Pražské figurky/Sudička!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sudička!
Podtitulek: Výjev z pražské trafiky, 1891
Autor: Ignát Herrmann
Zdroj: HERRMANN, Ignát. Pražské figurky. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 179–190.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Konečně jsem jednou do té trafiky vešel.

Povídám: konečně — neboť ačkoli jsem kolem ní chodil několik let, nemohl jsem se odhodlati, abych tam vstoupil. Pokusil jsem se o to jednou, když mně náhodou došly doutníky v neobvyklou chvíli a kdy tedy chtě nechtě musil jsem se uchýliti do trafiky nejbližší, prahna po vonném dýmu našich kubánských a nechtěje se vzdáti tohoto požitku, než bych došel ke „své“ trafikantce.

Ale povídám zase: pokusil jsem se o to jen.

Popadl jsem kvapně za kliku, otevřel jsem, ale v tom stejně kvapně vycházel tam odtud nějaký policajt, nesa konfiskované noviny — já ucouvl, abychom se neporazili, a potom jsem prchal dál a dále, do trafiky nevkročiv.

Neboť co jsem spatřil za pultem, zahnalo mi na chvíli chuť ke kuřbě vzácných našich erárních smotků, a nejen to: divil jsem se, že nepadám v mrákotách, že nejsem uštknut.

Stála tam ženština jak rohatina, špičatá kolem do kola. Ze svadlého, žlutého, vrásčitého obličeje vyzíralo dvé baziliščích oči — očí, jakých jsem posud neviděl. Tak bodavých, jedovatých očí — o nichž jsem byl přesvědčen, že již, jejich pohledem musí naskakovati na těle shlédnutého nešťastníka puchýře.

Kolem fialových, tenkých, širokých rtů táhly se od nosu hluboké rýhy, vyznačující neobyčejnou jízlivost. Brada byla obrostlá šedým chmýřím, žluté, lesklé, ohyzdné čelo bylo pokryto hnědými skvrnami. Laloky odstávajících uší prodlužovaly se tíhou ohromných náušnic. Krk se drze pyšnil velkým voletem a netvárná hruď byla obepjata korzetem úmyslně velikým. Ale tento korzet byl dutý. O pult opíraly se dlouhé, kloubnaté, chrastivé prsty.

Stáří této odstrašující osoby nemohl jsem odhadnouti, ale tak mimoděk počítal jsem na sta let.

Prchal jsem, prchal, a schnul jsem úzkostí, zdali za mnou strašlivý ten zjev neletí. Byl jsem přesvědčen, že pod ošumělým atlasovým životem hrozné té ženy jsou na zádech složena křídla, podobná netopýřím, ale strašlivě veliká, s blanami chřestivými a s pěti ďábelskými drápy.

Od té doby věřil jsem v rozličné báječné bytosti, jimž jsem se dříve posmíval, na vlkodlaky, valkýry, polednice atd. S pověrčivou bázní kráčíval jsem vždy kolem té hrozné trafiky, ale nemohl jsem se ubránit, abych se nepodíval dovnitř, zvláště večer, kdy tam hořel plyn a kdy mne na ulici nebylo vidět. Ano, seděla za pultem jako sova — co pravím, sova! — sova mi proti hroznému tomu zjevu připadala jako rajský motýl — seděla tam a skleněným, umrtvujícím zrakem hleděla ven, kamsi do neurčita. Trafika bývala vždy prázdna. Snad příšerná ta osoba vypíjela krev i maso svých nešťastných obětí a do scvrklých kůžiček balila šňupavý tabák. Pro koho? Zase jen jako vnadidlo pro další nešťastné zbloudilce.

Až konečně, po několika letech, když mně zase jednou došly doutníky a kdy jsem — prahna po „vonném“ dýmu našich vzorných kubánských — ohlížel se po povědomém Turku na vratech, a naleznuv jednoho vstoupil jsem dovnitř, octl jsem se tváří v tvář strašlivé té Gorgoně. Byl jsem uvnitř, zapráskl jsem již dveřmi, na ústup nebylo pomyšlení.

Sebral jsem tedy veškeru svoji zmužilost a vyřkl jsem jediné slovo: „Kuba!“

Ruka její sáhla na zad, aniž se tělo otočilo, a pavoučí prsty chopily se bedničky, kterouž práskly na pult.

Oddechl jsem si — nebyl jsem v trafice sám. Na staré pohovce, potažené voskovým, studivým plátnem, na němž se můžeš za nejparnějšího léta nastudit, seděla jakás stará frajle v starodávném úboru. Doufal jsem, že před tímto svědkem nechopí se mne hrozná ta trafikantka a nebude ssáti krev z nevinného mého, ostatně chudokrevného těla.

Dámy byly zabrány v horlivý hovor, z něhož ani můj příchod jich nevyrušil. Ač jsem chtěl uprchnouti co nejdříve, působilo cos neobyčejnou přitažlivostí a drželo mne na prohnilé podlaze před pultem. Vybíral jsem tedy zdlouhavě doutníky a poslouchal jsem, neodvažuje se pohlédnouti v žlutý obličej strašidelné trafikantky.

„Ano — kde jsem přestala, slečno Tóny?“ zaharašil její hlas — vzpomněl jsem při tom na zvuky, které vyluzuje had chřestýš, ač jsem ho nikdy před tím neslyšel — „kde jsem přestala? Dobře, u pana lajtnanta Šustršice. Můj bože, frajln Tóny, toho měli znát! Byl v té samé kumpanii, jako můj otec, hejtman. Tenkráde byl můj nebožtík otec první na majóra, matka měla peníze a statek, mně bylo osmnáct let, Šustršic jim byl jako panna. Myslil si na mne — rozumí se také k vůli protekci — můj otec byl hejtman a první na majora…“

Klika cvakla, do trafiky vstoupil nějaký muž, žádaje viržinky.

Třískla mu krabicí na pult, jako dříve mně, muž si vybral dva kousky, zaplatil, odešel,

„Toho znaj’?“ zadrnčela trafikantka hodíc hlavou za neznámým. „To je ten pangrotýrovaný sládek, co měl sbírku šmetrlinků za deset tisíc zlatých. To musel puknout — měl vařit pivo a ne dávat šmetrlinky do špiritusu!“

Po této soustrastné poznámce pokračovala:

„Tak Šustršic si myslel na mne. Mně bylo osmnáct — kauci jsem měla — mladá jsem byla taky. Vždyť jsem jim okazovala svůj portrét z těch dob. A jednou přišel Šustršic v plné parádě…“

Klika cvakla po druhé, do trafiky vešel kupec, žádaje půl lotu rapé. Odbyla ho rychle, šňupák odcházel se zdvořilým „rukulíbám“.

Nemohl jsem být s vybíráním hotov.

Sotva dovřel dvéře, šlehla za ním trafikantka:

„Všimli si ho, frajln Tóny? Teď říká rukulíbám! — protože je na penzi. Ale měli ho vidět holomka, když byl ve službě — byl rešpicientem. Ten se nás nasekýroval. Teď kouká, aby dostal vejvažek…“

A chlubně, plnými ústy mluvila pak dále:

„Jednou přišel Šustršic v plné parádě. To jsem věděla, co bude: šel říkat o mě. Mně bylo osmnáct, já nespěchala. Moje matka také ne. Měla peníze a statek — a moje matka byla od fon, frajln Tóny, od fon. Ukazovala jsem jim tuhle náš familienvopn? Fon Truthahn byla moje matka. Chudák Šustršic, sotva že to vykoktal. Já z toho neměla rozum — potom jsem se něco nazpomínala, když už bylo po všem! Matka mu řekla, že mám čas, že na mě nespěchá, aby přišel za rok… A Šustršic blamírovaný odcházel…“

Vybíral jsem, vybíral, nemoha se dobrati. Rád bych byl tu historii vyslechl do konce. Přede mnou byla již kupa doutníků. Cítil jsem, jak po mně šeredná trafikantka chvílemi očima šlehá. Nyní cvakly dvéře opětně a vešel vychrtlý člověk ošumělého zevnějšku. Koupil si viržinko. Sotva byl z krámu, řízla trafikantka:

„Na tohodle si daj pozor! To je tajný! Moh’ si stát líp, měl dům a kupecký krám tady vedle v ulici, ale utahal to s herečkou. Teď chytá po padesáti krejcarech zloděje…“

A mluvila dále jako dříve:

„Matka povídala Šustršicovi: Pane lajtnant, počkaj’ rok. Roza má čas, je mladá, a oni mohou být zatím obrlajtnantem. Vědí, že Haubitz — to byl můj otec — je první na majora. Šustršic šel, mně ho bylo líto. To neměla matka dělat, ale spletl ji obrlajtnant Hybš, který se o mě taky ucházel. Toho zas já nechtěla. Byl starší, měl náramnou pleš, hrál karty — a ty holky, co jich nechal sedět! Něco hrozného, frajln Tóny! Z toho bych si nebyla nic dělala, ale jedna po něm chovala, a to u mě rozhodlo. Ještě kdyby to bylo bývalo jen tak, ale chtěla na něm peníze. Aby je pak byl dával z mého věna, ne? Byl to lump. Však ho taky za rok kasírovali pro dluhy z karet. Tenkráte to bylo jiné…“

Klaply dvéře — do trafiky vešel mladý, bledý, asi třicetiletý muž. Skromně požádal o krátké, vybral si čtyry, položil desetník a odcházel, když si byl jeden doutník zapálil.

Ještě doznívaly jeho kroky na ulici, když dcera po hejtmanu Haubitzovi spustila:

„To maj’ také takového rytíře. Měl děvče — je sám z bohatého domu a jeho otec měl dva činžáky — a najednou ji nechal sedět. No, kdyby nechal samotnou, ale holka byla zkažená. Pak ho žalovala na alimentaci a on odpřisáh’, že nic. Došlo na kriminál a seděl čtyry měsíce — před osmi nedělma ho pustili. Teď by si ji vzal, aby nemusil platit, ale její matka zas nechce kriminálníka za zetě. To jsou pády…“

Bylo mi horko. Konečně jsem vybral kuba, kolik jsem mohl do kapes nastrkat, ale abych mohl ještě chvíli zůstat, žádal jsem viržinka. Štěstí od boha, že mne nezná! Také by mě vyprovodila. Ale přece bych byl rád přečkal frajli Tóny.

Než ta chtěla vědět historii dcery Haubitzovy dokonale — ač ji nejspíše již desetkrát slyšela — seděla jak připečetěná.

A příšerná trafikantka pokračovala, když mně viržinka podala:

„Hybše kasírovali — a Šustršic už víckrát nepřišel. Teď to tak povídám, frajln Tóny, ale tenkrát mně bylo hůř. Naplakala jsem se, matku prosila, aby Šustršicovi psala, pak jsem hrozila, že se utopím, ale matka byla neoblomná. Až jednou povídá: Róza, dneska snad přijde Šustršic — to už byl obrlajtnant — já mu psala, ustroj se. Ustrojila jsem se, matka poslala do hostince pro večeři, čekali jsme, — Šustršic nepřišel. Takhle jsem si jim šaty s těla trhala, — takhle… — (trafikantka mávala ve vzduchu rukama, jakoby se rvala) — ale co mně to pomohlo! Bylo po ženichu — a po vdavkách. Za měsíc dali fatrla do penze — staly se u fortifikace ňáké partyky a na fatrla to svedli. Ještě že nebyl kasírovaný. Maminka ho nechala, šla od něho, a — já zůstala svobodna. Šustršic byl pak majorem — já si mohla oči vyplakat — ale byl konec. No, řemesníka jsem si nemohla vzít, jako oficírská dcera…“

„Jo, jo, frajln Róza,“ kývala hlavou slečna Tóny… „Jo,jo! Měli to podobně, jako já…“

Věděl jsem dost, zaplatil jsem doutníky, nacpal je do kapes a odcházel jsem. Štěstí, že mne nezná. Mne nezvochluje. — Ale přece, nejsa si jist, nedovřel jsem dvéře a vyšed přitlačil jsem se do stínu na vrata. A z nitra trafiky zazníval nyní křapavý, jedovatý hlas slečny Rózy:

„To děkuju bohu, že zde byli, frajln Tóny! Tenhle ten jistě krade po trafikách cigára! Proto tak dlouho vybíral! Já s něho očí nespustila. Má zakázanou Prahu! Jednou sem chtěl jít, ale viděl policajta, který odnášel noviny. Měli ho vidět, jak bral okolo rohu. To jsem teď dávala pozor, aby neplatil falešným zlatníkem… Ten je dělá, ty Žižkováky…“

Potácel jsem se dále jako zločinec. Přece o mně taky něco věděla…!