Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/XLII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XLII.
Podtitulek: Břetislav a Jitka.
Autor: neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček
Zdroj: Archive.org
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Praha, Matice česká 1877. s. 71 - 73.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Břetislav I.
page=1
page=1

Břetislav I. unáší Jitku. Z latinského překladu Dalimilovy kroniky.

Potom kněz Ołdřich s světa snide,
syn jeho Bračisłav na kniežecí stolec vznide.
Toho časa Otta Biełý ciesařem bieše,
ten dcerku krásnú velmi jmieše.
Tej krásě divit sě k dvoru kniežata jezdiechu,
a juž po všem světě o jejie krásě młuviechu.
Té v kłášteřě svěcsky chováchu
a tomu kłášteru Sviň-Brod řiekáchu.
Když Bratisłav ju tu vzvědě,
mezi panici tak povědě:
„Nebo té dievky dobudu,
neb svého života zbudu.“
Do kłáštera jede jezdecky,
ale kłášter vybi vojensky.
Jutka ciesařovně diechu.
A když Čechy v kłášter jdiechu,
Jutka v šarłatnej kapici
skry sě za ołtářem v kaplici.
Kněz Jutku z kłáštera vyvede,
a potom s niú na kóň vsěde.
Bradáči řětězem vrata připěchu
a zatiem k oděniu dospěchu.
A když sě konvrši s svými liudmi snidú,
proti kněziu mocně pojidú.
Kněz bradáčě silně sěčieše,
Jutka v úžěsti knězě jako řěpí sě držieše.
Některý konvrš bez ruky stojieše,
druhý bez nohy ležieše,
třetí přěs veš chřbet saděl jmieše,
čtvrtý juž bez dušě bieše.
Řětěz velmi tłustý mečem přětě kněz Bračisłav,
i vyněde s Jutkú z dvoru, a jsa zdráv.
Ciesař, když to vzvědě,
na vojnu zapovědě.
Je sě na tom přisahati,
že jeho stolec drbí u Bolesłavi státi.
Bračisłav, když to vzvědě,
zemanóm tako povědě:
„Třěba-ľ mu sě v Čechách vztéci,
a jáz budu v Němcích žieci.“
Knieni, když tu radu vzvědě,
múdřě velmi kněziu povědě,
řkúc: „Nebyła by to dobrá rada;
stala by sě pro to věčšie sváda.
Jáz pojedu proti otciu svému,
snad to přivedu k skončěniu dobrému.“
I jede knieni proti otciu svému
i počě dobývati miłosti svému miłému.
Ciesař nechtieše po jejie vóli učiniti,
řka: „Nechciu své přísahy zrušiti.
Přisáhł sem, že drbí mój stolec u Bolesłavi býti;
dal-li bych mu miłosť, drbił bych to zrušiti.“
Dci vecě: „Snadno jesť toho popraviti.
Daj mně stolec, jáz jej chciu tu postaviti.“
Podle té rady káza svój stolec v Bolesłavi postaviti,
českému kněziu káza k sobě přijíti.
Ktož jesť v Bolesłavi bývał,
ten jesť, ač chtěł, ten stolec vídał.
Tehdy da za věno ciesař zěti svému,
Bračisłavovi udatnému,
a řka: „Když ciesař k dvoru pozove tebe,
pusť oheň za míliu około sebe.“
To viec kniežata česká za právo vzěchu,
a proto orliciu v plameném ščítě nosiechu.