Praha barokní/Poznámka

Praha barokní Arne Novák
8	Poznámka

Údaje o textu
Titulek:	Poznámka
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, A. Praha barokní. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1915. Online na Internet Archive
Vydáno:	1915
Licence:	PD old 70
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

Praha barokní není mně jen problémem odborného poznání výtvarně dějepisného, nýbrž spíše naléhavou kapitolou z kulturní psychologie; pokouším se proto dlouhá leta proniknouti k její podstatě studiem výtvarných forem i chápáním duchovních hodnot století XVII. a XVIII. V tomto essayi podávám výsledky svého úsilí způsobem synthetickým a ve výraze pokud možno nejzhuštěnějším; v některých kapitolách použil jsem odstavců ze svého slovesného průvodu napsaného r. 1911 k albu 25 původních leptů T. F. Šimonových »Praha« (Štencův grafický kabinet, Praha 1911), z něhož výběr byl vydán ve francouzském překladě H. Jelínkově s názvem »La beauté de Prague« r. 1914; v jádře však jest můj essay prací zcela novou. S vděčnou vnímavostí sledoval jsem ovšem nová badání o baroku, jež jsou zvláště obsažena ve třech základních dílech: H. Wölfflin, Renaissance und Barock 1888; A. Schmarsow, Barock und Rokoko 1897, a A. Riegl, Die Entstehung der Barockkunst in Rom 1908. O památkách českého barokního umění poučují nejlépe, kromě obrazové i textové části doposud vydaných svazků Uměleckých pokladů Čech 1912 a 1914, (Štencův grafický kabinet, Praha) obě monografie H. Schmerberovy, Beiträge zur Geschichte der Dientzenhofer 1900 a Prager Baukunst um 1780, 1910. Zasvěcení do ducha protireformačního poskytují způsobem neobyčejně nabádavým tři knihy různorodé původem, slohem i účelem: M. Barrès, Kniha krve, rozkoše a smrti (přel M. Jiránek 1907), R. Muther, Dějiny malířství (přel. L. Bílý 1904, hlavně v oddělení čtvrtém) a Josef Pekař, Kniha o Kosti, díl I., 1910. Vzácné bohatství kulturně historické látky pro poznání českého duševního baroka v století XVIII. snesli Jaroslav Vlček v prvním svazku II. dílu Dějin české literatury 1898 a Alois Jirásek v románovém obraze Temno 1915; pokládám však za nutno poznamenati, že ani osvícenské stanovisko Vlčkovo ani Jiráskovo genrové podání neodpovídají mému pojetí. Doufám, že se i literárně vrátím k Praze barokní ještě častěji; nerad bych však proto nadobro odložil vábný a vděčný úkol, jakým jest osvětlení duše Prahy empírové.