Procházky po vůkolí pražském/Noc

Procházky po vůkolí pražském Josef Kajetán Tyl
Večer	Noc

Údaje o textu
Titulek:	Noc
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek druhý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 247–254. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kdo chodíš v temnosti: hleď, abys nebrknul!

Ačkoli se tato průpověď mnohému snad nepatrnou i zbytečnou zdáti bude: může se přece v mnohotvárném životě lidském hodina vyskytnouti, kdežto se její slova stanou důležitá i potřebná. Takž by na př. nebylo škodilo, zvolati na mne: hleď, abys nebrknul! — an jsem pod perutěmi černopernaté noci za Vyšehradem se procházel, očekávaje Vilíma, kterýž měl okolo deváté přijeti.

Měl přijeti — ale nepřijížděl; zajisté ho nějaká nehoda potkala. Já čekal již několik hodin nadarmo.

Sedl jsem si do blízké krčmy.

Jesti to blahodatné zaměstnání — to v krčmě sedání. Parou kvasnicovitých slivek rodí se v člověčí lebce důležité nálezy — jakož je ten, že je dobře vespolek se bratříčkovati a v čas potřeby věrně při sobě státi; že je moudré, pečovati o všeobecné osvícení hlav a třebas čelem porážeti mraky nevědomosti; že je důstojno, nemíti velkých starostí o stříbro a zlato k vlastnímu požitku a krve nešetřiti k zaroseni blaha cizího — a co více k nápadům a soudům patří, jakéž při sklenici piva snadněji vznikají.

Kdybych znal muže, kdož první začal směsici ječmene a chmele svářeti: chvalozpěv bych o něm učinil. Jakou to sílu hodin blažených připravil pokolení lidskému!

Sebe a druhy svoje počítám také k pokolení lidskému, a zpomenu-li na chvíle, jakých jsme o důležitých věcech rokujíce při plném džbánku ztrávili — radostí anebo žalostí bych zaplakal. Zabřeskovaloť se nám v mozku, že by ještě jednou z ničeho nic učiněn býti mohl nový svět — a byť to byl i svět menší — jen jako český svět; a že by učiněni býti mohli noví lidé, třebas i lidé menší — jen k českému světu příslušící lidé; i shledali jsme, že jsou tady nástroje i ruce k urobení nového světa i nových lidí — a tu se naplnily ještě jednou džbánky naše, a my slyšeli samou radostí již po Labi, od pramene až k ústí jeho, anděly české písně zpívati. V tom ale šel rozpustilý klouček okolo, a slyše u vnitř dobře povedený hulákavý ples náš, zaklepal na okno, a v nás to trhlo, jakoby nám byl na svědomí zaťukal a zpěvy naše umlkly…

Já neměl žádného stání a pln nepokoje vkročil jsem v tichou noc. Myšlénky o proměnách všelikého stvoření a osudů jeho naplňovaly celou duši mou. I sama krajina, po nížto jsem kráčel — okolí Vyšehradské — donucovala mě, o změnách světských přemýšleti. — Zdaž tu nočního chodce vždy taková pustota obklopovala jako nyní? Zdaž tu někdy hluk živných domů v dlouhých řadách nezníval? Zdaž tu někdy s čela diamantového jasná oslava po všech krajinách neproudila?… A kam to všecko zaploulo? — Zhynulo to v bezedném, beznadějném moři — anebo nám to jen proud křivolaký odnesl, abychom to na pevném břehu, v pěkném rozkvětu zase nalezli?

I pozdvihnul jsem při těchto rozmanitých myšlénkách oči k zataženým nebesům — a hle! protrhanými mraky hleděly na mne jednotlivé hvězdy tak líbezně, jakoby byly říci chtěly: Doufej a nezoufej! — a já se zabral s nadějí procitlou do dalekých, krásných snů, nehledě vůkol sebe na blízkou přítomnosť — a vedle silnice před nohama zašklebil se na mne příkop, a nežli jsem se ubrániti mohl, ležel jsem v jeho tvrdém lůně.

A totoť bylo ono znamenité okamžení, kdežto jsem poznal pravdu i důkladnosť průpovídky: Kdo chodíš v temnosti, hleď, abys nebrknul! Při tom se mi ale také v paměti namátlo: Kdo pevně stojíš, hleď, abys nepadnul! — a již bych se byl opět do rozvažování o proměnách a pomíjitelnosti celého světa pustil a na mysl si uvedl jednotlivé osoby i celé národy, ježto se dnes vypínají a zejtra jediným dechnutím ukrutníka času smeteny, pod nohama oněch váleti se mohou, jimž ještě nedávno na týl šlapaly: avšak dílem pro leknutí a bolesť, dílem pro blížící se koňský dusot nezbylo mi času k podobnému rozumování.

Studeně zafičel si chvilkami podzimní větřík, an jsem nyní povlovným krokem naproti dusotu kráčel. Tužeji musel jsem zavinouti se do širokého pláště.

Postavy začaly z nočních temností vystupovati, a jejich podoby jevily se oku mému zřetelněji. Byl to slabý, uhnaný kůň a na hřbetě jeho pláštěm zahalený jezdec. Takéť on, zdálo se, mne pozoroval, a pohnav koně k bystřejšímu kroku, začal hlasitě zpívati.

„Vilíme!“ zvolal jsem radostně, sotva první zvuky rozeznav a pospíšiv si, ležel jsem brzo v náruči přítele, jenž byl skočil s koně.

Ubohý! také on byl shledal pravdu: Kdo chodíš v temnosti, hleď, abys nebrknul! — Asi hodinu před žádoucím cílem bylo se mu u kočáru kolo zlomilo, a poštovský kočí vytasil se nadarmo se svým nejjadrnějším klením; nepřiklel jím ani kolo ani koláře. Ale při tom všem bylo toto kola zlomení osudem přemoudře vedeno; jinak nebylo by mi zbylo času, abych se byl s tak důležitými věcmi na mysli obíral a tak důležitou průpověď nalezl, jakou jsem na počátku této své poslední procházky postavil…

Vypůjčeného Vilímova koně odevzdali jsme pod ochranu blízké hospody, a jako noční bludice kráčeli jsme pak vedle sebe k Vyšehradské poušti. Srdce naše byla plná a ústa měla se obapolně co vyptávati i povídati.

* * *

Osud spanilé pěvkyně z Barvířského ostrůvku a její šlechetné matky byl se v Paříži náhle k jich prospěchu převrátil. Nešťastný otec, baron d’Argentau, složiv kosti v cizí půdě, nemohl arci z této proměny se těšiti, ale choť a dcera jeho měly se co nejdříve k nově udělené hodnosti a statku zase navrátit.

Toto jim oznámil konečně „drahý Filip“, Julinčin ženich, an je byl musil dlouhý čas v trapné nejistotě nechati.

A kteráž milující nevěsta by neposlechla, když jí ženich píše, aby se v náruč jeho vrátila? Muselať ovšem kraje opustiti, kdež byla druhou vlasť nalezla; za to však jí kynula kolébka — první vlasť a chrám lásky! Muselať však také matka její, rozená Češka, loučiti se opět s pokladem, jejž byla dávno oplakala, pak ale divným řízením opět spatřila — musila se loučiti s domovem svého dětinství a — s bratrem!

A což měl tento činiti? Měl zůstati ve vlasti, jížto byl sice život obětoval, kteréž ale nyní, dle zdání svého, žádné důležité služby více konati nemohl — měl zůstati v Čechách a mezi cizími osobami hleděti brzkému hrobu do očí?… nebo měl s milovanou sestrou, po boku ušlechtilé neteře pouť do nové vlasti nastoupiti, a tam u prostřed svých milých z bezstarostného stáří se těšiti?

Alespoň vyprovázeti drahé ženštiny uvolil se šedivý voják — tolik byly na něm prosby jejich a nových přátel vymohly.

Julinka se usmála, když přivolil a Vilímu i Janovi povděčně ruku tisknouc, šeptala: „Nechte jen — až ho dostaneme do Paříže, však on Čechy více nespatří! Já ho upnu pouty kouzelnými.“

* * *

„Na stokráte žehnal jsem okamžení,“ vypravoval Vilím — „kdežto byl ve mně úmysl vznikl, že je sám také až na místo doprovodím, a k potřebám nebo pohodlí jejich dohlednu. Jako v čarovném zrcadle objevovala se mi pořád patrněji skvostná květnice Julinčina srdce, a rozkoš tato — nevím ani, jak to možno — ukájela hoře moje nad ztrátou tohoto ráje. S druhé strany otvíral se mi bohatý poklad starcových vlasteneckých prsou, a já se přerozkošně bavil v té jasné, blahozářivé schránce čistě lidských citů a náhledů.

Rychle, tuze rychle míjeli dnové v takovéto společnosti. Nekonečnou přál jsem si míti cestu po boku Julie, ačkoli z toho meduplného kvítí jenom sladký jed v mou duši proudil. Srdce moje tonulo a zmítalo se mezi žádostí a odříkáním, a když jsme konečně mezi zdi té podivné, tisícerobarevné hlavy Francouzska vjeli: tu mi bylo, jakobych násilně zdržovati musel ohnivé slzy, mocně z oka se deroucí na pokraji mého vezdejšího blaha.

Přepadaly mě chvíle, kdežto jsem si přával, abych mohl Julii po boku cestu věčnou konati: ale jakmile jsme se v Paříži octnuli, zdálo se mi, že bych se dalším takovýmto přáním mi ušlechtilé dívce prohřešil. Měl jsi viděti živost jejího pohnutí, blesk jejího zraku, úsměv tváře, to rozplynutí celé bytosti na povětří domácím, a konečně to nebeské zanícení, když po boku svého Filipa stála: to jsi měl viděti, a jistě bys byl se mnou vzdychl: Škoda, škoda, škoda, že jsme tento rajský květ nemohli ve svou půdu vštěpiti! — Ale zdali jsem měl dlouho naříkati? — Vždyť byla Julie šťastna…

Nyní upoutal pozornosť mou nový, nevídaný život pařížský a starý náš Vojtěch. Živě zaplesal stařec, vida svoje nejmilejší duše opět v lůně blaženosti, ale brzy počal po jeho čele a tváři jakýsi mráček přeletovati — ačkoli se přičiňoval ho ukrýti; — brzo jsem poznal, že mu něco srdce užírá. Julie nebyla dobrou prorokyní.

Dotvrzovalť stařec ovšem, že se mu u milé sestry líbí, že láskou a šetrností Julinčinou mládne, a že mu úcta všude prokazovaná lahodí; ale přece nám také neušlo, že při všech těch libostech v srdci jeho jakási pustota zůstává — že ho tísní nevýslovné toužení. V domácnosti, když ho krásným rozmarem Julinka obveseliti se snažila: tu se jen bolnojemně usmíval; z hlučných společností vyháněla ho ale tesklivosť.

O, smějte se jen Švýcarům, těm prostým, zdravým synům přírody, ježto v cizinách touha po domově svírá! Jesti to nehynoucí, v hlubinách duše lidské spočívající kouzlo, ježto v nich mocí nezmožitelnou rozdechuje sladké bolesti — smějte se jim, pakli jste jako obnošený oděv se sebe svlekli cit nejspanilejší — pakli jste nejmocnější hlas srdce přehlušili řechtavými zvonečky pošetilého rozumku. Já bych nechtěl býti člověkem, maje udusiti v sobě nejmilostivější jiskra člověčenstva, nežli by z ní plamen vzešel, lásku k vlasti ve mně rozněcující.

Já poznával a cítil dobře, co starému Vojtěchovi schází. Jako květinu v cizí půdě viděl jsem ho vadnoucího — nechtěje ale sestru jeho zarmoutit, nemohl jsem o tom mluviti. Také ona strachovala se o tom zmínku učinit a potácela se v boji mezi láskou k bratrovi a péčí o jeho mír a zdraví. Tu nám pomohla Julie z nesnází. Ona jediná nemohla při zármutku milého strýce mlčeti, a když opět jednou starce veselou myslí svou dojmouti darmo se namáhala: tuť najednou ustala a nemohouc ubrániti, aby se jí oči nezarosily, pojala ho za ruce a tázala se jemným hlasem: Není-liž pravda, strejčku — ty bys rád zase do Čech? — Ano, ano — do Čech — do Čech musím nazpět! zvolal stařec, sotva že byl slova její zaslechl — a jakoby ho byl dech Stvořitele znova ovanul, tak se živě vzchopil, a s hlasitým, říkaje dětinským pláčem padl dívce okolo krku.

Veliká tíže byla spadla s prsou jeho; volněji oddychoval, pružněji se pohyboval — radosť byla čitelná v tváři jeho. Sám začal nyní hned o cestě jednati. Já se obával ještě společného loučení; ale rozehřátá mysl starcova ulehčila nám tuto trudnou chvíli. Jen jakoby se vydával na procházku, jakoby odjížděl na krátký čas, tak se loučil s milými; sám je těšil — sám i o možném brzkém shledání rozprávěl. Já mu nerozuměl. Byloť to poslední vybuchnutí sladkého plamene, jenž celou bytosť jeho roznítil… ale na mne začala padati bázeň, aby — až tento zápal zase uhasne, i život jeho neshasl. Snad i on pak něco podobného myslil — snad něco takového očekával; neboť ho onen tajný, celou přírodu provívající duch — tušení — takovou silou pojal, že z města k městu jenjen letěl, že neměl oddechu, až jsme dorazili k českým hranicím.

Zde teprva utišil se jeho zimničný zápal — zde uhasnul v něm ouen plamen a s ním počal i duch jeho shasínati — a s prvním krokem na českou půdu sklesla i tělesná jeho schránka. Čeští lesové, tisíciletá Šumava hučela mu píseň pohřební. V české zemi nalezl poslední své lože — v lůně drahé matky, jíž byl celý život v oběť přinesl…“

Vilím skončil své vypravování. Jedenáctá hučela na vzdálené vysoké věži sv. Víta a zvukové temní přicházeli k nám s dechem nočního větru jako velební zpěvové, slavíce světa mír, an jsme, Vilím a já, Němec a Čech, s tichého Vyšehradu scházeli. A ještě jednou, jako na rozloučenou, ohlídnul jsem se po krajině; ale z hlubokého ouvozu nebylo nic jiného viděti, nežli chmurná nebesa, kdežto se jediná, krásná hvězda lesknula.

Sviť nám, spanilá, i na budoucí věky! —