Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/XXIV

Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček
XXIII	XXIV	XXV

Údaje o textu
Titulek:	XXIV.
Podtitulek:	Svatoplukovy boje a konce.
Autor:	neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček
Zdroj:	Archive.org Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Matice česká 1877. s. 41 - 43.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Svatopluk I.

Tuto drbiu do moravské kroniky máło zajíti,
abych mohł k svej cti i řěči sličně přijíti.
Kako jesť korona z Moravy vyšła,
povědě-ť, kako jesť ta země k Čechám přišła.
Král moravský ciesařovu sestru za sobú jmějieše,
tej velmi násilen bieše;
a proto na-ň ciesař jide
a král moravský s ciesařem u boj vnide.
Po hřiechu tu král boj ztrati,
žałostivě sě do Velehrada vráti.
Ciesař za ním do země pojide,
král hanbú u púščiu vnide,
řka: „Raději chciu konvršem býti,
než králem, a s nepřáteły sě nebiti.“
Proto v lesě přěbýváše
a za obyčěj s pústenníčky motykú kopáše.
Po sedmi let král s dłúhú bradú
jede přěd ciesařovu radu,
i je sě na ciesařě žałovati,
řka: „Kniežata, račte posłúchati!
Mú mi zemiu otjał bez práva,
a má žena jesť v jeho dvořě ješče zdráva.“
Ciesař tiej řěči je sě smieti,
což mnich młuvieše, je sě přieti.
Mnich tako počě młuviti:
„Toho chciu svým mečem dolíčiti.“
Kniežata mnicha neznajiechu,
a však jemu pověděchu:
„Když si směl tu řěč na ciesařě młuviti,
musíš toho sám svým mečem dolíčiti.“
Mnich tej řěči počě prositi roka,
ciesař na-ň vyvržě svého soka.
Pojide ciesařóv sok v okoł, a zpievaje
a na mnicha nic netbaje.
Mnich, dosáh mečě sědacieho,
přětě soku ščít, i jej samého.
Ciesař, pozvav mnicha do svého dvoru,
jide jemu u pokoru.
Král Svatopłuk da sě ciesařiu poznati:
ciesař je sě ve všěm znáti,
vráti jemu ženu i královstvie
i da Moravě všě svobodenstvie.
A což by mohł uherské země dobyti,
da jemu moc k svej zemi osobiti.
V krátcě králiu Svatopłukovi žena snide,
a král vojensky na Uhry jide.
Uhři krále pobichu
a mnoho mu liudí zbichu.
Král, pozvav knězě českého,
přěd ciesařem postúpi jemu královstvie svého.
Opěť jeho Uhři pobichu
a Moravan mnoho zbichu.
Tiem sě počě král velmi styděti,
a hanbú nesmě k svým jeti.
I jede tajně na púščiu,
i by do své smrti v tom húščiu.
I dnes na tom miestě črní mnišie pějú,
a tomu kłášteru v Uhřiech Zabor dějú.