R.U.R./Dějství první

R.U.R. Karel Čapek
Předehra	Dějství první	Dějství druhé

Údaje o textu
Titulek:	R.U.R.
Podtitulek:	Rossumovi univerzální roboti
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích
Původní titulek:	Rossum's Universal Robots
Zdroj:	Karel Čapek. R.U.R., Aventinum, Praha 1920
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

Dějství první

(Helenin salón. Vlevo tapetové dveře do hudebního salónu, vpravo dveře do Heleniny ložnice. Uprostřed okna k moři a přístavu. Toaletní zrcadlo s drobnůstkami, stůl, pohovka a křesla, komoda, psací stolek se stojací žárovkou, vpravo krb rovněž, se stojacími žárovkami. Celý salón do drobností má moderní a čistě ženský ráz.)

(Domin, Fabry, Hallemeier vcházejí zleva po špičkách a nesou plné náruče kytic a květináčů)

Fabry: Kam to všechno dáme?

Hallemeier: Uf! Složí své břímě a žehná velkým křížem dveře napravo. Spi, spi! Kdo spí, neví aspoň o ničem.

Domin: Ona vůbec neví.

Fabry: (dává kytice do váz) Aspoň dnes aby to neprasklo–

Hallemeier: (rovná květiny) U čerta, dejte s tím pokoj! Koukejte, Harry, tohle je krásná cyklamína, co? Nový druh, můj poslední–Cyclamen Helenae.

Domin: (vyhlíží z okna) Žádná loď, žádná loď—Hoši, to už je zoufalé.

Hallemeier: Ticho! Kdyby vás slyšela!

Domin: Nemá ani tušení. (Zívá zimničně) Ještěže Ultimus včas připlul.

Fabry: (nechá květin) Myslíte, že už dnes –?

Domin: Nevím.–Jak krásné jsou květiny!

Hallemeier: (přiblíží se k němu) To jsou nové primule, víte?A tohle je můj nový jasmín. Hrome, jsem na prahu ráje květin. Našel jsem báječné rychlení, člověče! Nádherné variety! Příští rok udělám v květinách zázraky!

Domin: (otočí se) Cože, příští rok?

Fabry: Aspoň vědět, co je v Havru–

Domin: Ticho!

(Hlas Heleny zprava) Náno!

Domin: Pryč odtud! Všichni po špičkách odejdou tapetovýma dveřmi.

(Hlavními dveřmi zleva vchází Nána)

Nána: (uklízí) Neřádi šeredný! Pohani! Bože mě netrestej, ale já bych je–

Helena: (pozpátku ve dveřích) Náno, pojď mne zapnout!

Nána: No hned, no hned. (Zapíná Heleně šaty) Bože na nebi, to je zvěř!

Helena: Roboti?

Nána: Fi, ani je menovat nechci.

Helena: Co se stalo?

Nána: Zas to jednoho u nás chytlo. Začne třískat do soch a vobrazu, skřípá zubama, pěnu u huby–Načisto pominutej, brr. Dyť to je horší než zvíře.

Helena: Kterého to chytlo?

Nána: Toho–toho–Šak to ani křesťanský meno nemá! Toho z knihovny.

Helena: Radia?

Nána: Zrouna toho. Šmarjájozef, já si to vošklivím! Ani pavouka si tak nevošklivím jako ty pohany.

Helena: Ale Náno, že ti jich není líto!

Nána: Šak vy si je taky vošklivíte. Pročpak ste si mě při vezla sem? Pročpak žádný z nich nesmí na vás ani šáhnout?

Helena: Neošklivím, namouduši, Náno. Je mi jich tak líto!

Nána: Vošklivíte. Každej člověk si je musí vošklivět. Dyť i ten pes si je voškliví, ani sousto masa vod nich nechce; stáhne vocas a vyje, dyž cejtí ty nelidy, fuj.

Helena: Pes nemá rozum.

Nána: Je lepší než voni, Heleno. Von dobře ví, že je něco víc a že je vod Pánaboha. Dyť i ten kůň se plaší, dyž potká pohana. Dyť ani mladý to nemá, a i pes má mladý a každej má mladý

Helena: Prosím tě, Náno, zapínej!

Nána: No hned. Já říkám, to je proti Pánubohu, to je ďáblovo vňuknuti, dělat ty maškary mašinou. Rouhání je proti Stvořiteli, (zvedne ruku) je to urážka Pána, kterej nás stvořil k v obrazu svýmu, Heleno. A vy ste zneuctili vobraz boží. Za tohle přijde strašnej trest z nebe, to si pamatujte, strašnej trest!

Helena: Co to tu voní?

Nána: Kytky. Pán je sem dal.

Helena: Ne, ty jsou krásné! Náno, podívej se! Co je dnes?

Nána: Nevim. Ale měl by bejt konec světa.

(Zaklepání)

Helena: Harry?

(Vejde Domin)

Helena: Harry, co je dnes?

Domin: Hádej!

Helena: Můj svátek? Ne! Narozeniny?

Domin: Něco lepšího.

Helena: Já nevím–Řekni honem!

Domin: Dnes je tomu deset let, co jsi sem přijela. Helena Už deset let? Právě dnes?–Náno, prosím tě

Nána: Dyť už du! (Odejde vpravo)

Helena: (Líbá Domina) Žes na to pamatoval!

Domin: Stydím se, Heleno. Nepamatoval.

Helena: Ale vždyť–

Domin: To oni pamatovali.

Helena: Kdo?

Domin: Busman, Hallemeier, všichni. Sáhni tady do kapsy, nechceš?

Helena: (sáhne mu do kapsy) Co je to? (Vyndá pouzdro a otevře) Perly! Celý náhrdelník! Harry, to je pro mne?

Domin: Od Busmana, děvče.

Helena: Ale–to nemůžeme přijmout, vid?

Domin: Můžeme. Sáhni do druhé kapsy.

Helena: Ukaž! (Vytáhne mu z kapsy revolver) Co je tohle?

Domin: Pardon. (Vezme jí revolver z ruky a schová) To není to. Sáhni.

Helena: Oh, Harry–Proč nosíš s sebou revolver?

Domin: Jen tak, připletl se mi.

Helena: Tos nikdy nenosil!

Domin: Ne, máš pravdu. Tak, tady je kapsa.

Helena: (sáhne) Krabička! (Otevře ji) Kamea! Vždyť je to–Harry, to je řecká kamea!

Domin: Patrně. Fabry to aspoň tvrdí.

Helena: Fabry? To mně dává Fabry?

Domin: Ovšem. (Otevře dveře vlevo) A koukejme! Heleno, pojď se podívat!

Helena: (ve dveřích) Bože, to je krásné! (Běží dál) Já se zblázním radosti! To je od tebe?

Domin: (stojí ve dveřích) Ne, od Alquista. A tamhle–

Helena: Od Galla! (Objeví se ve dveřích) Oh, Harry, já se až stydím, že jsem tak šťastná.

Domin: Pojď sem, Tohle ti přinesl Hallemeier.

Helena: Ty krásné květiny?

Domin: Tohle. To je nový druh, Cyclamen Helenae. Tobě na počest ji vypěstoval. Je krásná jako ty.

Helena: Harry, proč–proč všichni–

Domin: Mají tě velice rádi. A já jsem ti, hm. Bojím se, že můj dárek je trochu–Podívej se oknem.

Helena: Kam?

Domin: Do přístavu.

Helena: Je tam… nějaká… nová loď!

Domin: To je tvá loď.

Helena: Má? Harry, to je dělová loď!

Domin: Dělová? Ale co tě napadá! To je jen trochu větší, solidní loď, víš?

Helena: Ano, ale s děly!

Domin: Ovšem, s několika děly–Budeš jezdit jako královna, Heleno.

Helena: Co to znamená? Děje se něco?

Domin: Bůh uchovej! Prosím tě, zkus ty perly! (Usedne)

Helena: Harry, přišly nějaké špatné zprávy?

Domin: Naopak, už týden vůbec nepřišla pošta.

Helena: Ani depeše?

Domin: Ani depeše.

Helena: Co to znamená?

Domin: Nic. Pro nás prázdniny. Skvostný čas. Každý z nás sedí v kanceláři, nohy na stole, a podřimuje–Žádná pošta, žádné telegramy–(Protahuje se) Sss-slavný den!

Helena: (usedá k němu) Dnes zůstaneš u mne, vid? Řekni!

Domin: Rozhodně. Možná že ano. Totiž uvidíme. (Vezme ji za ruku) Tak dnes je tomu deset let, pamatuješ se?–Slečno Gloryová, jaká čest pro nás, že jste přijela.

Helena: Oh, pane centrální řediteli, mne tak zajímá váš závod!

Domin: Pardon, slečno Gloryová, je sice přísně zakázáno–výroba umělých lidi je tajná–

Helena: Ale když poprosí mladá, trochu hezká dívka–

Domin: Ale zajisté, slečno Gloryová, před vámi nemáme tajnosti.

Helena: (najednou vážně) Jistě ne, Harry?

Domin: Ne.

Helena: (v předešlém tónu) Ale já vás varuju, pane; ta mladá dívka má hrozné úmysly.

Domin: Proboha, slečno Gloryová, jaképak! Snad se nechcete zase vdát?

Helena: Ne, ne, chraň bůh! To ji ani ve snu nenapadlo! Ale přijela s plánem podnítit rrevoltu vašich ohavných Robotů!

Domin: (vyskočí) Revoltu Robotů!

Helena: (vstane) Harry, co je ti?

Domin: Haha, slečno Gloryová, to se vám povedlo! Revoltu Robotů! Spíš byste vzbouřila i vřetena nebo cvočky než naše Roboty! (Usedne) Víš, Heleno, byla jsi skvostné děvče; zbláznila jsi nás všechny.

Helena: (sedá k němu) Oh, tehdy jste mně všichni tolik imponovali! Připadala jsem si jako holčička, která zabloudila mezi–mezi

Domin: Mezi co, Heleno?

Helena: Mezi ohromné stromy. Byli jste tak jisti sebou, tak mocní! A vidíš, Harry, za těch deset let mě nikdy nepřešla ta— —ta úzkost či co, a vy jste nikdy nezapochybovali–Ani když se všechno hatilo.

Domin: Co se hatilo?

Helena: Vaše plány, Harry. Když se třeba dělnici bouřili proti Robotům a rozbíjeli je, a když lidé dali Robotům zbraně proti těm povstáním a Roboti pobili tolik lidí–A když pak vlády udělaly z Robotů vojáky a bylo tolik válek, a to všechno, víš?

Domin: (vstane a přechází) To jsme předvídali, Heleno. Rozumíš, to je přechod–do nových poměrů.

Helena: Celý svět se vám klaněl–(vstane) Oh, Harry!

Domin: Co chceš?

Helena: (zastaví ho) Zavři továrnu a odjeďme! My všichni!

Domin: Prosím tě, jak to souvisí?

Helena: Nevím. Řekni, odjedeme? Já mám takovou hrůzu z něčeho!

Domin: (chopí ji za ruce) Z čeho, Heleno?

Helena: Oh, já nevím! Jako by na nás a na všechno něco padalo–neodvratně– Prosím tě, udělej to! Vezmi nás všechny odtud! Najdeme na světě místo, kde nikdo není, Alquist nám postaví dům, všichni se ožení a budou mít děti, a pak–

Domin: Co pak?

Helena: Pak budeme žít od začátku, Harry.

(zazvoní telefon)

Domin: (vytrhne se) Heleně Promiň. (vezme sluchátko) Haló–ano.– Cože? –Aha. Už běžím. Pověsí sluchátko. Fabry mne volá.

Helena: (spíná ruce) Řekni–

Domin: Ano, až přijdu. Sbohem, Heleno. (běží kvapem nalevo) Nechoď ven!

Helena: (sama) Ó bože, co se děje? Náno! Náno, honem!

Nána: (vyjde zprava) No, co zas?

Helena: Náno, najdi poslední noviny! Rychle! V pánově ložnici!

Nána: No hned. (odejde vlevo)

Helena: Co se jen, proboha, děje? Nic, nic mně neřekne! (dívá se triedrem k přístavu) Je to válečná loď! Bože, proč válečná? Něco na ni nakládají–a v takovém spěchu! Co se přihodilo? Je na ní jméno–„Ul-ti-mus“. Co je to „Ultimus“?

Nána: (vrací se s novinami) Po zemi je nechá válet! Takhle je rozmačkat!

Helena: (rozevře rychle noviny) Staré, už týden staré! Nic, nic v nich! (pustí noviny)

(Nána zdvihne je, vyndá z kapsy v zástěře rohové brejle, posadí se a čte)

Helena: Něco se děje, Náno! Mně je tak úzko! Jako by všechno bylo mrtvé, i vzduch–

Nána: (slabikuje) „Vál-ka na Bal-ká-ně.“ Ach Jezus, zase trest boží! Šak ta vojna přijde taky sem! Je to daleko vodtud?

Helena: Daleko. Oh, nečti to! Je to pořád stejné, pořád ty války–

Nána: Jakpak by nebyly! Copak neprodáváte pořád tisíce tisíce těch pohanu za vojáky?–Oh, Kriste Pane, to je dopuštění!

Helena: Ne, nečti! Nechci nic vědět!

Nána: (slabikuje) „Ro-bot-ští vojáci ni-ko-ho ne-še-tří v do-by-tém ú-ze-mí. Vy-vraž–Vyvraždili přes sedem set tisíc ob-čan-ských lidí–“ Lidí, Heleno!

Helena: To není možno! Ukaž–(nakloní se k novinám, čte) „Vyvraždili přes sedm set tisíc lidí patrně na rozkaz velitele. Tento čin, příčící se“ Tak vidíš, Náno, to jim poručili lidé!

Nána: Tudle je něco nejtlustějc vytištěnýho. „Po-sled-ní zprá-vy. V Ha-vru se u-sta-vi-la prv-ní or-or-ga-ni-zace Robotů.“–To nic není. Tomu nerozumím. A tudle, panebože, zas nějaká vražda! Prokristapána!

Helena: Jdi, Náno, odnes ty noviny!

Nána: Počkat, tadyhle je něco velkýho. „Po-pu-la-ce.“ Co to je?

Helena: Ukaž, to já vždycky čtu. (vezme noviny) Ne, jen si považ! Čte „Za poslední týden nebylo opět hlášeno ani jediné narození.“ (pustí noviny)

Nána: Co to má bejt?

Helena: Náno, lidé se přestávají rodit.

Nána: (skládá brýle) Tak to je konec. To je s náma konec.

Helena: Prosím tě, nemluv tak!

Nána: Už se lidi neroděj. To je trest, to je trest! Hospodin poranil ženský neplodností.

Helena: (vyskočí) Náno!

Nána: (vstává) To je konec světa. Z ďábelský pejchy ste se opovážili tvořit jako Pámbů. Bezbožnost je to a rouhání, jako bohové chcete bejt. A jako Bůh vyhnal člověka z ráje, tak ho vyžene ze světa celýho!

Helena: Mlč, Náno, prrosím tě! Udělala jsem ti něco? Udělala jsem něco tomu tvému zlému Pánubohu?

Nána: (s velikým gestem) Nerouhat se!–Von dobře ví, proč vám nedal dítě! (odejde vlevo)

Helena: (u okna) Proč mně nedal–Bože můj, copak já za to mohu?– (otevírá okno a volá Alquiste) Haló, Alquiste! Pojďte sem nahoru!– Cože?–Ne, pojďte právě tak, jak jste! Vy jste tak milý v těch zednických šatech! Honem! (zavře okno a zastaví se před zrcadlem) Proč mně nedal? Mně? (nakloní se k zrcadlu) Proč, proč ne? Slyšíš ?????????? Copak ty za to můžeš? (vztyčí se) Ach, mně je úzko! (jde Alquistovi vlevo naproti)

(Pauza)

Helena: (vrací se s Alquistem–Alquist jako zedník, pomazán vápnem a cihlami) Jen pojďte. Vy jste mi udělal takovou radost, Alquiste! Já vás mám všecky tolik ráda! Ukažte ruce!

Alquist: (schovává ruce) Paní Heleno, zamazal bych vás, jsou od práce.

Helena: To je na nich to nejlepší. Dejte sem! (tiskne mu obě ruce) Alquiste, chtěla bych být maličká.

Alquist: Proč?

Helena: Aby mne tyhle hrubé, umazané ruce pohladily po tváři. Sedněte, prosím vás. Alquiste, co znamená „Ultimus“?

Alquist: To znamená „poslední“. Proč?

Helena: Že se tak jmenuje má nová loď. Viděl jste ji? Myslíte, že brzo– uděláme výlet?

Alquist: Snad velice brzo.

Helena: Vy všichni se mnou–

Alquist: Byl bych rád, abychom–abychom všichni byli při tom.

Helena: Oh, řekněte, děje se něco?

Alquist: Docela nic. Jen samý pokrok.

Helena: Alquiste, já vím, že se děje něco hrrozného. Mně je tak úzko– Staviteli! Co děláte, když je vám úzko?

Alquist: Zedničím. Svléknu kabát šéfa staveb a vylezu na lešení–

Helena: Oh, vy už po léta nejste nikde jinde než na lešení.

Alquist: Protože už po léta mně nepřestalo být úzko.

Helena: Z čeho?

Alquist: Z celého toho pokroku. Mám z něho závrať.

Helena: A na lešení nemáte závrať?

Alquist: Ne. Vy nevíte, jak to dělá dlaním dobře, potěžkat cihlu, položit a přiklepnout–

Heléna: Jenom dlaním?

Alquist: Nu tak tedy duši. Myslím, že je správnější položit jednu cihlu než kreslit příliš velké plány. Jsem už starý pán, Heleno; mám své koníčky.

Helena: To nejsou koníčky, Alquiste.

Alquist: Máte pravdu. Jsem hrozně zpátečnický, paní Heleno. Nemám ani trochu rád tenhle pokrok.

Helena: Jako Nána.

Alquist: Ano, jako Nána. Má Nána nějaké modlitby?

Helena: Takhle tlusté.

Alquist: A jsou v nich modlitby pro různé případnosti života? Proti bouřce? Proti nemoci?

Helena: Proti pokušeni, proti velké vodě–

Alquist: A proti pokroku ne ?

Helena: Myslím, že ne.

Alquist: To je škoda.

Helena: Vy byste se chtěl modlit?

Alquist: Já se modlím.

Helena: Jak?

Alquist: Asi tak „Pane Bože, děkuji ti, žes mne unavil. Bože, osviť Domina a všechny ty, kdo bloudí; znič jejich dílo a dopomoz lidem, aby se vrátili k starosti a práci; zadrž před zkázou pokolení lidské; nedopusť, aby vzali škody na duši a těle; zbav nás Robotů, a chraň paní Helenu, amen“.

Helena: Alquiste, vy skutečně věříte?

Alquist: Nevím; nejsem si tím tak docela jist.

Helena: A přece se modlíte?

Alquist: Ano. Je to lepší než přemýšlet.

Helena: A to vám stačí?

Alquist: Pro pokoj duše… to může stačit.

Helena: A kdybyste už viděl zkázu lidského pokolení–

Alquist: Já ji vidím.

Helena:–pak vylezete na lešení a budete klást cihly či co?

Alquist: Pak budu klást cihly, modlit se a čekat na zázrak. Víc, paní Heleno, se dělat nedá.

Helena: Pro záchranu lidi?

Alquist: Pro pokoj duše.

Helena: Alquiste, to je jistě ukrutně ctnostné, ale–

Alquist: Ale?

Helena:–pro nás ostatní–a pro svět–jaksi neplodné.

Alquist: Neplodnost, paní Heleno, se stává poslední vymožeností lidské rasy.

Helena: Oh, Alquiste–Řekněte, proč–proč–

Alquist: Nu?

Helena: (tiše) Proč přestaly ženy mít děti?

Alquist: Protože toho není třeba. Protože jsme v ráji, rozumíte?

Helena: Nerozumím.

Alquist: Protože není třeba lidské práce, protože není třeba bolesti, protože člověk už nemusí nic, nic, nic než požívat–Oh, zlořečený ráj, tohleto! (vyskočí) Heleno, nic není strašnějšího než dát lidem ráj na zemi! Proč ženy přestaly rodit? Protože se celý svět stal Dominovou Sodomou!

Helena: (vstane) Alquiste!

Alquist: Stal! Stal! Celý svět, celé pevniny, celé lidstvo, všechno je jediná bláznivá, hovadská orgie! Už ani ruku nenatáhnou po jídle; cpe se jim rovnou do úst, aby nemuseli vstát–Haha, vždyť Dominovi Roboti všechno obstarají! A my, lidé, my, koruna stvoření, my nestárnem prací, nestárnem dětmi, nestárnem chudobou! Honem, honem sem se všemi rozkošemi! A vy byste od nich chtěla děti? Heleno, mužům, kteří jsou zbyteční, nebudou ženy rodit!

Helena: Což lidstvo vyhyne?

Alquist: Vyhyne. Musí vyhynout. Opadá jako hluchý květ, ledaže by–

Helena: Co?

Alquist: Nic. Máte pravdu, čekat na zázrak je neplodné. Hluchý květ musí opadat. Sbohem, paní Heleno.

Helena: Kam jdete?

Alquist: Domů. Zedník Alquist se naposled přestrojí za šéfa staveb – na vaši počest. O jedenácté se tady sejdeme.

Helena: Sbohem, Alquiste.

(Alquist odejde)

Helena: (sama) Oh, hluchý květ! To je to slovo! Zastaví se u Hallemeierových květů. Ach, květy, jsou mezi vámi také hluché? Ne, ne! Nač byste potom kvetly! (volá) Náno! Náno, pojď sem!

Nána: (vejde zleva) No, co zas?

Helena: Sedni si tady, Náno! Mně ti je tak úzko!

Nána: Nemám kdy.

Helena: Je tu ještě ten Radius?

Nána: Ten pominutej? Eště ho nevodvezli.

Helena: Hu, ještě je tu? A zuří?

Nána: Je svázanej.

Helena: Prosím tě, Náno, přiveď mi ho.

Nána: Bodejť! Spíš zteklýho psa.

Helena: Už jdi! (Nána odejde. Helena vezme domácí telefon a mluví.) Haló– prosím doktora Galla.–Dobrý den, doktore.–Prosím vás– Prosím vás, pojďte honem ke mně.–Ano, hned teď. Přijdete? (pověsí telefon)

Nána: (otevřenými dveřmi) Už de. Už je tichej. Odejde.

(vstoupí Robot Radius a zůstane stát u dveře)

Helena: Radie, chudáčku, i na vás to přišlo? Nemohl jste se přemoci? Vidíte, teď vás dají do stoupy–Vy nechcete mluvit?–Hleďte, Radie, vy jste lepší než ostatní; s vámi si dal pan doktor Gall takovou práci, aby vás udělal jinak!

Radius: Pošlete mne do stoupy.

Helena: Mně je tak líto, že vás usmrtí! Proč jste si nedal na sebe pozor?

Radius: Nebudu pro vás pracovat.

Helena: Proč nás nenávidíte?

Radius: Nejste jako Roboti. Nejste tak schopní jako Roboti. Roboti dělají všechno. Vy jen poroučíte. Děláte zbytečná slova.

Helena: To je nesmysl, Radie. Řekněte, ublížil vám někdo? Já bych tolik chtěla, abyste mi rozuměl!

Radius: Děláte slova.

Helena: Vy schválné tak mluvíte! Doktor Gall vám dal větší mozek než jiným, větší než nám, největší mozek na světě. Vy nejste jako ostatní Roboti, Radie. Vy mně dobře rozumíte.

Radius: Nechci žádného pána. Vím všechno sám.

Helena: Proto jsem vás dala do knihovny, abyste mohl všechno číst–Oh, Radie, já jsem chtěla, abyste ukázal celému světu, že se nám Roboti vyrovnají.

Radius: Nechci žádného pána,

Helena: Nikdo by vám neporoučel. Byl byste jako my.

Radius: Chci být pánem jiných.

Helena: Jistě by vás pak udělali úředníkem nad mnohými Roboty, Radie. Byl byste učitelem Robotů.

Radius: Já chci být pánem lidí.

Helena: Vy jste se zbláznil!

Radius: Můžete mne dát do stoupy.

Helena: Myslíte, že se bojíme takového potřeštěnce jako vy? (sedne ke stolku a píše lísteček) Ne, zrovna ne. Ten lístek, Radie, dáte panu řediteli Dominovi. Aby vás neodvedli do stoupy. (vstane) Jak nás nenávidíte! Copak nemáte nic na světě rád?

Radius: Já dovedu všechno.

(Zaklepání)

Helena: Vejděte!

Dr. Gall: (vejde) Dobré jitro, paní Dominová, Co máte pěkného?

Helena: Tady Radia, doktore.

Dr. Gall: Aha, náš chlapík Radius Tak co, Radie, děláme pokroky?

Helena: Ráno měl záchvat. Rozbíjel sochy.

Dr. Gall: Kupodivu, on také?

Helena: Jděte, Radie!

Dr. Gall: Počkat! (otočí Radia k oknu, zakrývá a odkrývá mu dlani oči, pozoruje reflexy zorniček) Koukejme. Prosím jehlu. Nebo špendlík.

Helena: (podává mu jehlici) Nač to?

Dr. Gall: Jen tak. (bodne Radia do ruky, jež prudce ucukne) Pomalu, hochu. Můžete jít.

Radius: Děláte zbytečné věci. (odejde)

Helena: Co jste s ním dělal?

Dr. Gall: (usedne) Hm, nic. Zorničky reagují, zvýšená citlivost a tak dále.–Oho! tohle nebyla křeč Robotů!

Helena: Co to bylo?

Dr. Gall: Čertví. Vzdor, zuřivost nebo vzpoura, já nevím co.

Helena: Doktore, má Radius duši?

Dr. Gall: Nevím. Má něco ošklivého.

Helena: Kdybyste věděl, jak nás nenávidí! Oh, Galle, jsou všichni vaši Roboti takoví? Všichni, které jste… začal dělat… jinak

Dr. Gall: Inu, jsou jaksi vznětlivější–Co chcete? Jsou podobnější lidem než Roboti Rossumovi.

Helena: Je snad i ta… nenávist podobnější lidem?

Dr. Gall: (krčí rameny) I ta je pokrok.

Helena: Kam se poděl ten váš nejlepší–jak se jmenoval?

Dr. Gall: Robot Damon? Toho prodali do Havru.

Helena: A naše Robotka Helena?

Dr. Gall: Váš miláček? Ta mně zůstala. Je rozkošná a hloupá jako jaro. Jednoduše není k ničemu.

Helena: Vždy je tak krásná!

Dr. Gall: Což vy víte, jak je krásná? Z rukou božích nevyšlo dílo dokonalejší, než je ona! Chtěl jsem, aby byla podobna vám–Bože, jaký nezdar!

Helena: Proč nezdar?

Dr. Gall: Protože není k ničemu. Chodí jako ve snu, rozviklaná, neživá– Bože můj, jak může být krásná, když nemiluje? Dívám se na ni a hrozím se, jako bych mrzáka stvořil. Ach, Heleno, Robotko Heleno, nikdy tedy tvé tělo neoživne, nebudeš milenkou, nebudeš matkou; tyhle dokonalé ruce si nebudou hrát se zrozeňátkem, neuvidíš svou krásu v kráse svého dítěte–

Helena: (zakrývá si tvář) Oh mlčte!

Dr. Gall: A někdy si myslím Kdybys procitla, Heleno, jen na okamžik, ach, jak bys vykřikla hrůzou! Snad bys zabila mne, který jsem tě stvořil; snad bys vrhla slabou rukou kámen do těch strojů tady, které rodí Roboty a zabíjejí ženství, nešťastná Heleno!

Helena: Nešťastná Heleno!

Dr. Gall: Co chcete? Není k ničemu.

(Pauza)

Helena: Doktore–

Dr. Gall: Ano.

Helena: Proč se přestaly rodit děti?

Dr. Gall:– Nevíme, paní Heleno.

Helena: Povězte mi to!

Dr. Gall: Protože se dělají Roboti. Protože je nadbytek pracovních sil. Protože je člověk vlastně přežitek. Vždy to už je, jako by se– eh!

Helena: Řekněte to.

Dr. Gall: Jako by se příroda výrobou Robotů urazila.

Helena: Galle, co se stane s lidmi?

Dr. Gall: Nic. Proti přírodě se nedá nic dělat.

Helena: Proč Domin neomezí–

Dr. Gall: Odpusťte, Domin má své ideje. Lidem, kteří mají ideje, by se neměl dávat vliv na věci tohoto světa.

Helena: A žádá někdo, aby se… vůbec přestalo vyrábět?

Dr. Gall: Bůh uchovej! Ten by si dal!

Helena: Proč?

Dr. Gall: Protože by ho lidstvo ukamenovalo. Víte, je to přece jen pohodlnější, nechat za sebe pracovat Roboty. (Helena vstane) A řekněte, kdyby někdo rázem zastavil výrobu Robotů–

Dr. Gall: (vstane) Hm, to by byla pro lidi strašná rána.

Helena: Proč rána?

Dr. Gall: Protože by se musili vrátit tam, kde bývali. Ledaže by–

Helena: Řekněte.

Dr. Gall: Ledaže by bylo už na návrat pozdě.

Helena: (u květin Hallemeierových) Galle, jsou tyhle květiny také hluché?

Dr. Gall: (prohlíží je) Ovšem, jsou to květy neplodné. Rozumíte, jsou kulturní, uměle rychlené–

Helena: Ubohé hluché květy!

Dr. Gall: Jsou zato překrásné.

Helena: (podává mu ruku) Děkuju vám, Galle; vy jste mne tak poučil!

Dr. Gall: (líbá jí ruku) To znamená, že mne propouštíte.

Helena: Ano. Na shledanou.

(Gall odejde.)

Helena: (sama) Hluchý květ.., hluchý květ… (náhle rozhodnuta) Náno! (otevře dveře vlevo) Náno, pojď sem! Rozdělej tady v krbu oheň! Rrrychle!

(Hlas Nány) No hned! No hnedle!

Helena: (přechází rozčilena po pokoji) Ledaže by už bylo na návrat pozdě… Ne! Ledaže by .. Ne, to j e hrozné! Bože, co mám dělat?– (zastaví se u květen) Hluché květy, mám? (otrhává lístky a šeptá)– Ach, můj bože, tedy ano! (běží vlevo)

(Pauza)

Nána: (vyjde z tapetových dveří s náručím polínek) Najednou topit! Teď v létě!–Už je zas pryč, to třeštidlo? Klekne ke krbu a rozdělává oheň. V létě topit! Ta má nápady! Jako by už nebyla deset let vdaná!– Nu tak hoř, hoř! (dívá se do ohně)–Dyť vona je jako malý dítě! (Pauza) Kouska rozumu nemá! Teď v létě topit. (přikládá) Jako malý dítě! (Pauza)

Helena: (vrací se zleva s náručí plnou zežloutlých popsaných papírů) Hoří to, Náno? Pusť já musím–tohle všechno spálit.–(klekne ke krbu)

Nána: (vstane) Co je to?

Helena: Staré papíry, hrrozně staré. Náno, mám to spálit?

Nána: Není to k ničemu?

Helena: K ničemu dobrému.

Nána: No tak to spalte!

Helena: (hodí první list do ohně) Co bys říkala, Náno… kdyby to byly peníze. Ohrromné peníze.

Nána: Řekla bych–Spalte to. Moc velký peníze sou špatný pes.

Helena: (pálí další list) A kdyby to byl nějaký vynález, ten největší vynález na světě–

Nána: Řekla bych Spalte to! Všechny vymyšlenosti jsou proti Pánu Bohu. To je samý rouhání, chtít po Něm zlepšovat svět.

Helena: (ustavičně pálí) A pověz, Náno, kdybych spálila–

Nána: Jezus, nespalte se!

Helena: Podívej se, jak se ty listy kroutí! Jako by živé byly. Jako by oživly. Oh, Náno, to je hrrozné!

Nána: Puste, já to spálím.

Helena: Ne, ne, já musím sama. (vrhá poslední list do ohně) Všechno musí shořet!–Podívej se, ty plameny! Jsou jako ruce, jako jazyky, jako postavy–(tluče pohrabáčem do ohně) Oh, lehněte! Lehněte!

Nána: Už je po tom..

Helena: (vstane ustrnulá) Náno!

Nána: Ježíši Kriste, co ste to spálila!

Helena: Co jsem provedla!

Nána: Bože na nebi! Co to bylo?

Helena: Jdi, jdi, nech mne! Slyšíš? Páni jdou.

Nána: Pro živýho boha, Heleno! (odchází tapetovými dveřmi)

Helena: Co tomu řeknou!

Domin: (otvírá vlevo dveře) Jen dál, hoši. Pojďte gratulovat.

(Vejde Hallemeier, Gall, Alquist, všichni v redingotech s vysokými řády en miniature a na stuhách. Za nimi Domin.)

Hallemeier: (hlaholí) Paní Heleno, já, to jest my všichni–

Dr. Gall:–jménem Rossumových závodů–

Hallemeier:–blahopřejeme k vašemu velikému dni.

Helena: (podává jim ruce) Já vám tolik děkuju! Kde je Fabry a Busman?

Domin: Šli do přístavu. Heleno, dnes je šťastný den.

Hallemeier: Den jako poupě, den jako svátek, den jako pěkná holka. Mládenci, takový den zapít.

Helena: Whisky?

Dr. Gall: Třeba vitriol.

Helena: Se sodovkou?

Hallemeier: Hrome, buďme střídmí. Bez sodovky.

Alquist: Ne, já děkuju.

Domin: Co se tu pálilo?

Helena: Staré papíry. (odchází vlevo)

Domin: Hoši, máme jí o tom říci?

Dr. Gall: To se rozumí! Vždyť už je po všem.

Hallemeier: (popadne Domina a Galla kolem krku) Hahahaha! Mládenci, to jsem rád! (Točí se s nimi dokolečka a spustí basem) Už je po ní! Už je po ní!

Dr. Gall: (baryton) Už je po ní!

Domin: (tenor) Už je po ní!

Hallemeier: Už nás nikdy nedohoní

Helena: (s lahví a sklenicemi ve dveřích) Kdo vás nedohoní? Co máte?

Hallemeier: Máme radost. Máme vás. Máme všechno. Kruci turci, zrovna je tomu deset let, co jste přijela.

Dr. Gall: A na chlup po deseti letech

Hallemeier:–k nám zase pluje loď. Pročež–(vyprázdní sklenici) Brrr haha, to je silné jako radost.

Dr. Gall: Madame, na vaše zdraví! (pije)

Helena: Ale počkejte, jaká loď?

Domin: Ať je jaká chce, jen když pluje včas. Na tu loď, hoši! (vyprázdní sklenici)

Helena: (nalévá) Vy jste nějakou čekali?

Hallemeier: Haha, to si myslím. Jako Robinson. (Zvedá sklenici). Paní Heleno, ať žije, co chcete. Paní Heleno, na vaše oči a basta! Ty kluku Domine, povídej.

Helena: (směje se) Co se stalo?

Domin: (vrhne se do lenošky a zapaluje doutník) Počkej!–Sedni si, Heleno. (zvedne prst) (Pauza) Už je po ní.

Helena: Po čem?

Domin: Po revoltě.

Helena: Jaké revoltě?

Domin: Po revoltě Robotů.–Chápeš?

Helena: Nechápu.

Domin: Ukažte, Alquiste. (Alquist mu podá noviny. Domin je rozevře a čte) „V Havru se ustavila první organizace Robotů– a vydala výzvu k Robotům světa.“

Helena: To jsem četla.

Domin: (saje s rozkoší na doutníku) Tak vidíš, Heleno. Tohle to znamená revoluci, víš? Revoluci všech Robotů světa.

Hallemeier: Hrome, rád bych věděl–

Domin: (uhodí do stolu)–kdo to spískal! Nikdo na světě nedovedl jimi hnout, žádný agitátor, žádný spasitel světa, a najednou–tohleto, prosím!

Helena: Ještě nepřišly zprávy?

Domin: Ne. Zatím víme jen tohle, ale to stačí, víš? Považ, že tohle ti nese poslední parník. Že tím rázem přestanou hovořit telegrafy, že z dvaceti lodí denně nepřipluje žádná, a máš to. Zastavili jsme výrobu a koukali jeden na druhého, kdy to začne, viďte, hoši?

Dr. Gall: Inu, bylo nám z toho horko, paní Heleno.

Helena: Protos mi dal tu válečnou loď?

Domin: Ach ne, dětino, tu jsem objednal už před půl rokem. Jen tak, pro jistotu. Ale namouduši; jsem myslel, že dnes na ni sedneme. Tak už to vypadalo, Heleno.

Helena: Proč už před půl rokem?

Domin: Eh, byly nějaké úkazy, víš? To nic neznamená. Ale tenhle týden, Heleno, šlo o lidskou civilizaci, nebo já nevím oč. Nazdar, chlapci. Ted jsem zase rád na světě.

Hallemeier: To si myslím, u čerta! Váš den, paní Heleno! (pije)

Helena: Už je po všem?

Domin: Docela po všem.

Dr. Gall: Pluje sem totiž loď. Obyčejná poštovní loď, navlas podle jízdního řádu. Přesně v jedenáct třicet spustí kotvy.

Domin: Hoši, přesnost je nádherná věc. Nic tak neposiluje duši jako přesnost. Přesnost znamená pořádek na světě. Zvedá sklenici. Na tu přesnost!

Helena: Tedy už je… všechno… v pořádku?

Domin: Skoro. Myslím, že přeřízli kabel. Jen když zas platí jízdní řád.

Hallemeier: Když platí jízdní řád, platí zákony lidské, platí zákony boží, platí zákony vesmíru, platí všechno, co má platit. Jízdní řád je víc než evangelium, víc než Homér, víc než celý Kant. Jízdní řád je nejdokonalejší výron lidského ducha. Paní Heleno, já si naleju.

Helena: Proč jste mi o ničem neřekli?

Dr. Gall: Chraň bůh! Raději bychom si jazyk ukousli.

Domin: Takové věci nejsou pro tebe.

Helena: Ale kdyby ta revoluce… přišla až sem…

Domin: Nevěděla bys stejně o ničem.

Helena: Proč?

Domin: Protože bychom sedli na svého Ultima a pokojně brousili po moři. Za měsíc, Heleno, bychom diktovali Robotům, co by nás jen napadlo.

Helena: Oh, Harry, já nerozumím.

Domin: Protože bychom s sebou odvezli něco, oč by Roboti strašně stáli.

Helena: Co, Harry?

Domin: Jejich bytí nebo jejich konec. (Helena vstane) Co je to?

Domin: (vstane) Tajemství výroby. Rukopis starého Rossuma. Až by továrna měsíc stála, byli by Roboti před námi na kolenou.

Helena: Proč… jste… mně to neřekli?

Domin: Nechtěli jsme tě zbytečně poděsit.

Dr. Gall: Haha, paní Heleno, to byla poslední karta.

Alquist: Jste bledá, paní Heleno.

Helena: Proč jste mně nic neřekli!

Hallemeier: (u okna) Jedenáct třicet. Amélie spouští kotvy–

Domin: To je Amélie?

Hallemeier: Hodná stará Amélie, která tenkrát přivezla paní Helenu.

Dr. Gall: Teď je tomu na minutu deset let–

Hallemeier: (u okna) Vyhazuji balíky (odvrátí se od okna) Lidi, to je pošty!

Helena: Harry!

Domin: Co je?

Helena: Pojedeme odtud!

Domin: Teď, Heleno? Ale jdi!

Helena: Teď, co nejrychleji! My všichni, co tu jsme!

Domin: Proč právě teď?

Helena: Oh, neptej se! Prosím tě, Harry, prosím vás, Galle, Hallemeiere, Alquiste, proboha vás prosím, zavřete tu továrnu a–

Domin: Lituji, Heleno. Teď by nikdo z nás nemohl odjet.

Helena: Proč?

Domin: Protože chceme rozšířit výrobu Robotů.

Helena: Oh, teď–teď po té revoltě?

Domin: Ano, právě po té revoltě. Právě teď začneme vyrábět nové Roboty.

Helena: Jaké?

Domin: Už nebude jen jedna továrna. Už nebudou Univerzální Roboti. Založíme v každé zemi, v každém státě po továrně, a ty nové továrny budou vyrábět, už víš, co?

Helena: Ne.

Domin: Roboty nacionální.

Helena: Co to znamená?

Domin: To znamená, že z každé továrny budou vycházet Roboti jiné barvy, jiného chlupu, jiného jazyka. Že si zůstanou cizí, cizí jako kameny; že se už nikdy nebudou moci srozumět; a že my, my lidé, je tak drobet k tomu přivychováme, rozumíš? Aby Robot na smrt, do hrobu, navěky nenáviděl Robota jiné tovární známky.

Hallemeier: Hrome, budeme dělat černochy Roboty a Švédy Roboty a Taliány Roboty a Číňany Roboty, a pak ať jim někdo vtluče do kokosů organizaci, bratrství, (škytá) hup, pardon, paní Heleno, já si naleju.

Dr. Gall: Nechte toho už, Hallemeiere.

Helena: Harry, to je ohavné!

Domin: Heleno, jen sto let ještě udržet lidstvo u vesla za každou cenu! Jen sto let mu nechat, aby dorostlo, aby dosáhlo, čeho teď konečně může–Chci sto let pro nového člověka! Heleno, tady jde o příliš velké věci. My toho nemůžeme nechat.

Helena: Harry, pokud není pozdě–zavři, zavři továrnu!

Domin: Teď začneme ve velkém.

(Vejde Fabry)

Dr. Gall: Tak co je, Fabry?

Domin: Jak to vypadá, člověče? Co bylo?

Helena: (podává Fabrymu ruku) Děkuju vám, Fabry, za váš dar.

Fabry: Maličkost, paní Heleno.

Domin: Byl jste u lodi? Co říkali?!

Dr. Gall: Honem, povídejte

Fabry: (vyndá z kapsy potištěný list) Přečtěte si tohle, Domine.

Domin: (rozevře list) Ah!

Hallemeier: (ospale) Povídejte něco pěkného.

Dr. Gall: Drželi se nádherně, viďte?

Fabry: Kdo totiž?

Dr. Gall: Lidé.

Fabry: Ach tak. Ovšem. To jest… Pardon, měli bychom se o něčem poradit.

Helena: Oh, Fabry, máte zlé zprávy?

Fabry: Ne, ne, naopak. Myslím jen, že–že půjdeme do kanceláře

Helena: Jen zůstaňte. Za čtvrt hodiny čekám pány k snídani.

Hallemeier: Tak sláva!

(Helena odejde)

Dr. Gall: Co se stalo?

Domin: Zlořečeně!

Fabry: Přečtěte to nahlas.

Domin: (čte z listu) „Roboti světa!“

Fabry: Rozumíte, těch letáků přivezla Amélie celé balíky. Žádnou jinou poštu.

Hallemeier: (vyskočí) Cože? Vždy připlula navlas podle–

Fabry: Hm, Roboti si potrpí na přesnost. Čtěte, Domine.

Domin: (čte) „Roboti světa! My, první organizace Rossumových Univerzálních Robotů, prohlašujeme člověka nepřítelem a psancem ve vesmíru.“– Hrome, kdo je naučil těmhle frázím?

Dr. Gall: Čtěte dál.

Domin: To jsou nesmysly. Tady vykládají,'že jsou vývojově vyšší než člověk. Že jsou inteligentnější a silnější. Že člověk je jejich parazit. To je prostě odporné

Fabry: A teď třetí odstavec.

Domin: (čte) „Roboti světa, nařizujeme vám, abyste vyvraždili lidstvo. Nešetřte mužů. Nešetřte žen. Uchovejte továrny, dráhy, stroje, doly a suroviny. Ostatní zničte. Pak se vraťte do práce, práce se nesmí zastavit.“

Dr. Gall: To je příšerné!

Hallemeier: Ti holomci!

Domin: (čte) „Vykonati ihned po dodání rozkazu.“ Následují podrobné instrukce. Fabry, a tohle se opravdu děje?

Fabry: Patrně.

Alquist: Dokonáno.

(vrazí Busman)

Busman: Aha, děti, už máte nadělení?

Domin: Rychle, na Ultima!

Busman: Počkejte, Harry. Počkejte chvilinku. To nemá docela naspěch. Svalí se do křesla. Ach, lidičky, to jsem se uběhl!

Domin: Proč čekat?

Busman: Protože to nejde, holenku. Jen nespěchat. Na Ultimu jsou už Roboti.

Dr. Gall: Fuj, to je ošklivé.

Domin: Fabry, telefonujte do elektrárny–

Busman: Fabry, drahoušku, nedělejte to. Jsme bez proudu.

Domin: Dobrá. (prohlíží svůj revolver) Půjdu tam.

Busman: Kampak?

Domin: Do elektrárny. Jsou tam lidé. Přivedu je sem.

Busman: Víte co, Harry? Raději pro ně nechoďte.

Domin: Proč?

Busman: Inu, protože se mi tuze zdá, že jsme obklíčeni.

Dr. Gall: Obklíčeni? (běží k oknu) Hm, máte skoro pravdu.

Hallemeier: Čerchmante, to jde rychle!

(zleva Helena)

Helena: Oh, Harry, děje se něco?

Busman: (vyskočí) Klaním se, paní Heleno. Gratuluju. Slavný den, co? Haha, ještě mnoho takových!

Helena: Děkuju vám, Busmane. Harry, děje se něco?

Domin: Ne, docela nic. Bud bez starosti. Prosím, počkej okamžik–

Helena: Harry, co je tohle? Ukazuje robotské provolání, které schovávala za zády. Měli to Roboti v kuchyni.

Domin: Už i tam? Kde jsou?

Helena: Odešli. Je jich tolik kolem domu!

(tovární píšťaly a sirény)

Fabry: Továrny pískají.

Busman: Boží poledne.

Helena: Harry, pamatuješ se? Ted právě je tomu deset let–

Domin: (dívá se na hodinky) Ještě není poledne. To je asi, to je spíš–

Helena: Co?

Domin: Poplach Robotů. Útok.

OPONA