Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/XXXIX

Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček
XXXVIII	XXXIX	XL

Údaje o textu
Titulek:	XXXIX.
Podtitulek:	Pověst o Přimdě.
Autor:	neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček
Zdroj:	Archive.org Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Matice česká 1877. s. 66 - 69.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Přimda (hrad)

Proč ten hrad był u púšči postaven,
proč-li jesť był pust ostaven,
tak že k němu i cěsta nebyla,
proč sě jesť to stalo, kronika němečská mě jesť tomu naučiła.
Tu sem četł, že z Aldemburka hrabie mładý bieše,
ten v ciesařově dvořě za obyčěj stojieše.
I počě ciesařovnu miłovati,
a ona, by jeho miłovała, je sě jemu zjevovati.
Snúbiti jie u ciesařě nesmějieše,
nebo jiej roven nebieše.
A tak miłostiú nzieše,
a ciesařovna také pro-ň túhú schnieše.
K tomu ji připudi silná miłosť,
že ji nadjide taká viłosť,
jež často při takých bývá;
nebo řiedko kto miłosti tajné dobrým zbývá.
Ciesařovi své hrabstvie proda.
Když mu ciesař penieze da,
je sě po pustých lesiech túłati,
sličného hradiščě hledati.
Nalez horu, je sě hradu stavěti,
postaviv hrad, je sě ztravy voziti,
júž by mohł za sto let živ býti.
Dospěv jím, káza všě dělníky zbíti.
Pak všiucku čeleď v jeden dóm vłúdi,
zapřěv je, zežže ohněm všě liudi.
To učini pro tu radu,
aby nikte nevzvěděł toho hradu.
V tom jesť velmi złú radu jměł,
že nikomému věřiti nesměł.
Potom ciesařovnu unese
a na svój hrad ju tajně vnese,
na němž jesť sám s niú za pěť let tajně seděł,
až jeho i žádný čłověk nevzvěděł.
Sta sě, že ciesař v Řězně dvorem bieše,
vyjev na łov, sám po lesu błúdieše.
Nevěda, co sobě zdieti,
žádáše, by mohł někde ves viděti.
Po potoku nahoru počě jíti,
až sě mu uda pod ten hrad podjíti,
na němž jeho dci s jeho zětem bieše.
Uzřěv hrad, pojide k mostu spěše,
i počě velmi prositi,
by jeho ráčili vpustiti;
neb juž tři dni nejedł bieše,
a dešť studený na-ň jdieše.
Hosti na hrad upustista,
jakž mohúc najlép, jej uctista;
neb jima juž v děk čłověk přišeł bieše,
a protož jej hrabie i ctieše.
Neb juž pěť let čłověka neviděła biesta,
noviny ráda zvěděti chtiesta.
I jesta sě o ciesařovi tázati.
On, jako o jiném, o sobě křivě počě otpoviedati;
neb ciesař, je dobře znaje,
młuvieše, jako o ciesařovi nic netbaje,
řka: „Či toho nevieta,
že jesť sšeł s tohoto světa?“
Ciesařovna otpovědě:
„Avech! kako to ráda vědě;
neb toho jemu přěju ráda,
by sě mému miłému nestała pro-ň váda.
Téhož bych přáła všěmu rodu svému,
bych tiem učiniła mír svému miłému.“
Otšed ciesař s hradu, na vojnu zapovědě,
kniežatóm svého bezděčného zěti povědě.
S úsilím k hradu cestu proklestichu,
a přěd hradem sě połožichu.
Ciesař zěti káza povědieti,
řka: „Słušie tobě to věděti,
že-ť sem jedl chléb tvój;
ale že's ty bezděčný zěť mój,
na život ti otpovědaju
i o dceři-ť ničs netbaju.“
Když sě hrabí brániti bieše,
čím by sě bránił, nejmieše;
neb všěcky tětivy zetleły biechu,
a z čeho by jiné učinili, nejmiechu.
Juž hrad na ztraceniu bieše,
by sě była ciesařovna nedomysliła spěše
na zábradlech státi
a takto vołati:
„Vězte, že-ť po mém miłém nechciu živa býti;
nezabje-li mne jiný, chciu sě sama zabiti.“
Kniežata sě za ni k ciesařovi přimłuvichu
a jima miłosti dobychu.
Hrabie s ciesařovnú přěd ciesařě jide:
vzpodjem most, hradu se všiem sbožím otjide.
Přěd sieniú své všě klejnoty běsta schovała,
jedno že sě sama na ciesařovu miłosť dała.
A tak ten hrad był i opustěł,
až na-ň kněz Ołdřich był i vzněł.