Praha barokní/8

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Praha barokní
Autor: Arne Novák
Zdroj: NOVÁK, A. Praha barokní. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1915. Dostupné online s. 37-39.
Vydáno: 1915
Licence: PD old 70
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

Za doby tereziánské, tak bezbarvé a ploché v obecné své vlídnosti a v občanských svých ctnostech, baroko v Praze se vyžívá. Jakmile odumřely základní jeho ideje, nemohly se dlouho udržeti ani tvarové prostředky: sloh přestal býti slohem a sklesl na pouhou rutinu. Kde stavělo se barokně, zmizela vznešenost a pádnost, uhýbajíc se elegantní lehkosti: dekorační umělci zaujímali postupně místa tektonických tvůrců; pathos ustupoval rozmaru. Střízlivě bylo přestaveno a obnoveno hradní křídlo, kde kdysi na úsvitu baroka melancholický císař dumával o smyslu své podmračné existence. Nevznikají již chrámy, ježto ubývá zbožnosti; paláce, vesměs v drobném rozměru, budují se nikoliv pro vznešené a vůdčí rody šlechtické, nýbrž pro aristokraty mladých erbů a úřednické minulosti.

Zvolna nadchází věk rokoka: stil francouzský po slohu vlašském, ženský půvab po mužné opravdovosti, hudební řešení po stavitelském idealismu. Jaká hravá a křehká grácie vyznačuje důvěrně světské průčelí strahovské knihovny proti sousední těžkopádné a přísně duchovní nádheře opatského chrámu Nanebevzetí Panny Marie — stopadesát let vepsáno jest velmi znatelným písmem do této mezery! Jakým lehounkým a bezstarostným úsměvem vítá arcibiskupská residence chodce, který se právě nasytil kypivého pathosu, jímž rozkazuje pompesní vstup do královského hradu z doby Matyášovy, a který oddal se vyrovnanému klidu florentského rinaseimenta, ovládajícího dům Švarcenberský! Hle, trojí svět forem, ideí, citů, vzešedší z téhož kořene, renaissance, barok, rokoko — a přece jak málo rysů příbuzenských!

Postůjme ještě chvíli před jedním z přečetných civilnich domů, jimiž pozdní barokový sloh, měnící se v grácii rokoka, vykvetl jako na rozloučenou, před jednou z těch budov poslední čtvrtiny XVIII. věku, které sotva dostaveny ocitly se uprostřed vkusu empírového! Jsme před Mac Nevenovým palácem v ulici Pasířské, dnes Palackého. Celková disposice dvoupatrové, nevysoké, neširoké stavby tkví na základech barokních: pilastry meziokenní, sloupy, opírající kartuše vstupu, oválný štít marnotratné ornamentiky, obruba oken úměrná, leč bez jednotvárnosti — toť vše dědictvím baroku. Aíe duch jest naprosto jiný: jest to duch pohodlí a mírné prostoty, jenž tu vládne. I kdybychom neznali dějin domu, mohli bychom uhodnouti, že kouzlo hudby a půvab tance vyplašily odtud nadobro temnou a pathetickou duši barokní. V době empíru stal se skutečně tento palác jedním ze středisek pražské kultury hudební, jež zahrála a zatančila menuet při pohřební slavnosti rokoka.

A posléze na podzim r. 1827 stěhuje se do Mac Nevenova, tehdy již Měchurovského domu, ten, který měl zpečetiti konec a zmar pražské kultury barokní, tím, že sestoupiv hluboko ke zdrojům národní bytosti, našel kulturu novou, živější, pravdivější. Od dob Františka Palackého náleží pražská duše barokní minulosti — a naší smyslové rozkoši, naší lásce elegické!