Prkoš Bilinský/6.

Prkoš Bilinský Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 389–391. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Všickni naši dějepiscové srovnávají se, vypravujíce konec války, kterouž byl císař Jindřich, toho jména Druhý, proti Čechům pozdvihl.

Mezi nimi vypravuje Aeneas Silvius těmito slovy:

„Císař vtrhnuv s lidem do lesa, kterýž hradí všecku zemi, nalezl cesty dřívím zasekané — neboť tak byl Břetislav učiniti nařídil; protož rozkázal drábům svým, aby cestu vojsku sekerami proklestili a vypravili. Velikou tu práci jízdní měli, nebo dříví bylo náramně veliké, i musili mnoho dubí posekati, než sobě cestu propravili. Pročež vykonavše to dílo a vyšedše z lesa do země, když žádného nikdež nepřítele nespatřovali, ustali, a žízní trápeni, svlekše se sebe odění a zahodivše zbraň, k vodám běželi. V tom Břetislav se svými Čechy ze zálohy vyskočiv a na ně sem tam rozprchlé a neoděné udeřiv, nemalou porážku mezi nimi učinil. Císař uleknuv se nenadálého neštěstí, a pohřešiv velikého počtu ze svého vojska sotva útěkem život zachoval.“

Úplné vítězství bylo tedy s českými sbory. Udatný Břetislav vpletl do věnce slávy své nový, nevadnoucí lupen a rozmnožil dávnověkou pověst svého knížectví.

Krvavá to byla půtka. Překvapení nepřátelé zoufanlivě se bránili. Sám Břetislav, jsa prudkostí boje zachvácen, dral se do nejhustější tísně, a všecko vůkol sebe napořád porážeje padl u veliké života nebezpečenství. Nešťastně byla se totiž brůna jeho do velikých, kmenovitých kořenů zapletla, jimižto se v hornaté krajině vysoké jedle široko daleko roztahovaly. I sklonila se na přední nohy tak nízko, že Břetislav tímto nenadálým pádem ze sedla se vysmeknuv, na zemi se skotil. S hrozným povykem sypali se tu na něho nepřátelští zástupové, a jakkoliv se kníže v těžkém brnění dosti hbitě vzchopil, nemohl se přece ani na kůň vyšvihnouti ani pěšky sobě cestu proklestiti. V tom ale začne vedle něho kříž a křížem přátelský meč sekati; Bavoři se rozstoupili, a mezi ně vrazil jako smrtonosný mstitel jezdec z českých zástupů, a zvolav na knížete, aby se honem na brůnu vymrštil, sám a sám zatím okolo něho bezpečné místo učinil. Šťastně vyhoupnul se Břetislav na svého koně, letěl dále ku předu, kdežto se císařská korouhev na útěku chvěla. Nepřátelé prchli a hrdinský jinoch položil dobytou korouhev Břetislavu k nohoum.

„Jakého jsi rodu, statný jinochu?“ ptal se kníže s vladařskou dobrotivostí. „Jaké jest jméno tvé, mladý hrdino?“

„Jaroboj Charvátský, pane můj!“ odpověděl jinoch v tiché pokoře. „Rod můj jest sice v Čechách dosaváde neznámý — se mnou ale tobě touž měrou poddaný, jako pravý zachovalý rod českých šlechticů.“

„Buď si jak buď! tebou posílá mi velemilý dar. Jsem tvým dlužníkem a po knížecku se ti odměniti slibuji.“

„Knížecí milost je mi slibem nejmilejším, pane můj! V ni se bude na světě opuštěný spoléhati.“

„Ta ti budiž pevnou záštitou ve všech potřebách, hrdino šlechetný!“ řekl Břetislav, a jinocha před veškerým vojskem k srdci přivinul. Potom sňal přílbu s upocené hlavy a pokleknuv uprostřed vítězných zástupů na zkrvácené bojiště, vyslal hlasitou chválu k mocnému nebes vladaři. A veškeří zástupové padli po něm na kolena svá, prozpěvujíce hlasem vysokým.

Bitva ta strhla se v okolí Domažlickém. Na celém velikém prostoru, táhnoucím se k bavorským hranicím, odpočívali po bitvě čeští bojovníci, buď kořist mezi sebou dělíce, anebo pokrmů požívajíce. Asi na onom místě, kde nyní zahrada Domažlického kláštera stojí, seděli při mírném kvasu kníže a nejpřednější bojovníků vůdcové. I Jaroboj Charvátský byl mezi nimi. Toho ale obsluhující zbrojnoš náhle zavolal a ze spolku bohatýrského jej odvedl. Nebylo však tomu dlouho, a jinoch se kvapným krokem zase navrátil. Leknutí jevilo se v jeho spěchu, v jeho pohledu a v řeči. Za ním kráčel prostý rolník.

„Koho pak nám to přivádíš, mladý hrdino?“ tázal se Břetislav s milostným úsměvem. „Pohled hosta tvého je sice míruplný, tvé oko otáčí se ale nepokojně.“

„Nejslavnější Břetislave!“ zvolal Jaroboj, „jsemť ve strachu, aby se i tobě oko hněvem nezapálilo, až poselství tohoto muže poslechneš.“

„A což nám přináší?“ vece na to rázně Břetislav, jehožto vřelá krev dosti malým podnětem se vzejmula.

Rolník opětoval na to veřejně Černušovo vzkázání a vypravoval jeho pohádku, ještě jednou své opoždění vymlouvaje, jelikož mu těžko bylo, na neznámého téměř Jaroboje Charvátského dříve se doptati. Jaroboj pak doložil, cokoliv potřeba bylo k objasnění neobyčejného, ale důležitého poselství.

S ustrnutím ho poslouchali pánové, slyšíce o hanebné zrádě Bilinského. Břetislav se třásl přenáramným hněvem.

„Vzhůru!“ zvolal pak hlasem bouřlivým a vztyčil se uprostřed pánů vysoko, jako strašlivý bůh války. „Vzhůru, věrní Čechové! Dnešního vítězství není dosti k naší slávě. Jiného štíra máme ještě potříti. Rychle ke zbrani, a dříve si nepřejme oddechu, dokud se žíznivá země nenasytí černou krví zrádcovou!“

Takto zvolal a bojovníkům kvapně na cestu hotoviti se rozkázal; sám pak se zástupem sobě nejbližším pustil se jako hrůzoplodné mračno k Bilině.