Prerijní vlk, přítel malého Jima/Doslov

Prerijní vlk, přítel malého Jima Ernest Thompson Seton
Wully, ovčácký pes	Doslov

Údaje o textu
Titulek:	Doslov
Autor:	neznámý
Zdroj:	Edice Nový svět, ročník I., knížka 6.: Prerijní vlk, přítel malého Jima; Wully, ovčácký pes str. 43-46, Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Praha, 1910
Licence:	PD anon 70
Index stran

Jsou ještě na světě lidé, hlavně ti křesťansky vychovaní, kteří se domnívají, že svět je stvořen jedině pro člověka, že člověk je pánem přírody. I ve školách slýcháte, že zvířata se rozdělují na užitečná a škodlivá; ale v hospodářství přírody je každé zvíře stejně užitečné a žádné není na světě jen k vůli lidem. Člověk pronásleduje mnohá zvířata, ač nedělají nic jiného, než on: živí se, jak mohou.

Liška je prý škodliva, neboť chytá zajíce a kuřata. Proto lišku pronásledují, chrání zajíce a kuřata před ní a potom — je snědí sami. Že zvířata jsou našimi bratry, lidé většinou nevědí. Že mají rozum, cit a vůli, lidé též nevědí. Je to tím, že si nikdy pořádně nevšimnou, jak zvířata žijí. Američan Seton-Thompson, který napsal tuto knížku, rozumí zvířatům jinak. Jakožto lovec často stopoval zvířata, chodil po jejich cestách, naučil se rozumět jejich zvykům, poznal, co rozumu mají. Poznal, jak těžký je dnes život pro pravé zvíře; a kdo zvířatům porozumí, musí je na konec míti rád. To stalo se dosud každému lovci, pokud má trochu zdravé soudnosti.

Thompson shledal, jak ohavné je zvířata zabíjet, lovu zanechal, ale stopování zvířat a pozorování jich nezanechal. Mnoho povídek o zvířatech již napsal a všechny se liší velice od obvyklých u nás zvířecích povídek. U něho nejsou zvířata ani dobrými ani zlými, popisuje pouze pravdivě jejich skutky a příhody.

Vlk z Winnipegu je skutečným hrdinou. Nenávidí opilce a psy, ví, že jsou nízcí tvorové, neboť chovali se k němu nízce. Za to miluje děti. Jen jedno dítě v životě poznal a to porozumělo jeho zvířecímu životu. Jak podivným zdá se přátelství mezi vlkem a hochem, ale není podivným. Děti nejsou ještě zkaženy církevním učením, že člověk je pánem přírody, mají zdravý smysl pro zvířata a jsou jim mnohem bližší než člověk dospělý. Andersen tvrdil, že dítě, dokud ještě neumí mluvit lidskou řečí, rozumí řeči zvířat.

Na povídkách Thompsonových líbí se nám nejen pravdivý obsah, ale i zvláštní stručný způsob, kterým je vypravuje. Když v první povídce malý Jim náhle zemře, je čtenář udiven i dojat, ale spisovatel odbude to na několika řádcích a vypravuje dál, neboť smrt jednoho člověka nic neznamená a svět běží také lhostejně dál. A ku podivu, právě tím, že spisovatel tváří se tak lhostejným, že nechce čtenáře dojmout mnoha slovy, dociluje tak hlubokého a silného dojmu prostým vyprávěním událostí. Smutný i krásný zároveň byl život vlka z Winnipegu, ale konec jeho byl nejkrásnější. Každý, kdo na tomto světě rve se po celý život se psy, závidí mu takovou smrt. Zdolali ho, když se naň všichni sběhli, pravda, ale on sám po celý život stál proti všem a vítězil.

Obě tyto povídky jsou podivné, zvláštní náladu mají. Je to tím, že se v nich líčí pravá zvířata s pravým porozuměním. Není pravým zvířetem kůň, ani kráva, ani ovce; ty člověk chválí jen proto, že mu otrocky slouží a dají se na konec sníst. Není pravou láskou ku zvířatům, mazlí-li se panička s kočkami nebo psy, krmí-li je lahůdkami, a kdyby k ní přišlo chudé dítě, vyhnala by je! Není pravým zájmem o zvířata zavírati je do zvěřinců, aby se mohl pohodlně jejich život pozorovat. Ale kdyby lidé všimli si volných zvířat, dovedli se na ně dívat jako na tvory rovné sobě, mnohému na světě lépe by porozuměli.