Pražské motivy/Na starém hřbitově židovském

Pražské motivy Antonín Klášterský
Legenda o Rolandově rohu	Na starém hřbitově židovském	Pod zbytkem starých hradeb z jara

Údaje o textu
Titulek:	Na starém hřbitově židovském
Autor:	Antonín Klášterský
Zdroj:	Klášterský, Antonín. Pražské motivy. Praha: F. Šimáček, 1893. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

Na starém hřbitově židovském.

J. V. Sládkovi.

Tam venku, za zdí jen, kramářský víří ruch,
ve špíně uliček tam hnízdí hřích a puch,
a bída skrývá se a rozlézá se v Ghetto —
zde vlhká vůně trav a ticho, jakby vkleto.

Ten hřbitov prastarý zde města uprostřed
jak tmavé jezero, o kterém neví svět,
tu jak bys vlnami byl stržen ve svět jiný,
jak kámen, jezera když padne do hlubiny.

Kol spousty náhrobků ti zašlých hledí v líc,
jich písmo vtesané, znak mizí víc a víc,
a kámen na kámen se tlačí tu a tísni,
ten bílý doposud a onen pokryt plísní.

Ten stojí dosavad a druhý povalen,
a jiný za ním již se kácí z řady ven —
pár drobných kamínků naň dala čísi ruka —
ten zvětral, onen, žár jak praží na něj, puká.

A vše to zakrývá a halí moře trav,
nad spoustou kamenů se tyčí bolehlav
a všecky přerůstá… S akátem dolů chýlí
se v divých houštinách a klenutích bez bílý…

Ten kout je zapadlý a pustá mrtvých čtvrť.
však divem přírody v něm život vře ne smrť,
hle, žena usedla si na trávník tu svěží,
ne oněch mrtvých klid, sen svého děcka střeží.

To není hřbitov již, to divoký je sad,
v nějž jakby kamenů jen divných déšť byl pad’,
kde sluha chrámový, v té opuštěné hluši,
na černých kamenech si bílé prádlo suší.

Nad bílým prachem těch, jimž nejsladčej’ zněl kov,
teď zpívá z jara pták, jenž sletí na hřbitov,
a v září dubnové, kam pohled tvůj se stočí,
rabínské moudrosti se smějí fijal oči…