Rakouský orel padá/Dr. Josef Scheiner na vojenském velitelství 28. října večer

Rakouský orel padá Jaroslav Rošický
Národní stráž	Dr. Josef Scheiner na vojenském velitelství 28. října večer	Generál Kestřanek jedná s Národním výborem v „Pánském klubu“

Údaje o textu
Titulek:	Rakouský orel padá
Autor:	Jaroslav Rošický
Zdroj:	ROŠICKÝ, Jaroslav. Rakouský orel padá. Praha-Vysočany : Nakladatelství Max Forejt, 1933.
Vydáno:	1933
Licence:	PD old 70

Při odchodu ze Žofína řekl mi dr. Scheiner, že odjíždí jednati jménem Národního výboru s pány vojenského velitelství a nařídil mi, abych přijel se svými důstojníky do Obecního domu, jakmile vše zařídím.

Bylo to po 8. hodině večer dne 28. října 1918, když dr. Scheiner odebral se s jednatelem Národního výboru drem Františkem Soukupem, který již odpoledne neohroženě a úspěšně zakročil u posádkového velitele generála Zannantoniho ve věci obsazení Staroměstského náměstí vojskem, na vojenské velitelství (Militärkommando) na Malé straně.

Tam byl shromážděn k poradě celý generální štáb: vojenský velitel generál pěchoty Kestřanek, posádkový velitel polní podmaršálek Zannantoni, šéf generálního štábu vojenského velitelství plukovník generálního štábu Stusche a ostatní důstojníci gen. štábu.

Dr. Scheiner vypravuje, že když s drem Soukupem vstoupili, hleděl generál Kestřanek s úžasem na dra Scheinera v sokolském kroji a ptal se ho překvapen, co se děje. Byl pln rozpaků a úzkostlivě upíral na dra Scheinera zraky, jakoby očekával od něho rozluštění nějaké záhady.

Dr. Scheiner oznámil mu krátce a úsečně, že Národní výbor právě prohlásil samostatnost československého státu, a že on, jakožto starosta České obce sokolské, jest zplnomocněn, aby převzal velení nad českými vojáky.

Prohlášení toto působilo jako puma. Důstojníci byli zaraženi, bledi a třásli se hněvem a strachem. Generál Kestřanek byl nerozhodný a několikrát se radil se svým štábem. Dr. Scheiner však trval na svém úmyslu převzíti velení nad vojsky českými a upozornil ho, že by každý odpor mohl vyvolati hrozné následky, jež by padly na hlavu generálovu a jeho štábu.

Mezitím hromadily se před budovou zástupy a Sokolové snažili se zjednati si přístup do budovy. Než se kdo nadál, byli v průjezdě a na všech schodištích, ba pronikli až k jednací síni. To ovšem působilo v poradě generálního štábu zdrcujícím dojmem.

Na vojenském velitelství byl zástupcem pobočníka gen. Kestřanka setníka Vendlera setník Otakar Pavel, dobrý Čech. Ten vypravuje (v písemném vylíčení, které mi poslal), že po prohlášení dra Scheinera u generála Kestřanka, jak jsem shora uvedl, svolal náčelník generálního štábu vojenského velitelství plukovník Stusche všechny přítomné důstojníky velitelství do úřadovny pobočníka generála Kestřanka setníka Vendlera a promluvil k nim asi takto: „Hrozí revoluce. Každý budiž pamětliv své přísahy, kdo se spojí s protivníkem, jest bídák.“ Nato prý se ostře podíval všem do očí, důstojnický sbor propustil a vrátil se k generálovi Kestřankovi.

Po nové poradě se svými důstojníky prohlásil generál Kestřanek, že chce jednati s Národním výborem a že s oběma pány pojede, ale jen pod jejich ochranou. Před budovou byla připravena dvě auta. Do jednoho nasedl dr. Soukup s generálem Kestřankem, do druhého dr. Scheiner s generálem Zannantonim. Mimo ně přisedli ještě: plukovník Stusche, podplukovník myslivců Feueregger, přidělený generálnímu štábu, a major Wondraczek. Jízda jásající Prahou minula bez každého rušivého zásahu a k 9. hodině večer přijela auta k Obecnímu domu.