První láska/VII.

První láska Vítězslav Hálek
VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 287–297. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Uplynul asi týden.

Jaroslav vystřízlivěl. Na Rosu si více nezpomněl, a zpomněl-li si, usmál se sám sobě. Věci mu byly nyní zcela jasné: uchýlení-se od samého sebe, za jaké svou známost s Rosou měl, zdálo se mu být přirozené, a on si proto ničeho nevyčítal. Že to nebyla láska, co k slečně Rose cítil, bylo mu nyní patrno. On věděl nyní dobře, že ho Rosa získala tím, že zbudila svou přetvářkou u něho pro sebe soucit; soucit tento ale se ho vší silou zmocnil, a on, jsa nezkušený ještě v tomto ohledu, myslil, že to láska. Aspoň chvílemi neměl té síly do sebe, aby si řekl holou pravdu — že totiž Rosu nemiluje.

Nyní ale, jak pravíme, vystřízlivěl. Co řekla Rosa na jeho odpověď, o to se nestaral; nešelť více k Jiskrovům, a když jej mladý Jiskra k sobě zval, předstíral, že chce nyní se vším úspěchem studovat, a že když s někým pracuje pospolitě, je roztržit. A věru, on nyní pracoval se vší pilností. Předce ale mu zbylo tolik času, aby si zase zpomínal na Emilii, na tento obraz, jehožto předmět neznal, a jemuž poslední události hrozily, že setrou jeho barvitost. Toužil-li již dříve, když mu byla Rosa skoro ještě lhostejná, aby poznal Emilii, toužil nyní vší mocí. Dříve toužil po poznání Emilie více proto, aby poznal svým obrazům něco podstatného, něco reálního. Toho se mu dostalo poněkud tím, že mu Emilie psala, že ho miluje. Nyní toužil poznati Emilii proto, aby znal tu, která ho miluje, aby věděl, zdaliž i on ji milovati může. Neboť že by mohlo být ujištění Emiliino o její lásce k němu klamné, na to, ač jej nedávno zkušenost divně poučila, ani nemohl myslit. Často bral do ruky její lístek. Já vás miluji — tato slova se zdála tak neklamně k němu mluvit, že myslil, že má srdce Emiliino v ruce, z něhož tato nelíčená slova čte.

Již leckdys opět na to myslil, jak by si zjednal přístupu do Emiliina domu. Umínil si kolikrát, že se tam opět poptá po panu Zahrádkovi, aneb, jak mu to tenkrát napadlo, po panu Ryzákovi, že snad Emilie mu přijde otevřít, a on, byť ji jen i spatřil, že se spokojí; ale v tom si zase zpomněl, jak se mu tenkrát třásla ruka, a jak mu tlouklo srdce, že ani nemohl promluvit, a při pouhém tomto pomyšlení se mu zase třásla ruka, a srdce mu tlouklo tak, že byl rád, že sedí doma na židlici. Leckdys si zase myslil, že toho nechá až po zkoušce; pak že má nárok na nějaké místo, a že může tudíž vstoupit směle do domu. Ale ten měsíc času, který mu ještě ke zkoušce vybýval, zdál se mu tak dlouhý, že si myslil, že ani není s to, aby ten čas přečkal, neseznámiv se s Emilií.

Paní Naninka se velmi tomu divila, že se Jaroslav od nějakého času po Emilii neptá, často mu sice o ní začala vypravovat a Jaroslav poslouchal; vypravovala dále — a Jaroslav podepřev se zády o lenoch židlice a očima se dívaje do stropu, poslouchal dále; při tom sebou ale ani nehnul, a když paní Naninka dokončila, neřekl ani á ani bé, zasedl zase ke knize, a jakoby se nebylo nic událo, studoval dále. Paní Naninka se tomu poprvé nedivila; je zamyšlený, myslila si. Ale když se totéž stále opakovalo, každý skoro den a po celý týden, bylo jí té zamyšlenosti předce trochu mnoho.

„Vy jste ale nějak zamyšlen, pane Jaroslave,“ pravila konečně, když posledně svoje vypravování ukončila.

Pan Jaroslav ale ani na to jí neodpověděl, sklonil hlavu ke knize, jako kdy jindy, a studoval, jako kdy jindy.

Paní Naninka hádala ledacos. „Snad se na mne mrzí,“ myslila si, „že to nejde s Emilií k žádnému konci; dost možná! Však se mu ale již brzy o to postarám, aby měl do domu přístup. Vždyť by se mi i Emilie utrápila.“

A co paní Naninka zamýšlela, chtěla vyvést ještě dnes. Ano ihned se ustrojila a šla na Malou Stranu.

Když přišla k Emilii, hned začala: „Již se musíme, slečinko, starat, aby se pan Jaroslav s vámi seznámil. Ten nebohý se mi ještě usouží; mimo to má již brzy po zkouškách, a tudíž brzkou vyhlídku na pěknou budoucnost.“

„Ale jak?“ pravila Emilie celá v úzkostech, jako by se bála, že vstoupením pana Čermáka do domu přestane být dcerou svému otci.

„Nic naplat, slečinko; panu Jaroslavovi se musí zjednat přístup do domu, a to brzy; jak — o to se musíte sama postarat.“

Emilie se skoro lekla slov paní Naninky, jimiž tato tolik starostí na její bedra se zdála skládat. Na hodnou chvíli se zamlčela, a bylo patrno, že o něčem přemýšlí. Najednou, jako by se byla zachytila nějaké myšlénky, trhla sebou, chopila paní Naninku za ruku a pravila: „Mám to. Nezdá se mi to být sice nejlepší prostředek, získati někomu přístupu do domu; ale pan Čermák mi to odpustí.“

Na to sňala s ruky zlatou sponku, dala jí paní Nanince do ruky, a pravila: „Vidíš, Naninko, tuto zlatou sponku mám po své nebožce matince, a je mi tak drahá, že bych ji nedala za žádnou cenu z ruky. Podívej se na podobiznu matčinu, že je matka s touto sponkou na ruce vymalována. Otec můj se mi každý den na tuto sponku dívá, a líbá ji co drahý pozůstavek. Tuto sponku vezmi k sobě, zejtra o desáté čekej na mne v Celetné ulici u vrat, jimiž se vchází do Týnského chrámu Páně, a pak se dovíš ostatní. Nyní se na nic víc netaž a prozatím jdi; neboť chci ihned ve skutek uvést, co zamýšlím.“

Paní Naninka celá udivena vzala sponku do ruky; vídalať ji sama na ruce nebožky Emiliiny matky. Políbila slečince ruku a odešla.

Emilie za chvíli na to přiběhla celá vyděšena do pokoje k tetce. Otec její byl právě přítomen. Něco s nepokojem hledala, převracela jednu věc za druhou, a při tom bylo slyšet tlukot jejího srdce.

Slečna se udiveně za ní ohlížela, a pan M… se ptal: „Co pak se ti stalo, Emilie? Hledáš něco?“

„Ach, drahý otče!“ přiblížila se tato k němu. „Já jsem ztratila sponku po nebožce matince.“

Při tom se Emilie tak začervenala, jako by ji krví polil; bylať to první lež v jejím živobytí.

Ty můj Bože! Seč všecko láska není!

Pan M… se patrně toho zhrozil.

„Ale, Emilko,“ pravila slečna tetka, „vždyť se mi zdá, že jsem ti ještě před chvilkou viděla sponku na ruce.“

„Mýlíš se, tetinko, já jsem ji bezpochyby ztratila dnes na cestě z Celetné ulice, kdež jsem byla na návštěvě u své přítelkyně.“

Hledali všickni, Emilie hledala s nimi, převraceli všecko zrub na rub — ale hledali nadarmo; sponky zde nebylo.

„Z Celetné ulice jsi šla?“ ptal se pan M…

„Z Celetné ulice, otče,“ pravila Emilie v rozpacích; neboť dobře věděla, jak ta přetvářka jí sluší.

„Nenechala jsi ji snad u své přítelkyně?“ tázal se zase pan M…

„Zajisté ne, otče; neboť se pamatuji, že jsem ji ještě měla na ruce, když jsem tam vycházela z domu.“

„Ta věc se musí oznámit,“ pravil pan M… „Snad jest ještě tolik poctivosti na světě, aby ji navrátil, kdo ji našel.“

A vzal ihned klobouk a odešel.

Druhého dne po desáté přišla paní Naninka k Jaroslavovi do pokoje a pravila: „Pane Jaroslave, půjdete na Malou Stranu do Ostruhové ulice.“

„Nepůjdu!“ zněla odpověď.

„Však vy půjdete,“ usmívala se paní Naninka.

„Však nepůjdu!“ odmlouval opravdově Jaroslav.

„Když ale musíte; slečinka sama pro vás zkázala.“

Jaroslav vyvalil oči.

„Jen se nedivte, pane Jaroslave. Tu máte a čtěte.“

Paní Naninka vytáhla zlatou sponku, a dávala jí Jaroslavovi; tento táhl ruku zpět, neboť nevěděl, co s tím. Potom vytáhla číslo jistých novin, ukázala mu jistou rubriku a Jaroslav četl, že na cestě tam a tam se ztratila zlatá sponka, která se tam a tam navrátit má. Kdo ji odevzdá, že dostane tolik a tolik odměny.

„Nu, a co s tím?“ ptal se Jaroslav.

„I ty můj Božínku! Jak se ještě můžete ptát? Tu máte sponku, doneste ji kam náleží, a máte zjednaný přístup k Emilii.“

Jaroslav se zdráhal. Pravil, že se to proň nesluší, aby se podobným spůsobem dostal do domu; kdyby tam přišel častěji, že by se mohlo zdát, že tam chodí proto, aby jim poskytl příležitosti, by mu mohli dát svou vděčnost na jevo — zkrátka, kdyby tam přišel, že by se mu vždycky jen zdálo, že v něm vítají ztracený bracelet.

„Jen nebuďte blázínek, pane Jaroslave!“ dodávala mu smělosti paní Naninka. „To všecko je od slečinky navlíknuto, a vám se nejedná především o nic jiného, leč o přístup do domu. Jak dlouho chcete ještě naň čekat, když se této příležitosti neuchopíte?“

Jaroslav se dal do smíchu.

„To slečinka sama navlíkla?“ pravil.

„Ty můj Božínku, kdož jiný? To víte, láska je vymýšlivá; a kdo ví, co vám ještě za čas vaší lásky nenapadne!“

„Ha, ha! snad mi napadne, ztratit na podobný způsob botu,“ smál se Jaroslav a již se vypravoval na cestu.

„No již jdu,“ pravil, když si dával klobouk na hlavu.

„A pravou nohou napřed!“ napomínala paní Naninka.

Jaroslav vykročil pravou nohou napřed.

Šel-li Jaroslav poprvé do Ostruhové ulice s tlukoucím srdcem, musel se dnes smát sám sobě. Zdálo se mu nejinak, než jako by hrál komedii.

Jaroslav stál v prvním poschodí u dveří, na nichž bylo napsáno jmeno M… Po nedlouhém otálení zazvonil a již slyšel lehké kročeje, kterak se blíží ke dveřím. Bylo mu trochu do smíchu, trochu mu ale také, a to dost hlasitě, tlouklo srdce; jen ruka se mu netřásla, jako poprvé, a doufal, že aspoň bude moci promluvit.

Zarachotil klíč, bylo slyšet, kterak se otočil, dvéře se otevřely, a v nich stála, jako poprvé, slečna tetka.

Jaroslav vytáhl zaobalený bracelet a pravil: „Tuším, že se nemýlím.“

„Prosím, pane, račte dál!“ uklonila se slečna.

„Račte odpustit, já dále nemohu; neboť by se to zdálo, jakobych si šel pro odměnu,“ pravil Jaroslav a podával slečně sponku. Slečna ji nechtěla přijmout.

„Nesmím ji přijmout, pane. Pan M… přikázal, abych k němu přivedla toho, kdo ji přinese. Pročež prosím, pane, račte vejít.“

Zatím vešel do síně i pan M… a, jak se zdálo, nepozorován, díval se na Jaroslava.

„Pod jedinou výminkou vejdu, slečno,“ pravil Jaroslav. „Když mi totiž přislíbíte, že se o odměně žádná zmínka nestane.“

„Prosím, pane,“ ujal se slova pan M… přistoupiv ke dveřím a pojav Jaroslava za ruku. „Když si toho žádáte, ani slovem se o tom nezmíníme. Jen to mi dovolte, bych vám ve jmenu dcery poděkoval. Nyní ale prosím, pojďte dál.“

Jaroslav šel jako neznámý.

„Zde ten pán, Emilie, přináší ti sponku,“ uváděl pan M… Jaroslava.

Emilie se uklonila a nevěděla, zdali jí tvář hoří nebo stydne.

Nejinak bylo Jaroslavovi. Emiliina vnada jej skoro oslepila; způsob ale, jakým jí odevzdával sponku, byl mu tak směšný, že se divil sám sobě, že úsměvem svým způsob obyčejné zdvořilosti nepřekročil.

Oba si pohledli do očí — — —

Pan M… vedl Jaroslava především do své zbrojnice. Jaroslav věděl již z úst paní Naninky, jakým přítelem je honby a zbraní pan M…

Pan M… mu zde ukazoval jednu zbraň po druhé; ten mu ji vychvaloval, a pan M… se divil, kde vzal Jaroslav tolik sběhlosti v poznání zbraně a zval ho na nastávající podzimek na honby. Jaroslav přislíbil.

Když uslyšela slečna Marie, že ten pán se jmenuje Čermák, zahrozila Emilii:

„Ty, ty, tajemnůstkářko!“

Emilie obejala tetku a pravila celá blažena:

„Již s ničím se před tebou nebudu tajit, tetinko.“

„I to vím, zvláště teď ne.“

Jaroslav navštěvoval často dům pana M…, neboť si to vždycky pan M… u něho vyžádal, aby jej zas brzy navštívil, a pan Zahrádka přicházel často, že zve pan M… Jaroslava k čaji.

A Jaroslav se stal panu M… velmi oblíbeným, tak že si tento i sám leckdys v noci, když nemohl usnout, na ledacos myslil. —

Dva měsíce později psal Jaroslav Ryzákovi na venek následující list:

„Prázdniny se končí, a tuším, že již brzy přijedeš do Prahy. Já jsem právě odbyl zkoušky, a tudíž i také svoje poslední prázdniny. Ale byly tyto prázdniny pro mne blaženější, nežli kterékoliv jiné. Nyní čekám na místo. Zejtra požádám pana M… o ruku Emiliinu. Jsem blažen! — Tuším, že mi pan M… ruky své dcery neodepře. Tvůj Jaroslav. — P. S. Nyní vím teprva, co je pravá láska. Přemýšlím o tom stále, ale nemohu k jinému konci přijít, leč že jsem blažen. Až budeš mít ujištěnou svou brunetku, shledáš totéž.“

Asi čtrnáct dní na to šel jednoho odpoledne Mosteckou ulicí ke kamennému mostu mimo jiné též pán po levé straně dámy; po druhé straně ulice naproti nim kráčeli dva mladí páni a s nimi šla též dáma. Bylo patrno, kterak pozorně všichni tři na onen párek upírají zraky. Když se potkali, pozdravili se vespolek; onino dva šli svou cestou dále, tito tři ale se zastavili a ohlíželi se za nimi.

„Prosím vás, pane Ryzáku,“ pravila dáma, jež se vedla s těmito dvěma, „kdo jest ta, jež se vede s Čermákem?“

„Jest to jeho nevěsta, slečno,“ odpověděl Ryzák.

„Divokrásné děvče!“ divil se Jiskra.

„A jak jim to sluší!“ pravil zase Ryzák. „Jakoby byli pro sebe stvořeni.“

Obrátili se zase, a šli dále k Mikulášskému plácku.

„Ale řekni mi, Jiskro,“ začal zase Ryzák, „proč Čermák přestal k tobě chodit?“

„Prosím tě, s ním není nic; jest příliš chladný člověk,“ odpověděl Jiskra.

Dáma, jež šla s nimi, při těchto slovech kousala se do pysků. Něco se jí zdálo šeptat, že v tom asi jiná příčina. Dáma ta byla — Rosa.