Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/Úvod

Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček
	Úvod	Předmluva

Údaje o textu
Titulek:	Úvod
Autor:	Josef Jireček
Zdroj:	Rýmovaná Kronika česká tak řečeného Dalimila. Upravil Josef Jireček. Praha : Matice česká, 1877. Dostupné online. S. V–XVI. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Rýmovaná kronika Česká, nyní vůbec pode jménem kroniky Dalimilovy známá, první úpravou dokonána byla l. 1314. Potom skladatel ještě několik dějův pozdějších vypsal a k prvotní úpravě připojil l. 1326.

Od prvopočátku spis ten hojně byl přepisován, přitom pak, po obyčeji písařův tehdejších, co do slov ledakde měněn, ba někdy i co do věci přibráním nových dějův rozprostraňován. Ale proměny takové za XIV. věku v celku vždy se dály jen skrovnou měrou; teprv po l. 1400 provedla se nová redakcí celé kroniky, při čemž nejen větší episody vloženy, ale i sama osnova značně předělána. Původce proměn těchto nepochybně byl jeden, ačkoli ne všecky episody pocházejí z jednoho péra. Příklad zajisté daný podnětem byl k novému tvoření. Ještě dáleji v tom pokročil Jan Pinvička z Domažlic, učitel v Ledči, an l. 1459 všecken text zpřeobracel. I později v směru tom pracovati nepřestáváno, ačkoliv při nedostatku úplných rukopisův ze XVI. věku o celkové povaze proměn těch určitého úsudku pronesti nelze.

Postačí tudíž rozeznati trojí recensí, totiž prvotní, přiberouc k ní proměny za XIV. věku vykonané, druhou z počátku XV. věku a třetí Pinvičkovu. Samo sebou se rozumí, že v otázce, ku které recensí který kodex náleží, doba napsání jeho nerozhoduje, jelikož se i později přepisy dály z kodexův starších.

Rukopisové první recensí

1. *^[1] Zlomky Hanušovy, spisovateli současné, které l. 1861 od professora Konst. Höflera v universitní bibliothece pražské byly objeveny a od bibliothekáře J. J. Hanuše popsány. Obsah: hl. 30 v. 16 po hl. 32 v. 6, pak hl. 39 v. 72 po hl. 42 v. 53.
2. * Zlomky Hradecké, z první polovice XIV. věku, chované od let dvadcátých v Českém Museu. Obsah: hl. 3 v. 12 po hl. 4 v. 7, pak hl. 8 v. 33 po hl. 10 v. 40.
3. * Zlomek Olomoucký, z druhé polovice XIV. věku, l. 1833 od Ant. Bočka Museu Českému darovaný. Obsah: hl. 10 v. 31 po hl. 11 v. 19.
4. * Rukopis Cambridgeský asi z polovice XIV. věku, jejž l. 1875 v knihovně kolleje svatotrojické (Trinity College) v Cambridgi objevil tamní bibliothekář Robert Sinker a professor A. H. Wratislaw v Bury St. Edmunds poznal i s diplomatickou věrností přepsal. Obsah: celá kronika s některými mezerami až po hl. 100 v. 32.
5. * Rukopis Vídenský z konce XIV. věku, jenž druhdy náležel J. P. Ceronimu (u Hanky slove „Ceronský druhý“), nyní pak jest majetkem císařské dvorské knihovny ve Vídni. Obsah: celý text i s přídavky.
6. Rukopis Františkánský, nyní majetek pražské bibliotheky knížat z Lobkovic, psaný l. 1440 od Fraňka Všerobského pro mlynáře Thómu u Kutné Hory. Obsah: celá kronika.
7. Rukopis Strahovský z polovice XV. věku, nyní majetek knihovny na Strahově. Obsah: předmluva a text až po hl. 14 v. 32.

Rukopisové druhé recensí

1. * Rukopis Lobkovický z počátku XV. věku, nyní majetek pražské bibliotheky knížat z Lobkovic. Obsah: celá kronika i s přídavky.
2. Rukopis Pelcelovský, v polou XV. věku, nyní majetek bibliotheky hrabat z Thunu na Děčíně. Obsah: celá kronika.
3. Rukopis Fürstenberský z pozdější doby XV. věku, majetek bibliotheky knížat z Fürstenberka. Obsah: celá kronika i s přídavky.
4. Rukopis Ceronský, psaný l. 1443, nyní v zemském archivu moravském. Obsah: „Krátké sebránie z kronik českých k výstraze Čechóv“ l. 1438 sepsané (u Hanky slove „Ceronský třetí“) a celá kronika i s přídavky (u Hanky „Ceronský první“).

Rukopis třetí recensí

1. Rukopis Zebererův, psaný l. 1459 od dotčeného již Jana Pinvičky v Ledči, nyní majetek Českého Musea. Obsah: celá kronika s některými mezerami.

Vydání tiskem.

1. Kronika kláštera Boleslavského (v Praze 1620 u Dan. Karla z Karlšperka) upravená od Pavla Ješína, kniha nyní velmi vzácná a za minulých dvou věkův často přepisovaná.
2. Kronika Boleslavská (v Praze 1786 u J. J. Diesbacha), upravená od Fr. Faustina Procházky.
3. Vydání Václava Hanky a) v Lipště a v Praze 1849, pouhý text; b) v Praze 1851, text s přídavky a různočteními; c) v Praze 1853 u Řivnáče a s obnoveným titulem 1876, pouhý text.
4. Vydání Hankova textu „pro studující s historickými a gramatickými poznámkami“ od Jana Ortha (v Praze 1874 u Kobera).

Překlady německé

Rýmovaný překlad zpořízen okolo l. 1340 i zachován rukopisem metropolitní kapitoly pražské z l. 1389. Tiskem vydán ve sbírce „Bibliothek des litterarischen Vereins in Stuttgart“ od Václava Hanky l. 1859.

Prosaický překlad zpořízen na počátku XV. věku na základu druhé české recensí. Rukopisy v bibliothekách lipské (jeden) a mnichovské (dva). Vydán od Hieronyma Peze ve sbírce „Scriptores rerum Austriacarum“ (Lipsiae 1725) podle přepisu, jejž benediktin svatoemmeramský, Krištof Hofman (†1534), byl učinil.

O spisovateli

Spisovatel rýmované kroniky nemnoho o své osobě památky zůstavil. Nejstarší děj, jejžto znal z vlastního zkušení, připadá v dobu 1278 do 1283, i zmiňuje se o něm, když vypravuje o výtržnostech německých měšťanův za vládaření Otty Bramburského (hl. 93 v. 51). Za bojův, které zmítaly vlastí naší pod vládou Jindřicha Korutanského 1308—1310, žil v Praze. Tehdá viděl, „a’no po pániu Vítkovu ořiu (když z Malé Strany na hrad pražský jel) třěva sě vlečiechu“ (hl. 103 v. 33 sld.), a „z města“, totiž ze Starého, hleděl na to, kterak „na přědhradiu“ Vilém Zajíc, Vítek z Landšteina, Kamýk rytíř a Jan ze Stráže boj vedli s Míšňany a Korutany o hrad pražský (hl. 104 v. 28). Z připomínek těchto zároveň jde na jevo, že spisovatel sám boje se neúčastnil.

Vzdělání na onen čas měl značné. Znaltě děje starověké. Zmiňuje se o bojích Amazonek s Cyrem i Alexandrem, o Cyrovi a paních medských, o výpravě Vespasianově a Titově na Jerusalem; znal bitvu canenskou a počítání po ní prstenův rytířům sňatých (hl. 68 v. 30 a hl. 84 v. 25 sld.). Rovněž znal pověsti středověké o Karlovi Velikém a Rolandovi, o Dětřichu Berúnském. Mocen byl jazyka latinského a i německého (hl. 39 v. 4). Zanášel se porovnavacím probíráním kronik českých, přednost dávaje té, kterou nalezl u kněze starého v Boleslavi. Zemi českou znal dobře; nejčastěji dotýká se končin severních a ještě více severovýchodních. Rovněž znal Moravu a krajiny sousední.

Rodu měšťanského nebyl. Měšťanstvo tehdá nejen venkoncem ještě bylo německé, ale stálo ve zřejmém zápasu se šlechtou českou, spisovatel pak na měšťany z národního i politického stanoviska pohlédá velmi s příkra a s vysoka, nenazývaje jich jinak než „chlapy“. Hořkost jeho ke všemu, co německého, nejbližší svůj základ měla právě v tomto soupeřství mezi městy i šlechtou.

Co do smýšlení obecného, všude a vždy jeví se u něho vroucí láska k národu a vlasti, věrná oddanost k rodu Přemyslovskému i nelítostivá nenávist k odporníkům jeho, k Vršovicům, obliba v památkách šlechtických, zvláště ve znameních na štítech, zároveň pak veliká nechuť k zábavám rytířským, zejména k turnajům. Šlechtice souvěké drahné připomíná ze jména a oslavuje činy jednoho každého, jak se kde statečně zachoval. Nicméně šlechtické jeho smýšlení mírněno vědomím, že i z lidu sedlského stávají se šlechtici, ba i kněžny a knížata. Proti církevníkům nikde neukazuje nepřízeň, ale také nikde zvláštní nějakou přízeň, ba v některých výstupech, jako ku př. v setkání Spytihněva s abatyší svatojiřskou, Ojíře s opatem Fuldským, pronikají náhledy nehrubě kněžské. O svatých českých a životech jejich vypravuje se zvláštní zálibou. S pečlivou šetrností vyhýbá se věcem mravně pohoršlivým; tak vypouští Kosmovu povídku o Mathildě Lombardské, „aby, prý, ho kázaný nekázanú řečiú nevinił“. Vzácnou ozdobou spisu jeho jsou mravoučné průpovědi, výsledky to mnohonásobného zkušení v životě soukromém i veřejném.

Všecko to v jedno shrnouc, dojdeme k závěrce, že skladatel kroniky byl šlechtic z rodiny, někde v severních, neřku-li severovýchodních Čechách usedlé. Vzdělání svého, jakož tehdá jinak býti nemohlo, nabyl on na školách duchovenských, ale nebyl knězem, jakož s druhé strany také nebyl válečníkem, ačkoli horoucně velebil válečnou slávu. Byltě pěvec, jenž sobě za staršího věku svého položil úkolem, aby „vše české skutky v jedno svázał“. I přiznání jako: „Plete sě v to, a neuměje“ podle tehdejších názorův ukazuje k tomu, že nebyl z kněží, kteří tehdá, jako později mistři učení pražského naproti Štítnému, písemnictví výhradně za obor svůj považovati obvykli.

Kroniku svou psáti nezačal před l. 1308, jakož dosti určitě vysvítá z narážky na zavraždění krále Albrechta I. synovcem Ješkem Švábským, po matce vnukem Přemysla Ottakara II., kteráž obsažena jest ve proroctví stadického oráče, že „vnuk pomstí svého děda“ (hl. 6 v. 21). L. 1314 kronika dokonána byla až po vyvolení Jana Lucemburského; s přídavky pozdějšími zavřel ji l. 1326.

O vážnosti, jakéž se dílu jeho od prva přikládalo, nejlépe svědčí ta okolnost, že již okolo l. 1340 neznámý spisovatel, nepochybně duchovní nějaký, Pražan rodu německého, přistoupil k rýmovanému překladu německému.

Jakkoli se kronika rýmovaná pevněji, než který jiný spis český, udržela v paměti lidu, nicméně jméno spisovatele jejího nám se nedochovalo. Václav Hájek z Libočan mezi „ctnými, slavnými a pravdomluvnými muži, kterých při spisování svém následoval“, ovšem beze všeho určitého vztahu ku kronice, klade jméno „Dalimil Mezeřický, kanovník kostela boleslavského“, a T. Pešina (†1680) i M. B. Bolelucký (†1690) nerozpakovali se jméno to přiosobiti skladateli rýmované kroniky. Později se G. Dobner zasadil o „Dalimila“, a od té doby, přes odpor Procházkův, jméno to v literatuře zobecnělo, i není příčiny, proč by se i dále na návyku tom popřestati nemělo.

Vydání naše

Přítomné vydání souvisí s větším podnikem, totiž s úpravou Dalimilovy kroniky do třetího dílu velikého sborníka: „Prameny dějův českých“ určenou. Úprava tato mimo text český obsahuje rýmovaný překlad německý, různočtení všech známých rukopisův a některá jiná skládaní o dějích českých za XIII. i XIV. věku. I shledáno bylo za vhodné, aby se vzácná ta památka starého našeho písemnictví, jejížto cena slovesná z příčin rozličných posud postrádá zaslouženého uznání, z obsáhlého tohoto díla o sobě vytiskla a tudíž širším kruhům snáze stala přístupnou.

Při upravování textu šetřeno bylo těchto pravidel:

1. Kde se zachovaly zlomky textu nejstaršího (zejména Hanušovy, Hradecké a Olomoucký), tam se tyto položily za základ.
2. Pokud pramenův takových nebylo, tam přijal se text z kodexu Cambridgeského.
3. Kde i v tomto jsou mezery, tam přídržáno se kodexu Vídenského.
4. Nicméně se nepochybná starší čtení, která se i v jiných rukuopsech po různu naskytují, neodmítala, nýbrž do textu přijala. Velké vydání v případech takových podává všecka čtení, aby postup při tom zachovaný očitě posouditi se mohl.
5. V mluvnických tvarech spravováno se rukopisy, za základ vzatými, leč s jednou úchylkou. Zlomky nejstarší kladou důsledně iu na místě pozdějšího i; i kodex Cambridgeský převahou tak činí. Z té příčiny u vydání našem všude položeno iu, obratmo iú, i na těch místech, kde v rukopisu hlásky té není. Obměna ta všude naznačena písmem ležatým. Jestliže tedy ku př. u vydání se čte „rozkliuditi“, toť důkazem, že rukopis má „rozkliditi“. Totéž provedeno i v některých jiných případech, kde se porovnáním styčných míst v nejstarších rukopisech samých dalo zjistiti, že v prvotní osnově na tom neb onom místě byly starší tvary, než tam rukopisy kladou.
6. Přídavky, které se nalezají v rukopisech druhé recensí, v přítomném vydání zůstaly opominuty, tak že zde podána prostě a přesně ta osnova, jížto poskýtají rukopisové první recensí. K třetí recensí ovšem nehleděno.
7. Od vydání Hankových se vydání naše v jedné příčině odlišuje. Hanka byl toho domnění, že text ve všech rukopisech pln jest interpolací, jmenovitě pak nesouměrnost verše že příčinu svou má v takovýchto „přepisovatelských příměscích“, i měl za to, že třeba text „očistiti“ a tudíž „v nejdávnější čtení navrátiti“. Leč domnění Hankovo pozdějšími objevy nejen se nepotvrdilo, anobrž z kořen se vyvrátilo. Nesouměrnost veršův vyskýtá se v samých nejstarších zlomcích a rukopisech, i není naprosto žádné pochybnosti, že pochází od samého prvotního skladatele. Následkem toho sme ovšem za jediné pravé pravidlo uznati musili, aby se text otiskl tak, jak se nachází v rukopisech nejstarších, beze všeho libovolného vymítání slov a urovnávání veršův, týmž spůsobem, jakého před Hankou šetřili i Ješín i Procházka.

V Praze, konec srpna 1877.

J. J.

---

1. Hvězdičkou znamenány jsou rukopisy pergamenové; kde hvězdičky není, ten rukopis psán na papíře.