Ptáčníkova dceruška/4.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 15–19. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Horina se vracel domů, ale ne s myslí takovou, jak se byl ráno domýšlel. Ve svém novém povolání nebyl skoro ještě ani vystřelil, a již měl sám ránu v srdci — a to hlubokou. Tu cítil.

Cítil ji a nemohl věc pochopit. Vždyť byl přece tolik děvčat poznal! Tu byly čiperné panské, bystrooké komorné, sladkoústé švadleny, vyfintěná děvčata městská — a se všemi hrál, všechny uvázly a třepetaly se v jeho tenatech, jako plaché hrdličky, až usedly a hladiti se nechaly po hlavě a po křídlech. A toto selské děvče! — tato větvička z nízkého keře — ta dcera prostého ptáčníka, ta se mu příčila? ta si ho nevšímala? ta o něho nedbala?

I vřelo to v něm a on poznával poprvé za svého života, co to je, když se krev sladkým toužením rozpění a vzejme. A muka jeho rostla tím více, čím častěji do Marešova obydlí přicházel — čím častěji Lidušku vídal.

Na pasece ji nepotkal už nikdy.

„Proč zanedbáváte svoje oblíbená místečka?“ ptal se jí kdysi.

„Protože by mi bylo líto, kdyby mě z nich někdo vyháněl,“ řekla dívka krátce a obrátila se od něho.

Horina se kousl do pysku; on by ji byl tak rád zas na pasece nebo v lesním stínu potkal — tak rád s ní o samotě promluvil, a nemohl k tomu přijíti. A přece věděl, že se dívka pod šírým nebem prohání, protože ji někdy doma nezastihl.

I umínil si konečně učiniti krok rozhodný a svěřiti se otci. Záhy se k tomu naskytla dobrá příležitost.

Napadlť starého mezi ptáky a v dobrém rozmaru, i pověděl mu tedy, co ho trápí — a že by si přál mít jeho dceru za ženu.

Mareš ho pozorně poslouchal a pak se napolo zamračil. Bylo to poprvé, co slyšel, že mu cizí člověk na jeho černohlávka vějičky líkne. I padloť mu to na srdce; ale také mu vysvitlo, že je k tomu děvče vlastně stvořeno, a hořký žal rozložil se v prsou jeho.

„Já jí mohu připravit život bez starosti,“ pokračoval Horina, kdyžto Mareš neodpovídaje s hlavou svěšenou tu seděl; „důchody moje jsou takové, že může dobrá hospodyně i něco uložit — a na vrchnost se mohu potud spolehnout, že mi svým časem ještě výnosnější místo vykáže; nu — a co se mé vlastní osoby týká, to můžete být ubezpečen, že budu Lidušku na rukou nosit.“

„Arci, arci!“ dosvědčoval starý hlavou kývaje — a zase umlknul.

Horina čekal na odpověď jako v plamenu. Konečně pozvedl starý hlavu a ptal se krátce:

„Mluvil jste už s holkou?“

„Ještě nemluvil.“

„Nu, tedy mi do toho nic není. Co si holka udělá, to bude mít; já se na ni ve všem všudy spoléhám; učiním to tedy také v tom případu, když se bude o to jednat, kdo by ji budoucně zaopatřoval a na rukou nosil. To si musíte s ní vyjednat, pane polesný!“

„Rád bych se byl již o to pokusil — ale nemohu smlčet, že se mi až posud jaksi vyhýbá; a proto jsem myslil, abyste jí jakožto moudrý, zkušený otec, a jakož se obyčejně stává, moje navržení přednesl — jestli jinak sám nic proti mé osobě nemáte.“

„Oh, co bych já mohl mít! jáť si vás nemám brát! A co se toho moudrého otce týče — aby se snad někdy neřeklo, že jsem byl proti štěstí svého dítěte — já s holkou promluvím, nemáte-li k tomu sám dost kuráže.“

Horina odešel, a starý ptáčník zůstal o samotě na lavici před chaloupkou sedět. Neslyšel tichounké štěbetání, hvízdání a klokotání svých pernatých miláčků, ačkoli se jako schválně namáhali rozehnati mračno, ježto se mu na čele i na srdci ukládalo. Neviděl večerní růžovou záři, kteroužto za lesy odcházející slunce po tichnoucím údolí rozlévalo. Nepozoroval své drahé dítě, které procházkou zahřato s planoucíma tvářema již hezkou chvíli před ním stálo.

„Tatínku — dobrý večer!“ promluvila nyní dívka svým líbezným hláskem, ručinku plna podivení otci na rameno kladouc.

„Ah, dobrý večer, zlaté dítě!“ řekl on, ze svého zamyšlení se protrhnuv; při tom chopil dívku prudčeji než kdy jindy za ruku a stáhl ji k sobě. Nyní seděla vedle něho.

„Co je ti, tatínku?“ ptala se Liduška s dětinskou starostlivostí.

„Nic anebo raději tuze mnoho!“ odpověděl otec polo nevrle polo žalostně. „Mám tě ztratit.“

„Co ti napadá? Já ti nerozumím.“

„Inu — vlastně to není nic divného, a já se měl dávno na tu věc připravit. Polesný tu byl —“

„Nu, co je s tím člověkem? Mně se zdá, že se dostal do naší krajiny jen proto, aby nám dělal mrzutosti.“

Otec se podíval na dívku, kratičkým bleskem radosti rozjasnila se tvář jeho, potom ale zavrtěl hlavou.

„To je arci divné znamení!“ mumlal polo pro sebe; po malém zamlčení doložil ale zas hlasitěji: „Nu, mrzet se právě nemusíme; on tady byl — rozumíš, milé dítě? on si tě jaksi oblíbil, a jednou to být musí…“

„Ale co pak, tatínku?“

„Inu, vidíš, on mi říkal, že by tě měl rád za svou — abys byla jeho — a — paní polesnou.“

Stařec byl svou řeč zlomkovitě dokončil.

Liduška se byla mezi ní pomalu vzchopila, sepjala podivením ruce a řekla nyní po krátké přestávce s divnou, skoro hroznou vážností:

„Ten? — ten chce, abych byla jeho… ale jdi, tatínku! jak pak můžeš něco takového jen minutu na mysli chovat, a snad se proto kabonit.“

„Tedy nemáš chuti?“ vypravil kvapně otec ze sebe.

„Já? — ani do nejdelší smrti.“

„Ale pomysli si,“ nutil se on do námitek, „to zaopatření! A Horina zdá se mi být příjemný, poctivý muž…“

„O tom nemluv, tatínku!“ prosila dívka s rostoucí horlivostí. „Tomu ty nerozumíš. Horina může být příjemný člověk podle tvého srdce, ale mému srdci je protiven jako hřích; já se ho lekám jako potměšilého, jedovatého hada, který by se rád mezi kvítím ukryl, jen že se v něm celý skrčiti nemůže. A poctivost jeho, ta nebude asi daleko od jeho příjemnosti.“

„Tedy ho nechceš?“

„Toho?“ zvolala dívka, — zamlčela se na okamžik, potom se dala do hlasitého pláče a padla otci okolo krku. — „Ach, co pak mě chceš už na marách vidět, tatínku?“

A stařec opjal okolo ní radostí se třesoucí ruce a tisknul ji prudce k pobouřenému srdci.

Vůkol panovalo již večerní, lahodně kojící ticho, a na dalekém, temnomodrém nebi vystupoval laskavě se usmívající měsíc.