Projev státního presidenta dr. Emila Háchy v rozhlase dne 19. června 1940

Údaje o textu
Titulek:	Projev státního presidenta dr. Emila Háchy v rozhlase dne 19. června 1940
Autor:	Emil Hácha
Zdroj:	Národní listy, roč. 80, č. 164. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	20. 06. 1940
Licence:	PD old 70
Související:	Do práce pro nový svět

Nabídka kapitulace Francie, kterou se uzavírá jedna z největších kapitol světových dějin, je mně příležitostí, abych řekl vám, čeští spoluobčané, několik otevřených slov.

Vím dobře, že mé rozhodnutí ze 14. března 1939, odebrati se přímo k Vůdci a říšskému kancléři a vyžádat si od něho konečný výrok o osudu českých zemí, bylo u některých českých lidí přijímáno s určitými pochybnostmi. Nebylo možno se tomu diviti, ježto české názory tkvěly tehdy ještě příliš hluboce v minulých dobách, zejména ve vývoji posledních dvaceti let a málokdo dovedl již tehdy dohlédnouti, jak významný historický mezník prožíváme. Události, jež potom následovaly, otevřely poznenáhlu všemu našemu obyvatelstvu oči, a ukázaly, že cesta, kterou jsem ve shodě s vládou nastoupil v březnu minulého roku, byla jedině správnou pro další vývoj českého národa.

Avšak obrat české politiky, ke kterému došlo 15. března 1939, má v zásadě dvojí stránku. Jedna, a zajisté hlavní, je změna našeho státoprávního postavení. Ta vyplývá z přírodního zákona, že malý národ může svou existenci zachovati jedině tím, svěří-li se ochraně národa velikého, s nímž sdílí společný prostor. Byli jsme prvním neněmeckým národem, jenž tuto přírodní pravdu pochopil a jenž před celým světem projevil své čestné odhodlání, založiti svůj další osud na tomto principu.

Než má cesta k Vůdci a říšskému kancléři v osudových dnech minulého roku měla ještě druhou, stejně významnou stránku. Zřetelně se jí vyjadřovalo, že český národ vrací se k tomu, co mu jeho dějinné poslání přikazuje: k přátelství s německým národem, s nímž ho poutal nejenom po staletí trvající svazek s Říší, nýbrž také společný vývoj kulturní a hospodářský. V tomto směru může se český národ dovolávati bohatých a nepomíjejících výsledků staletého spolužití a vzájemného vlivu obou národů.

I v krátké době, která nás dělí od státoprávního mezníku 16. března 1939, stalo se s naší strany v těchto směrech vše, co bylo tehdy v našich možnostech. Bylo přikročeno k věcné a úzké spolupráci ve všech oborech hospodářského i veřejného života. Mohu tu poukázati na vystupňování sil našeho průmyslu, zejména pokud toho vyžadují zájmy bojující Říše, na odhodlaný nástup našeho zemědělství, které se přiřaďuje po bok zemědělství říšského, a na přesné a kamarádské zapojení našich orgánů bezpečnostních, dopravních i jiných do společných úkolů Říše. Avšak nesmíme si zapírati, že také velmi mnoho zbývá nám ještě vykonat. I přes počáteční nesnáze musíme míti před očima stále jasný cíl: býti jednou z nejdokonalejších složek Velkoněmecké Říše. Nečiníme tak bez odměny, neboť naše začlenění do Velkoněmecké Říše přináší nám nejrůznější výhody. Již i válečná doba ukázala, jakým štěstím je pro nás, že jsme v pravou chvíli vložili své osudy do rukou geniálního Vůdce německého národa Adolfa Hitlera. Úděl jiných malých národů je toho názorným příkladem. Pro dobu míru můžeme pak pevně se spoléhati na slova Vůdce a říšského kancléře, že vítězná válka znamená šťastnou budoucnost i pro náš národ.

Kapitulace Francie poskytla poslední a nejpádnější důkaz toho, jak mylné byly politické představy těch, kdož se po dvacet let oddávali bezmyšlenkovitému přijímání západních směrnic, ať již šlo o klamnou orientaci zahraniční politiky, či o napodobování překonaného liberalisticko-demokratického myšlení. V tomto omylu pokračovali i ti, kdož — na štěstí pro náš národ jen ve zcela mizivém počtu — opustili práci v našich zemích a odebrali se do nepřátelské ciziny, na jejíž pomoci pak chtěli zakládati budoucí osudy českého národa. Velké většině národa zůstaly jejich záměry zcela cizí. Široké vrstvy se o ně nestaraly, protože střízlivý smysl, národu vždy vlastní, ukázal, že jde tu jen o poblouzněni jednotlivců.

Nové uspořádání evropských poměrů, které bude následovati po konečném vítězství slavných německých vojsk, bude — jak pevně věříme — i k našemu prospěchu. Přispěti k tomu může každý nejen svou snahou po dokonalém soužití s německými spoluobčany k vyšším společným cílům Velkoněmecké Říše, nýbrž i poctivou prací ve svém povolání, která je odedávna chloubou českého člověka. K této práci vás všechny znovu vyzývám s pevnou důvěrou ve šťastnou budoucnost českého národa v mírovém společenství Velkoněmecké Říše.

Nacistické okupace českých zemí v letech 1939–45 si vyžádala přes tři sta tisíc obětí. Pocity bezmoci vůči bezprecedentnímu násilí i tvrdá cenzura našly pochopitelně svůj obraz také v publikovaných textech a projevech. Řada novinářů, politiků a jiných veřejných představitelů té doby — z donucení, strachu, naivity, snahy o volbu menšího zla či z kariérismu — zveřejňovala texty a pronášela projevy, v nichž v souladu či v rozporu se svými názory omlouvala či dokonce vychvalovala válečné zločiny a jejich pachatele a prezentovala jimi nastolený režim jako záruku pro nerušený rozvoj českého národa. Články s opačným vyzněním vycházet nesměly. A ani opatrnost či podlézavost někdy neuchránily pisatele od perzekuce. Jediným smyslem zveřejnění tohoto a dalších podobných textů ve Wikizdrojích je, přiblížit současnému čtenáři, jaké argumenty používala nacistická propaganda vůči poraženému národu a jak se s nimi vyrovnávali oficiální tvůrci veřejného mínění. Wikizdroje obsahují desítky tisíc uměleckých, politických, náboženských, publicistických a jiných textů a uveřejnění žádného z nich — včetně tohoto — neznamená jakoukoli podporu názorů v něm uvedených. Rovněž upozorňujeme, že někteří autoři byli za svou slovní podporu nacistům po válce potrestáni podle Benešových dekretů a že podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka je v současnosti trestným činem.