Pražské figurky/Fráter z Podskalí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Fráter z Podskalí
Podtitulek: 1883
Autor: Ignát Herrmann
Zdroj: HERRMANN, Ignát. Pražské figurky. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 153–177.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Život prazatracený!

Račte prominouti, ale již je to venku. A vždyť skutečně nestál za hadr život Vobinuškův, a věc musila býti pravdivá, když Vobinuška sám tak říkal, docela vážně, s tváři mrzutou, kyselou. Dřel celý den, od rána do večera, a co ze všeho měl? Nic!

Ale aby bylo jasno, čím Vobinuška byl. Nechlubil se rád svým povoláním, kteréž asi bylo hlavní příčinou, proč ho život tak nesmírně mrzel. Byl totiž — s odpuštěním — ševcem, ale hned sluší dodati: dobrým ševcem. Dělalť ještě boty staré, pohodlné formy, ne takové hračky, jak se nyní požadují, ne ty úzké špičky, jako husí zobáky, co už nosí každý Pepík s Františku, ne krčkové špalíčky, jaké už i každá kuchta musí míti pod botkami, třeba se jí palec pod nohu ohýbal a ona bolestí pískala. Zkrátka, Vobinuška dělal boty a ne galanterní zboží; šil boty a ne kožené pyksly na tabák, ne hloupé skřipce na kuří oka, ne takové botky fórové!

Tak, fórové, to je pravé slovo. Nevím sice, odkud je Vobinuška vzal a z kterého jazyka pochází, ale vím, že jím dobře vyjadřoval, jaká věc je. Fórová, špatná, nepravá, falešná věc, jen tak na oko, na oklamání. Ne taková, za jakou se vydává, to jest věc fórová. Mosazný řetěz, jejž vydával hausírník za zlatý, byl u Vobinušky fórovým. Sklepnice od Primasů, která přišla v neděli s kalánem svým k Šárymu a tropila tam velký hřmot a parádu, byla Vobinuškovi fórovou slečinkou. Když někdo přišel k Vobinuškovi a chtěl, aby mu udělal pár perek za tři zlaté, řekl: „To by musily být fórové,“ a tím myslil špatné! Totiž lepené a nikoli štepované. Podšev polo z lepenky a nikoli kožený. Kramfleky kouskové a nikoli z fleků. Zkrátka, ne takové, jak by měly být. Chápete již, co je fórové? Ano, on se opovážil svého času tvrdit, že i strašidlo v Podskalí bylo fórové a nikoli opravdivé nějaké, skutečné a mrtvé strašidlo, které by vstávalo z hrobu jen v půlnoční hodinu, aby lidi navštívilo. Ba i pražským ostrostřelcům přezděl fórových vojáků, a tím si také na smrt rozhněval pana Kuneše, desátníka u ostrostřelců, takto štětkáře, který si mnoho zakládal, že je u kóru.

„Ano, u fóru jste,“ posmíval se mu kdys Vobinuška, ale bylo to posledně, co s panem Kunešem mluvili.

„Vobinuško,“ rozlítil se tehdáž Kuneš, „být vy u kóru, postavíme vás před vojenský soud a jste venku!“

„A vždyť váš soud je taky fórový,“ posmíval se Vobinuška; ale Kuneš vzal sklenici, sedl k jinému stolu, a od těch dob šil Vobinuška o dva páry bot v roce méně. A to je přece zatracené živobytí, nesmí-li člověk ani s dobrým kamarádem upřímně promluvit!

Tedy jak řečeno, Vobinuška byl ševcem, dobrým ševcem, hledaným v Podskalí ševcem — ale červ nespokojenosti hlodal v jeho nitru proto, že byl — jenom ševcem.

„Prach sakra!“ klel Vobinuška, když sedával ‚u věnce‘ v Podskalí s nejlepším svým přítelem, basařem Kopřivou, „někdo se narodí na svět jen pro ostudu! To je také stav, být ševcem, jářku? Já moh’ být na svou figuru ouřadníkem, a zatím jsem takovým usmoleným prtákem, kterým si každý hubu vypláchne!“

„No víš,“ vymlouval mu obyčejně Kopřiva, „nenaříkej; každý stav má něco. Co pak je radost, honit se po celý život s káčou? A švec je důležitý člověk na světě, protože dělá boty!“

Po tomto filosofickém vývodu Kopřivově zahleděl se Vobinuška přes holbu piva někam do prázdna a těžkomyslně si opakoval:

„Ano, dělá boty! Právě proto, že dělá boty!“

A s povzdechem dodával:

„Aspoň kdybych byl muzikantem, jako ty…“

„Holenku, to je teprv ohavné povolání,“ sklonil Kopřiva hlavu nad sklenicí; „to jsi teprve pod supernací. A co když má člověk kousek vlastního mozku! Já jen jednou si trochu předělal partes, protože mi bylo už nanic, hrát pořád stejnou fidlovačku, a kapelník mi nadal!“

Vobinuška mlčel. Kopřiva je blázen a také ničemu nerozumí. Proč se nestal aspoň čtvrtním! Každý k němu má úctu, smekají před ním, říkají mu milostpane, a div mu ruce nelíbají!

Hrom do toho! Teď si vzpomněl Vobinuška na něco, co ho vždycky vztekem naplňovalo. Těm fráterům tam nahoře, v Emauzích, těm také líbají někteří lidé ruce, zvláště staré báby a děti, a přece ti fráteři jsou vlastně k ničemu. Dělají boty? Nedělají! Provozují vůbec nějaké řemeslo? Pražádné! Proč tedy mají k nim lidé úctu? Proč se jim uhýbají s cesty třeba do bláta, jen aby si takový velebný pán střevíce nesmočil? Proč jim líbají ruce, co? Inu, je to stav! Jsou študovaní lidé. Mají v hlavě latinu. Vládnou slovem božím. Káží, až člověku srdce v těle usedá, ba až někdy celý kostel rozpláčí. To je to! Vyhne se někdo Vobinuškovi? Ano — vrazí do něho, div mu bok neutrhne, protože je jenom ševcem. Políbí mu někdo ruku? Aby si pysky usmolil, ano! Zkrátka, je to hanebný život, když nikdo, ale pranikdo nemá před člověkem respekt! Však na moutě, kdyby nebyl Vobinuška tak stár a kdyby ho vzali, hned by šel za novice tam do Emaus! Ač nevadilo-li by, že je vdovcem. Třeba že by musil bratřím klášterníkům zas jen boty šít, ale nosil by kutnu a vypadal by jako něco jiného. Kdož pak vidí na první pohled rozdíl mezi takovým fráterem a skutečným páterem? Kdo tomu rozumí, co?

Vobinuška si vždycky po takovýchto úvahách z gruntu srdce odkašlal a odplivl, jak ho svět dopaloval. Po celý život sedět na úzké třínožce a smolit dratve, šermovat knejpem a zarážet floky do podešvů! K čemu je to!

A vždycky býval Vobinuška po takové rozmluvě s kamarádem Kopřivou ‚u věnce‘ náramně těžkomyslným, k čemuž přispívalo také, že basař Kopřiva obyčejně nad poslední sklenicí usnul a Vobinuška zůstal pak se svými myšlénkami sám a sám. Ah, kdož má cit pro cizí záležitosti! Vobinuškovi nezbývalo pak jiného, než vypít zbytek svého piva — a někdy i pivo dřímajícího Kopřivy, aby docela nezteplilo — a vykobrtat se z ‚věnce‘, aby svou utrápenou mozkovici donesl domů a do podušek položil. Obyčejně býval to pochod náramně nezřízený, ode zdi ke zdi — a v podskalských uličkách není od jedné zdi ke druhé daleko — a jen někdy povznesl Vobinuška oči a zahleděl se tam k Emauzskému klášteru na kopci, kde spali klidně páni fráteři a páteři, pokud je neprobudí zvonek k hodinkám.

Ach, býti takovým fráterem! To velebné živobytí! A tato myšlénka strašila bez ustání v mozku Vobinuškově.

* * *

V tom čase obýval přízemní byt ve dvoře Emauzském s vyhlídkou do zpustlé zahrady na stráni Slovanského vrchu, do Podskalí a na Smíchov, počestný mistr krejčovský nebo jaký, který zastával úřad kostelníka a tak trochu i domovníka, a žena jeho právala klášterníkům prádlo, totiž modré nebo černé, hrubé vlněné punčochy, drsné košile a šedé podvlekačky. Prádlo to napínala vždy na šňůry, natažené na druhém dvoře Emauzském, mezi zmíněným domkem a kaplí sv. Václava. Někdy také vyvěšovala na ně celé řady kuten fráterů, aby provětraly. A mimo to stávaly občas podél domku četné páry hrubých střevíců nebo sandálů, jež dostával pan domovník do správy — byl tedy ševcem — a někdy snad i k vycídění.

Mistr Vobinuška chodíval často do města a vždy přes dřevěné, kryté schody z Václavské ulice dvorem klášterním, aby si několik kroků nadešel. Toužebným okem hledíval vždy na klášter a počítal, kolik oken přijde na jednoho klášterníka. A hodilo-li se, že pradlena sušila právě důvěrné svrchky pánů klášterníků, zahleděl se Vobinuška na jednotlivé kusy a dlouho pozoroval modré, někdy tu i tam děravé punčochy, hrubé, černým merkánem znamenané košile, a rovněž takové podvlekačky, a ubíraje se konečně dále povzdechl vždy z hluboka:

„V tom bych také dovedl chodit, to vím.“

A takovéto cesty byly pro Vobinušku pravým utrpením a zase neskonale blaženými chvílemi. Přemítal nejdříve o svém ševcovském karakteru a jak si ho nikdo neváží, a zdálo se mu, že slyší zcela zřetelně, jak ho všecko sousedstvo nazývá prtákem a kterak se každý ohnutým jeho od soukání dratví palcům posmívá. A zase vynořoval se v duchu jeho vábný obrázek, jak by mu slušelo, kdyby — opásán kutnou — kráčel ulicemi, a kde jaká bába, každá by se zastavila a s hlasitým „pochválen pán Ježíš“ pohlížela by za ním tak dlouho, až by zmizel s očí. Chlapci líbali by mu ruce, nebo aspoň vyhýbali se mu s cesty, a sousedé, ti stáři partykové, kteří si ho teď ani nevšimnou, šli by mimo pěkně do kola, aby o pana pátera nezavadili.

Inu, všechno marno! Vobinuška kráčíval vždy dále a v hubě mu hořklo při pomyšlení, že to už do smrti nejdelší na frátera nedotáhne. Kdyby byl měl rozum před třiceti lety!

Konečně ze všech těch myšlének padla na Vobinušku zádumčivost. Pomalu přestal i k ‚věnci‘ docházet, a basař Kopřiva sedával nyní nad sklenicí sám a skláněl ospalou hlavu vždy mnohem dříve než druhdy, poněvadž neměl s kým hovořit. Málokdy jej vyrušila z osamělého dumání nějaká novina; obyčejně nestála ani za řeč a také si nikdo hubu nelámal. O politice se ‚u věnce‘ nemluvilo, na obecních věcech navštěvovatelům nezáleželo, a jiného nezbývalo. Jen tu a tam nějaká důkladnější pračka vojáků u Podušků nebo u Šálků na Karlově náměstí zajímala na okamžik mysli usedlíků ‚u věnce‘. Potom bylo zase ticho a staré, usmolené špády udržovaly duševní rovnováhu tak houževnatě, jako by nebylo na světě jiných starostí, nežli udělat dvaapadesátku nebo aspoň šestadvacítku.

Ale jednoho dne krejčí Koudela, jenž zůstával ve Václavské ulici právě proti schodům Emauzským, přinesl novinku dosti zajímavou: žena ševce kostelníka v Emauzském dvoře vyvěsila dnes po obědě dvanáct soukenných kuten pánů fráterů k vyvětrání, a když je k večeru uklízela, shledala jenom jedenáct. Dvanáctá byla ta tam a nebylo po ní památky.

Rozumí se, že tato novina vyrušila trochu navštěvovatele ‚zeleného věnce‘ a umaštěným špádům popřán okamžik, aby se narovnaly v kříži. Však se jimi lupalo celý večer. Ovšem nezpůsobila ten poprask krádež vůbec — vždyť se krade ve světě leckde a pořád — ale věc, která byla ukradena, ta zamíchala dnes veřejným míněním ‚u věnce‘. Hnedle, když starý Koudela se zprávou se vytasil, prohodil starý vorák Kozina:

„To ji někdo vzal a šel dál!“

„No, to je svaté, že ji vzal,“ promlouval Koudela důležitě, „ale to je to: vzít kleriku! Že mu prsty neupadly!“

„To by bylo prstů, kdyby každému hned upadly,“ odpovídal Kozina.

„Ale je to svěcená věc, klášterní!“ dokazoval Koudela.

„I teď bere čert také svěcené!“ tvrdil Kozina. „Stará si dala o velikonocích světit mazanec a půl kopy vajec, nechala to pak na otevřeném okně — a už jsme to neviděli. Nějaký rošťák to schlamst’ i s kropením!“

„Ale co s tím bude dělat?“ vmísil se do řeči hostinský Mates. „Chodit v tom nemůže a v báni[1] mu to také nevezmou.“

„Udělá si z toho župan,“ mínil krejčí Koudela, kterýž byl zprávu přinesl. Ale znenáhla počali hráči sbírat znova kulaté špády a za několik okamžiků mlaskaly opět karty na stole, a Koudela seděl za Kozinou a díval se mu přes rameno do hry.

Událost s kutnou byla by brzo upadla v zapomenutí, kdyby se nebylo přihodilo něco nového, stejně závažného. Za čtyry dny přikasal se Koudela s novou zprávou: v Emauzích ztratil se klobouk! Mistr kostelník kartáčoval celé posádce klášterníků na dvoře klobouky, když ho drahá jeho polovice do jizby zavolala. Nechal klobouky na lavici před domkem a vešel dovnitř. Vrátil se brzy, ale juž pohřešil jeden klobouk, a sice onen s nejširší střechou.

Nad touto druhou krádeží zakroutil hlavou i starý Kozina a hospodský Mates pronesl se, že by měla obec postavit na Emauzské schody policajta. Zdržuje se tam často tak podivná cháska, že by se nedivil, kdyby ukradli někdy i střechu klášterní. Mistr Koudela ovšem tvrdil, že se nedá jinak myslit, nežli že někdo na zimu se chce obléci. Ale propadl se svým soudem, neboť celá hospoda uznala, že se mundur klášterníků Emauzských pro civilisty docela nic nehodí. Nu ať bylo jak bylo: krásti kleriky a klobouky klášterníkův — to je svatokrádež. Však až ho dostanou…!

Ale nedostali ho. Mistr Koudela přetřásal sice ještě asi tři, čtyry dny historii ukradeného klobouku, pátého dne však ku ‚věnci‘ nepřišel, a za týden nikdo ani nešpetl o zcizeném majetku klášterním. Páni fráteři v křesťanské shovívavosti také neusilovali vypátrati pachatele, a tak celá věc byla by usnula nadobro, když tu náhle —

Ano, když tu náhle!

Jednoho dne — bylo již po svatém Václavě — povolán byl představený kláštera Emauzského k jakémus vysokému hodnostáři církevnímu na Malou Stranu. Vracel se tam odtud pozdě u večer a dal se Újezdem a pak Chotkovou třídou přes Řetězový most. Bůh ví, proč zamítl nabízený kočár, snad chtěl užiti procházky za krásné, úplňkové noci. Kráčel volně přes most, potom se propletl zmatenými ulicemi jirchářskými, zahnul okolo Bělohradu u Šítkovských mlýnů a bral se na pravo dolů Podskalím a Dřevnou ulicí vzhůru k Emauzům. Tu náhle, když se blížil k Soudní ulici, spatřil vysokou, hubenou postavu v klášterním rouše, se širákem na hlavě, kterak vážným krokem, s hlavou sklopenou zahýbá do ulice Soudní. V opatu zatajil se dech. Jak že, někdo z fráterů zapomenul se, že porušiv klausuru těká v noci ulicemi a vydává v šanc dobrou pověst kláštera? Opat stanul na okamžik. Má pronásledovati provinilce? Či má vyčkati jeho návratu do kláštera? Konečně se rozhodl. Ani jedno, ani druhé. Pospíší rychle do kláštera a dá svolati všecky klášterníky, aby seznal, kdo schází a kdo se proti povinnosti prohřešil. A již spěchal rychlým krokem vzhůru Václavskou ulicí, aby dostihl vrat klášterních dříve, nežli nehodný provinilec. A již sezvání zvonec na daný rozkaz bratry, z nichž někteří rozespalí, udiveni pohlížejí na představeného, jenž přísným okem počítá svěřené ovečky. Podivno! Fráteři jsou všichni, do jednoho, nikdo neschází. A ještě jednou přelétají zraky opatovy shromážděné, pátrajíce, čí as to byla postava před několika okamžiky v Soudní ulici. Marně! Jenom tamhle fráter Erazim podobá se oné vytáhlé, ramenaté figuře, jenom on měří vždy zeměkouli tak nehoráznými kroky, jako onen, s nímž se byl opat před chvílí setkal, ale právě tento fráter Erazim vypadá dnes tak ospale, jako by byl pytel máku snědl. Mžiká chuďas očima a přes tu chvíli zakrývá si ústa všemi pěti hubenými prsty, aby zakryl lví zívání. Opat hledí na něj chvilku úkosem a tak pronikavě, jako by z něho chtěl tajemství noční toulky zrakem vypít, a pronáší vážnou otázku:

„Bratře Erazime, odkud přicházíš?“

Bratr Erazim vyvalil s namáháním oči, otevřel ústa a hledí na opata tak božsky připitoměle, jakoby si v duchu otázku opakoval, a konečně odpovídá prostodušně:

„Z postele!“

Ne, fráter Erazim to nebyl, opat je přesvědčen. Je vidět, že přichází rovnou cestou z postele!

Opat propustil tedy bratry a zavřel se ve své komnatě. Kdo to byl? Ta otázka letí mu po sté hlavou. Našinec zajisté — ale kdo? Či měl vidění? Byl to mam zrakový? Vždyť zcela jasně viděl klášterníka Emauzského! Přemýšlel, dlouho přemýšlel, ale ničeho se nedomyslil. Konečně se připravil na lůžko a zvolna, zvolňoučka usínal.

Od toho dne uplynuly asi tři neděle a skoro denně objevoval se v rozličných končinách Podskalí tajemný fráter, procházející ulicemi a uličkami, neohlížeje se ani v pravo ani v levo, se širákem do čela vraženým a s hlavou sklopenou. A když se mu připletla tak nějaká babka do cesty a hnala se po jeho ruce, aby ji políbila, tu jí nastavil velebně všech pět prstů, natažených jak drát, a pak učinil nad ní ve vzduchu důkladný kříž, že si babka v duchu libovala štědré požehnání. Jinak nevšímal si ho z počátku nikdo, zvláště za prvních hodin večerních, ale později, když jej vídali někteří sousedé podskalští pozdě do noci bloudit uličkami blíže Emauz, myslili soucitně: „Chudák, vyvedl nahoře něco a musí teď za trest ponocovat.“ A netrvalo dlouho a tajemného frátera nenazývali v Podskalí jinak, nežli „fráterem ponocným“.

Rozumí se, že pan opat nahoře v klášteře pozoroval hříšného frátera, jenž hledá zábavu mimo zdi klášterní, co nejbedlivěji, jakkoli ne zrakem vlastním, nýbrž očima svých důvěrníkův. Jedním z těchto důvěrníkův byl domovník- kostelník-mistr-švec. — Ale tento důvěrník opatův nebyl obyčejným, prostým špehounem, nikoli; jej ovládaly vyšší zájmy, jemu leželo na srdci zvláště dobré jméno kláštera a shoda fráterů s opatem, zkrátka, kostelník byl by rád vyrovnal věc po dobrém, aby při tom nikdo netrpěl, ba aby také vinník nepykal příliš těžce za své poblouzení. U vykonání vytčeného úkolu překáželo něco bodrému tomuto muži. Byloť patrno, že jej tajemný fráter zná — což konečně samo sebou se rozumí — neboť jakmile spozoroval, že jest klášterním domovníkem sledován, zrychlil obyčejně kroky a unikl vždy brzy krátkonohé postavičce starostlivého kostelníka.

Ale jednoho večera zdařilo se přece čipernému špehu, utkati se s „fráterem ponocným“ as na tři kroky: čekalť na svoji oběť v tmavém koutě blíže Fišpanky, nechal ji minouti a pak vyraziv za fráterem dostihl ho skoro na dohmat a to právě pod lucernou plynovou. Fráter ponocný ovšem práskl do bot, uslyšev za sebou rychlé kroky, avšak tento jediný úspěch kostelníkův vrhl na celou záležitost zcela jiné světlo. Bez dechu, spocen dorazil toho večera kostelník do kláštera a spěchal ihned s raportem k opatovi.

„Nejdůstojnější pane!“ vyrážel ze sebe, jedva dechu popadaje, „už bychom to skoro měli! Není to vlastně žádný fráter z našeho kláštera, co chodí dole v Podskalí, ale je to — naše ukradená klerika a klobouk! Já to poznal!“

Opat pohlížel nedůvěřivě na kostelníka, potom couvl o dva kroky a otázal se přísně:

„A kdo je v té klerice a pod kloboukem?“

A ač by byl měl kostelník hned pod lucernou tuto otázku sám si předložiti, jak byla přirozena, zdálo se nyní, že jí jest velice překvapen a skoro polekán, a zmodralé, chvějící se jeho rty pronesly polohlasně:

„Nejdůstojnější pane, snad je to dokonce — nějaký nešťastný duch!“

Opat nenamáhal se pranic, aby vyvrátil domněnku kostelníkovu, nýbrž přešel dvakráte síň, načež zastaviv se povelel kostelníkovi:

„Jděte a neříkejte nikomu ani slova. Zítra snad uvidíme ducha z blízka.“

Byloť mu připadlo, že duchy, kteří kradou kleriky a klobouky, zažehnává nejlépe policie.

Toho potěšení mělo se dostati mistru kostelníkovi mnohem dříve. Sotva že ulehl a první verše vyspával, zachrastil mu rozkřapaný zvonec nad hlavou velice netrpělivě. Někdo žádal zcela rozhodně, aby ho vpustili do dvora.

Toť byla návštěva neočekávaná. Stalo se málokdy, že musil kostelník konati funkci domovnickou, ale dnes mu byla nepříjemnější, než kdykoli. Sotva že se vyškrábal s lucerničkou na dvoreček, připadl mu bezděky nešťastný fráter ponocný, a palec pravé ruky mimovolně kreslil kříže na čele a na bradě. Dnes poprvé se stalo, že nemohl najíti klíčové díry v zámku, a když konečně vrata otevřel, leknutím ucouvl, pokud mu třesoucí se nohy stačily.

Před vraty stála policejní patrola v plné zbroji a mezi dvěma bodáky chvěla se postava tajemného — podskalského frátera.

Kostelník nenabyl ještě času a odvahy, aby slovo promluvil, když jeden člen hlídky policejní úřadním tonem pronesl:

„Jsou oni tu od těch pánů z kláštera?“

„Ano,“ koktal kostelník, „co pak je?“

„Tak ’dou a zbuděj nám pana představeného. Musíme s ním mluvit. Vedou nás tam.“

Po těch slovech vešla patrola i s „fráterem ponocným“ do dvora, a kostelník zabouchl vraty, otočil klíčem a svítil návštěvníkům ku předu.

Za malou chvíli stála patrola před opatem a opět pronášel mluvčí úřadním tonem:

„Prosím, jedná se o to, totiž jestli tenhle velebný pán sem patří!“

Překvapený opat se sklonil, aby mohl nahlédnouti do tváře „fráteru ponocnému“, jenž měl širák vražený až přes oči. Mluvčí policejní hlídky napřáhl ochotně ruku a strhl neznámému fráteru klobouk s hlavy.

„Ježíš Marjá!“ vzkřikl kostelník, který držel lucernu do výše, „to je Vobinuška!“

A mistr Vobinuška stál tu zuby drkotaje, v jedné ruce modlitební knihu, ve druhé růženec, a celá jeho kostnatá postava chvěla se od hlavy do paty. A když kostelník vykřikl: Vobinuška! — vypadla Vobinuškovi umouněná kniha modliteb z ruky a ze stísněných jeho prsou vydralo se plačtivě:

„Důstojný otče, já se vám vyzpovídám!“

Opat pohlížel chvíli upřeně na mistra Vobinušku, nemluvě ani slova, a zdálo se, že se snaží rozluštiti podivný ten případ. A ještě než domyslil, uchopil ho Vobinuška za ruku, políbil ji a znova pronášel mroucím hlasem:

„Milostivý otče, vyslechněte mne!“

„Na to my nemůžeme čekat,“ promluvil opět mluvčí patroly, „my jen chceme vědět, jestli pan páter je odtud. Podle mundúru…“

Vážný obličej opatův se náhle rozjasnil, ruka jeho dotkla se roucha Vobinuškova a uchopila klobouk, jejž strážník posud držel, a opat řekl tiše:

„Ano, jsou to věci klášterní; nechte ho zde, vyřídím si věc sám.“

„Tedy můžeme jít?“ tázal se strážník.

„Jděte s Pánem Bohem, pánové,“ pokynul jim opat. „Věc je odbyta. Nemusíte se o tom ani zmiňovati.“

A potom pohlédnuv ostře na kostelníka naznačil mu, aby pochůzce posvítil a vrata otevřel.

„S vámi promluvím až zítra,“ obrátil se po odchodu strážníků opat k Vobinuškovi. „Dnes vyspíte se u kostelníka a ráno mne navštívíte ve zpovědnici.“

A Vobinuška spal té noci v klášteře, jak si tak často přával, ale nezamhouřil vlastně ani oka.

Ráno pak, složiv kutnu a klobouk, odebral se ve vypůjčeném kabátě kostelníkově a čepici do kostela, kdež učinil opatovi obšírné vyznání a upěnlivě prosil, aby ho neprozradil, a potom s těžkou hlavou odcházel z kláštera, kam byl tak nelítostným, šeredným způsobem zavlečen.

Rozumí se, že opat uložil kostelníkovi věčné mlčení o podivné a neslýchané této příhodě s „fráterem ponocným“.

*

Od osudného večera, kdy přerušena byla krásná idylla Vobinuškova fráterství drsnou rukou policejní hlídky, uplynulo mnoho vody a Vltava byla již nadobro zamrzla, avšak mistr náš posud neodvažoval se navštívit sousedskou posádku ‚u zeleného věnce‘. Konečně nemohl déle vydržet a jedné krásné neděle o masopustě bral se vážným krokem k zamilované druhdy hospůdce. Již došel k cíli, již vstoupil do úzkého průchodu a stiskl kliku dveří na pravo a již stál v osvětlené jizbě, kde bylo jak náleží veselo. Vždyť byl masopust! Vobinuška sňal klobouk, přál společnosti dobrého večera a chtěl se bráti na obvyklé místo své, tam na pravo v koutě, když ze směsice rozličných hlasů zaznělo jízlivé zvolání:

„I hoši, koukejte, náš fórovej fráter…!“

Byl to hlas uraženého štětkáře Kuneše. Kostelník tedy nemlčel „věčně“.

Vobinuška stanul jako přimrazen. Kde jaká krůpěj krve, všecka se mu vrazila do tváře a celá hospoda mu tancovala před očima. Jediná myšlénka ho opanovala: pryč odtud a nikdy více se nevrátit! — ale nohy měly tíži olova a Vobinuška se nemohl hnouti.

Vše utichlo, oči všechněch upíraly se na Vobinušku a jemu se zdálo, že kolkolem šlehají plameny a že mu požehují vlasy, že mu olizují krk i uši — A znova zazněl hrozný, výsměvný hlas štětkáře Kuneše:

„A bez maškary, bez maškary, oni fórovej? Půjčili jsme ji na redutu, co?“

Nyní vrátila se Vobinuškovi síla v oudy, i trhl celým tělem a dvěma kroky ocitl se za dveřmi. A uvnitř ozval se teprv nyní řehot po slovech Kunešových a nejvíce vynikal jízlivý chechtot štětkářův.

A Vobinuška prchal, prchal — nevěda kam. Hrozná pomsta! Jeho, jeho musilo potkati, že mu někdo na světě nadá „fórových“!

Nešťastné, prazatracené živobytí!

A slovíčko ‚u zeleného věnce‘ narozené rychle rostlo a řvalo vždy víc a více, a brzy dospělo tak, že naplňovalo celé Podskalí. „Fórový fráter“ obracel se na jazyku všechněch a pronásledoval Vobinušku každým krokem. Kluci flámové i metaři pokřikovali za nešťastným mistrem, jakmile jej shlédli, a Vobinuška procházel horšími mukami, než byla „ulice“ o padesáti mužích s pařenými pruty vrbovými.

Nic naplat. Bylo mu souzeno, že v Podskalí nevydrží a — nevydržel. O druhém kvartále odštrachal se s celým svým majetkem z Podskalí a to hodně daleko — až na Nový svět za Pohořelcem. — A tam teď spravuje a podráží boty a botky, a myšlénky jeho, které se musily vzdáti Emauz, obletují nyní bez ustání — klidnou Loretu.


  1. V zastavárně.