Prkoš Bilinský/5.

Prkoš Bilinský Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 381–388. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Den pátý na to překročili saští zástupové české hranice. Nepřicházeli však tahem přátelským; smrt a hrůza táhla za nimi. Dědiny loupili, a co loupení vzdorovalo, ohněm a mečem plenili. Nářek bezbranného lidu se rozhléhal po celé krajině. Všecko se utíkalo k Prkoši Bilinskému, kterýžto sbíraje vůkol branný lid, proti nepříteli vésti jej sliboval. Povolával ale pod svou korouhev z velké části lid cizokrajný, a co z domácího bylo, počítalo se k stavu nejsprostšímu, jiné starosti nemajícímu, nežli jak by žaludku a hrdlu pohovil. Takovýmito sbory byl by i při nejlepší vůli nepříteli sotva odolal.

Othard přiraziv po zříceninách a mrtvolách až k řece Bilině, položil se u hradu Prkošova proti českým zástupům a v brzce i hrad opanoval, jako by to byl jen dům hostinský. I chtěl se dále do krajin pustiti; ale ruka Páně, kteráž nad mocnými i slabými metlu pomsty držívá, postavila mezník jeho zámyslům.

Černuš totiž, uslyšev a uviděv při svém poselství, co Bilinský obmýšlí, a dobře nyní srozuměv, proč Tusta od něho rychlé návěští o každém počínání Prkošově žádal: seznal potřebu, šlechetnému jinochovi brzkou zprávu dodati.

„Bestia maladetta!“ řekl sám k sobě. „Prkoši, ty jsi šeredný odbojník. S tebou je hřích, a kdo ti slouží, jedná se hříchem. Já se ale hříchu budu varovati!“

A sotva ze saského táboru se navrátiv, tedy dříve ještě, nežli Othard do země vpadl, pospíšil věrný Polan do vesnice, kteráž patřila starému Samostříloví.

Vkročiv do první chýše tázal se obstárlé ženy po muži a po synech.

„Synové táhli ku Praze a muž je na poli!“ posteskla si matka, nedůvěrně na Černuše hledící. „Bohužel, že jsme tak o samotě zůstali. Celá ves je jako vymřelá. Kdož nás bude v čas nouze brániti?“

„Maria santissima!“ odpověděl Černuš nábožně, čela a prsa křížem znamenaje. „Matka Páně prostírá nad námi veliký plášť, moja serdulenko! — Nemohl bych s tatíkem několik slov promluviti?“

„Není doma — povídám.“

„Učiň tedy, ať se nějaké nohy rozběhnou a domů ho přivedou. Mohl by si hezkých peněz vydělat.“

„Peněz?“ ptala se žena s objasněným zrakem. „I kdož pak by zahodil výdělek!“

A zavolavši sousedova synka, jenžto právě před okny přes kupu sena skákal, poslala ho pro muže.

Tento přišel.

„Chtěl bys tohle vydělati, mój bratanku?“ zeptal se ho Polák, a sáhnuv do váčku vytáhl z něho asi deset stříbrných a na dlani je rolníkovi ukázal. „Chtěl bys, aby se tito holoubkové k tobě přestěhovali?“

„Dají-li se po dobrém zasloužiti, kozlu by se jich nechtělo,“ odpověděl rolník, s chutí se po penězích dívaje. „Co mám učiniti?“

„Pojď se mnou. Dobré a spravedlivé je sice, s čím se ti hodlám svěřiti, miluje to ale tajení a mlčení.“

I vyšli z chatrče.

„Umíš, brachu, povídati pohádky?“ tázal se venku Černuš rolníka.

„Pohádky?“ podivil se rolník. „Mám-li si povídáním tvé bělouše přivábiti, tedy se jen posaď; budu ti až do večera povídat.“

„Dobře, mój braciszeczku, dobře,“ odpověděl Polan. „Dřív ale musíš také ode mne pohádku poslouchati. Dej si dobrý pozor. — Byl jednou vlk, a ten vlk měl poslouchati lva, protože v jeho doupatech líhal. Lev mu ale zakazoval dáviti nevinné beránky. Tu se mršina vlk rozmrzel a po jiném pánu si zasteskl. A jak si zasteskl, také se ihned poslušnosti odřekl, a medvěda si za pána vyvolil, sebe i vlastní mládě mu podrobiv. Hlupák! A přece se chtěl v sadech svého bývalého pána váleti. Medvěd mu arci připověděl, že své huňaté bratry sebere a na lva se oboří, kterýž měl právě půtku s hladovým drakem: lev prý ale i draka zahnal i medvěda zadávil — a pak bylo běda mršině vlkovi. — Nu, mój braciszeczku, pamatoval sis pohádku?“

„Kdybych to nebyl já s velkou mírou paměti, ďas aby ji v mozku podržel,“ odpověděl rolník. „Totě podivná pohádka.“

„Bylo by mně arci milejší, kdyby můj vtip otcem zdařilejší myšlénky nazývati se směl; což ale na škodu? I tato spomůže. Ať se jen rychle na cestu k Břetislavově vojsku vypravíš.“

„K vojsku? — Kého kozla u vojska?“

„Tam se vyptáš na Jaroboje Charvátského, vyřídíš mu od Černuše pozdravení, a povíš mu pohádku.“

„Jaroboji Charvátskému?“

„Si, si!“ posvědčil Černuš. „Musíš ale honem škorně namazati; čím dříve se ke sborům knížecím dostaneš, tím větší bude odplata.“

Takto vypravil tedy se vší opatrností věrný Polan posla k Tustovi, doufaje, že mu s prospěchem poslouží.

Zatím uplynul sedmý den, aniž jaká zpráva přicházela, že se poselství zdařilo. Na Bilině hospodařil již saský kníže, a při svobodném počínání nepřítelově a při zradě Bilinského patrně se jevící zastesklo se všem dobrým, kteří se ještě v jeho zástupech zdržovali, anebo na hradě a v okolí meškali. Jednak jim hrozil trest knížete Břetislava, jednak je strašila pomsta Bilinského i spojence jeho Otharda.

Nejhorší ale dnové nastali ubohé Svatavě. Nebyl se jí sice dosavad otec o svém úmyslu prohlásil, ale přátelské obcování jeho s nepřátely mluvilo dosti zjevně o skutku hanebném. Dívčino šlechetné srdce při tom div nepuklo. Žalost její však ještě vyššího stupně dosáhla, když jí s tváří, v nížto se vítězná spokojenost jevila, oznámil, že se knížeti saskému velice zalíbila.

„Raději smrtelným hříchům, nežli nepříteli!“ zvolala na to dívka prudce. „Já ho nenávidím!“

„On není nás všech nepřítelem,“ odpověděl Prkoš krátce.

„Že není, otče? Tedy by to bylo přece pravda, čeho jsem se dosaváde jako hanebné smrti strachovala? Není to pouhé vítězství, co Sasíka tak rychle do naší krajiny přivedlo? Tys jeho pomocník? Tys jeho přítel, otče?“

„To jsi mohla dávno pochopiti,“ odbyl ji otec s tváří zamračenou. „V boji opravdovém nikdo ještě nad Bilinským nezvítězil.“

„O tom jsem věděla, otče, a nevědomá jsouc viny tvé bědovala jsem nad nenadálou nehodou,“ řekla kvapně Svatava. „Radostně bych tě však byla uvítala, kdybys byl nešťastný z boje se navrátil; teď ale s hrůzou poznávám, že jsi drahé vlasti zrádcem!“

„Nerozumné děvče! co chceš o činech mužských souditi? Kde je zrada v činu mém? Kde je právo, abych toliko Břetislavu poddán býti měl? Učinil jsem ho pánem statku svého a života, že bych se nesměl moci jeho zbaviti?“

„Ó jak tě daleko přivedla již vášeň, hrdý otče, že dívka rozumu slabšího smýšlení tvé vyvracovati musí! Ty jsi uznal Břetislava za pána, neboť je údem národu, a národ veškerý přislíbil mu poslušenství. Ó, jak jsi druhdy o povinnostech ku knížatům jinak rozmlouval! Svatým, nerozbitným svazkem jsi je nazýval!“

„Dokud obě strany slibu svého pilny zůstávají!“ řekl zlostně Bilinský. „Mně ale Břetislav křivdu učinil.“

„Břetislav je prchlý, ale spravedlivý,“ počala zase dívka. „Pakli pochybil, toliko jemu národ vinu přiřkne; on sám pak činu svého oželí. Nyní jsi ale vinu na svá bedra uvrhnul. Nyní tebe národ z počtu spravedlivých vyloučí: jméno tvé — o běda! bude v ošklivosti u mužů šlechetných! Já pak, já, tvé dítě, budu slouti družkou nepravostí tvých, a ponesu znamení kletby na mladistvém čele.“

„Horká zimnice pokouší se o tebe, slabé stvoření! Ale bláznivé toto zdání přestane, až tě Othard na knížecí trůn povýší.“

„Ať mě raději do hrobu poníží!“ zvolala dívka s okem planoucím. „Abych na rukou manžela prolitou krev českou viděla? Duše má trne při tom pomyšlení smrtelnou úzkostí. Nechci ho!“

„Nechceš?“ zapálil se Bilinský. „Ale jiného chceš — ne? Vím dobře, co ti leží na mysli.“

„Leží, otče! na mysli i na srdci mi těžce leží!“ zaplakala dívka. Nenadálá bolest rozložila se jí v citlivých prsou, a zapudivši prudké rozhorlení, vynutila jí z očí veliké slzy. — „K věrné, věčné milosti zaslíbila jsem se Tustovi,“ doložila na to hlasem mírným, „a musím slibu svého šetřiti.“

Prkoš se zamlčel, a popocházel po komnatě u velikém pohnutí.

Byltě u sebe pevně uzavřel, že dceru knížeti saskému odevzdá; přece ale měl citelnosti otcovské tolik, že ji volným způsobem k tomu připraviti a všeliké námitky zničiti chtěl.

„Otče, vyslyš prosby dítěte svého!“ počala dívka s rukama sepjatýma prositi. „Opři se hrdé vášni, kteráž tebe i mne do zkázy uvrhnouti hrozí. Chop se zbraně a zažeň nepřítele! Sám se navrať ku knížecí milosti, a mne spoj se šlechetným jinochem!“

„Chceš-li s umrlými svatbu slaviti, přichystej si věnec,“ řekl Prkoš nevrle.

„S umrlými, otče?“ lekla se dívka. „Jak tomu mám rozuměti?“

„Jednoduše — jak to slova praví. Tusta je z počtu živých vymazán,“ odpověděl otec hlasem temným, nemoha se dceři podívati do očí.

„Věčný Spasiteli!“ zkřikla Svatava, a mrazivou hrůzou zarazila se jí krev.

I musela se, aby neklesla, stolu držeti. Bleskem se jí zmocnila strašlivá myšlénka.

„Otče, odkud máš tu zprávu?“ zvolala třesoucíma se rtoma. „Kdo ho zavraždil?“

„Co se mne ptáš, zaslepená dívko?“ rozbouřil se Prkoš. „Byl jsem opatrovníkem jeho kročejů a měřitelem jeho cesty? Dosti na tom, že se více nenavrátí. Ty pak obraz jeho ze srdce vytrhneš!“

Tak dořekl a rychlým krokem odcházel. Zlé svědomí pudilo jej z komnaty.

Nevýslovná úzkost a bolest zmocnila se opuštěné Svatavy. Nemohouc udržeti se na kolenou klesla vedle stolu, a těžkou hlavu opírajíc o necitelné dřevo, s hlasitým pláčem volala k Bohu.

„Ach, kdož mě vyvede z těžkostí?“ úpěla slovy vroucími. „Kdož mi poví, kde mám pomoci hledati?“

„Já!“ ozval se za ní neznámý hlas mužský.

Zděšena trhla sebou Svatava a obrátila se do zadu. Ve stěně byla otevřena tajná dvířka, jimižto se do temné chodby šlo, a mezi dvířkami stál — Polan Černuš.

„Nelekej se, krásná panenko!“ promluvil k dívce; „škaredá jsem sice skořápka, ale dobré je ve mně jádro.“

„Kdo jsi?“ tázala se Svatava, s podivením i s jakousi bázní na Polana pohlížejíc, an se jí byl tak podivným způsobem okázal.

„Twój naynizszy sluga, krásná panenko — pakli mé služby potřebuješ,“ řekl Černuš, a pokročiv do komnaty, dvířka ve stěně za sebou zavřel. „Jsem teprva nedávno ve službě otce tvého, jasná hvězdinko; tyť jsi nepatrného sluhy ještě si nevšimla. On ale krásnou panenku již dávno ctí a děkuje náhodě, že ho krásné panence snad na pomoc poslala.“

„Tebe?“ podivila se dívka.

„Si, si,“ pokynul Černuš. „Neohlížej se na mé šilhavé oči a nehlazené tváře; srdce Černušovo je rovné a upřímné, jak věrnému sluhovi přísluší. A tobě, slodka dziewczyno, jsem povinen i pro někoho jiného sloužiti.“

„Pro koho?“

„He, he, krásná panenko! Nemá krásná panenka — he, he! nemá kochánka?“

Srdce Svatavino počalo hlasitě tlouci.

„Máš, máš, růžinko!“ řekl Polan se vší možnou šetrností. „Máš — a s otcem jsi pro něho se neshodla. Nezapírej. Já to slyšel. Spolehni se na mne.“

„Na tebe? Kdo jsi, že se mezi mne a otce postaviti osměluješ? Já tě neznám!“

„Ale já tebe, dzieka Bogu, znám, moja niebieska duszyczko!“ odpověděl Polan hlasem důvěrným. „Není-li pravda, že tě otcova zráda zabolela? Bolí tě však také ztráta milence? O, znám to, znám. Sa takie oczy, co nie spaja w nocy.“

„Víš tedy o mém Tustovi?“ zvolala dívka. „Mluv, člověče, mluv: co mi přinášíš?“

„O Tustovi nic, zlota dziewczyno! Tusta je —“

„Mrtev?“ zkřikla dívka, vidouc Polana s odpovědí poněkud váhati.

„Není, není!“ dořekl Černuš kvapně a přiskočil k Svatavě, jež se náramné slabosti ubrániti nemohla. „Jesu! nelekej se, panenko! — Signoretta, nebledni! — Tusta — jestli to tvůj Tusta, co zde na hradě jako lékař meškal a potom náhle zmizel — nejmenoval se také Jaroboj Charvátský?“

„Z Charvat byl arci přišlý,“ odpověděla dívka nové naději se oddávajíc. „Znáš ho?“

„Neznám — to jest: znal jsem ho, si, si, znám ho,“ řekl Polan, a nevěda, jak by se s tím, co mu povědomo bylo, vytasil, rozpačitě si vousy protíral.

Pak jí upřímně svěřil, cokoli byl již o ní a o jinochu v hradě zaslechl, i co se bylo mezi ním a Tustou přihodilo. Pověděl také, jak se mu zdá, že je Svatavin kochánek a milosrdný dobrodinec jeho ta samá osoba; prosil ale též, aby ho dívka neprozradila.

Pří zprávě o Prkošově návodě Svatava hořce plakala.

„Neplač,“ prosil ji Polan, „neplač, zlota oblubienica! Milenec je živ a povede tě na svatbu.“

Neustále slzíc vrtěla dívka hlavou.

„Na mne čeká jiný ženich,“ řekla temným hlasem. „Jiný mi svatbu vystrojí.“

„A kdož by ji vystrojil, maladetto?“ zvolal soucitem zanícený Polan. „Snad ne Sas? Bodaj nie zažyl! Což mu český jonák neubrání?“

„A jakž by mu ubránil? Což není vzdálený — a slabý proti moci vítězného nepřítele? Neslyšel jsi vůli otcovu? Nežli by se neštěstí mé zamezilo — dávno bych v hrobě ležela.“

Hlasité štkání přetrhlo ubohé dívce všecku ostatní řeč.

Černuš ale, žalostí dívčinou hluboce pohnutý, a jak by pomohl nevěda, začal semotam po komnatě přebíhati a cosi pro sebe mumlati.

Pak se najednou zastavil, radostí nad šťastným nápadem se zašklebil, a zpytavým okem na zarmoucenou Svatavu pohlížeje rychlým krokem k ní přistoupil.

„Mus naylepszy nauczyciel, krásná růžinko,“ řekl s tváří objasněnou. „Panenka musí z domu prchnouti.“

„Co že pravíš?“ ulekla se dívka.

„Co ti prospěch přinese, moja uboga corko! Si, si, nelekej se toho. Otec ti hrozí, ženich ti hrozí — utec jim tedy, panenko! Hříchové zde přebývají, bolesti zde přebývají — utec jim tedy, panenko! V zdálí na tebe čeká hoch, dobrý pán, blahý život — a Dio mio! kdo by se tu rozmýšlel? Honem k nim! Poslechni mne, mlodzi sie od starszych ucza.“

Ačkoliv se útlocitná dívka neposlušnosti hrozila a neslušnost útěku z domu otcovského na mysl si uváděla: konečně úzkostí a ošklivostí před Othardovou vášní a neústupnou vůlí otce svého poháněna, v radu Černušovu svolila. Myslilať, že se tak velice neprohřeší, an se neštěstí svého vystříhá. Ano domnívala se, že i otci útěkem svým prospěšně poslouží; neboť soudila takto:

„Nad Čechami je živ spravedlivý Bůh; on popřeje české zbrani vítězství. Jakýž ale osud potom otce mého zasáhne? I vrhnu se tedy vítěznému Břetislavu k nohoum, a dříve nevstanu, dokud slza dceřina vinu otcovské zaslepenosti nesmyje.“

Ochotný Černuš ji u víře té posilnil a na cestu se rychle připraviti poradil. Sám pak o dobré koně z Prkošových stájí se postarati přislíbiv tajnou chodbou odešel, kterážto se na několik set kroků pod hradem táhla, a kterouž byl Polan dle obyčeje svého zde onde slídě náhodou nalezl. Brzo se ale opět vrátil, přinášeje selské dívčí šaty, jimiž útlá Svatava panenské údy své k nepoznání zahalila. Netrvalo dlouho, a s tlukoucím srdcem, třesoucím se krokem brala se nadřečenou chodbou za spomocným Polanem.