za živa byl upálen. Král Sigmund tudíž přítomný, jemuž nenáležela nad H-em moc, než toliko bratru jeho Václavovi, co králi Českému, byl se již prvé s konciliem usnesl, rozsudku jeho se neprotiviti, i rozkázal vykonání jeho. Tedy vyveden jest H. ze sezení samého, a upálen nedaleko města u břehu Rýna. — Ještě v žaláři svém dočkal se H. novin z Čech o prvních následcích učení svého v převracování posavadních obyčejů a řádů kostelních, které z něho musilo vyplynouti. Přítel jeho Jakoubek zeStříbra začal rozdávání svátosti obecnému lidu pod obojí spůsobou, poněvadž by tak bylo ustanoveno písmem svatým. H. tázán podtají o zdání své, schválil tuto novotu krátkým traktatem poslaným do Čech, a přispěl tím nemálo k rozšíření jí mezi svými stoupenci. Ale již vzcházely také zárodky učeni Táborského, hlavně v krajině blíž Kozího hrádku, kdež byl přebýval před rokem, ovšem ne náhodou. Takž zavdalo učení jeho příčinu k bouřím velikým, které se strhly v Čechách brzy po jeho smrti. Vyznavači zásad jeho prohlásili jej již r. 1417 prostředkem university Pražské za svatého mučenníka, a jméno jeho, v kalendářích znamenané, slavilo se v zasvěcený den 6. čce po dvě potomní stol. Tk.

Spisy H-ovy: 1. Dobropísemnost česká; obsahuje zevrubná, latině sepsaná pravidla, jak se má pomocí diakritických znamení správně a důsledně česky psáti. Hlavní z těchto pravidel jsou: a) Každá hláska, kromě ch psána buď toliko jedním písmenem; protož znamenány buďtež měkké souhlásky puntíkem a dlouhé samohlásky čárkou; b) hrubé ł rozeznáno buď od jemného l; c) y buď psáno po h, ch, k, g, d, t, n, r a ł; i pak psáno buď po měkkých souhláskách atd. Ku konci přidány příklady: Páteř, Zdráva Maria a Věřím. Tato důsledná dobropísemnost, z větší části podnes obyčejná, od původce svého ihned do spisů od něho složených i do písma sv. uvedena jest. Rkp. v arch. Třeboňském, v knize psané od mnicha Kříže Telečského (Manuale fratris Crucis do Telecz). 2. Provázek třípramenný z víry, lásky a naděje, kterého se má každý křesťan držeti, kdo chce do věčného blahoslavenství přijíti. Jediný rkps. traktátu tohoto v čes. Mus.; tiskem jej vydal r. 1545 kněz Pavel Bydžovský. Ve spisu tomto žádné úchylky od dogmatův katol. víry se nenalezá. 3. Dcerka, aneb poznání víry pravé k spasení, rkps. XV. stol. v čes. Mus.; tiskem vydal jej V. Hanka r. 1825. Počíná: „Slyš, dcerko a věz a přichyl ucho své.“ Končí: „jeden bóh všemohúcí na věky požehnaný, amen.“ Desatero povinností klade H. na dívku křesťanskou a dle těchto rozvrhuje spis svůj na deset kapitol. Obsah spisu jest přísně mravný, anobrž asketický, pouze v kap. 2. vyskytuje se jediné místo, kde H. se náruživě dotýká hlavy církve katol., které však ve vydání Hankově jest vynecháno. 4. Traktat o sedmi smrtelných hříších. Počíná: „Paycha je kořen i počátek a královna všech hřiechov“; končí: „ihned jiným dobrým myšlením máš jej od sebe zahnati, tak aby se v něm nekochal, a budeš dobře činiti, amen.“ Rkpsu tohoto traktatu nemáme; pouze při Postille r. 1563 v Norimberce tištěné se nalezá. O povaze každého hříchu (paycha, závist, hněv, lenost, lakomstvie, lakota, smilstvo) obšírně jednáno, svědectví sv. písma i otců církevních uvedena; ostatně spis naskrz neúhonný. 5. Zrcadlo člověka hříšného větší. Rkps. v česk. Mus. od r. 1411 (necelý), druhý rkps. úplný s musejním se srovnávající v univ. Pražské knih. Začíná: „Naymilejší, poniavadž v cestě jsme, tohoto biedného a utiekajicieho světa“; končí: „v radost věčnú puojdem s pomocí trojice sv. skrze pána našeho milého Jesu Krista, amen.“ Traktát ten, spůsobem důstojným, přísně křesťanským složený, nic závadného a učení katol. církve protivného neobsahuje. Jungmann v Hist. lit. čes. na str. 95 následující zprávu o spisu tomto podává: „Zrcadlo člověka hříšného větší sv. Augustina přeložené a rozmnožené, počíná: „Najmilejší, poněvadž v cestě jsme…“ atd. Rkps. v mus. od r. 1411, pak rkps. veřejné bibl. atd. Tištěno při Postille od 1563 a 1592, knížka mistra J. Husi sv. paměti, jenž slove zrcadlo hříšného.“ Avšak zrcadlo tištěné při Postille nikoli se nesrovnává s původním textem Zrcadla J. H-a a liší se náramně od tohoto jak obsahem tak i směrem svým, neboť Zrcadlo při Postille obsahuje nad míru hrubé a sprosté urážky kněžstva katol., z čehož patrně vysvitá, že spis ten jest plodem náruživosti XVI. stol., svědčící o tom, jak ošemetným spůsobem se tenkráte užívalo hesla a jmena H-ova, aby nepřátelskému smýšlení proti církvi katol. volný průchod byl zjednán. 6. Zrcadlo člověka hříšného menší. Zač.: „Že ižadnému nelze spasenu býti“; končí: „budeš královati s ním i se všemi svatými na věky v království nebeském, amen.“ Spis ten jedná o bídném stavu člověka a o marnosti života; hrůza smrti jest zde velmi živě líčena, a nadšenými slovy povzbuzuje spisovatel čtenáře, aby pokáním opatřoval a připravoval se k smrti. 7. Traktat o šesti bludích, obsažen v Mus. rkpsu, druhý rkps. v Budišíně tištěn při Postille. Jest to hojnými přídavky rozšířený překlad pověstného spisu de sex erroribus, jejž H. r. 1413 z Kozího Hrádku do Prahy zaslal a na stěnách kaple Betlemské položiti dal. Zač.: „Znamenav šest bludóv, jimiž mnozí mohli býti zavedeni, položil jsem písmo svatých v Betlemě na stěně“; končí: „jsú klati a profani, t. j. kněžství jsú ztratili, amen.“ Lat. traktát De sex erroribus obsažen jest v díle: Historia et Monumenta Joann. H. atque Hieronymi Pragensis (r. 1558 a podruhé r. 1715 v Norimberku vydané). 8. Devět artikulóv aneb kusóv zlatých, rkps. v Ditrichst. bibl. v Mikulově, druhý v Paříži v cís. knih.; vytištěn při Postille r. 1563. Traktát ten, byť i krátký, znamenitý jest proto, že v něm některé dogmatické náhledy H-ovy, na př. o přímluvě Matky boží a svatých, o očistci, o poutích, zázracích a j. zřejmě jsou položeny. 9. Výklad na desatero přikázání. Jungmann v Hist. lit. uvozuje dva rkpsy H-ova výkladu na des. přik., ježto se v univ. praž. knih. nalezají. Srovnávajíce však jeden s druhým, nalezáme, že jak rozsáhlostí tak i obsahem docela od sebe rozdílny jsou, a pravdě se podobá, že H. ani jeden ani druhý neskládal. Druhý kratší výklad, jehož začátek zní: „Dietky, slyšte desatero přikázánie milého Pána Boha, abyste je slyšíc uměli a umiec skutkem činili a také doma seberúc je na besedu spolu jeden druhého učil“, jest bezpochyby spis Tomáše ze Štítného. 10. Výklad větší na Páteř. Rkps. v Gersdorfské knih. v Budišíně, druhý v Mikulově; tiskem nevyšel. 11. Výklad menší na Páteř, podobně jako větší výklad, nábožné rozjímání o modlitbě Páně obsahující; rkps. v česk. Mus. 12. Velice jest pochybno, zdali Výklad článků víry při Postille r. 1563 tištěný je spis H-ův, jak Jungm. Hist. lit. udává, poněvadž nápis tištěného výkladu článků víry neuvozuje H-a co původce traktátu tohoto, což ovšem při ostatních H-em složených spisech činí, nýbrž výslovně klade, že „skrze jednoho muže v písmě sv. zběhlého z latinské v českou řeč přeložen byl“. 13. Traktat odúmrtí. Rkps. ve Víd. cís. knih. s podpisem: Skládánie M. H-i sv. paměti odúmrtí aneb nápadóv odumrlých věcí. Druhý rkps. v Třeboni; tištěn při Postille, pak při knize Hospodář Brtvína z Ploskovic od r. 1587. Zač.: „Pán buoh rač tvú žádost naplniti“; končí: „tohoť Pán Ježíš pomoc požehnaný na věky, amen.“ Ve spisu tomto snaží se H. rozhodnouti otázku, zdali pánům právem přísluší bráti odúmrtí (mortuarium) od poddaných svých, a končí výrokem, že pánové, chtí-li se vystříhati zkázy věčné, žádného odúmrtí bráti nemají a nesmí. 14. Postilla, zavírající v sobě kázaní mistra Jana H-a, t. j. výklady na evangelia, kteráž se čtou přes celý rok na dni nedělní, vyniká rozsáhlostí svou daleko nad ostatní spisy H-ovy. Rkps. univ. praž. knih. jest snad autograf H-ův, neboť na konci stojí: „Skrze zaslúženie pána našeho Jezu Krista, jehož leta tisícieho čtyrstého a třináctého v den postný sv. apoštolóv Simona a Judy na hradie, jenž slove Kozí. Toto vyloženie sv. čtení jest skonáno Jan H. mistr. Druhý rkp. v česk. Mus. končí se slovy: „Tyto knihy jsú skonány v sobotu před svatú Kateřinú leta od narozenie Božieho tisícieho čtyrstého čtrnáctého skrze ruku Zikmundovu z Domažlic atd.“ Jiný rkps. od r. 1415 chová se též v česk. Mus. Udání v Jungm. Hist. lit., že rkps. Postilly Gersdorsfské knihovny v Budišíně pochází z r. 1412, jest mylné; neboť v rkpsu tomto jest konec Postilly vytržen a onen letopočet nalezá se na konci výkladu na Věřím, v onom rkpsu též obsaženém. Ostatně vůbec známo, že H. Postillu r. 1413 za svého přebývání na Kozím Hrádku sepsal. V Postille vytknuty jsou zjevně netoliko dogmatické náhledy H-ovy, nýbrž v ní se taktéž hojné příspěvky k životopisu jeho, jakož i mnohé důležité zprávy o tehdejších domácích příbězích nalezají. Dílo toto svědčí o nadšené, populární výmluvnosti skladatele jeho, nicméně nevyrovná se spisům T. Štítného, hlubokostí a původností myšlenek a skvělou jadrností slohu nad všecky oněch věků spisy daleko vynikajícím. V druhém dílu Monum. H-i nalezají se též kázaní pod nápisem: Historia gestorum Christi, ex quatuor evangelistis in unum collecta atque secundum tres annos praedicationis ejus distincta per M. J. H. Dle toho by se souditi mohlo, že je to překlad kázaní v Postille obsažených; než kratičké tyto výklady, zahrnující v celku jen 15 listů, nikoli se nesrovnávají s textem Postilly české. Monum. H-i obsahují některá pojednání, ježto H. v žaláři Kostnickém na žádost strážců svých prý sepsal, a sice: De mandatis Domini. Lat. tento spis, jen jediný sloupec v tisku obsahující, zavírá v sobě pouze výklad na první článek víry apoštolské, a zdá se, že jest složen dle českého textu téhož výkladu, který se v Gersdorfském rkpsu nalezá. Po tomto článku kladou Monum. H-i kratičký výklad na desatero božích přikázaní (credo in Deum Patrem), a pak výklad na Otčenáš (de oratione Dominica); avšak lat. texty obou nesrovnávají se s českými svrchu podotknutými výklady na Desatero a otčenáš. 15. Tractatus M. J. H. de sacramento corpotis et sanguinis Domini, jejž H. Robertovi, strážci neb hospodáři svému v Kostnici byl sepsal, nalezá se z části v českém překladu v pojednání Pavla Bydžovského, v němž dokazuje P. Bydž., že v chlebu a víně skutečně tělo a krev Syna božího obsaženy jsou. Pojednání toto nalezá se při vydání tištěném Provázku třipramenn. r. 1545. Monum. H-i obs. konečně pojednání de matrimonio, kteréžto na žádost strážce věznů Roberta sepsal H. v Kostnickém vězení. Český H-ův traktát (16.) o manželství, jehož rkpsy se ve Vídni v cís. bibl. a v Česk. Mus. nalezají, a který taktéž při Postille vytištěn se nalezá, jest věrným překladem lat. původního spisu. V Jung. Hist. lit. uvozují se ještě následující traktáty H-y: 17. O svatokupectví. Rkps. v Budišíně v Gersd. bibl. 18. O panenství. Rkps. prý v česk. Mus.? 19. O pravé povinnosti člověka? 20. Výklad na písničky, jenž slovú Šalamúnovy. Rkps. od r. 1448 měl J. Jungm. 21. O zkáze pocházející z ustanovení lidských? 22. O pravém potupení tohoto světa, rkps. v bibl. Mikulovské. 23. Traktát o poznání a milovaní Boha? 24. 0 církvi takové jakové latinské? 25. Knihy o modlitbě? 26. Proč přijímáme pod dvojím spůsobem tělo a krev Krista, jeden list v rkpu XV. stol. v Mikulově? 27. Páteř dobrých lidí, Páteř zlých lidí. Rkps. (prý) v Olom. bibl? — V obor literárních památek H-vých náležejí taktéž listy čili epištoly jeho. První z nich, ovšem polemického obsahu, jest Napomenutí Plzenských k svornosti a opření se bludóm. List ten se jediné v rkpsu univ. Pr. knihovny (XI. D. 9.) zachoval; poznávámeť z něho, kterak H. se všech prostředků chápal, aby město Plzeň při své straně udržel. Důležitý tento list tiskem nevyšel, aniž byl do latiny přeložen. Pouze přídavek H-ův k napomenutí tomuto, jenž začíná slovy: „Po napsání listu přišel mi list atd.“ obsahují Monum. H-i pod nápisem: Replica contra praedicatorem Plznensem. List pro vypovědění z Prahy. Rkps. Víd. cís. bibl., druhý rkps. v Gersd. bibl. v Budišíně, jiný v křížovn. bibl. v Praze od r. 1472. List odvoláni, lat. slove appellatio t. od papeže na nejvyššího sudího. Rkps. od 1515 nalezl Dobrovský v Staré Boleslavi. List M. J. H-a, jímž jisté panny klášterní k setrvání v jejich stavu napomíná. Rkps. z XV. stol (měl prý Boček?) — Epištoly, které byl H. psal svým věrným a přátelům v Kostnickém žaláři. V rkp. knih. křižovnické v Praze nalezá se jich devatero, ježto vydal Vocel v Čas. Mus. r. 1848. Mnoho listů H-a z češtiny do latiny (avšak špatně) přeložených nalezá se v Monum. H-i, a taktéž v knížce r. 1537 ve Vitemberce tištěné: Epistolae quaedam piissimae et eruditissimae Johannis H. atd.; mimo tyto překlady obsahují obě podotknuté sbírky spisův H-ových znamenitý počet traktátů a listů původně v lat. jazyku H-em složených. Vo.

Hus 1) Petr, ryjec český neb moravský, žil v Antorfě, kde 1571 ryl některé obrazy pro A. Montanovy Humanae salutis monumenta. — 2) H. jmenoval se starožitník, mylně uvedený na str. 540 dílu tohoto pod jmenem Guss.

Hus (Husa), hrad ležící jižně od Prachatic, 2 hodiny vzdálen, blíže vesnice Křištanovic (Christelschlag) v divoromantickém údolí na vysoké, z řeky Blanice příkře vystupující skále, u prostřed panských lesů Vimperských, nyní v rozvalinách. — Dle Palackého vystavěli tento hrad s povolením krále Jana r. 1341 páni z Janovic, náleželo pak k němu kromě 23 vesnic celé městečko Záblatí a půl městečka Husince, rodiště to mistra Jana Husa. Na začátku XV. stol. byl na H-i král. purkrabím pan Mikuláš z Pístného, odtud i z H-i zvaný, milec krále Václavův. Okolo roku 1441 byl hrad H. v drženi zhoubce země České Habarta Lopaty, i byl od Přibíka z Klenového, Petra Zmrzlíka ze Lnář a Karlšperka, Janka Sedleckého z Prachatic a pánů Klatovských v únoru téhož roku obležen a na počátku září téhož roku dobyt a pobořen. — O velikosti a mohutnosti tohoto hradu svědčí mimo rozsáhlé, na mnohých místech více sáhů vysoké zdi základní, doleji k jižní straně, na příkře nad řekou se vypínající skále stojící vysoká zeď s vybouranou branou. Na dvou návrších blíže hradu, a sice severně a východně, nacházejí se okrouhlé příkopy a základní zdi věží strážních. U řeky pod skálou, na níž zřícený hrad hrdě se vypíná, lze posud spatřiti malý, brance podobný otvor, jenž prý vede podzemní štolou do hradu, kudy se při obležení hradu vycházeti mohlo. Na druhé straně řeky proti hradu nachází se v příkré skalnaté stráni kamenný lom, z něhož prý všechen ku stavbě hradu H. potřebný kámen lámán byl. Rk.