R.U.R./Předehra

R.U.R. Karel Čapek
Osoby	Předehra	Dějství první

Údaje o textu
Titulek:	R.U.R.
Podtitulek:	Rossumovi univerzální roboti
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích
Původní titulek:	Rossum's Universal Robots
Zdroj:	Karel Čapek. R.U.R., Aventinum, Praha 1920
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

Předehra

Ústřední kancelář továrny Rossum's Universal Robots. Vpravo vchod. Okny v průčelní stěně pohled na nekonečné řady továrních budov. Vlevo další ředitelské místnosti.

Domin: (sedí u velikého amerického psacího stolu v otáčecím křesle. Na stole žárovka, telefon, těžítka, pořadač dopisů, atd., na stěně vlevo veliké mapy s lodními a železničními liniemi, veliký kalendář, hodiny, jež ukazují něco málo před polednem; na stěně vpravo tištěné plakáty: „Nejlacinější práce: Rossumovi Roboti“ „Tropičtí Roboti, nový vynález. Kus 150 d.“ „Každý si kup svého Robota!“ „Chcete zlevnit svoje výrobky? Objednejte si Rossumovy Roboty.“ Dále jiné mapy, dopravní lodní řád, tabulka s telegrafickými záznamy kursů atd. V kontrastu k této výzdobě stěn je na zemi nádherný turecký koberec, vpravo kulatý stůl, pohovka, kožená klubovní křesla a knihovna, v níž místo knih stojí láhve s vínem a kořalkami. Vlevo pokladna. Vedle Dominova stolu psací stroj, na němž píše dívka Sulla.)

Domin: (diktuje) „–že neručíme za zboží poškozené dopravou. Upozornili jsme vašeho kapitána hned při nakládání, že loď je nezpůsobilá k dopravě Robotů, takže zkáza nákladu nepadá na náš účet. Znamenáme se–za Rossum s Universal Robots–“ Hotovo?

Sulla: Ano.

Domin: Nový list. Friedrichswerke, Hamburk.–Datum.–„Potvrzujeme objednávku patnáct tisíc Robotů–“ (zazvoní domácí telefon. Domin jej zvedne a mluví do něho) Haló–Zde centrální–ano.–Zajisté. Ale ano, jako vždycky.–Ovšem, kabelujte jim.–Dobrá–(zavěsí telefon) Kde jsem přestal?

Sulla: Potvrzujeme objednávku na patnáct tisíc R.

Domin: (zamyšleně) Patnáct tisíc R. Patnáct tisíc R.

Marius: (vstoupí) Pane řediteli, nějaká dáma prosí–

Domin: Kdo?

Marius: Nevím. Podává vizitku.

Domin: (čte) Prezident Glory.–Že prosím.

Marius: (otevře dveře) Račte, paní.

(vejde Helena Gloryová. Marius odejde)

Domin: (vstane) Račte.

Helena: Pan centrální ředitel Domin?

Domin: Prosím.

Helena: Jdu k vám–

Domin:–s lístkem prezidenta Gloryho. To stačí.

Helena: Prezident Glory je můj otec. Jsem Helena Gloryová.

Domin: Slečno Gloryová, je pro nás neobyčejnou ctí, že–že–

Helena:–že vám nemůžeme ukázat dveře.

Domin:–že smíme pozdravit dceru velkého prezidenta. Prosím, posaďte se. Sullo, můžete odejít. (Sulla odejde)

Domin: (usedne) Čím mohu posloužit, slečno Gloryová?

Helena: Já jsem přijela–

Domin:–podívat se na naši tovární výrobu lidí. Jako všechny návštěvy. Prosím, beze všeho.

Helena: Myslela jsem, že je zakázáno–

Domin:–vstoupit do továrny, ovšem. Jenže každý sem přijde s něčí vizitkou, slečno Gloryová.

Helena: A vy ukážete každému … ?

Domin: Jen něco. Výroba umělých lidí, slečno, je tovární tajemství.

Helena: Proč mne nenecháte domluvit?

Domin: Prosím za prominutí. Chtěla jste snad říci něco jiného?

Helena: Chtěla jsem se jen zeptat–

Domin:–zda bych vám zcela výjimečně neukázal naši továrnu. Ale zajisté, slečno Gloryová.

Helena: Jak víte, že jsem se na to chtěla ptát?

Domin: Všichni se ptají stejně. (Vstane.) Ze zvláštní úcty, slečno, vám ukážeme víc než jiným a–jedním slovem–

Helena: Děkuji vám.

Domin: Zavážete-li se, že nikomu neprozradíte ani to nejmenší–

Helena: (vstane a podává mu ruku) Mé čestné slovo.

Domin: Děkuji. Nechtěla byste snad sejmout závoj?

Helena: Ach ovšem, vy chcete vidět–Promiňte.

Domin: Prosím?

Helena: Kdybyste mi pustil ruku.

Domin: (pustí) Prosím za prominutí.

Helena: (snímá závoj) Chcete vidět, nejsem-li vyzvědač. Jak jste opatrní.

Domin: (pozoruje ji nadšeně) Hm–ovšem–my–tak jest.

Helena: Vy mi nedůvěřujete?

Domin: Neobyčejně, slečno hele–pardon, slečno Gloryová. Vskutku neobyčejně potěšen–Měla jste dobrou plavbu?

Helena: Ano. Proč–

Domin: Protože–míním totiž–že jste ještě velmi mladá.

Helena: Půjdeme hned do továrny?

Domin: Ano. Myslím dvaadvacet, ne?

Helena: Dvaadvacet čeho?

Domin: Let.

Helena: Jedenadvacet. Proč to chcete vědět?

Domin: Protože–poněvadž–(s nadšením) Zdržíte se déle, že ano?

Helena: Podle toho, co mi ukážete z výroby.

Domin: Čertova výroba! Ale zajisté, slečno Gloryová, všechno uvidíte. Prosím, posaďte se. Zajímala by vás historie vynálezu?

Helena: Ano, prosím vás. (usedne)

Domin: Tak tedy. (sedne si na psací stůl, pozoruje Helenu uchvácen a odříkává rychle) Bylo to roku 1920 kdy se starý Rossum veliký filozof ale tehdy ještě mladý učenec odebral na tento daleký ostrov aby studoval mořské živočišstvo tečka. Přitom se pokoušel napodobit chemickou syntézou živou hmotu řečenou protoplazma až najednou objevil látku která se chovala naprosto jako živá hmota ač byla jiného chemického složení to bylo roku 1932, právě čtyři sta čtyřicet let po objevení Ameriky, uf.

Helena: To umíte zpaměti?

Domin: Ano; fyziologie, slečno Gloryová, není mým řemeslem. Tak dál?

Helena: Třeba.

Domin: (slavnostně) A tehdy, slečno, starý Rossum napsal mezi své chemické vzorce tohleto: „Příroda našla jeden způsob, jak organizovat živou hmotu. Je však jiný způsob, jednodušší, tvárnější a rychlejší, na nějž příroda vůbec nenarazila. Tuto druhou cestu, po které se mohl brát vývoj života, jsem dnešního dne objevil.“ Představte si, slečno, že tahle veliká slova psal nad chrchlem jakéhosi koloidálního rosolu, který by ani pes nesežral. Představte si ho, že sedí nad zkumavkou a myslí na to, jak z ní vyroste celý strom života, jak z ní budou vycházet všechna zvířata, počínajíc vířníkem a končíc–končíc samotným člověkem. Člověk z jiné látky, než jsme my. Slečno Gloryová, to byl ohromný okamžik.

Helena: Tak dál.

Domin: Dál? Teď šlo o to, dostat život ze zkumavky ven a zrychlit vývoj a utvořit nějaké ty orgány, kosti a nervy a kdesi cosi a nalézt jakési takové látky, katalyzátory, enzymy, hormóny a tak dále, zkrátka, rozumíte tomu?

Helena: N–n–nevím. Myslím, že jen málo.

Domin: Já docela nic. Víte, pomocí těch vodiček mohl dělat, co chtěl. Mohl třeba dostat medúzu se sokratovským mozkem nebo žížalu padesát metrů dlouhou. Ale protože neměl kousku humoru, vzal si do hlavy, že udělá normálního obratlovce nebo snad člověka. A tak se do toho pustil.

Helena: Do čeho?

Domin: Do napodobení přírody. Nejdřív zkusil udělat umělého psa. Stálo ho to řadu let, vyšlo z toho cosi jako zakrnělé tele a pošlo to za pár dní. Ukážu vám to v muzeu. A pak už se dal starý Rossum do vytváření člověka.

(Pauza)

Helena: A to nesmím nikomu prozradit?

Domin: Nikomu na světě.

Helena: Škoda, že už je to ve všech čítankách.

Domin: Škoda. Seskočí ze stolu a usedne vedle Heleny. Ale víte, co v čítankách není? Ťuká si na čelo. Že byl starý Rossum úžasný blázen. Vážně, slečno Gloryová, ale tohle nechte pro sebe. Ten starý výstředník chtěl opravdu dělat lidi.

Helena: Ale vždyť vy děláte lidi!

Domin: Přibližně, slečno Heleno. Ale starý Rossum to mínil doslovně. Víte, chtěl jaksi vědecky sesadit Boha. Byl strašlivý materialista, a proto to všechno dělal. Nešlo mu o nic víc než podat důkaz, že nebylo žádného Pánaboha zapotřebí. Proto si umanul udělat člověka navlas, jako jsme my. Znáte trochu anatomii?

Helena: Jen–docela málo.

Domin: Já také. Představte si, že si vzal do hlavy vyrobit všechno do poslední žlázy jako v lidském těle. Slepé střevo, mandle, pupek, samé zbytečnosti. Dokonce i–hm–i pohlavní žlázy.

Helena: Ale ty přece–ty přece–

Domin:–nejsou zbytečné, já vím. Ale mají-li se lidé uměle vyrábět, pak není–hm–nijak třeba–

Helena: Rozumím.

Domin: Ukážu vám v muzeu, co spackal za deset let dohromady. Měl to být muž, žilo to celé tři dny. Starý Rossum neměl trochy vkusu. Bylo to hrozné. Bylo to hrozné, co udělal. Ale mělo to uvnitř všechno, co má člověk. Skutečně, úžasně piplavá práce. A tehdy sem přišel inženýr Rossum, synovec starého. Geniální hlava, slečno Gloryová. Jak uviděl, co tropí starý, řekl: „To je nesmysl, vyrábět člověka deset let. Nebudeš-li ho vyrábět rychleji než příroda, pak na ten celý krám nakašlat.“ A pustil se sám do anatomie.

Helena: V čítankách je to jinak.

Domin: (vstane) V čítankách je placená reklama a ostatně nesmysl. Stojí tam například, že Roboty vynalezl starý pán. Zatím se starý pán hodil na univerzitu, ale o tovární výrobě neměl ponětí. Myslel, že udělá skutečné lidi, tedy snad nějaké nové Indiány, docenty nebo idioty, víte? A teprve mladý Rossum měl nápad udělat z toho živé a inteligentní pracovní stroje. Co je v čítankách o spolupráci obou velikých Rossumů, je povídačka. Ti dva se ukrutně hádali. Starý ateista neměl drobet pochopení pro industrii, a konečně ho mladý zavřel do nějaké laboratoře, aby se tam piplal se svými velikými potraty, a začal to vyprávět sám, po inženýrsku. Starý Rossum ho doslovně proklel a do své smrti usmolil ještě dvě fyziologické obludy, až ho nakonec našli v laboratoři mrtvého. To je celá historie.

Helena: A co tedy mladý?

Domin: Mladý Rossum, slečno, to byl nový věk. Věk výroby po věku poznání. Když si okoukl anatomii člověka, viděl hned, že je to příliš složité a že by to dobrý inženýr udělal jednodušeji. Začal tedy předělávat anatomii a zkoušel, co se dá vynechat nebo zjednodušit–Zkrátka, slečno Gloryová, nenudí vás to?

Helena: Ne, naopak, je to hrozně zajímavé.

Domin: Tak tedy mladý Rossum si řekl: Člověk, to je něco, co dejme tomu cítí radost, hraje na housle, chce jít na procházku a vůbec potřebuje dělat spoustu věcí, které–které jsou vlastně zbytečné.

Helena: Oho!

Domin: Počkejte. Které jsou zbytečné, když má třeba tkát nebo sčítat. Naftový motor nemá mít třapce a ornamenty, slečno Gloryová. A vyrábět umělé dělníky je stejné jako vyrábět naftové motory. Výroba má být co nejjednodušší a výrobek prakticky nejlepší. Co myslíte, jaký dělník je prakticky nejlepší?

Helena: Nejlepší? Snad ten, který–který–Když je poctivý–a oddaný.

Domin: Ne, ale ten nejlacinější. Ten, který má nejmíň potřeb. Mladý Rossum vynalezl dělníka s nejmenším počtem potřeb. Musel ho zjednodušit. Vyhodil všechno, co neslouží přímo práci. Tím vlastně vyhodil člověka a udělal Robota. Drahá slečno Gloryová, Roboti nejsou lidé. Jsou mechanicky dokonalejší než my, mají úžasnou rozumovou inteligenci, ale nemají duši. Ó, slečno Gloryová, výrobek inženýra je technicky vytříbenější než výrobek přírody.

Helena: Říká se, že člověk je výrobek boží.

Domin: Tím hůř. Bůh neměl ani ponětí o moderní technice. Věřila byste, že si nebožtík mladý Rossum zahrál na Boha?

Helena: Jak, prosím vás?

Domin: Začal vyrábět Nadroboty. Pracovní obry. Zkusil to s postavami čtyřmetrovými, ale to byste nevěřila, jak se ti mamuti lámali.

Helena: Lámali?

Domin: Ano. Z ničeho nic jim praskla noha nebo něco. Naše planeta je patrně trochu malá pro obry. Teď děláme jen Roboty přirozené velikosti a velmi slušné lidské úpravy.

Helena: Viděla jsem první Roboty u nás. Obec je koupila … chci říci vzala do práce–

Domin: Koupila, drahá slečno. Roboti se kupují.

Helena:–získala jako metaře. Viděla jsem je mést. Jsou tak divní, tak tiší.

Domin: Viděla jste mou písařku?

Helena: Nevšimla jsem si.

Domin: (zvoní) Víte, akciová továrna Rossumových Univerzálních Robotů dosud nevyrábí jednotné zboží. Máme jemnější a hrubší Roboty. Ti lepší budou snad žít dvacet let.

Helena: Pak hynou?

Domin: Ano, opotřebují se.

(vstoupí Sulla)

Domin: Sullo, ukažte se slečně Gloryové.

Helena: (vstane a podává jí ruku) Těší mne. Je vám asi hrozně smutno tak daleko od světa, viďte?

Sulla: To neznám, slečno Gloryová. Račte usednout, prosím.

Helena: (usedne) Odkud jste, slečno?

Sulla: Odtud, z továrny.

Helena: Ach, vy jste se narodila tady?

Sulla: Ano, byla jsem tu udělána.

Helena: (vyskočí) Cože?

Domin: (směje se) Sulla není člověk, slečno, Sulla je Robot.

Helena: Prosím za odpuštění–

Domin: (položí ruku Sulle na rameno) Sulla se nehněvá. Podívejte se, slečno Gloryová, jakou děláme pleť. Sáhněte jí na tvář.

Helena: Oh, ne, ne!

Domin: Nepoznala byste, že je z jiné látky než my. Prosím, má i typické chmýří blondýnek. Jen oči jsou drobátko–Ale zato vlasy! Obraťte se, Sullo!

Helena: Přestaňte už!

Domin: Pohovořte s hostem, Sullo. Je to vzácná návštěva.

Sulla: Prosím, slečno, posaďte se. (obě usednou) Měla jste dobrou plavbu?

Helena: Ano–za–zajisté.

Sulla: Nevracejte se po Amélii, Slečno Gloryová. Barometr silně klesá, na 705. Počkejte na Pensylvánii, to je velmi dobrá, velmi silná loď.

Domin: Kolik?

Sulla: Dvacet uzlů za hodinu. Tonáž dvanáct tisíc.

Domin: (směje se) Dost, Sullo, dost. Ukažte nám, jak umíte francouzsky.

Helena: Vy umíte francouzsky?

Sulla: Umím čtyři jazyky. Píši Dear Sir! Monsieur! Geehrter Herr! Ctěný pane!

Helena: (vyskočí) To je humbuk! Vy jste šarlatán! Sulla není Robot, Sulla je děvče jako já! Sullo, to je hanebné–proč hrajete takovou komedii?

Sulla: Já jsem Robot.

Helena: Ne, ne, vy lžete! Oh, Sullo, odpusťte, já vím–donutili vás, abyste jim dělala reklamu! Sullo, vy jste děvče jako já, že? Řekněte!

Domin: Lituji, slečno Gloryová. Sulla je Robot.

Helena: Vy lžete!

Domin: (vztyčí se) Jakže?–(zazvoní) Promiňte, slečno, pak vás musím přesvědčit.

(vejde Marius)

Domin: Marie, doveďte Sullu do pitevny, aby ji otevřeli. Rychle!

Helena: Kam?

Domin: Do pitevny. Až jí rozříznou, půjdete se na ní podívat.

Helena: Nepůjdu.

Domin: Pardon, mluvila jste o lži.

Helena: Vy ji chcete dát zabít?

Domin: Stroje se nezabíjejí.

Helena: (obejme Sullu) Nebojte se, Sullo, já vás nedám! Řekněte, drahoušku, jsou k vám všichni tak suroví? To se nesmíte dát líbit, slyšíte? Nesmíte, Sullo!

Sulla: Já jsem Robot.

Helena: To je jedno. Roboti jsou stejně dobří lidé jako my. Sullo, vy byste se nechala rozříznout?

Sulla: Ano.

Helena: Oh, vy se nebojíte smrti?

Sulla: Neznám, slečno Gloryová.

Helena: Víte, co by se pak s vámi stalo?

Sulla: Ano, přestala bych se hýbat.

Helena: To je hrrozné!

Domin: Marie, řekněte slečně co jste.

Marius: Robot Marius.

Domin: Dal byste Sullu do pitevny?

Marius: Ano.

Domin: Nelitoval byste jí?

Marius: Neznám.

Domin: Co by se s ní stalo?

Marius: Přestala by se hýbat. Dali by ji do stoupy.

Domin: To je smrt, Marie. Bojíte se smrti?

Marius: Ne.

Domin: Tak vidíte, slečno Gloryová. Roboti nelpí na životě. Nemají totiž čím. Nemají požitků. Jsou méně než tráva.

Helena: Oh, přestaňte! Pošlete je aspoň pryč!

Domin: Marie, Sullo, můžete odejít.

(Sulla a Marius odejdou)

Helena: Jsou hrrozní! To je ohavné, co děláte!

Domin: Proč ohavné?

Helena: Nevím. Proč–proč jste jí dali jméno Sulla?

Domin: Nehezké jméno?

Helena: Je to mužské jméno. Sulla byl římský vojevůdce.

Domin: Oh, myslili jsme, že Marius a Sulla byli milenci.

Helena: Ne, Marius a Sulla byli vojevůdci a bojovali proti sobě roku–roku–Nevím už.

Domin: Pojďte sem k oknu. Co vidíte?

Helena: Zedníky.

Domin: To jsou Roboti. Všichni naši dělníci jsou Roboti. A tady dole, vidíte něco?

Helena: Nějaká kancelář.

Domin: Účtárna. A v ní–

Helena:–plno úředníků.

Domin: To jsou Roboti. Všichni naši úředníci jsou Roboti. Až uvidíte továrnu–

(v tom spustí tovární píšťaly a sirény)

Domin: Poledne. Roboti nevědí, kdy přestat v práci. Ve dvě hodiny vám ukážu díže.

Helena: Jaké díže?

Domin: (suše) Měsidla na těsto. V každém se míchá látka na tisíc Robotů najednou. Potom kádě na játra, mozky a tak dále. Pak uvidíte továrnu na kosti. Potom vám ukážu přádelnu.

Helena: Jakou přádelnu?

Domin: Přádelnu nervů. Přádelnu žil. Přádelnu, kde běží najednou celé kilometry zažívacích rour. Pak je montovna, kde se to dává dohromady, víte, jako automobily. Každý dělník přidělá jen jednu součást, a zas to samočinně běží dál k druhému, třetímu, donekonečna. To je nejzajímavější podívaná. Pak přijde sušárna a skladiště, kde čerstvé výrobky pracují.

Helena: Proboha, hned musejí pracovat?

Domin: Pardon. Pracují, jako pracuje nový nábytek. Zvykají si na existenci. Jaksi uvnitř srůstají či co. Mnoho v nich dokonce nověnarůstá. Rozumíte, musíme nechat drobet místa pro přirozený vývoj. A zatím se výrobky apretují.

Helena: Co to je?

Domin: Tolik co u lidí „škola“. Učí se mluvit, psát a počítat. Mají totiž úžasnou paměť. Kdybyste jim přečetla dvacetisvazkový Naučný slovník, budou vám všechno opakovat po pořádku. Něco nového nikdy nevymyslí. Mohli by docela dobře učit na univerzitách. Pak se roztřídí a rozešlou. Denně patnáct tisíc kusů, nepočítajíc stálé procento vadných, které se hodí do stoupy… a tak dále a tak dále.

Helena: Zlobíte se na mne?

Domin: Ale chraň bůh! Myslím jen, že .. že jsme mohli mluvit o jiných věcech. Je nás tu jen hrstka mezi stotisíci Roboty, a žádná žena. Mluvíme jen o výrobě, celý den, každý den–Jsme jako prokletí, slečno Gloryová.

Helena: Mně je tak líto, že jsem řekla, že–že–že lžete–

(Zaklepání)

Domin: Vejděte, mládenci.

(Zleva vyjdou inž. Fabry, dr. Gall, dr. Hallemeier, stavitel Alquist)

Dr. Gall: Pardon, nerušíme?

Domin: Pojďte sem. Slečno Gloryová, to jsou Alquist, Fabry, Gall, Hallemeier. Dcera prezidenta Gloryho.

Helena: (v rozpacích) Dobrý den.

Fabry: Neměli jsme potuchy–

Dr. Gall: Nekonečně poctěni–

Alquist: Buďte vítána, slečno Gloryová.

(Zprava vrazí Busman)

Busman: Haló, co tu máte?

Domin: Sem, Busmane. To je náš Busman, slečno. Dcera prezidenta Gloryho.

Helena: Těší mne.

Busman: Jemináčku, to je sláva! Slečno Gloryová, smíme kabelovat do novin, že jste ráčila zavítat -?

Helena: Ne, ne, prosím vás!

Domin: Prosím, slečno, posaďte se.

(Fabry, Busman a Dr. Gall přitahují lenošky)

Fabry: Prosím–

Busman: Račte–

Dr. Gall: Pardon–

Alquist: Slečno Gloryová, jakou jste měla cestu?

Dr. Gall: Zdržíte se u nás déle?

Fabry: Co říkáte továrně, slečno Gloryová?

Hallemeier: Vy jste přijela na Amélii?

Domin: Ticho, nechte mluvit slečnu Gloryovou.

Helena: (k Dominovi) O čem mám s nimi mluvit?

Domin: (s údivem) O čem chcete.

Helena: Mám… smím mluvit docela otevřeně?

Domin: Ale ovšem.

Helena: (váhá, pak zoufale odhodlána) Řekněte, není vám nikdy trapno, jak s vámi nakládají?

Fabry: Kdo, prosím?

Helena: Všichni lidé.

(Všichni se na sebe zaraženě dívají)

Alquist: S námi?

Dr. Gall: Proč myslíte?

Hallemeier: U sta hromů!

Busman: Ale bůh uchovej, slečno Gloryová!

Helena: Což necítíte, že byste mohli existovat lépe?

Dr. Gall: Přijde na to, slečno. Jak to myslíte?

Helena: Myslím, že–vybuchne –, že je to ohavné! Že je to strašné! (Vstane) Celá Evropa mluví o tom, co se tu s vámi děje! Proto sem jedu, abych to uviděla, a je to tisíckrát horší, než si kdo mysli! Jak to můžete snášet?

Alquist: Co snášet?

Helena: Své postavení. Proboha, vždyť jste lidé jako my, jako celá Evropa, jako celý svět! To je skandální, to je nedůstojné, jak žijete!

Busman: Propána, slečno!

Fabry: Ne, mládenci, má trochu pravdu. Žijeme tu jistě jako Indiáni.

Helena: Hůř než Indiáni! Smím, oh, smím vám říkat bratři?

Busman: Ale božíčku, pročpak ne?

Helena: Bratři, nepřijela jsem jako dcera prezidentova. Přijela jsem za Ligu humanity. Bratři, Liga humanity má už přes dvě stě tisíc členů. Dvě stě tisíc lidi stojí za vámi a nabízí vám svou pomoc.

Busman: Dvě stě tisíc lidí, panečku, to už je slušné, to je docela krásné.

Fabry: Říkám vám vždycky, není nad starou Evropu. Vidíte, nezapomněla na nás. Nabízí nám pomoc.

Dr. Gall: Jakou pomoc? Divadlo?

Hallemeier: Orchestr?

Helena: Víc než to.

Alquist: Vás samotnou?

Helena: Oh, což o mne! Zůstanu, pokud bude třeba.

Busman: Panebože, to je radost!

Alquist: Domine, půjdu připravit pro slečnu nejlepší pokoj.

Domin: Počkejte chvilku. Bojím se, že–že slečna Gloryová ještě nedomluvila.

Helena: Ne, nedomluvila. Leda byste mi násilím zavřel ústa.

Dr. Gall: Harry, opovažte se!

Helena: Děkuji vám. Věděla jsem, že mne budete chránit.

Domin: Pardon, slečno Gloryová. Jste si tím jista, že mluvíte s Roboty?

Helena: (zarazí se) S kým jiným?

Domin: Je mi líto. Ti pánové jsou totiž lidé jako vy. Jako celá Evropa.

Helena: (k ostatním) Vy nejste Roboti?

Busman: (řehtá se) Bůh uchovej!

Hallemeier: Fuj, Roboti!

Dr. Gall: (směje se) Pěkně děkujem!

Helena: Ale… to není možno!

Fabry: Na mou čest, slečno, my nejsme Roboti.

Helena: (k Dominovi) Proč jste mi tedy říkal, že všichni vaši úředníci jsou Roboti?

Domin: Ano, úředníci. Ale ředitelové ne. Dovolte, slečno Gloryová: inženýr Fabry, generální technický ředitel Rossumových Univerzálních Robotů. Doktor Gall, přednosta fyziologického a výzkumného oddělení. Doktor Hallemeier, přednosta ústavu pro psychologii a výchovu Robotů. Konzul Busman, generální komerční ředitel, a stavitel Alquist, šéf staveb Rossumových Univerzálních Robotů.

Helena: Odpusťte, pánové, že–že –Je to hrozné, co jsem provedla?

Alquist: Ale chraň bůh, slečno Gloryová. Prosím, sedněte.

Helena: (usedne) Jsem hloupé děvče. Teď–teď mne pošlete první lodí zpátky.

Dr. Gall: Za nic na světě, slečno. Proč bychom vás posílali pryč?

Helena: Protože už víte–protože–protože bych vám bouřila Roboty.

Domin: Drahá slečno Gloryová, tady už bylo na sta spasitelů a proroků. Každá loď některého přiveze. Misionáře, anarchisty, Armádu spásy, všechno možné. To je vám úžasné, co je na světě církví a bláznů.

Helena: A vy je necháte mluvit k Robotům?

Domin: Proč ne? Doposud toho všichni nechali. Roboti si všechno pamatuji, ale nic víc. Dokonce se ani nesmějí tomu, co lidé říkají. Skutečně, přímo k nevíře. Baví-li vás to, drahá slečno, dovedu vás do skladiště Robotů. Je jich tam asi tři sta tisíc.

Busman: Tři sta čtyřicet sedm tisíc.

Domin: Dobrá. Můžete k ním promluvit, co chcete. Můžete jim přečíst bibli, logaritmy nebo co je vám libo. Můžete jim dokonce kázat o lidských právech.

Helena: Oh, myslím, že… kdyby se jim ukázalo trochu lásky–

Fabry: Nemožno, slečno Gloryová. Nic není člověku cizejšího než Robot.

Helena: Proč je tedy děláte?

Busman: Hahaha, to je dobré! Proč se dělají Roboti!

Fabry: Pro práci, slečno. Jeden Robot nahradí dva a půl dělníka. Lidský stroj, slečno Gloryová, byl náramně nedokonalý. Musel se jednou konečně odstranit.

Busman: Byl příliš drahý.

Fabry: Byl málo výkonný. Moderní technice už nemohl stačit. A za druhé–za druhé–je to veliký pokrok, že… pardon.

Helena: Co?

Fabry: Prosím za odpuštění. Je to veliký pokrok rodit strojem. Je to pohodlnější a rychlejší. Každé zrychlení je pokrok, slečno. Příroda neměla ponětí o moderním tempu práce. Celé dětství je technicky vzato holý nesmysl. Prostě ztracený čas. Neudržitelné mrhání časem, slečno Gloryová. A za třetí–

Helena: Oh, přestaňte!

Fabry: Prosím. Dovolte, co vlastně chce ta vaše Liga–Liga–Liga humanity?

Helena: Má zvláště–zvláště má chránit Roboty a–a zajistit jim–dobré zacházení.

Fabry: To není špatný cíl. Se stroji se má dobře zacházet. Namouduši, to si chválím. Nemám rád poškozené věci. Prosím vás, slečno Gloryová, zapište nás všechny za přispívající, za řádné, za zakládající členy té vaší Ligy!

Helena: Ne, vy mi nerozumíte. My chceme–zvláště–my chceme Roboty osvobodit!

Hallemeier: Jak, prosím vás?

Helena: Má se s nimi jednat… jednat… jako s lidmi.

Hallemeier: Aha. Mají snad hlasovat? Nemají dokonce dostávat mzdu?

Helena: Ovšemže mají!

Hallemeier: Koukejme. A co by s ní, prosím vás, dělali?

Helena: Koupili si… co potřebují… co by je těšilo.

Hallemeier: To je moc hezké, slečno; jenomže Roboty nic netěší. Hrome, co si mají koupit? Můžete je krmit ananasy, slámou, čím chcete; jim je to jedno, nemají vůbec chuti. Nemají na ničem zájmu, slečno Gloryová. U čerta, nikdo ještě neviděl, že by se Robot usmál.

Helena: Proč… proč… proč je neuděláte šťastnější?

Hallemeier: To nejde, slečno Gloryová. Jsou to jen Roboti. Bez vlastní vůle. Bez vášní. Bez dějin. Bez duše.

Helena: Bez lásky a vzdoru?

Hallemeier: To se rozumí. Roboti nemilují nic, ani sebe. A vzdor? Já nevím; jen zřídka, jen časem–

Helena: Co?

Hallemeier: Nic vlastně. Někdy se jaksi pominou. Cosi, jako padoucnice, víte? Říká se tomu křeč Robotů. Najednou některý praští vším, co má v ruce, stojí, skřípá zuby–a musí přijít do stoupy. Patrně porucha organismu.

Domin: Vada ve výrobě.

Helena: Ne, ne, to je duše!

Fabry: Myslíte, že duše začíná skřípáním zubů?

Domin: To se odstraní, slečno Gloryová. Doktor Gall dělá zrovna nějaké pokusy

Dr. Gall: S tímhle ne, Domine; teď dělám nervy na bolest.

Helena: Nervy na bolest?

Dr. Gall: Ano. Roboti skoro necítí tělesné bolesti. Víte, nebožtík mladý Rossum příliš omezil nervovou soustavu. To se neosvědčilo. Musíme zavést utrpení.

Helena: Proč–proč–Nedáte-li jim duši, proč jim chcete dát bolest?

Dr. Gall: Z průmyslových důvodů, slečno Gloryová. Robot se někdy poškodí sám, protože ho to nebolí; strčí ruku do stroje, ulomí si prst, rozbije si hlavu, to mu je jedno. Musíme jim dát bolest; to je automatická ochrana před úrazem.

Helena: Budou šťastnější, když budou cítit bolest?

Dr. Gall: Naopak; ale budou technicky dokonalejší.

Helena: Proč jim nestvoříte duši?

Dr. Gall: To není v naši moci.

Fabry: To nyní v našem zájmu.

Busman: To by zdražilo výrobu. Propánička, krásná dámo, vždyť my to děláme tak lacino! Sto dvacet dolarů ošacený kus, a před patnácti lety stál deset tisíc! Před pěti lety jsme pro ně kupovali šaty; dnes máme vlastní tkalcovny a ještě expedujeme látečky pětkrát laciněji než jiné továrny. Prosím vás, slečno Gloryová, co platíte metr plátna?

Helena: Nevím– skutečně – zapomněla jsem.

Busman: Můj ty Tondo, a pak chcete zakládat Ligu humanity! Stojí už jen třetinu, slečno; všechny ceny jsou dnes na třetině a ještě půjdou níž, níž, níž, až–takhle. He?

Helena: Nerozumím.

Busman: Jemináčku, slečno, to znamená, že práce klesla v ceně! Vždyť Robot i s krmením stojí za hodinu tři čtvrtě centíku! To je vám legrační, slečno: všechny továrny praskají jako žaludy nebo honem kupují Roboty, aby zlevnily výrobu.

Helena: Ano, a vyhazují dělníky na dlažbu.

Busman: Haha, to se rozumí! Ale my, boží dobroto, my jsme zatím vrhli pět set tisíc tropických Robotů na argentinské pampy, aby pěstili pšenici. Buďte tak dobrá, co stojí u vás libra chleba?

Helena: Nemám ponětí.

Busman: Tak vidíte; teď stojí dva centíky v té vaší dobré staré Evropě; ale to je náš chlebíček, rozumíte? Dva centíky libra chleba; a Liga humanity o tom nemá tušení! Haha, slečno Gloryová, vy nevíte, co to je příliš drahý krajíc. Pro kulturu a tak dále. Ale za pět let, no tak, vsaďte se!

Helena: Co?

Busman: Že za pět let Budou ceny všeho na žádná celá deset. Lidičky, za pět let se utopíme v pšenici a všem možném.

Alquist: Ano, a všichni dělníci světa budou bez práce.

Domin: (vstane) Budou, Alquiste. Budou, slečno Gloryová. Ale do desíti let nadělají Rossumovi Univerzální Roboti tolik pšenice, tolik látek, tolik všeho, že řekneme: věci už nemají ceny. Nyní ber každý, kolik potřebuješ. Není bídy. Ano, budou bez práce. Ale pak nebude už vůbec žádné práce. Všechno udělají živé stroje. Člověk bude dělat jen to, co miluje. Bude žít jen proto, aby se zdokonaloval.

Helena: (vstane) Bude to tak?

Domin: Bude. Nemůže to být jinak. Předtím snad přijdou strašlivé věci, slečno Gloryová. Tomu se nedá prostě zabránit. Ale pak přestane služebnictví člověka člověku a otročení člověka hmotě. Nikdo už nebude platit za chléb životem a nenávistí. Ty už nejsi dělník, ty už nejsi písař; ty už nekopeš uhlí a ty nestojíš u cizího stroje. Už nebudeš své duše utrácet v práci, kterou jsi proklínal!

Alquist: Domine, Domine! To, co říkáte, vypadá příliš jako ráj. Domine, bývalo něco dobrého v sloužení a něco velkého v pokoření. Ach, Harry, byla nevím jaká ctnost v práci a únavě.

Domin: Snad byla. Ale nemůžeme počítat s tím, co se ztratí, když předěláváme svět od Adama. Adame, Adame! už nebudeš jíst chléb svůj v potu tváře; už nepoznáš hladu a žízně, únavy a ponížení; vrátíš se do ráje, kde tě živila ruka Páně. Budeš svobodný a svrchovaný; nebudeš mít jiného úkolu, jiné práce, jiné starosti než zdokonalit sama sebe. Budeš pánem stvoření.

Helena: Zmátl jste mne. Jsem pošetilé děvče. Chtěla bych–chtěla bych tomu věřit.

Dr. Gall: Jste mladší než my, slečno Gloryová. Dočkáte se všeho.

Hallemeier: Tak jest. Já myslím, že by slečna Gloryová mohla s námi posnídat.

Dr. Gall: Toť se rozumí! Domine, poproste za nás všechny.

Domin: Slečno Gloryová, prokažte nám tu čest.

Helena: Ale to přece–Jak bych mohla?

Fabry: Za Ligu humanity, slečno.

Busman: A na její počest.

Helena: Ah, v tom případě–snad–

Fabry: Tak sláva! Slečno Gloryová, promiňte na pět minut.

Dr. Gall: Pardon.

Busman: Propána, musím kabelovat–

Hallemeier: Hrome, a já jsem zapomněl–

(Všichni, krom Domina, se hrnou ven)

Helena: Proč jdou všichni pryč?

Domin: Vařit, slečno Gloryová.

Helena: Co vařit?

Domin: Snídani, slečno Gloryová. Nám vaří Roboti a–a–protože nemají žádné chuti, není to docela–Hallemeier totiž výborně roští. A Gall dovede jakousi omáčku, a Busman se vyzná v omeletě–

Helena: Proboha, to je hostina! A co dovede pan–stavitel

Domin: Alquist? Nic. Jenom upraví stůl a–a Fabry sežene trochu ovoce. Velice skromná kuchyně, slečno Gloryová.

Helena: Chtěla jsem se vás zeptat–

Domin: Také bych se vás chtěl na něco zeptat. Postaví své hodinky na stůl. Pět minut času.

Helena: Nač zeptat?

Domin: Pardon, vy jste se ptala dříve.

Helena: Snad to je ode mne hloupé, ale–Proč vyrábíte ženské Roboty, když–když

Domin:–když u nich, hm, když pro ně pohlaví nemá významu?

Helena: Ano.

Domin: Je jistá poptávka, víte? Služky, prodavačky, písařky–Lidé jsou nato zvyklí.

Helena: A–a řekněte, jsou Roboti–a Robotky–navzájem–naprosto–

Domin: Naprosto lhostejní, drahá slečno. Není ani stopy po nějaké náklonnosti.

Helena: Oh, to je–hrozné!

Domin: Proč?

Helena: Je to–je to–tak nepřirozené! Člověk ani neví, má-li si je proto ošklivit, nebo–jim závidět–nebo snad–

Domin:–je litovat.

Helena: To nejspíš!–Ne, přestaňte! Nač jste se chtěl ptát?

Domin: Rád bych se zeptal, slečno Gloryová, nechcete-li si mne vzít.

Helena: Jak vzít?

Domin: Za, muže.

Helena: Ne! Co vás to napadlo?

Domin: (dívá se na hodinky) Ještě tři minuty. Nevezmete-li si mne, musíte si vzít některého z ostatních pěti.

Helena: Ale chraň bůh! Proč bych si ho brala?

Domin: Protože vás všichni po řadě požádají.

Helena: Jak by se mohli opovážit?

Domin: Lituji velice, slečno Gloryová. Zdá se, že se do vás zamilovali.

Helena: Prosím vás, ať to nedělají! Já–já hned odjedu.

Domin: Heleno, snad jim neuděláte takový zármutek, že byste je odmítla?

Helena: Ale vždyť–vždy si nemohu vzít všech šest!

Domin: Ne, ale aspoň jednoho. Nechcete-li mne, tedy Fabryho.

Helena: Nechci

Domin: Doktora Galla.

Helena: Ne, ne, mlčte! Nechci žádného!

Domin: Ještě dvě minuty.

Helena: To je hrozné! Vemte si nějakou Robotku.

Domin: Není žena.

Helena: Oh, jen to vám schází! Myslím, že–že byste si vzal každou, která sem přijede.

Domin: Bylo jich tu, Heleno.

Helena: Mladé?

Domin: Mladé.

Helena: Proč jste si žádnou nevzal?

Domin: Protože jsem neztratil hlavu. Až dnes. Hned jak jste sňala závoj.

Helena: –Já vím.

Domin: Ještě jedna minuta.

Helena: Ale já nechci, proboha!

Domin: (položí jí obě ruce na ramena) Ještě jedna minuta. Buďto mně řekněte do očí něco strašně zlého, a pak vás nechám. Nebo–nebo–

Helena: Vy jste surovec!

Domin: To nic není. Muž má být trochu surovec. To patří k věci.

Helena: Vy jste blázen!

Domin: Člověk má být trochu blázen, Heleno. To je na něm to nejlepší.

Helena: Vy jste–vy jste–ah bože!

Domin: Tak vidíte. Hotovo?

Helena: Ne, ne! Prosím vás, pusťte! Vždyť mne rrrozmačkáte!

Domin: Poslední slovo, Heleno.

Helena: (brání se) Za nic na světě–Ale Harry!

(Zaklepání. Vejdou Busman, dr. Gall a Hallemeier v kuchyňských zástěrách. Fabry s kyticí a Alquist s ubrouskem pod paží.)

Domin: Už jste to upekli?

Busman: (slavnostně) Ano.

Domin: My také.

OPONA