Ptáčníkova dceruška/19.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
18.	19.	20.

Údaje o textu
Titulek:	19.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 75–78. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A opět přecházela hraběnka Volšovská po svém pokoji. Teď bylo jisto, jasno, již se nedalo upříti, čeho se hned v prvním okamžení lekla, když neobyčejné účastenství syna svého se sprostou dívkou pozorovala.

Bouřlivě dmula se ňádra její, a v každé žilce napínala se starokmenná aristokratka. Každá krůpěj krve hořela v ní tím předsevzetím, že nedovolí, aby se ratolest rodu jejího ve prach snížila, ježto se může k slunečním výsostem vypínat.

„A kdyby byl v skutku tak pošetilý,“ mluvila sama k sobě, „kdyby byl tak slepě vášnivý, aby zapomněl, co mně i sobě — svým předkům povinen: na mou čest! já bych byla v stavu pramen své mateřské lásky zasypat a vší mocí moudré ženy proti té pošetilosti bojovat.“

V tom uvedl komorník do pokoje Liduščina otce. Starý voják zastavil se u dveří v uctivé postavě — jako počestný, správný muž před vrchností, od nížto žádného dobrodiní nežádá. Nevědělť ani, proč je povolán, leda že snad nějakého politování stran dceřiny nehody očekával.

Hraběnka ho bedlivě pozorovala. Srdce její naplnilo se hořkostí, a ta chtěla mocným proudem přes rty se vyhrnout. Ale vznešená dáma se poněkud umírnila — vždyť jí také vážná, přímá tvář starcova imponovala! — a přistoupila konečně až k samému starci.

„On je tedy otec toho děvčete —?“ prohodila při tom trochu příkře.

„— které milost hraběcí do svého domu přijmouti ráčila,“ doložil Mareš.

„Sloužil ve vojště, jak vidím!“ řekla zas hraběnka, hodíc hlavou po lipském křížku, který mu visel na prsou. „Bude tedy na čest držet?“

„Na čest?“ opakoval stařec a tvář se mu zarděla — srdce začalo bouřit; bylť dnes vůbec snadno k rozjitření. „O tom posud nikdo nepochyboval.“

„Jak mohl tedy trpět, že jeho dcera s mým synem — jak to mám jinak říci, abych se jeho cti nedotkla? — avšak on mi beztoho rozumí.“

„Nerozumím, paní hraběnko!“ řekl stařec rázně. „A jak se mi zdá, ani vám rozuměti nesmím.“

„Jen se nedělal nevinnějším, nežli vskutku je! Či to neviděl, že můj syn s jeho děvčetem zamilované hříčky tropí?“

„Ne, to jsem neviděl, paní hraběnko! Co jsem pozoroval, nebyly žádné hříčky, ale blažená zábava dvou mladých, čistých srdcí, na kterou se dvě staré otcovské oči pokojně dívati mohou. Ostatně jsem pana hraběte ani neznal, poněvadž k nám pod cizím jmenem přicházel — ale neměl jsem také příčiny o jeho poctivosti pochybovat, aniž je teď mám — dle toho, co jsem z jeho vlastních rtů doslechl. Nepřicházel k nám k vůli pouhým hříčkám — ale proto, že ho pod mou střechu něco táhlo, čemu my sprosťáci kus poctivé lásky říkáme.“

„Zbláznil jsi se, starý člověče?“ zvolala nyní hraběnka, hněvu a hořkosti uzdu popouštějíc. „Nevíš, jaká mezera mezi kolébkou mého syna a tvého dítěte leží? Nevíš; avšak, co bych proti tobě zbraní rozumu bojovala! Budeme muset jinými slovy rozprávět, aby ti zašla chuť na tak výnosnou spekulaci, jako je kus upřímné lásky mladého hraběte k sprostému děvčeti.“

„Pro živý Bůh, paní hraběnko, ustaňte!“ zkřikl Mareš; „a nedělejte bolest poctivému člověku. Já vám již řekl, že jsem pana hraběte neznal, a sotva jsem dnes pravdu zvěděl, ustanovil jsem dvéře domu svého před ním zavřít. Ale on sám porazil úmysl můj a dotvrdil mi, že to s mým dítětem poctivě myslí.“

„On je bezhlavý blázen i s vámi, a to děvče je asi vychytralé kvítí, že si ho dobře opoutalo!“

„Paní hraběnko, nezapomínejte… avšak arci, vy jste matka, a já vám jakožto otec rád věřím, že se tato známost pana hraběte s mým dítětem vaší panské mysli příčí, a proto také mlčky slova přijímám, kterými dítě mé ve svém hněvu tak nespravedlivě urážíte. Moje dítě je čisté, nevinné kvítí, jako lilie z boží zahrady, a jestli pana hraběte opoutala: tedy žalujte na samého Stvořitele, že ji tak přepodivně i v její nízkosti ozdobil. Ostatně musím vám pro upokojení hned vyjevit, že nevím, bude-li se dítě moje k synu vašemu ještě hlásit. Ono ztratilo k němu důvěru, an ji vypůjčeným jmenem oklamal.“

Hraběnka zaslechla tuto zprávu s velkou radostí. Byla to sice tenká, slabá nit, ale ona se jí předc rychle chopila i usmyslila si, že ji silněji zapřede. Přede vším ale musela ton celé rozmluvy proměnit. Poznávalať, že s prudkostí mnoho nesvede.

„Jak vidím, jste povážlivý člověk,“ jala se tedy po krátkém rozmyšlení velmi mírně mluviti; „a protož také pochopíte, že se musí tato známost přetrhnout.“

„Upřímně řečeno, milostpaní hraběnko! — já bych to také rád viděl; ale s panem hrabětem bude v tom případu těžké pořízení —“

„Pan hrabě nemá v tom případu žádné vůle a musí moudré rady poslechnout; to musí ale také vaše dcera učinit.“

„Ta to učiní, bude-li potřeba; ale já jí nebudu radit; já se spoléhám na její srdce a zanechám celé štěstí v rukou jejích; ať jedná, jak myslí.“

„Tak?“ řekla hraběnka zase popuzena. „A což kdyby myslila, že s ní hrabě něco opravdivého zamýšlí?“

„Děj se vůle boží!“ odpověděl stařec vážně, ramenoma pokrčiv.

„Vůle bláznů!“ rozkřikla se dáma, nastrojenou mírnost odhazujíc. „Já dám tu svůdnici z panství vyhnat!“

„Paní hraběnko!“

„A tebe, ty starý přechovavači, naučím, abys po věcech nesahal, ježto sama nebesa tak vysoko nad tebe postavila, že k nim bez závrati ani pohlídnout nemůžeš.“

„Ničemu mě neučte, paní hraběnko!“ zvolal nyní starý voják s jiskřícíma očima, na celém těle se třesa; „jste naproti mně tuze mladá, a já už prošel školu života. Milostí císaře pána a pilností těchto svých starých rukou jsem svým vlastním pánem a mohu i se svým dítětem, když je vám tak libo, vašemu panství záda ukázat — vy ztratíte poctivého člověka. Ale při tom nesahám po ničem, co mimo mé právo leží — ano, jak vás nyní, moje vysoce urozená paní hraběnko, znám, styděl bych se ruku tam položit, kde vaše ležela.“

„Ha, opovážlivý člověče!“ zvolala hraběnka a přikročila rychle k hedbávné šňůře, která vedla ku zvonci.

„Já jsem poctivý, zachovalý člověk, paní hraběnko!“ odpověděl Mareš, hrdě staré čelo vypnuv; „a neumím-li dosti hlazeně rozprávět, račte prominout; však ony z vašich řečí také třísky do živého masa zalízají.“

S tím se obrátil a chtěl odejít; v tom ale vešel komorník, přivolaný hraběnčiným zvoněním.

„Pryč s tím člověkem ze zámku!“ velela mu nyní dáma, „pryč s ním i s tím děvčetem!“

Mareš se při těch slovech zastavil a hleděl na hraběnku plamennýma očima. Byloť mu, jako by neměl svým uším věřiti, a v hlavě mu to hučelo. V tom ho vzal komorník za ruku, chtěje ho skutečně ze dveří vést.

„Zpátky!“ zahřměl tu na něho stařec a prudce jím postrčil; „nedotýkej se mne žádný, ať odejdu čistý z domu tohoto!“

Ohněm sršící zraky jeho upnuly se při tom ještě na hraběnku, a nohy odnesly ho potom kvapnými kroky z pokoje.