Ptáčníkova dceruška/5.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 19–22. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jasně hořelo slunce na modrolesklé obloze a vesele zpíval pod ní skřivan třepetavou píseň. Jasnou tvář jevila celá krajina, rozprostřená kolem jako ve svátečním rouchu. Osení bujně vlálo, pahorky se leskly sterobarevným kobercem, a šumivé bory zaváněly posilujícím zápachem.

Na tomto utěšeném obraze jevila se jenom jedna škaredá vráska — a to byl polesný Horina.

S velikou, pevnou nadějí šel si pod Marešovu střechu pro odpověď, a svůdné, lichotivé obrazy tiskly se mu u velikém počtu do roztoužené duše. Ale starý ho přijal dle svého způsobu přímě a vlídně, a pověděl mu krátce, aby si čas docházením do jeho prostého stavení nemařil, má-li s budoucí paní polesnou na kvap, zde že z toho nic nebude, a jinde že se spíše obejde, že si to bude každý za čest pokládat.

Horina se až do temna zapálil, zaťal zuby a sklopil oči. Pak je pozvedl a upjal na starce, jakoby po něm dýkami mířil.

„Nejsem vám po chuti nebo Lidušce?“ ptal se temně a obočí mu při tom hrálo jako dvojí černé poletující mračno.

„Aj, což pak je vám po mé chuti!“ řekl Mareš. „Já se nebudu s vámi vázat.“

„Tedy nechce vaše holka?“ vyrazil ze sebe prudce Horina, a hněv a bolest kypěly z každého zvuku. „Jsem jí špatný?“

„Aj, aj, kam pak myslíte! Špatný — pan polesný Horina! Vždy velmi vážený. Ale k tomu, co od holky žádáte, je tuším něco více potřeba, nežli aby vás jen za špatného nepovažovala — tu nepomůže ani vážnost. Já si myslím, že se v ní musí něco ozvat, co ji tak naplní, že neuslyší na ten čas nic jiného, nežli tu sladkou písničku v duši své, a že se v ní musí něco pohnout, co jí srdce utrhne, aby je pak mohla jako zlatý poklad darovat. Nu, vždyť mi snad rozumíte!“

Horina mu rozuměl, ale uzel všeho toho rozumění byl, že se zklamal ve své naději. A tudíž jím lomcoval hněv, žalost, pýcha, mstyžádost a láska — všecko naň doráželo, rozdíralo mu srdce a bouřilo v něm nepoznanou posud bolestí. Ale v bolesti této nepozbyl přec odvážlivé mysli a nezoufal. Odhodlalť se, že bude ještě sám s Liduškou mluviti — ať mu ta rozmluva buď spasení nebo novou zkázu přinese.

I ukryl se na blízku ptáčníkova přístřeší a číhal s plamennýma očima, zdali z něho Liduška vystoupí a někam pod šíré nebe zaběhne. Vřelo a klokotalo to v něm sežírajícím zážehem a ňádra se mu úžila jakýmsi úzkostným tušením; ale vášeň, mstící na něm teď všelikou hru, kterou jindy se ženským srdcem tropíval, ohlušila v něm každý jiný hlas a popichovala ho jen, aby svým žádostem uzdu popustil.

Stál a kryl se v husté křovině, u paty lesnatého vrchu, na jehož temeně černé sutiny starého hradu k nebesům hleděly. —

Tou dobou stál z druhé strany pod vrchem mladý muž v lehkém pocestním šatě, s kovanou holí v ruce. Za ním stál člověk starší s hodným vakem na boku.

„Ty zde můžeš počkat,“ řekl onen k tomuto, „anebo jít napřed do zámku, aby věděli, že dnes jistotně přijdu. Já se podívám zatím nahoru.“

„Račte poroučet, pane hrabě!“ řekl druhý, „já udělám, co se líbí. Jenom nezapomeňte, že máme do zámku ještě dvě hodiny cesty!“

„Neboj se, neboj!“ usmál se první; „do večera máme ještě daleko, a bude-li potřeba, nastavíme noc, to jest: já ji nastavím, nebo ty půjdeš na všechen spůsob napřed, leda bys měl tenkráte zvláštní chuť archeologická studia provádět.“

„To právě nemám, pane hrabě! — ale myslím si, že udělám nejlíp, když tady počkám. Cesty se tu podivně pletou — snadno byste mohl potom zabloudit.“

„Starej ty se jen o sebe, aby se ti cesta nespletla,“ odbyl ho mladý hrabě; „já za své oči a nohy stojím. Jdi jen, jdi — a všecko zatím pozdrav! Budeš-li mít času, můžeš také něco povídat.“

A s těmi slovy bral se již po úzké, kamenité pěšince nahoru.

Byla to kvetoucí, asi pětadvacátým jarem ozdobená postava; dle outlých, jenom že nyní slunečním dechem poněkud osmáhlých tváří, dle toho míruplného modrého oka, těch malých, libě se usmívajících úst i dle těch hebounkých rusých kadeří náležela k oné třídě mužů, jaké jemnými jmenujem.

A Ludvík k nim také vskutku náležel. On byl z oněch vzácných měkkých přirozeností, kteréž ani v davu a hluku velkého světa neztuhnou, a srdce své jako božím dechem stále zahřívaný, hebký vosk každého dojmu schopné zachovávají.

Nyní se navracel z dalekých cest, a opustiv dle svého oblíbeného obyčeje zase jednou úzké stěny vozu, vyběhl si s věrným služebníkem pěšky po kraji, kdežto mu blízké obcování s lidem hojné náhrady poskytovalo. Přicházel k dějišti svých pacholecích let a nechtěl minouti jedno z nejpěknějších míst celého okrsku — místo, kde se byl několikráte ještě pod očima pečlivého pěstouna vesele proháněl.

Od těch časů uplynulo již arci mnoho let; mezi tím byly se ho dotkly mnohé radosti i žalosti, on byl mnoho viděl, poznal, zkusil, a veliký poklad obrazů spočíval v jeho krásné duši: ale toto všecko teď z něho zmizelo, a lahodné zpomínky na dny dětské opanovaly mysl a rozehřály duši jeho.

Takto se bral vzhůru. Krok jeho byl lehounký a dokazoval, že to nebyla první cesta, kterou konal k smutným pozůstatkům zahynulých věků.

Nyní stál u zřícenin; nyní vešel pobořenou branou na první náhradí, kdežto se po rozvalinách husté křoví vleklo nebo jedle své trudomyslné větve rozpínaly; nyní vlezl na baštu, z nížto se mu čarokrásný výhled po dalekém okolí rozevřel.

I pokochal se v pohledu tomto a rozveselen v duši své prodral se kamením k bývalému hlavnímu stavení, z něhož tu jen holé stěny s prázdnými okny jako nahý žebrák s vyloupanýma očima strměly. Stál na místě, odkud jindy s kamenné pavlače statné hrdinské podoby na prostranné náhradí shlížely; pod ním se pnula polozasypaná branka se svým tesaným obloukem, a okolo ní i nad ní vypínalo se bujné stromoví: ze štěrbin visela dlouhá tráva, a po kamení zelenal se mech nebo se bělal nízký lišejník.