Ptáčníkova dceruška/18.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 18.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 71–74.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Skvostné lampy osvěcovaly křídlo zámku, kde hraběnka Volšovská přebývala. Ona sama přecházela nepokojně po měkkém, pestrotkaném čalouně, který pěkně vykládanou podlahu pokojů jejích pokrýval. Veškerá bytost její houpala se na vlnách jakési bázně, jakéhosi teskného očekávání.

Sotva že byla Lidušku do rukou své ženské čeledi odevzdala, myslila již hned zase na to, aby bez dalšího omeškávání k přítelkyni Zalužanské odejela. Tam zalétaly a spojovaly se nyní nejhlavnější její záměry.

Ale tuť nebylo po ruce Ludvíka; a když se po něm sháněla, oznámilo se jí, že mladý pan hrabě hned zase odejel, sotva se byl na zámku otočil. My víme, kam to pospíchal, ale hraběnka to nevěděla, i nemohla se toho také domysliti; jenom tušení, to stohlavé, jedovaté hádě, usazovalo se jí do srdce a vyléhalo v něm nejpodivnější nápady.

Jen kdyby alespoň věděla, kdo to „selské děvče“ je? Ale na zámku černohlávka neznali.

„Ale, pane Ludvíku!“ přivítala hraběnka syna svého, když k ní konečně zas vešel, „kde pak vězíš? Tys mi dnes celou radost pokazil.“

„Já, milá matko?“ prohodil Ludvík trochu krátce. „Já nevím, že by se bylo mou vinou to neštěstí přihodilo.“

Ludvík nebyl v tom nejlepším rozmaru. Otec Mareš byl mu posléz také Liduščino zděšení při nenadálé zprávě, její o tom smýšlení a projevení a pak rychlý odchod z domu vysvětlil. Takto zvěděl hrabě, co bylo dívku vlastně na silnici vehnalo — tak si vyložil její nepřítomnost ducha a neštěstí.

A najednou začalo se mu srdce tísniti. Doufalť sic ještě nedávno, že by všeliké Liduščino zpěčování nebo odřeknutí-se z pouhé velkomyslnosti pocházeti mohlo; nyní se ho ale jiná bázeň zmocňovati začala. Neobyčejná povaha dívčí byla se před ním otevřela jako kniha plná divných, neslýchaných pohádek — a tak se nyní bál do ní nahlédnouti, aby v ní nenalezl čtení o svém neštěstí — a s rozjitřeným srdcem vešel do pokojů matčiných.

„Já ti nepřipisuji nešťastnou příhodu,“ řekla hraběnka; „ale když jsem byla já tobě tak dalece po vůli, že jsem selské děvče do svého domu dovezla: mohl jsi pak také ty k vůli matce své tolik učinit, abys byl neodjížděl a mou návštěvu nekazil.“

„Ale milá matko, proč pak jsi nejela sama, když ti na té návštěvě tolik záleží?“ namítnul Ludvík. „Já po ní věru nebažím.“

„To vidím — to vidím!“ zvolala hraběnka, mrzutě na hebký divan sedajíc.

„Nejsem v tom rozpoložení mysli —“

„— a snad i srdce — to si mohu pomyslit,“ dokončila hraběnka řeč jeho. „Kdes byl nyní?“

„Musel jsem otci nešťastné dívky zprávu donést, nežli se mu z jiné strany dodala a tak ho snad ještě více poděsila.“

„Aj, tyť okazuješ náramné účastenství se vším, co se této selské dívky týká!“ prohodila hraběnka s hořkostí. „Až ku podivu!“

„A proč?“ snažil se Ludvík mírně odpovídat, ačkoli opětný přídavek „selské“ krev jeho znepokojoval. „Dívčin otec je šlechetný muž, a já si vážím vzácných darů ducha, kdekoli je naleznu: třebas to bylo pod rouchem selským.“

Hraběnka by byla již ráda vypukla. Tušení její začalo se v jistotu obláčet. Ještě se ale přemáhala. „To bych nemohla říci,“ prohodila trpce, „sice bys nebyl slepý při podobných darech u mladé Zalužanské.“

„Jáť nejsem při nich slepý — a již jsem ti řekl, že může někoho šťastným učinit.“

„Žes to řekl!“ zvolala hraběnka, rychle zase vstávajíc, „ale nemyslíš to; sice bys sám o to dbal, aby tebe šťastným učinila.“

„Já myslím, že by se pro jiného lépe hodila,“ řekl Ludvík vážně. „Já si utvořil jiný obraz o dívce, kterou bych za původ svého štěstí pokládal.“

Hraběnka přešla několikrát po pokoji; byla pobouřena. „Vím už, vím, že sis jiný obraz utvořil; ale doufám, že nebudeš při tom tak pošetilý, abys hračku smyslů svých — zalíbení očí — za něco více pokládal, nežli co v skutku obnáší.“

„Já ti nerozumím!“ odpověděl Ludvík.

„Že nerozumíš?“ obrátila se k němu i zastavila se před ním hraběnka. „Kdo je to selské děvče?“

„Je dcera poctivého muže, vysloužilého vojáka, nyní našeho poddaného z Podlesí, kde se ptáčnictvím živí. Ona sama je jako divem božím v lesní samotě vypěstovaná květina, plna sladkého tajemství — a že je i dle spanilosti těla okrasou svého pohlaví, to jsi již tuším sama poznala.“

„Já jsem poznala, že je to sprosté děvče — a to jsi ty, myslím, přehlídnul, sic bys nepadal do takového zanícení.“

„Sprosté děvče? — tuším, milá matko, že jsi chtěla říci: nízce rozené.“

„A kdyby? — jaký z toho následek?“

„Žádný jiný, nežli abys beze všech předsudků jasným okem na tu dívku pohlédla.“

„Co je mi do ní? Až se zotaví, navrátí se do své vesnice — a kdo ví, zdaž ji pak více kdy uvidím. Toužit po tom alespoň nebudu.“

Ludvík se zamlčel.

„Pro živý Bůh — synu!“ sepnula hraběnka ruce, „nechci se domýšlet, že bys byl za ten čas, co jsem tě na očích neměla, hlavu svou tak pošetile — romantickými vrtochy naplnil, že bys teď byl v stavu něco učinit, co by rod náš pohanělo a srdce mi užralo!“

„Prosím, drahá matko,“ namítnul Ludvík, „jáť myslím, že je taková starost o mne zbytečná. Vím předobře, co se s pravou ctí rodu našeho snáší — a nikdy na to nezapomenu.“

„Tím líp, tím líp!“ odpovídala popuzená hraběnka. „Já nejsem za to také tak choulostivá a tak přísná, abych tě pro nějaké rozehřátí mladé krve, pro nějaký rozmar rozpálené fantasie kárala; vždyť jsme k tomu odsouzeni, abychom své slabosti snášeli. Jednej jenom pozorně a vždy s povážením.“

„Také o rozehřátí mladé krve nebo nějaký rozmar mé obraznosti nemusíš býti ve starostech,“ řekl Ludvík vážně. „Já nedbal nikdy na hříčky, ani v letech dětinských, snad se na to pamatuješ? tím méně budu nyní o to dbát, a učiním jen to, co k svému štěstí za dobré uznám.“

Po těch slovech se uklonil a pokojně odcházel, ale hraběnka mu rychle nadešla.

„A co, co to bude? Mluv, pane synu! neukrývej svůj úmysl, já jej znám!“

„Tedy mi, drahá matko, dovolíš, abych teď o něm pomlčel!“ prosil Ludvík. „Nejsi v tom rozmaru, abychom o věci důležité s mírnou myslí promluvili. Ponechme si to tedy na jinou chvíli. Já se zatím podívám, jak se naší nemocné vede.“