Prerijní vlk, přítel malého Jima/Wully, ovčácký pes

Prerijní vlk, přítel malého Jima Ernest Thompson Seton
Prerijní vlk, přítel malého Jima	Wully, ovčácký pes	Doslov

Údaje o textu
Titulek:	Wully, ovčácký pes
Autor:	Ernest Thompson Seton
Původní titulek:	Wully, the Story of a Yaller Dog
Zdroj:	Edice Nový svět, ročník I., knížka 6.: Prerijní vlk, přítel malého Jima; Wully, ovčácký pes str. 26-42, Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Praha, 1910
Licence:	PD old 70
Překlad:	neznámý
Licence překlad:	PD anon 70
Index stran

Wully byl malý, žlutý vesnický pes. Pohrdlivým názvem vesnický pes myslí se obyčejně pes z nízkého plemene a zapomíná se, že toto povržené stvoření zpravidla více ušlechtilosti v sobě ukazuje, než kterýkoli z jeho šlechtických příbuzných. Je chytrý, čilý a vytrvalý a daleko lépe vyzbrojen pro tvrdý boj o bytí než jeho čistokrevní strýci.

Představme si, že bychom byli nuceni zanechati na pustém, opuštěném ostrově docela obyčejného vesnického psa, drahocenného chrta a buldoka. Který z těchto tří by asi po šesti měsících ještě zůstal na živu? Beze vší pochyby opovržený vesnický pes. — Nemá ani rychlosti chrtovy, ani síly a smělosti buldokovy, za to však něco tisíckrát cennějšího, zdravý rozum.

I.

Na horách, vysoko v severním Skotsku, narodil se Wully. Jej a jednoho z jeho bratří nechali na živu; bratra, poněvadž se velice podobal nejlepšímu psu v sousedství, a jej proto, že byl takový hezoučký, malý žlutý chlapík.

Mládí své prožil jako řádný ovčácký pes ve společnosti zkušeného hlídacího psa, který ho vychovával, a starého ovčáka, jenž měl bezmála právě tolik zkušenosti, jako jeho učelivý pes. Ve dvou letech Wully úplně vyrostl a uměl s ovcemi zacházet jako starý ovčák Robin, jeho mistr, jenž choval takovou důvěru v jeho spolehlivost, že sedával celé noci v krčmě, zatím co Wully po kopcích hloupé vlnáče hlídal. Starý, přihlouplý ovčák při všech svých chybách zřídka s Wullym surově nakládal, a tento odplácel mu velikou úctou, že ji mohl starému leckterý mocný a moudrý v zemi závidět.

Wully nedovedl si představiti vyšší bytosti nad Robina, a přece všechny tělesné i duševní síly této modly měly cenu pouhých pěti šilinků^[1] ve službách malého obchodníka dobytkem, vlastního majitele svěřenců Wullyho. Když teď tento muž Robinovi poručil, aby hnal stádo denními pochody na tržiště, týkalo se to Wullyho ze všech tří set sedmdesátišesti bytostí, o nichž tu byla řeč, nejvíce.

Cesta několikadenní byla proň velevýznamná. Na řece byly ovce vehnány na prám a na druhém břehu v zakouřeném městě vysazeny. Vysoké komíny tovární ohlašovaly začátek denní práce a halily město v těžkou mlhu a v olověná oblaka kouře, zatemňující slunce a jako bouřlivé mraky visící nad městem. Ovce se domnívaly, že se blíží neobyčejně zlá bouře, rozčílily se a hnaly se na zlost svým strážcům třemi sty sedmdesáti rozličnými směry městem.

To bylo pro slabého ducha Robinova příliš. Hodnou chvíli hleděl tupě na ovce a potom nařídil: „Wully, přižeň je!“ Po této námaze sedl si na zem, zapálil svou dýmku a jal se plésti nedodělanou punčochu.

Robinův hlas byl pro Wullyho hlasem boha. Proto rozběhl se třemi sty sedmdesáti čtyřmi rozličnými směry a sehnal po dlouhé námaze všech tři sta čtyřiasedmdesát uprchlíků na přívoz k Robinovi, jenž beze všeho zájmu přihlížel k práci psově. Posléze dal Wully — nikoli Robin — znamení, že už jsou všecky pohromadě. Starý pastýř začal počítat: 370, 371, 372, 373. „Wully,“ pravil s výčitkou, „vždyť jedna chybí“ Wully, hanbou se chvěje vyskočil, aby celé město po zmizelé proslídil a nebyl ani ještě daleko, když nějaký malý hoch upozornil Robina, že už je tu všech 374 ovcí. Starý byl v největších rozpacích. Pán mu nařídil, aby dostihl tržiště co možná rychle, a teď dobře věděl, že se Wully bez ovce nevrátí, třebas by ji měl ukrásti. Přiházelo se tak již dříve a mívalo za následek nanejvýš nepříjemné výklady. Co měl teď dělat? Šlo o jeho mzdu pěti šilinků: týdně. Wully byl věrný, dobrý pes a byla věčná škoda ho ztratit; jenže když teď, aby počet doplnil, přižene cizí ovci, co potom? Robin rozhodl se na konec, že nechá Wullyho na holičkách, a táhl se svými ovcemi dále. Jak sám svého cíle došel, nevíme, a může nám to také býti lhostejno.

Mezitím Wully v marném pátrání po ztracené ovci probíhal město křížem krážem, celý den i další noc hledal, až posléze vyhladovělý a znavený se svěšeným ocasem vrátil se k přívozu, aby zde poznal, že jeho pán zatím šel s ovcemi svou cestou dále. Bylo opravdu politování hodno hleděti na jeho zármutek a zoufalství. Kňuče a vyje běhal sem a tam; přeplavil se pak po prámu na druhý břeh a hledal všude Robina. Potom se vrátil zase a strávil noc hledáním svého pána. I příštího dne v tom pokračoval, zkoumal a očichával každého, kdo se plavil přes řeku, a s velkou chytrostí ustavičně slídil v okolních krčmách po svém pánu. Následujícího dne začal očichávat všecky lidi, kteří se převáželi.

Pramice jezdila padesátkrát denně a převážela pokaždé průměrně sto osob. Wully byl v přístavišti stále na stráži a očichal každou nohu, která prošla — deset tisíc za ten den byl by mohl svým způsobem prozkoumat. Nazítří a pozítří, celý týden vydržel na svém stanovišti, a brzy špatná výživa — a starosti začaly jeviti svůj účinek. Den ode dne byl hubenější a špatnější v náladě. Nikdo se ho nesměl dotknouti, a každý pokus, odvrátiti ho od jeho denního zaměstnání, dráždil ho k největší zuřivosti.

Den po dni, týden po týdnu čekal Wully na svého pána, ten však nepřicházel. Převozníci cítili úctu k jeho oddanosti a věrnosti, a Wully, ačkoli s počátku nabízenou potravou a přístřeším pohrdal, přijal posléze jejich dary. — Třebas byl roztrpčen na celý svět, lpěl celým srdcem jako dříve na svém nevěrném pánu a mistru. Čtrnáct měsíců po příchodu Wullyho do města seznámil jsem se s ním, a tehdy byl ještě stále na onom místě. Už zase nabyl svého dobrého vzhledu; jeho ostře rýsující, chytrá hlava, bílým okružím lemovaná a jeho špičaté naslouchající uši dělaly z něho nápadně hezkého psa, který každé oko k sobě poutal. Když očenichal mé nohy a shledal, že to nejsou ty, které hledal, nevšímal si mne více a přes mé pokusy získat jeho přátelství, nevěnoval mi o nic více důvěry než komukoli jinému.

Dvě plná leta vytrvalo toto oddané zvíře u přístavu. Nebyla to velká vzdálenost nebo snad strach, že by zabloudil, jež ho zdržovaly od toho, aby se vrátil domů do kopců, bylo to přesvědčení, že Robin, jeho modla, přál si, aby zůstal u přístavu, a on zůstal.

Kdykoli Wully uznal za nutné, převážel se přes řeku. Převozné za psa obnáší 1 penny^[2], i vypočítalo se, že byl společnosti dlužen sto liber, než opustil své místo.

O Robinovi nezaslechli jsme už nikdy toho nejmenšího, avšak jednoho dne vstoupil na prám statný honec dobytka, a Wully, jenž ho po svém zvyku očichal, okamžitě se rozčilil, hříva se mu zježila, chvěl se a tiše zavrčel.

Jeden z převozníků, nevěda, oč běží, vzkřikl na cizince: „Dej pozor, člověče, ať neublížíš našemu psu!“

„Proč bych mu ubližoval, spíš pes by mně mohl něco udělat.“ Jakékoli další vysvětlování bylo nepotřebné. Wully byl jako vyměněn, tulil se těsně k cizinci a jeho ohon se vrtěl vášnivě, poprvé po letech.

Několika slovy všecko se vysvětlilo. Tento honec dobytka dobře znal Robina, jeho rukavice a šátek na krk byly upleteny Robinem vlastnoručně a dříve je nosil Robin sám. Wully pochyboval, že kdy najde svého ztraceného bůžka, opustil své stanoviště na přívoze a zřetelně dal na jevo úmysl následovati majitele Robinova šátku. Honec ničeho nenamítal, vzal ho s sebou do hor a tak se stal Wully po druhé ovčáckým psem.

II.

Monsal jest jedno z nejznámějších údolí v Derbyširu. Má jen jediný, za to však tím vyhlášenější hostinec, a majitel je chytrý a statečný muž. Příroda určila ho za bojovníka, ale okolnosti udělaly z něho hostinského, a jeho náklonnost — o čemž bychom však raději pomlčeli — k pytláctví byla v této krajině tuze dobře známa.

Nový domov Wullyho ležel na vysočině, východně od údolí nad hospodou. Honec měl malé hospodářstvíčko a v mokřinách veliké stádo ovcí. Ty chránil Wully svým vrozeným důvtipem, hlídal je, když se pásly a honil je na večer do ovčince, Byl v sebe uzavřený a podezíravý a hned pohotově ukázati cizinci zuby, ale byl tak pozorný při hlídání svého stáda, že honec v tomto roce ani jediné ovce neztratil, ačkoli sousedé musili platiti obvyklou daň supům a liškám.

Zdejší údolí jsou docela nevhodnou krajinou pro lov na lišky. Rozštěpené hřbety horské, vysoké kamenné náspy a kopce jsou příliš četné, skrýší mezi skalami je příliš mnoho, a bylo podivno, že se tu lišky příliš nerozmohly. Nebylo příčiny na ně si naříkat, až do r. 1881, kdy nějaký chytrý starý lišák usadil se v bohaté osadě jako myš v tučném sýru a všem úkladům ušlechtilých ohařů i obyčejných vesnických psů se vysmíval.

Mnohokráte byl pronásledován psy i koňmi a zmizel pokaždé v Čertově Díře, sluji nevyzpytatelné rozlohy — tam byl v bezpečí. Vesničtí lidé vykládali si něčím více než náhodou, že vždycky upláchl do Čertovy Díry a když jeden ze psů, jenž tuto čertovskou lišku už už držel, brzo na to se pominul, stal se ďábelský původ lišky nepochybným.

Provozoval své lupičské rejdy dál, až na konec začal vražditi pro rozkoš z krveprolití. Jeden ovčák ztratil deset jehňat za jednu noc, druhý sedm následující noci, později byl kachní rybník na faře úplně zpustošen a neuplynulo téměř dne, aby někdo nehlásil vraždu drůbeže, jehňat nebo ovcí a na konec i telat.

Všecko toto krvelačné řádění připisováno bylo jedině lišáku z Čertovy Díry. Vědělo se o něm jenom, že je to neobyčejně veliký lišák, alespoň podle široké stopy, kterou zanechával, ale nikdo, ani z lovců, nikdy z blízka ho nespatřil Také se vypozorovalo, že nejlepší dva psi ze smečky zdráhali se na lovu sledovati jeho stopu.

Sedláci se umluvili, že jakmile napadne první sníh, za vedení hostinského se sejdou a celou krajinu prolezou, aby nějakým ať už dovoleným nebo nedovoleným způsobem „nevinného“ liščátka se zbavili. Ale sníh nepřicházel a ryšavý výtečník žil bez újmy dále. Nikdy nepřicházel dvě noci po sobě na tentýž dvůr, nikdy nepožíral tam, kde vraždil, a nikdy nezanechal stopy, jež by prozradila, kudy se bral.

Jen jedenkráte vběhl mi do cesty. Šel jsem stezkou z Bakevellu do Monsaldale pozdě v noci za prudké bouře a když jsem zahýbal kolem rohu kteréhosi ovčince, sjel náhle oslňující blesk. Při jeho světle spatřil jsem obraz, jehož jsem se zhrozil. Vedle cesty seděl v nepatrné vzdálenosti ohromný lišák, jenž na mě upřeně pohlížel žhoucíma očima a významně si olizoval čumák. To bylo vše, co jsem viděl, a byl bych na to snad zapomněl nebo za klam pokládal, kdyby se nebylo našlo druhého dne z rána v témž ovčinci třiadvacet mrtvých ovcí.

Jen jedno stádo nechával vrah na pokoji a to bylo našeho honce, i zdálo se to tím podivnějším, že bylo uprostřed ohrožené krajiny a jen jednu míli od Čertovy Díry. Věrný pes osvědčil svou převahu nade všemi psy ze sousedství. Večer co večer přiháněl domů své stádo a nikdy nechyběl ani jediný, z jeho svěřenců. Ať si dravý lišák jak

chtěl oblézal kolem dvoru ovčákova, Wully, chytrý, statečný a bystrý, byl proň nepřemožitelným protivníkem a ochránil nejen stádo svého mistra, nýbrž i sám vždycky vyvázl se zdravou koží. Všichni mu prokazovali opravdovou úctu a byl by se stal dojista miláčkem všech, kdyby se jeho nálada nebyla den ode dne horšila. Ovčáka a jeho nejstarší dceru Huldu, bystré; hezké, mladé děvce, měl Wully, jak se zdálo, rád, druzí členové rodiny byli mu lhostejní, ale trpěl je. Ostatní svět, lidi a psy, zdálo se, že nenávidí.

Jako se choval Wully mrzutě a zle vůči světu, tak zase osvědčoval se vždycky dobrým k ovcím svého pána. Četné podivuhodné věci se o něm vyprávěly, mnohé ubohé jehně, které spadlo do vody nebo do skalní rozsedliny, bylo by bídně zahynulo bez včasné a účinné pomoci Wullyho; jeho smělé oko objevilo, každého orla kroužícího nad bažinou a jeho šílená statečnost navždy ho odtud zapudila.

III

Když napadl sníh, koncem prosince, platili sedláci jako dříve svou noční daň krvelačnému lišáku. Vdova Geltová přišla o svůj jediný majetek, stádo dvacíti ovcí, a druhého dne za svítání vytáhli všichni muži z osady, aby vypátrali zuřivce. Ručnice veřejně na odiv nesouce následovali zrádné stopy ve sněhu, stopy neobyčejně velikého lišáka, beze vší pochyby, onoho vražedného tovaryše. Po nějakou dobu byla stopa lehce patrna až mizela v řece, dokazujíc vrozenou chytrost liščí. Zvíře přiběhlo k vodě ve směru toku a potom skočilo do mělkého proudu. Ale na druhé straně nevedla žádná stopa ven a po dlouhém hledání nalezli konečně sedláci čtvrt míle proti proudu místo, kde lišák opustil vodu. Pak vedla stopa do vysokého kamenného náspu, s něhož vichřice smetla sníh a kde následkem toho nebylo stopy vůbec rozeznati. Vytrvalí lovci nedali se tím omýlit, ale když se stopy křižovaly měkkým sněhem mezi zdí a vozovou cestou, mínění se rozcházela: jedni tvrdili, že se dal lišák na levo, druzí zas, že na pravo. Avšak hostinský, jenž byl vůdcem, rozhodl spornou otázku, a po dlouhém, bezvýsledném hledání nalezli konečně tytéž stopy vedoucí z cesty do jakéhosi ovčince. Aniž by obyvatelům ublížil, opustil lišák zase dvorec, vstoupil přesně do šlépějí nějakého sedláka a rovnou přiťapal do farmy našeho ovčáka.

Pro napadlý sníh nevyhnal ovčák toho dne stáda a Wully ležel bez zaměstnání na slunci. Když se lovci blížili k domu, zuřivě vrčel a odběhl kolem rohu do ovčince. Hostinský přecházel přes dvůr sem a tam, pohlédl na stopy Wullyho v čerstvém sněhu a zvolal, ukazuje na vzdalujícího se ovčáckého psa:

„Hoši, lišáka nemáme, ale tamhle běží vrah našich ovcí.“

Někteří s ním souhlasili, druzí vyslovovali pochybnost a mínili, že by se mělo jít zpátky a stopu znova sledovat. V tom vystoupil ovčák ze svého domu.

„Tome,“, pravil hostinský, „tvůj pes podávil včerejší noci vdově Geltové ovce, a pochybuji, že to byla jeho první vražda.“

„Cože?“ řekl Tom, „zbláznils se? Jaktěživ jsem neměl lepšího psa — šel by do ohně pro ovci.“

„Ano, ano,“ mínil hostinský, „to dokázal jak náleží poslední noci.“

Sedláci vypravovali mu dopodrobna o svém ranním pátrání, všecko však bylo marno. Tom se zapřisáhal, že to všecko je jen spiknutí ze závisti, aby ho oloupili o jeho věrného psa.

„Wully spí každé noci v kuchyni a nevychází až když žene stádo na pastvu. Tohle všecko je nesmysl. Po celý, rok je s ovcemi a neztratil jsem ani paznehtu.“

Tom se rozhorlil nad tímto hrozným spiknutím proti dobré pověsti a životu Wullyho. Hostinský a jeho přívrženci se na konec také dopálili a bylo štěstím, že vystoupla z domu Hulda a je ukonejšila.

„Otče,“ pravila, „dnes v noci budu schválně spát v kuchyni. Bude-li se Wully pokoušet odplížiti se ven, zpozoruji to, a zůstane-li u mne pokojně a ovce přece budou podáveny, máme důkaz o nevině Wullyho.“

Hulda lehla si z večera v kuchyni na lavici a Wully spal jako obyčejně pod: stolem. Uplynulo několik hodin a pes stal se nepokojným, povaloval se na svém lůžku, vstal, protáhl se, pozoroval Huldu a zase ulehl. Asi ve dvě hodiny zdálo se, že nemůže více odolati jakémusi vnitřnímu pudu, zdvihl se tiše, pohlédl na nízké okno a potom na zdánlivě spící děvče. Hulda ležela tiše a dýchala klidně jako ve spánku. Wully zvolna k ní přistoupil, funěl jí přímo do obličeje, ale nepohnula se. Lízal jí opatrně tvář a pozoroval potom se vzpřímenýma špičatýma ušima a hlavou na stranu nakloněnou její nehybný obličej, ale zdálo se, že klidně spí. Pes běžel k oknu, vyskočil neslyšně na stůl, vstrčil nos pod okenní: rám a zdvihl okno tak vysoko, co by otvorem mohl prolézti.^[3] Na to nechal si je tiše sklouznouti na záda a na ocas a jeho obratnost při tom prozrazovala, že se v tom už dlouho cvičí. Potom zmizel v temnotě.

Hulda pozorovala všecko to počínání s úžasem a když ještě chvíli čekala, aby měla jistotu, že pes již není na blízku, zdvihla se s úmyslem, aby zavolala svého otce. Avšak po některém uvážení rozhodla se, že vyčká, co se bude dále dít. Hodila dřevo do ohně a zase si ulehla. Přes hodinu již bděla naslouchajíc tikání starých hodin a lekajíc se při nejmenším šramotu. Co jen pes nyní dělá? Podávil opravdu vdoviny ovce? Při pomyšlení na jeho obětavou oddanost k jich vlastnímu stádu zdálo se jí to nemožným.

Další hodina zvolna odtikávala. Tu zaslechla Hulda pojednou tichý šramot na okně a srdce jí zabušilo v napjatém očekávání. Okno se otevřelo a Wully byl zase v kuchyní.

V kmitavém světle ohně mohla Hulda rozeznati jakýsi cizí, divoký lesk v jeho očích, a jeho sněhobílá prsa byla potřísněna krví. Pes zadržel dech a pozoroval děvče, potom, když viděl, že se nezdvihá, uložil se zase, olizoval své tlapy a prsa a zavrčel několikrát tiše, jako ve vzpomínce na právě zažité dobrodružství.

Hulda už viděla dosti. Nebylo žádné pochybnosti, hostinský měl pravdu, a obávaný lišák z Monsaldale ležel před ní. Pozdvihla se, pohlédla Wullymu do očí a zvolala: „Wully! Wully! Tedy je to přece pravda? Ty hrozný zločinče!“

Její hlas zachvěl se tichou prostorou a Wully ustrnul, jako bleskem zasažen. Vrhl zoufalý pohled na zavřené okno, oči se mu blýštily, hříva se mu zježila, schoulil se však pod jejím upřeným pohledem a plazil se po zemi k ní, jakoby chtěl prositi o milost. Pomalu lezl blíž a blíže, jakoby chtěl jel nohy lízati, až byl těsně před ní, pak, se zuřivostí tygra, aniž by vydal jediného zvuku, skočil jí na krk.

Útok byl pro děvče neočekávaný, přece však ještě v čas vztáhla ruku a dlouhé bílé zuby Wullyho zaryly se do jejího masa a zaskřípěly na kosti.

„Pomoc! Pomoc! Otče! Otče!“ křičela. Wully byl lehkým břemenem a na okamžik ho setřásla, ale jeho úmysl byl zcela patrný, boj započal, šlo o život jeho nebo její.

„Otče! Otče!“ znělo nočním tichem, když žlutá šelma s úmyslem ji usmrtit, prokousla a drásala ruce, které ji tak často krmily.

Marně snažila se mu ubrániti, již již chvátil ji za krk, kdyby nebyl přikvapil v pravý okamžik otec.

Wully skočil přímo na něj bez hlesu jako dříve a kousal a drásal ho, až smrtící rána sekerou učinila jej k boji neschopným. Druhý rozmach srazil jej s roztříštěnou lebkou před krb, kde tak dlouho hospodařil s Tomem ctěn a vážen — a Wully, chytrý, statečný, věrný a — zrádný Wully zhluboka vydechl, napjal se a zůstal ležeti tiše navždy.

---

1. Šiling, anglický stříbrný peníz, platí 1 K 20 h.
2. Penny, anglický peníz, platí 10 haléřů. Libra šterlinků jest 24 korun.
3. V Anglii mají okna, jež se neotvírají, nýbrž visí na šňůrách a posunují se nahoru a dolů jako tabule v některých školách.