Práce zajatých

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Práce zajatých
Autor: Victor Hugo
Původní titulek: Le Travail des captifs
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 153–155.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Bůh pravil ke králi: Jsem Bůh tvůj, chrám chci míti!
Kde hvězda v azuru jej pozorujíc svítí,
Bůh takto hovořil; kněz aspoň prý jej slyšel.
A král se vzchopil hned a ku zajatcům vyšel
řka: „Je tu někdo z vás, kdo Boha chrám by stavil?“
— Ne! — „Sto vás zabiju na výstrahu!“ král pravil.
„Bůh káže v hněvu svém, bych vystavěl mu chrám;
co káže králi Bůh, král káže opět vám,
toť právo!“

              Stalo se, jak děl, jsou usmrceni.
Tu jeden zajatců děl: — Juž jsme přesvědčeni;
jen kdesi v okolí nám horu vykaž, pane,
my vyhloubíme ji a vůle tvá se stane. —
„Jak, jeskyni?“ děl král. — Ó králi, věnčen slávou,
věř, Bůh se nezdráhá v sluj sestoupiti tmavou,
to není — člověk děl — chtít vzdorovat mu v pýše,
když vybuduje chrám se Bohu ze lví skrýše. —
„Nuž, stavte!“ pravil král.

                                  A člověk k hoře kráčel,
a každý zajatý za sebou řetěz vláčel,
a horu kopali, jež Galgal slula, davem;
a muž jich správcem byl, ač rovný byl jim stavem;
neb v stínu otroctví, kam nic se nevnoří,
tam správcem otrok jest, s kterým pán hovoří.
A horu Galgalu již valně vyhloubali.
Když skončili, děl muž: — Ó milostivý králi!
Tví vězni smířili juž nebe rozhněvané;
však dříve tento chrám, než Boha, tvým je, pane!
Nuž prohlédnouti jej kéž tvoje Věčnost ráčí. —
„Chci!“ odpověděl král. — Zem, kde tvůj sandál kráčí —
děl otrok pokorný, jenž ležel před ním v prachu —
jest naše povinnost, vždy ctíti v svatém strachu;
kdy tobě zlíbí se zřít práci lidu svého? —
„Hned!“ S mužem vyšel král; muž lehl k nohoum jeho.
Král pod baldachýn sed’, jenž trůn kol obestíral.
Sluj balvan ohromný jak víko uzavíral.
Juž kámen vyzdvižen, juž láno dolů kleslo,
na čtyřech rozích trůn jež drželo a neslo,
a oba stoupali k dnu studně, zvolna, sami,
tím vchodem jediným, jenž zdělán sekerami.
Když dole octli se, tu krále hrůza schvátí:
„Ha, tímto spůsobem lze v Etnu stupovati,
tak proniknouti lze jen díru Sybillinu,
tak v Hades bez hnutí, který je plný stínů,
však podivný to vchod na posvátném tak místě!“
— Ať k výši jdeš, neb v hloub, vždy k bohu přijdeš jistě! —
děl králi stavitel, rys trestance měl v tváři;
— ó králi, vítán buď, zde vítán! Moc tvá září
i v středu největších, tys nejmocnějším králem,
jak cedr mohutný nad celým lesem palem
a jako Pathmos plá ve Sporad družném kruhu! —
„Ký ruch to nahoře?“ děl král. — Sbor našich druhů
tam balvan na studnu jak těžké víko valí. —
„My vyjít nemůžem…“ — Tvou podporou, ó králi,
jsou hvězdy! Pane můj, před hřbitovem tvým zděsí
se blesk a ucouvne. Jak slunce nad nebesy
je králem, na zemi tys slunce vševládnoucí!
Co můž’ zde zlekati tvou Výsost všemohoucí? —
„Jak, není východu?“ — Proč si to k srdci béře
tvá Vznešenost? Bůh sám ti otevírá dvéře! —
Tu začal křičet král: „Ni světla ani ruchu!
Nic nevidím! Vše tma! ni záře v tomto vzduchu!
Rci, proč chrám tmavý jest jak noc a jako sluj?
proč?“ — Otrok odvětil: — Že chrám ten hrob je tvůj!