Prostonárodní české písně a říkadla/Předmluva

Prostonárodní české písně a říkadla Karel Jaromír Erben
	Předmluva	Modlitba

Údaje o textu
Titulek:	Prostonárodní české písně a říkadla
Autor:	zapsal Karel Jaromír Erben
Krátký popis:	předmluva ke sbírce
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Prostonárodní české písně a říkadla. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1864.   Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Praví se, že píseň národní jest kvítko na luzích vlastenských vyrostlé, ježto příroda sama vychovala. Dobré to sice podobenství, ale věc sama při něm zůstává temná. Jakož snadno jest k věci známé najíti podobenství, tak zase velmi těžko nezkušenému z podobenství i sebe zdařilejšího neznámou věc určiti. Co jest píseň národní? Všickni znatelé básnictví druhu toho v tom za jednoho se srovnávají, že každá píseň, kterou lid obecný zpívá, proto ještě národní není, a byť i celé století se zpívala; a naopak, že pravá píseň národní této cnosti své nikdy neztratí, byt byla již přede sty lety v ústech i v paměti lidské zahynula. I také to nic na váhu nepřidá, jest-li píseň více nebo méně v národu rozšířena, ano kdyby se i jen na jednom místě zpívala, může vždy předce pravou národní písní býti. Známky, po kterých píseň národní od jiných rozeznati lze jest, musejí tedy v něčem jiném ležeti. Pravda, že otázka, co jest píseň národní? na otázce jiné a to hlavní tak visí, jako list na kmenu svém, totiž na té: co jest národ? kterak se zjevuje bytost jeho vůbec, a co do písní zvláště? Odpověd na tyto důležité otázky zanechána fysiologům a filosofům; já však pokusil jsem se nyní jen o to, abych v krátkosti ustanovil rozdíl mezi písní národní a jinou tak nazvanou umělou písní, a to jen podlé osobního mého citu a přesvědčení, doufaje, že toto mé slovo vždy býti může stupněm k veliké té vědě poznání národa; a byť i jiný tuto mou práci zvrátil, jen když na místo ní sám něco důkladnějšího vystaví, vždy těšiti se budu tím, že jsem snad jemu dal k tomu podnět.

Každý národ, kterýž sobě sám ještě odcizen není, má svůj vlastní národní cit i své zvláštní smýšlení, svůj individuální ráz, na přirozených zvláštnostech těla i ducha jeho se zakládající, jímžto se od jiných, cizích národů, znamenítě a patrně liší. Tento však přirozený, všeobecný, stálý národa ráz nabýyá zevnějšími okolnostmi, s nimiž se národ, celý aneb jistá jeho část, během času potkává, svého zvláštního směru, své zvláštní zevnější postavy; a jakož okolnosti ty samy podrobeny jsou proměnám, tak i také onen přirozený národní ráz anebo povaha podlé nich bez přestání zevnější podobu svou mění a řídí: tak jako vosk pokaždé formě své se podává, avšak vždy předce voskem býti nepřestává. Toto položení vlastního toho citu a smýšlení národa podlé jeho zevních okolností nazýváme národním duchem. Má-li píseň býti národní, musí v ní vanouti tento národní duch. Pakli to, co píseň buď hlavního smyslu, buď zvolených obrazů, buď spojení, přechodů neb obratů myšlének v sobě zavírá, tomuto položení citu aneb smýšlení národa se protiví, již není písní národní.

Myšlénka vtěluje se a jistou formu na se béře slovem i stává se takto průpovědí, z těchto pak tvoří se v písni řádky (versus) a slohy (στροφή). Každá sloha musí nejméně dva řádky v sobě zavírati. Avšak forma či podoba slohy v každé písni, každého řádku ve sloze, ano i pořádek slov v každém řádku obsažených, jakož i způsob, jímž poslední slovo řádku jednoho do téhož slova jiného řádku padá a s ním podobně doznívá, což rým aneb dosloví nazváno, vše to spočívá na jistých pravidlech národního krasocitu, ježto jazyk podlé národní hudby (jakož níže o tom) utvořil, duch národní ušlechtil, a dlouhé ano staleté užívání posvětilo. Nikdo z básníků národních není sobě těch pravidel svědom, nikdo jich neumí nazpamět, ale každý, kdož v národní škole vychován, je cítí a také věrně zachovává, neboť jsou to pravidla národu přirozená, z jeho bytosti vyšlá. Tato forma písně tak určitá a neústupná jest, že společnost písní mezi rozličnými větvemi téhož národa slovanského jediné na ní záleží: čím bližší forma, tím snadnější společnost písní. Proto jsou mnohé písně společné Čechům, Moravanům i Slovákům, málo jich společných Čechům a Polákům, nejméně pak společnosti se nalézá mezi českými a ruskými neb ilirskými písněmi, neboť zde forma nejrozdílnější jest a proto nejvíce společnosti vadí.

Konečně má-li píseň slouti národní, třeba jest, aby žádnému jistému skladateli nenáležela, nébrž aby národ vůbec za skladatele držán býti musil. Pakli se kdo k písni co k plodu a jmění svému hlásí, můžeť sice píseň i ducha i formu národní míti, však již náleží té jisté osobě. Hlavní oučel básníka národního jest jenom zpěv; on zpívá, buď že ho srdce k tomu pudí, buď že se chce před jinými novou písní okamžitě zablesknouti; více zásluhy sobě nepřičítá, a protož o píseň již také více se nestará. Zalíbila-li se jiným, pamatují si ji, a zpívąjíce ji opět, buďto s proměnami buď bez proměny, tak dobře ji za svou pokládají, jako básník sám. A když již píseň na. jednom místě každému jest povědoma, ztratí půvabnost a zmizí ze života aneb odstěhuje se jinam, kdež opět novinkou jest a se líbí. Nepravím, že by básník národní vždy sprostým, jinak necvičeným člověkem býti musil; ale že těžko jest prohlídnouti srdce národa a přeměřiti rozum jeho, i porozuměti pravidlům jeho krasocitu, ano téměř nemožno člověku, který s národem mysliti i cítiti nepřivykl a takořka v životě národním neuzrál: proto také kdo z jádra národa není, aneb jemu školami neb jinak se odcizil, nesnadno se stane básníkem národním. Mezi umělými básníky českými Čelakovský nejlépe ducha i formu písně národní pochopil; mnohé písně z Ohlasu jeho skutečně by byly pravými národními, kdyby se jim této třetí vlastnosti, totiž národního jmění, dostávalo.

Až potud praveno jen o slovu písně, t. j. o řečním jejím obsahu. Podlé slova, a v jistém ohledu i nad ním, stojí hlas písně, kterýž se vůbec nota (v Domažlicku vejslov), v písemní pak řeči nápěv nazývá. Slovo spolu s hlasem písně u vykonávání slove zpěv. Co nahoře o slovu písně národní řečeno, totéž o jejím hlasu čili nápěvu platí. Má-li hlas ten býti národní, musí v sobě míti národního ducha, na sobě národní formu, a musí z národa vůbec vycházeti. Známa jest obzvláštní náklonnost národa slovanského k hudbě. Celý národ slovanský zpívá, avšak písně ty u rozličných větví téhož jednoho kmene jsou velmi rozdílné. Podlé rozličných okolností, s nimiž každá větev daleko rozšířeného národa Slovanského během času se potkala i v nich žije, a kterýmiž duch její rozličně přibarven jest, působí na ducha i na formu písní národních slovanských nejvíce i nejpatrněji zvuk hudebního nástroje, kterýž právě té které větvi národa jest oblíben. Zkušeno jest, že každý hudební nástroj svou zvláštní moc nad duchem lidským projevuje: jeden mile, druhý nemile naň působí; jeden k veselosti zbuzuje, jiný zádumčivým činí a t. d. Jaký hudební nástroj, taková hudba, takový zpěv i takový v písni duch. Čím více rozličných citů hudební nástroj národu oblíbený v člověku může zbuditi, t. j. čím dokonalejší jest, tím větší rozmanitosti, co do ducha, nabývají národní písně. Totéž o jich formě platí. Nebude od místa, položím-li tuto jeden příklad o vyjití písně národní z hudby. Dívka uslyší v hospodě housti jednu notu, na př. č. 93 sbírky této. Jemněbolestné tyto zvuky — kteréž se dle domnění mého nejlépe z houslí vyvoditi dají, jakož i forma jich na dokonalejší nástroj ukazuje — vtisknou se dívce do paměti; celá její duše jimi se naplní a barvu jich na se vezme, ve dne i v noci jí ta nota na mysli leží, kudy chodí, pozvukuje si jí, hledajíc toliko slov, jimiž by to, čímž duše i srdce její oplývá, ústy mohla vyliti. Tu náhodou padnou oči její na rozpuklé červené poupě růžového keře v zahrádce pod oknem. Toť jiskra do duše její, v poupěti tom vidí skutečný obraz citu toho, jejž hudba v duši její způsobila. I hned se příležitosti té uchopíc počátek písně své učiní porozvitou růží; nota ustanoví pořádek slov, formu řádků, i vede rým, a děvče spustí:

Červená. růžičko, proč se nerozvíjíš?
proč k nám, můj holečku, proč k nám už nechodíš?
„Kdybych k vám chodíval, ty bysi plakala,
červeným šátečkem oči utírala.“

Slovo podává slovo, myšlénka myšlénku, a spůsob života národního přivádí obrazy. Tak i podobným spůsobem vznikly národní písně i podnes ještě vznikají. Sotva že se některá hudba k tanci stane oblíbenou, již i hned najdou se k ní náležitá slova. Slova pravé národní písně jsou jen smysl a výklad hudebního její hlasu. Nepravím, žeby slova písně národní vždy teprv podlé již hotové melodie utvořena býti musila, můžeť také dobře básník oboje najednou z duše své vyníti: nikdy však se nepřihází, aby byl básník národní nejprvé slova své písně shotovil a potom teprv aby k nim hledal nápěvu. V tomť se také liší píseň národní od jiných písní uměleckých, že v písni národní slovo z hudby anebo spolu s hudbou vzniká, v uměleckých pak obyčejně hudba ze slova vychází. Vždy také nápěv národní ráz hudby nástroje toho na sobě nese, jemuž ucho básníkovo bylo přivyklo. Čím národ k hudbě čilejší a čím ohebnější formy jazyka jeho, aby slovo krok za krokem mohlo hudbu následovati, brzo váhati, brzo pospíšiti, s ní se vraceti, zahýbati i na stejno vycházeti: tím způsobilejší jest k národnímu básnictví. Tyto přednosti národu slovanskému i jazyku jeho ovšem upříti se nedají, a tím vysvětluje se také to veliké množství národních písní slovanských. V duchu národním, t. j. v tom vlastním zalíbení Slovanů v hudbě, i v ohebnosti jazyka slovanského leží jistota, dokud Slované Slovany budou, že písně jich národní nikdy nevyhynou. Znamenitá jest také poměra slova písně k jeho hlasu: čím skvělejší hlas, tím ničemnější, zvláště v plodech novějších, bývá obsah slova; kdež naproti tomu staré písně dobrého slova, jakož i nejpěknější zpěvy epické jiných Slovanů, hlas velmi jednotvárný mívají. Zdá se, jako by byl duch národní do písní slovanských vespolek jakousi rovnováhu vložiti chtěl, tak aby, čeho písni na jedné straně se nedostává, na druhé jí bylo nahraženo.

Z toho, co tuto nyní o slovu i o hlasu písní národních řečeno, vychází za pravidlo, že píseň národní jest zpěv, z národu vůbec vyšlý i v jeho duchu, co do obsahu i do formy, složený.

O ceně a důležitosti písně prostonárodní nebudu šiřiti slov. „Není nad zdařilou (prosto)národní báseň!“ dí Čelakovský; „jediné v této vidíme v živém tvaru básnickém ducha lidského, jediné v této zřejmě vytknutý ráz národnosti; a kde národnost se blíží k světoobčanství čili světoběžnictví, tam nelze najíti národní uměny.“ Cenu prostonárodních písní českých uznala chvalně známá, spisovatelka německá Ida z Düringsfeldu, kteráž z prvního mého jich vydání nemalý počet nejlepších na jazyk svůj přeloživši, pod titulem: „Böhmische Rosen“ léta 1851 ve Vratislavi tiskem je vydala, „aby, prý, krajané její věděli, že Čechové mají krásný, svůj zvláštní a bohatý spůsob básnění.“

Podávaje národu Českému toto nové, skoro čtvernásob rozmnožené vydání jeho vlastních plodů básnických, co jsem jich za 25 let po všech krajích milé vlasti naší buď sám shledal, buď od dobrých přátel obdržel, nalézám utěšení nemalé v tom vědomí, že snad polovic písní tuto vydaných bylo by přišlo na zmar, by úsilí mého o jich zachování nebývalo. Sbíraje totiž tyto památky národní, hleděl jsem se jimi ujistiti vždy nejraději a přede vším u starších zpěvaček a zpěváků, věda zajisté, že starších písní vůbec jen od osob zletilejších nadíti se mohu, a že se starými nejsnáze mnoha dobrá píseň bývá pochována. Tím spůsobem dostalo mi se z mnohých míst a krajin před lety pěkných písní, kterých tam nyní již dokonce neznají. Pozoruje se také vůbec, že od roku l848 lid náš selský, zvláště v krajích severních, méně zpívá. nežli zpíval před tím; kdež jindy ve žních a při hrabání sen i otav pole i luka se ozývala zpěvem, pracují nyní mlčky, jen ledabylé žerty provozujíce. Tím také mnohá jindy oblíbená píseň přišla v zapomenutí.

Rovněž tak důležité jako písně, ano nad ně důležitější pro svou trvalost a starobylost jsou prostonárodní říkadla. Kdežto píseň podrobená jest vůbec oblibě časové, s kterou žive a hyne, přecházejí říkadla s pokolení na pokolení po mnohá století bez podstatné proměny; ano mnohá říkadla dětská, jakož i říkadla, v nemocech vůbec, mají patrně počátek svůj v časech pohanských. Totoť ovšem neplatí o říkadlech svatebních, ježto neprávě tak slovou. Jsouť to vlastně prosté řeči selské, z části v rýmech skládané, jež léta 1765 František Jan Vavák, sedlák v Milčicích, podlé starších podobných řečí byl vzdělal. Ale poněvadž se jich, ač ve spůsobě nemálo změněné, nyní při svatebním veselí lidu selského v Čechách i na Moravě vůbec užívá, nechtěl jsem jich pominouti.

Pohřebních písní prostonárodních Slované západní nemají žádných. Místo jich zastupují písně, jež učitel se svými žáky zpívá u těla mrtvého v domě a pak na hřbitově. Písně tyto, majíce vůbec ráz písní nábožných, jsou někdy dosti starobylé, ano některé jich pocházejí patrně z věku šestnáctého. Bohužel bývají tyto staré sbírky písní pohřebních u nás čím dále tím řídčejší, a na místo jich vtírají se písně nové, které ani slovem ani nápěvem vyrovnati se starým nemohou. K doplnění zpěvného obrazu z života prostonárodního v Čechách podal jsem tuto také některé takové písně pohřební ze sbírek starších, jakož se potud zpívají v Hradecku, totiž v Bohuslavicích a v Častolovicích.

Na konec tuto vzdávám srdečně díky milým přátelům svým, ze jmena: v. p. Josefovi Roštlapilovi, faráři v Opočně, v. p. Tomášovi Novákovi, administrátoru v Račiňovsi pod Řípem, p. Arnoštovi Vysokému v Jáchymově, p. Josefovi Rankovi v Praze, i jiným, kteří buď sbírkami svými, buď jakkoli jinak při tomto novém vydání pomocí svou mi se laskavě propůjčili.

V Praze dne 26. Listopadu 1863.

K. J. E.