Procházky po vůkolí pražském/Večer

Procházky po vůkolí pražském Josef Kajetán Tyl
Poledne	Večer	Noc

Údaje o textu
Titulek:	Večer
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek druhý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 233–247. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kdo z Pražanů nebývá v Bubenči, v té rozlehlé a rozkošné oboře, jakmile jaro k životu probuzenou zemi nejprvnější travou posype, až když opět zima z nejpozdnějšího listí na sadech a lukách sobě lůžko uchystá? — Zajisté každý z nás užil tam krásného letního večera, a protož i každý sám obraz dokončiti dovede, jakéhož tuto jenom jednotlivé tahy podávám.

Bylo to v srpnu 1834. Den byl parný, ale za loučícím se sluncem přicházel tichý větřík a počal denní vedro líbezně ochlazovati. Plnými ústy ssáli jsme vonný zápach, oblétající nás, an jsme se přes návrší Bubenečské brali k oboře, kdežto se v letním sále slaviti měl ples přátelský.

Rozmanité křoviny podle posejpaných cest liběji dýchaly a stromoví, níže a výše se pnoucí nad travnatým čalounem, jemněji šumělo. Po vzdálených stezkách bloudil jinoch s dívkou a ode rtů vanula jim slova, jakáž poslouchati nemohla hlučná společnosť v sále, kolem bližších stezek honily se po měkkém drnu veselé tanečnice, jichžto nožky se prvních zvuků hudebnického sboru již dočkati nemohly. U stolů podle osekaných topolů bylo krásné podívání na bělorouché sbory dcerušek a matek, okolo nichžto se Pražští šviháci jako chtivé mušky okolo světel točili, a nad tím vším visela rozepjatá modrá nebes opona a duch lásky prohlídal tím tenounkým závojem s tak přívětivou tváří, jakoby radosť měl nad radostí lidskou, ježto sobě veliký věčný chrám vyvolila za stánek.

Byltě po krásném dnu krásný večer; krásně začínal, i měl, jak jsem doufal, ještě krásněji se skončiti.

Já seděl na lavičce pod vysokým javorem, okolo něhož hustá bezina ratolesti rozkládá, a letmo vznášela se přede mnou celá řada krásných dnů, počínající od té chvíle, kdež jsem na Barvířském ostrůvku spanilou pěvkyni poznal a potom ponejprve do tiché svatyně její domácnosti kročil. Matčino přivítání bylo tak upřímné, když jsem přicházel, jako pozvání dceřino, an jsem odcházel. Tiché mysli byla stará, když jsem na druhý den po oné příhodě přišel. Uleknutí po včerejšku nemělo zlých následků.

Podivno bylo mi okolo srdce před vážnou matronou. Ani na okamžik nemohl jsem se myšlénkou zanášeti, že bych stál před ženou, kteráž byla veřejným hraním na kytaru obživení hledala. Spočívaloť cosi tak vážného a spolu tak libostného v její tváři, cosi tak jemného a ušlechtilého ve slovech a cosi tak nenuceného v celém chování, že jsem ji raději za ženu zběhlou ve velkém světě, bývalou ve vzácných společnostech a vládnoucí znamenitým domem považoval, ano že bych se byl k ní nejraději jako k matce přitulil, nežli se zeptal, brzo-li nás opět svým uměním u veřejnosti potěší.

Jakási kouzelná rouška byla rozprostřena po bytosti obou ženštin, ačkoli se nedá zapříti, že se veliká čásť těchto kouzel spanilé dceři přičítati musela. Chudá vdova, pod jejížto skrovné přístřeší se byly příchozí ženské utekly, nebyla se zajisté nikdy nadála, že by kdo sprostou a tichou, ale čistou sedničku její za takový chrámek milostnosti považoval, jako já jsem činil, sedě proti pěvkyni. Muselť bych býti rozeným básníkem a rovněž v dalekosáhlé říši slov jakož obraznosti vládnouti, abych onu lepotvárnou postavu, onu něžnou živosť v pohledu a hnutí a onu líbeznosť v hovoru zdařile jinému před oči postavil. Jakéž to nebe v modrém oku, jakýž sad růží po tváři, jaká řada skvostných perlí pode rtoma — a jaký hovor z těchto rtů!

Nikoli. Té dívce nebylo v kolébce, aniž kdy později souzeno, že bude zvykem obyčejných harfenistek svého chleba vyhledávati!

Každé slovo její byl květ pěkně vzdělaného ducha, a přece jen všecka beze všeho vychloubání a neženského pitvoření za prostinkou okrasu rozmluvy její sloužila, Mělať sama nejkrásnějších vědomostí o světě, o stavu národův, o jich duševním vzdělání a zemské blaženosti — mělať nejzdravějších soudů o povinnostech člověka, o životě veřejném i o poměrech společenských. Nebylo mezi námi jalové rozprávky o procházkách, o širokých a úzkých rukávech, aneb jakkoliv si, bohužel! jinak většina dívek našich velmi vtipně čas ukracuje; nebylť ale také hovor náš učené a chlubné rozkládání lidí stojících na katedře; ale byla to rozprávka, po jaké jsem dávno toužil a jakouž občerstvujícím pramenem na pustinách vezdejšího života jmenuji…

„Já bych mu byla ráda jinou píseň zazpívala,“ řekla dívka s milostným úsměvem — „an se mu moje vlastní skládání nehrub líbilo.“

„Pánovi nechtělo se vlastně jenom jiné písně,“ poučil jsem dívku, se životem naším neznámou; „ale chtěl, abyste mu v jazyku jeho nějakou pochoutku podala.“

„Ach, milý Bože!“ usmála se dívka — „to bych mu nebyla mohla pomoci, a kdyby byl touhou po německých zvucích uchřadnul. S trochou té své němčiny nedovedu čarovati — leda by mu pomohla: „Ein klaine Hüttchen hab ich nur!“ Té jsem se přiučila na pouti naší v Bavořích.“

Ale jakž se divila dívka, v zemi rozená, kdež by sobě nejsprostější z národu za nečesť pokládal, nemluviti jazykem domácím, jemuž byla století právo a cenu vykázala — jakž se divila dívka, uslyševši, jak pánovi na Barvířském ostrůvku píseň její proto jen se protivila, že byla česká! — Jí však muselo se prominouti divení, ježto pocházelo z nevědomosti o poměru, v jakém u nás po věky dva národové žijí, z nichžto si každý většího práva osobuje.

„O tom se nebudeme souditi, kdo svou stranu silnějšími důvody hájiti může,“ pravila dívka, „to rozhodněte vy muži mezi sebou. Mně, osobě ženské, budiž dovoleno, podívati se s jiného stanoviska na věc. U našeho pohlaví musí nalézti ochranu, cokoli je krásného; — a to je váš jazyk v každém ohledu. Já se o tom přesvědčila i v samé Paříži. Jak Francouz o jiných jazycích soudívá, to ví celý svět; a přece vás mohu ubezpečiti, že ucho francouzské se zalíbením poslouchávalo zvuky české, jakž je právě neumělost moje v rozprávkách s matinkou pronášela.“

I chtěl jsem jí na to obraz ustavičného boje podati, v jakém se naše milá čeština se svými odpůrci potácí, srdnatě ale přece jen za cílem se žene, an se na dvéře klepalo. My zvolali: „Vejděte!“ a když se dvéře otevřely, zjevil se před námi… Julie a matka ho arci neznaly, mně se však byla podoba jeho hluboko do paměti vryla, a já bych ho byl mezi sty jeho pobratřenců poznal: zjevil se před námi panáček z Barvířského ostrůvku, kterýž nechtěl českou píseň poslouchat.

Neznal ani ženské, ani mne. Dosti skromně a slušně tázal se, zdali zde cizí umělkyně bytem jsou? Ochotně, avšak s úsměvem, že „cizí umělkyně“ hledá, posvědčila mu na to dcera ve své nedozrálé němčině, dokládajíc vlídnou otázku, co by dobrého přinášel?

„Přicházím s velikou prosbou“ — začal na to host nezvaný dosti plynnou frančinou; bylo však na něm viděti, že hodlal navštíviti obyčejnou harfenistku a churavou její matku, a že náhlé zjevení se dvorných Pařížanek nijak v jeho záměr se nehodilo; — „přicházím s velikou prosbou,“ začal; „musím vás, moje drahá paní. odprositi — moje nesmyslnosť — včera na ostrově — vaše leknutí…“

Nyní se zamlčel. Tváře a čelo Julinčino zarděly se tak plamenně, jakoby sám hněv škůdci na výstrahu byl na tu bělostnou blánku napsal: Boj se mne! Ale ve slovech mladíkových spočívalo tolik upřímnosti a opravdové lítosti, že jsem i sám nad ním ustrnul, kterýž takové poznání způsobeného bezpráví měl, že přišel odprosit osoby, jichž by snad byl do smrti více nespatřil. Jakž mohla tedy Julie v hněvu setrvati? Zmizel plamen žhoucí s tváří a čela, milostný úsměv rozložil se okolo úst a oko zarosené obrátilo se s tajnou otázkou k matce.

Ta však podala s vlídnou vážností mladíkovi ruku a pravila: „Vy jste nás neurazil, proto že jste nebyl na ostrově včera s tou hlavou a s tím srdcem, jakož nyní k nám přicházíte; ale víno kladlo vám slova na jazyk i vedlo ruku vaši — to popožeňte na soud. A jestli vám odpouštivé slovo nepatrných a neznámých ženštin dosti malého uspokojení poskytne — my vám je dáváme.“

„Nikoli víno samotné,“ odpověděl mladík, „ještě jiná, často mě slepě zavádějící vášeň byla příčinou mé nesmyslnosti. Jsem cizinec — a tuť se měla národní moje hrdosť před světem — tak jsem se domýšlel — před několika lahvicemi a zbytky jídel posetými stoly vypínati. Byl jsem nesmyslný pošetilec. Zapomněl jsem, že příslušelo synům domácím požadovati píseň v jazyku domácím, ježto se jim beztoho málo kdy podobné veřejné rozkoše dostává. Český svět klade nám stálé odporování za vinu — já sám nesl dosti často obou stran odlučování se velmi bolestné, a přece jsem dal sám nového k němu podnětu! Styděl jsem se již před světem, a že vám, drahá paní, srdce své odhaluji, budiž aspoň důkazem, že vinu svou poznávám — ač jsem i přišel ji napravit, a za bolesť i škodu, učiněné mou pošetilostí, k službám se nabídnout.“

Dle celé jeho povrchnosti, dle slov a chování bylo souditi, že z možného domu pochází; i bylo k víře podobno, že přišel chudobné hudebnice navštívit, aby nahradil penězi, co byl na ostrově provinil. A toto bylo dosti chvalitebné; více však se mi ještě líbil způsob, jakovýmž nyní za slušno uznával ohled svůj projeviti, jelikož Julie, ačkoli snad chudobná, proti němu stála jako královna.

Já mu podal ruku, a ve jmenu našeho celého včerejšího sboru jsem mu odpustil. Šlechetná jeho upřímnosť mě vábila. V opravdivém rozhorlení prohlásil se proti svým pokrevníkům, kteří potupně a úsměšně, cokoli z našeho rodu pochází, jen proto stíhají, že to není z rodu jejich. Zabrali jsme se v hovor o zmaření škodlivých předsudků, o potřebné snášelivosti, o společném usilování a spěchání za jedním cílem, za národním blahem. Jen hodinu jsme spolu ztrávili, ale srdce a mysl naše si porozuměly — byloť mi, jakobych drahně let byl s Vilímem obcoval. Podivně pojila se v duši jeho mírnosť s prudkostí a povolnosť s odporem. Srdce jeho jevilo se nezahaleně v každém slově.

I museli jsme ženským přislíbiti, že na druhý den opět přijdeme. Matka nás ujišťovala s očima slzavýma, že je jí za dlouhý čas ponejprv, jakoby doma mezi svými byla — mezi dcerou a syny. Já jí slíbil polo s úsměvem, že se k ní budu vždy jako k matce chovati. Vilímovi zářila blahost z očí, když Julii na rozloučenou spanilou ruku líbal. Zdálo se mi, že i na dívčině tváři v tom okamžení červenější růže vykvětly.

Ještě dlouho do noci zůstal jsem při Vilímovi. Byla to krásná noc — ale tajemství její nesmím prozraditi.

Druhého dne brali jsme se opět k cizím ženštinám. Na příteli mém — neboť tak jsem se musil v předešlé noci Vilémovi zaslíbiti — jevil se jakýsi nepokoj. Já se musil potají usmáti: zdáloť se mi, že příčinu toho nepokoje nahlížím.

Matka nás uvítala velmi přívětivě — skoro bych řekl, že celé její srdce v slovech plynulo. Jakési veliké pohnutí panovalo v její duši. Ale Julie byla mnohem… zasmušilejší! Nikoli! Jen vážnější! Byl to odlesk velkého boje v ňádrách jejích, kterýž se nesměl na tváři jeviti.

„Dnes ráno dostali jsme lístek od neznámé osoby,“ začala dívka v slovech jemných, „a ten nám způsobil za celý den již mnohých starostí! Vám obsah jeho zamlčeti nesmíme, jelikož se tou myšlénkou těšíme, že vás jediné v cizím místě přáteli nazývati smíme. Poslyšte!“

Ve mně se budila věru zvědavosť; Vilím ale — ach, na jeho tváři vyrážel plamen. Od koho a jaký to mohl lístek býti? — Julie začala čísti:

„Svým přednešením několika oblíbených písní předvčírem na Barvířském ostrůvku učinily jste z nás své dlužníky. Dovršte míru své zásluhy přijmutím tohoto nepatrného papírku, a to jediné nám k vděku učiňte, abyste více u veřejnosti nezpívala, dokud se umění Vašemu příslušnějšího místa nenaskytne, jestliže Vás opravdu nebesa toliko k tomu cíli tak bohatými schopnostmi nadala. O Vaši budoucnosť upřímně pečující přátelé.“

Přestala; k dalšímu čtení byl by třesoucí-se hlas již sotva postačil. Matka si utírala slze; Vilím shýbaje se, utíral si jako na rozpacích kolena — já hleděl s jednoho na druhého.

„A víte-li, co ten nepatrný papírek obnáší?“ ptala se Julie potichu. „Stozlatovou bankovku. Pravda sice, my nemáme v této chvíli zbytečných peněz, a musíme se toliko na hudební své nástroje spoléhati; tato příčina, jakož i šetrný způsob, jakýmž nám daru podáno, mohly by snad pohnutkou býti, že bychom tuto pomoc přijaly, kdyby nás opět s jiné strany důvěra v naše hudební umění a naděje v brzkou změnu osudu našeho nezdržovaly nepatrný papírek přijmouti. Mimo to je v nás i jakýsi tajný hlas, kterýž nás varuje, že by neradno bylo, cizími dary se uvazovati. Podržíme jej tedy za sebou, aniž se ho dotkneme, a nežli obdržíme určitější zprávu od dobrého přítele — budeme si ještě z jiných zpěvumilovných posluchačů dlužníky dělati.“

„A jakou zprávu — smím-li se tázati — očekáváte od dobrého přítele?“ ptal se Vilím poněkud nejistě.

„Jakáž se“ — odpověděla Julie v krásném rozmaru, a červánky panenského studu rozplynuly se jí po tváři — „od vzdáleného přítele očekávati dá, jejž nazýváme ženichem.“

„Ženichem?“ opětoval Vilím s názvukem protaženým. „A je to ženich — váš?“

„Nu, ano, můj!“ usmála se dívka — Vilím ale poněkud zblednuv, zamumlal něco, ježto mělo jako „mnoho štěstí“ vypadat, obrátil se k oknu a nutil se do smíchu klukům, kteřížto se na ulici, právě pod okny, o hrsť nahnilých hrušek do rvačky pouštěli.

Ubohý příteli!

Nemohl jsem pochybovati, že by ženské, dle přirozeného ostrovtipu, nebyly nahlídly, co se s ohnivým Vilímem děje. Za následek toho pozoroval jsem jich ochotné vypravování, jímžto nás lépe seznámily se svým životem i svými příběhy. A jakož mi bylo politovati přítele, jenžto se bez prospěchu oddal krásné, ale na krátce trvající naději: takž jsem musel také chválu vzdáti šlechetným Pařížankám, kteréžto bez vyhledávání vlastního prospěchu, způsobem velmi jemným, přítele časně z bludu vyvedly.

Ale já musel ještě za jinou příčinou Pařížankám chválu vzdáti, že nás lépe seznámily se svým životem. Seznalť jsem podivný běh osudů, a já sám nacházel se náhle u prostřed jich pásma jako vedoucí bytosť, jako dále osnující ruka. Nemohli jsem tak náhlé a neočekávané vysvětlení při nesmírné míře svého plesání takořka ani pochopiti; ženské nemohly pochopiti, proč jsem nad jich prostým vypravováním tak zaplesal, a Vilím nemohl pochopiti, proč pramen svého plesání ještě v tajné roucho zakrývám. On sám, boj srdce svého vítězně přemáhaje, nyní opravdu ženských požadoval, aby poskytnutou pomůckou svých přátel — čili vlastně přítele a skutečného dlužníka svého — nepohrdaly, a upřímně se za dárce bankovky přiznával.

„Osměluji se,“ pravil, „tímto nepatrným papírkem ještě jedenkráte Vašnostem k ochotným službám se nabízeti. Jsteť povinny prosby mé vyslyšeti k vůli jmenu svému — i k vůli prosbám začátečníka spekulanta, jenž by rád kapitál svůj založil na dobré úroky. Až nás jednou — a třeba dosti brzo — štěstí v Paříži svede, dám si Vašnostiným hostinstvím jistinu i s úroky vynahraditi.“

Julie hleděla na mluvícího srdečně. V oku jejím jevilo se radostné překvapení, vroucí vděk a jakési divení. Konečně otevřela ústa.

„Chcete-li naše jmeno a matčin úpis,“ pravila, „důvěrou poctíti, přijmeme podání vaše tím radostněji, čím více napořád se přesvědčujeme, že nás neklamalo zdání, an jsme po obdržení lístku s nepatrným papírkem ihned vás dárcem býti soudily.“

Ještě vidím radosť, ježto se nám posléze všem na tvářích rozestřela. Matka se radovala, že nebude dceři nutno veřejným zpěvem o denní potřeby se starati; dcera děkovala nebi, že nebyla marná matčina důvěra, v nížto překročila české pozemí; Vilím se radoval, že se radovaly ženské; já pak se radoval, že je skrze mne ještě větší radost očekávala. Ještě vidím… avšak zapomínám v plamenu své obrazivosti, že vlastně z toho všeho nic nevidím, alebrž pod bezinou sedím, a že se mi všecko jen jako blesk na paměti míhá; a že vedlé mne starý Vojtěch, ctihodný vysloužilec, sedí, jehož jsem dnes na příjemnou procházku vyvábil.

Byloť to poneprv, co jsem s ním za těch několik dní mluvil, kdežto jsem byl Pařížanky poznal. I muselť jsem muži, kterýž byl celý svůj věk dle vlastního způsobu službám vlasti obětoval, pověděti o ženštinách, v jichžto srdci také spanilé símě vlastenectví bylo zdárně vzešlo.

„Prchající Frankové,“ tak jsem začal vypravovati — „odvlekli za časů poslednějších výprav císaře svého z dědiny české dívku. Našliť ji na útěku pod širým nebem. Na první pohled dojala vůdce prchajících zástupů tak čarovně, že ohnivý mladík, nedbaje ani na zpouzení a prosby její, ani na obtíže cesty, s sebou vzíti ji uzavřel. Pluk jeho měl poručeno, rychlými pochody pospíšiti k oddělení většímu, ježto se stahovalo na ochranu hranic vlasteneckých, a důstojník byl přinucen dívku svěřiti věrnému služebníkovi a poslati ji napřed do Francouz. Sám se zavázal svatou přísahou, že uvede dívku v sňatku posvěceném do své domácnosti; tak ho byla milostně dojala.“

„Stará historie!“ usmál se můj posluchač kysele. „To jí lehkověrně sliboval; ale od slibu neučinil ani kročeje k činu. Známť více takových příběhů.“

„Tento se od nich poněkud liší,“ odpověděl jsem na to; „neboť to byla upřímná láska, onen, jak se praví a píše, čistý, panický oheň, jenž najednou celou bytosť cizího mladíka roznítil, ač bylo ve vlasti oko jeho snad na vzácnějších dívkách spočívalo.“

„Což pak tomu ale rodiče a přátelé její říkali? Či jim to bylo jedno, dceru míti šťastnou ve svém lůně, anebo nešťastnou v cizinách?“

„Dívka neměla rodičů — nýbrž jediného bratra.“

„Bratra?“ zvolal starý Vojtěch, a poněkud sebou trhnul; krev se mu sběhla do tváří a prsa počala se mu silněji pohybovati. — „Bratra, pravíte? — Mladíku, netropte se mnou žerty! — Totě — —“

„Příběh vašeho života,“ přejal jsem mu rychle slova. „Není-liž pravda? Tak se alespoň zdá. I mně to v prvním okamžení připadlo. Byla to však jen kratinká chvíle, kdežto ve mně ono krásné tušení trvalo. Brzo jsem poznal omyl svůj. Dívka se dostala po mnohých nesnázích na statek svého budoucího, ale ještě nemilovaného ženicha, kdež ji starší sestra jeho, přečetši lístek drahého bratra, jako přítelkyně, ba jako matka přijala. Dříve, nežli se kdo nadíti mohl, objevil se i Ludvík, k radosti sestřině a bázni ubohé Češky, na statku svém. Nenadále povstalá bitva a nepřátelská kulka, kteráž mu rameno roztřepila, byly příčinou jeho kvapného přijetí. Abych pak příběhy potomnější zkrátka vypravil: dívka česká, dostavši jistou zprávu, že milovaný bratr zahynul, poznavši nelíčenou lásku bohatého a váženého Francouze, a jiné podpory na dalekém světě nemajíc, podala mu posléze ruku před oltářem.

Stala se šťastnou — jakž dosaváde praví — velmi šťastnou. Život jí plynul dílem na rozkošném venkově, dílem ve skvostné Paříži. Manžel její kochal se v hlubokosti jejích citů, o jakových se lehounkým Francouzkám ani nesnívá, a schopností ducha jejího vychloubal se ve vybraných společnostech. Byloť to věrností a štěstím vzácné manželství v peřestém lůně rozmařilé Paříže.“

„To jest“ — poopravil mě zkušený šedivec, „manželství, jak my je rádi míváme. Ostatně netřeba v Paříži velké věrnosti, nýbrž více způsobilých mravů a snášení společenských obyčejů k šťastnému manželství. Mně se přihodilo nejednou, že jsem tam ve společnostech mladé pány velmi rozkošně s paničkami baviti se vídal. I ptával jsem se na počátku vlastního pana manžela, jenžto si mezi tím hrou v karty chvíli zkracoval a měšec oblehčoval, zdali to pan bratr paní manželky? Ale pan manžel odpovídal beze vší nesnadnosti: Ne — to je milovník mé paní! — Leč vida! kam jsme se od pana Francouze a jeho české paní dostali!“

„Jich další dnové,“ odpověděl jsem, „nepatří k účelu mého vypravování — až do té doby opět, kde se jich celý život najednou převrátil. Věčně památný červenec roku tisícího osmistého třicátého se všemi svými znamenitými následky vykázal i Ludvíkovi slavné působiště. Nacházelť se též v počtu znamenitých mužů, kteří dle svých náhledů a zásad o blahu národa k novému stavu veřejných věcí přilnouti nemohli. I viděli, že jsou sny jejich zničeny — a šlechetná mysl jejich zahořela hněvem i lítostí. Ještě jednou odvážili se záměry svoje v skutek uvesti, ale bázlivé o korunu zraky, slídíce i ve tmách překvapily je před činem a Ludvíkovi byla rada dána, aby prchnul z Paříže, z hlavního prameniště všeho tajného osnování. Ale ruka nové spravedlnosti pronásledovala jej dále, nežli se byl kdo na začátku nadál. Musel překročiti Rýn a pod cizím jmenem v cizích krajích útočiště hledati. Manželka s dcerou byly věrnými jeho průvodkyněmi. Tu jej uvrhla nemoc na lože. Manželka s dcerou byly jeho věrnými opatrovnicemi.

Krutá byla nemoc nešťastného otce a manžela, aniž se vyskytovala naděje, že do slabých údů opět zdraví vejde. Úzkosť o své milé svírala duši jeho. Navrátit se do vlasti nebylo ještě čáky — a pronásledovaný utečenec nevěděl než o jediném útočišti pro vdovu a sirotka — totiž o Čechách. Umírajícími ústy přiznal se milované choti, že ji nepravými listy zklamal, an jí byl zprávu o bratrově zahynutí přinesl.

S lomícíma rukama stály brzy na to ženštiny nad hrobem nešťastníka — stály tu bez peněz a bez přítele v dalekých cizinách. I dopisování s přátely v krajinách domácích bylo po nějaký čas přetrhováno. Tu jim najednou jako utěšující hvězda vzešla na oblohu naděje česká vlasť. Oznámivše nehodu svou přátelům v Paříži, spěchaly jako naproti novému ráji k českým hranicím, z většího dílu hudbou se živíce…“

I byli jsme se mezi rozprávkou se sedadla vzchopili a k strakatým sborům přiblížili, ježto se vždy u větším a větším počtu okolo stolů a tančírny míhaly. S jakousi hrdostí kráčel jsem vedle starého Vojtěcha. Bylť jsem ho — arci dosti těžce — přemluvil, aby sváteční kabát oblekl a vojenské svoje ozdoby jednou na čerstvé povětří vyvěsil. Smálť se arci stařec pošetilosti, já však u něho platil již co syn, i nemohlť mi prosbu odepříti — zvláště an se u něho zvědavosť probuzovala, kdož by asi byly ty drahé osoby, s nimižto se dle řečí mých v Bubenči sejíti měl.

Ani človíčka jsem nepozoroval, jenžto by nebyl na starého vojína s účastenstvím pohleděl, an tu v čistém zamodralém kabátě, prsa plna krásných křížků, s týlem ještě zpřímeným a krokem pevným, v ruce lesknavou španělku, po mém boku kráčel, jakoby mu bylo všecko jedno, zdali se v nejvýbornějších společnostech prochází, anebo sprostým nováčkům rozkazy dává.

„Nu, a kdež pak máte, pane Jene, ty své drahé osoby?“ tázal se konečně s úsměvem, i neušlo mi, že si stařec u veselém hluku liboval.

V tom řinčely na blízku kola lehkého skvostného kočáru, a dvě štíhlé ryzky zastavily se mezi řadou ostatních vozíků. S kočáru skočil bohatě ošacený mladík, a pomáhal na to letité paní a kvetoucí dívce slézati.

Všechněch hostů zrakové točili se po nově příchozích. Já táhl starého Vojtěcha blíže; bylť to Vilím s Julinkou a její matkou.

„Paní baronka d’Argentauová s dcerou z Paříže!“ oznamoval Vilím naschvál hezky hlasitě u stolu vzdálenějšího, kdež několik známých sedělo. Takž oznámil — a hned se účastenství v cizích ženštinách kolem ještě zvětšilo: od stolu ke stolu šeptalo se: „Baronka d’Argentauová!“ — a nežli se šepot u stolu posledního ukončil — stala se z baronky kněžna a milostnice královny.

I však Julii byli by mužové i bez rostoucího šepotu, na první pohlednutí, nejraději za samu královnu prohlásili. Rozkoš byla podívati se na spanilou dívku, ježto v krásném, jasně modrém hedbávném šatě jako panovnice veškeré krajiny podle matky kráčela.

„Mnou to trhlo,“ svěřil se mi na druhý den starý Vojtěch, „jakoby elektrická jiskra byla žíly moje projela, an mi Julinčina matka na vaše slovo jako příteli ruku podala. Ruka moje třásla se — a jako bych ducha dávno zesnulé, nejdražší osoby vítal, úžila se prsa má. Byloť to nejkrásnější tušení, jakého se kdy schopnou stala duše lidská.“

Já mu rád uvěřil, neboť jsem nikdy neupíral tajný svazek duší spřízněných.

„Ale takž pak mi alespoň vy řekněte,“ dotírala na mne se směšnou vážností rozmarná Julie, an jsme se vespolek stromořadím v odlehlejší místa ubírali, nežli jsme se k stolům usadili anebo do sálu vkročili — „takž pak mi alespoň vy řekněte, co s námi obmýšlíte? Jakého to bylo prošení, abychom k plesu vyjely; jakého slibování, že se s drahými osobami sejdeme! Musíť to věru něco nadobyčejného býti, že se bojíte, že bychom to mezi čtyřmi stěnami nesnesly.“

„Nazvete to událostí nadobyčejnou anebo všední náhodou,“ odpověděl jsem, a prudčeji tlouklo mi srdce před nastávajícím okamžením — „nazvete příhodu jak chcete! jenom mi za zlé nepokládejte, že jsem tuto hodinu nadobyčejněji slaviti si usmyslil nám všem na věčnou památku.“

Těsno i volno bylo mi okolo srdce. Bylť jsem se dívky za ruku chopil, a jemné stisknutí zjevilo jí srdce mého pohnutí. Tu nás došli matka s Vojtěchem a Vilímem.

„Vašnosti…“ jal jsem se nyní mluviti a důvěrně přistoupil jsem k matce — „teprva jsem přítele svého jen co přítele představil; dovolte nyní, abych vás lépe seznámil. Onť bude Vašnosť zajisté již proto zajímati, že je váš krajan.“

Na to jsem jmenoval dědinu, z níž Vojtěch pocházel.

„Jakže?“ zvolala paní d’Argentauová, a radostné překvapení jevilo se jí na zardělé tváři. „Z kraje Prachynského pravíte se býti domovem?“

„Z Prachynského,“ opětoval stařec polohlasitě, a na rozpacích ohlížel se po mně i po paní. „Račte býti v té krajině povědomá, paní baronko?“

„Vždyť je to moje kolébka! Tam uplynuli zlatí dnové mé mladosti.“

„A dávno-li tomu, co jste dědinu otcovskou opustila?“ tázal se Vojtěch s velikou dychtivostí.

„Nešťastný večer, jenž mě na vždy s bratrem rozloučil, přečkala jsem již třicetkrát.“

„Pro živý Bůh a jeho slitování — paní baronko!“ zkřikl můj starý přítel, a rtové se mu třásli nedočkavostí — „jak se jmenoval váš bratr?“

„Vojtěch Procházka. Znal jste ho?“

Ale v prsou starcových nebylo již hlasu k odpovědi; hůl mu vypadla z ruky, hlava mu šla kolem — před sebou i kolem sebe neviděl než jednu postavu — paní d’Argentauovou! K ní se chtěl přivinouti třesoucíma se rukama, ale sklesnul podle ní na slabá kolena a jen ruku její uchvátil a líbal a smáčel slzami, zaštkal jediné slovo: „Lidunko!“

A v okamžiku na to spočíval dávno oplakaný bratr v náručí bolestně oželené sestry — a Julinka objímala a líbala strejčka a plakala i smála se hlasitě se šťastnou matinkou.

Já a Vilím stáli několik kroků opodál; blahosť byla v srdcích našich, a pevným ruky stisknutím, beze slova, bez přísahy, slíbili jsme si věčně přátelství poznovu…

Jediná zlatá prouha lesknula se ještě na západě, a večerní větřík šustěl již nad hlavami našimi večerní díkůčinění, an jsme k zotavení prudce pohnutých myslí pod vysokými topoly seděli. O tisícerých věcech začala se rozprávka mezi starými, a opět nové se naskytovaly otázky; — ach kdož nezná první vypuknutí nelíčené radosti? — A Julinka vinula se jako sedmiletá k stařečkovi a hladila mu stříbrné vousy, a hrála si s jeho řády a lesknoucím se zlatým penízem.

Potom obklopili všickni nenadále mne, a proudem vinula se jim z úst slova vděčnosti. „Pane Jene!“ zvolal stařec a sevřel mě v oba lokte jako v pevné kleště — „synu! — neměj to starci za zlé, kterýž nepocítil blahosti, objímati syna… mluv, jak se ti odměním?“

V tom jsem cítil jemnou ruku, ovinutou okolo krku; tváří mých dotkly se hebounké líce a na ústech znalo se rozkošné políbení. Jako u vidění trhnu sebou — i spatřím, že Julie také Vilíma objímá, na to pak na prsa matčina spěchá s uzardělou tváří a s polotajenými slovy: „Filip mě nebude proto kárati!“ — Já pak chtěl jsem zvolati: „Již jsem odměněn!“ — tu se mi ale opět zdálo, jakobych takové odměny nebyl zasloužil — a zamlčel jsem se.

V tom zaznívala z dáli utichlou oborou plná harmonie Straussových valčíků, i zaznívala nám ještě dlouho také na blízku, a pomohlať dnešní večer pěkně slaviti. A Julinka uznala konečně za dobré, že jsem radostné shledání na takovém místě připravil a na takovou dobu odložil; matka a Vilím nedivili se více, že jsem hrál na člověka milujícího tajnosti, an jsem se byl o životě do Francouz odvedené dívky dověděl, a starý Vojtěch nelitoval, že byl své trety — jakž je nazýval — jednou zase na prsa a na boží povětří vyvěsil!