Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/LXXVI

Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček
LXXV	LXXVI	LXXVII

Údaje o textu
Titulek:	LXXVI.
Podtitulek:	Kníže Přemysl v Řezně.
Autor:	neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček
Zdroj:	Archive.org Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Matice česká 1877. s. 129 - 131.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Přemysl Otakar I.

Toho léta kněz Vładisłav snide,
syn jeho Přěmysł na otcóv stolec vznide.
Ten počě nemúdřě młuviti,
řka: „Vy, Čechy, i s Bohem nemóž'te mne z země vypuditi.“
Pro to słovo chtiechu jej Čechy zabiti:
kněz, kryv sě dłúho, musi z země jíti.
Když kněz v ciesařově dvořě stojieše,
donidž stravu jmieše, dotud ctěn bieše,
ale když nic nejmějieše,
za jiného chłapa stojieše.
K tomu jej jeho chudoba připudi,
že svój život robotú vztrudi.
V Řězně kołem vz hóru kamenie tiehnieše
a v tom ze dvú peněziú cěłý den stojieše.
S knězem Smił Světlík bieše,
ten s knězem v kole chodieše.
Jeden mu mzdy nerodi dáti;
nedobyv právem, je sě Bohu žałovati.
Kněz sě na svój stav rozpomanu
a to mu na mysli tanu,
že pro jeho řěč nemúdrú Bóh na-ň to přěpustił.
Je sě s płáčem prositi, by mu to Bóh otpustił.
A když v tom stavu v Řězně biesta,
jeden den svatý jiesti nic nejmiesta.
Vłádař, jenž sobě jmě Bořek jmějieše,
ten kněziu ovšem věren bieše;
ten knězě v Řězně naleze
a złata j'mu sto hřiven přinese.
A když kněz to uzřě złato,
věz, kako-ť on tbáše na to!
Kakž chud ovšem bieše
a jiesti nic nejmějieše,
usmiev sě, počě Smiła tázati,
umie-li złato płavati?
Smił, mysle, kako za złato chleba kúpiti,
směje sě vecě: „Było by toho pokusiti.“
Kněz vecě: „Hlediž na to!“
i vrže v Dunaj złato.
Smił s své hłavy vłasy dera,
vecě: „To letí! Hera črte, hera!“
I je sě Smił na knězě hněvati,
kněziu velmi porokovati,
řka: „Chudé kniežě, co chceš dnes jiesti?
By svátek nebył, pro kus chleba musił by cěłý den hlinu miesti.“
Kněz vecě: „Toho nechciu učiniti,
raději budu v kole choditi.“
Tak svej chudobě sě nasmiesta,
neb každý den z chleba słúžiesta.
To-ť bieše na-ň Bóh přěpustił,
že nemúdrú řěč z svých úst vypustił.
Když sě poká svého hřiecha,
přijide mu božie útěcha.
Páni češčí po-ň posłachu,
zemiu jemu opět vzdachu.
Kněz je sě svých miłovati
a o Němcích nic netbati.