Poznámky o české politice/III.

Poznámky o české politice Karel Kramář
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	KRAMÁŘ, Karel. Poznámky o české politice, Praha 1906 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Bursík a Kohout, 1906.
Licence:	PD old 70

Nejvážnějšími jsou naše rozpory o vlivu státoprávních snah našeho národa na politiku ve Vídni, čili o odpovědi na otázku, má-li český národ oddati se státoprávnímu radikalismu nebo praktické, positivní politice ve Vídni.

Především rozeznávejme! Otázka ta řešena byla vlastně už vstoupením naším na říšskou radu r. 1879. Důslednou — třeba ne správnou a šťastnou, ba možno snad dnes už říci osudnou pro náš národ i pro celou říši — byla jedině abstinenční politika proti říšské radě a vlastně i českému sněmu.

Od té doby, co jsme na říšské radě, a jedli zapovězené ovoce, není více navrácení do ráje. Theoreticky by to ovšem možno bylo obnovením naprosté passivity — ale našla by se pro to většina v našem národě? A nebylo by to ranou do vody, dnes vraceti se k tomu, co jsme už jednou definitivně prohráli?

To citi tak mnozí v našem národě, a poněvač nedovedou nebo ze strannických důvodů nechtějí smířiti se s nenapravitelným, hledají kompromiss — a našli jej v tom nejnešťastnějším, co se mohlo vymysliti: v theorii, že máme na říšské radě jenom bořiti centralismus a říšské rady používati jen jako tribuny pro žaloby českého národa. Zkoumejme theorii tu poněkud blíže! Neklamme se především o jednom. Pro naše žaloby na porušení našeho státního práva v parlamentě ve Vídni kromě nás nemá nikdo ani smyslu ani pochopení, tím méně sympatie. Ani ti, kteří jsou nám nejbližší, Slovinci, a to tím méně, čím čistšími, radikálnějšími jsou státoprávní theorie, které zastáváme, zejména stavíme-li své státní právo, jak to je de jure správné, na stejnou výši jako uherské. To přímo odstrašuje. Vestigia terrent. Aby druzí byli pro naše požadavky, musíme jim ukázati, že jejich vyplnění je prospěšným nejen jim samým, nýbrž také státu. To zastával jsem už r. 1889. v »lidovém programu« v Času, a nemám, co bych k tomu přidal nebo ubral, tím spíš, že začíná se to konečně i jinde cítit. Nejnověji se na toto stanovisko postavil p. dr. Fořt. Ale tehdá bylo to vyhlašováno za ústupek cislajtanismu — a hrdě se tvrdilo, že my nemáme se starat o druhé, nýbrž jen o sebe, poněvač my sami s korunou budeme rozhodovati o formě i obsahu státoprávní úpravy českých zemí.

Opravdu, jakoby se zeměkoule točila okolo nás… Kde jsme mohli bez této domýšlivosti už být! Červenou nití se táhne celým naším státoprávním bojem. Žalovat na porušení státního práva na tribuně vídeňské tedy málo pomůže, budeme-li státi na principiálně radikálně-státoprávním stanovisku. A žaloby na křivdy našemu jazyku, našim snahám kulturním najdou sice u mnohých porozumění, avšak přirozeně nám každý odpoví, že ten, kdo chce tak mnoho, jako státoprávní samostatnost, nesmí žalovati na útisky a utrpení v srovnání s tak velikým chtěním přece jen méně závažné, a že jen mužným snášením útisků velké cíle se dobývají. Jsou-li však ty křivdy těžší a citelnější, než chceme a dovedeme je snášeti, poradí nám, abychom hleděli jim odpomoci opuštěním svého negativního stanoviska a zahájením politiky positivní. A tak kromě řečnických vavřínů výmluvným našim řečníkům takové využití parlamentární tribuny nepřinese prospěchu ani našemu boji státoprávnímu, ani nepomůže nám dosíci spravedlnosti v otázce jazykové a v potřebách kulturních.

Ale ovšem odpůrci každé positivní politiky ve Vídni říkají také, jak jsem se zmínil, že máme bezohlednou opposicí a nejnověji obstrukcí učiniti vídeňský parlament nemožným a tak přivésti centrahsmus ad absurdum. Je to možné? Není v tom mnoho parlamentárního romantismu? Kdo trochu zná náladu parlamentu a jednotlivých stran, ví dobře, čím se drží obstrukce, resp. její podklad, nynější jednací řád. Jenom obavou, že by se mohla utvořiti většina protiněmecká, které by pak Němci nemohli více klásti vážný odpor. Proto chtějí si udržeti prach v suchu. Kdyby však měli proti sobě české poselstvo, které by podle svého pricipiálního stanoviska k taktice parlamentární ve Vídni nemohlo a nesmělo vstoupiti do žádné většiny, poněvač by tím centralistickou vládu a parlament jenom posílilo, pak by se ani na okamžik nerozpakovali ostrou změnou jednacího řádu, třeba pomocí §u 14ho zlomiti navždy českou obstrukci formálnou. S násilnou by byli hotovi ještě dřív.

A co by zbylo potom? Zásadní opposice, jak se tomu říkalo na počátku let devadesátých, před zavedením obstrukce jako stálé parlamentární instituce. Ale tu jsme viděli, že taková naše zásadní opposise jenom svádí strany, jinak sobě velmi vzdálené, k utvoření většiny proti nám, a následkem toho také vládě dává možnosť, neohlížeti se na naše žaloby a stížnosti. A hrabě Badeni jen proto odhodlal se k velikému převratu ve vnitřní politice, poněvač poznal, že strana vlastně této zásadní opposice nechce, a že jen potřebuje velikého úspěchu, aby jí zanechala. Jako Polák znal a cenil význam našeho národa pro říši, a viděl v tom velké své poslání, konáním spravedlnosti k našemu národu umožniti nám positivní práci ve Vídni. Jinak mohl bez jazykových nařízení s pomocí t. zv. státních stran klidně vládnouti dál bez ohledu na naši »zásadní opposici«. Proti té se našla v říšské radě vždycky dostatečná většina.

Nechci ani mluviti o tom, že by národ náš takové bezkonečné »zásadní opposice« sotva dlouho vydržel, poněvač jako všickni druzí přece jen na konec chce od parlamentu positivní práci, zejména hospodářskou, a poněvač na dlouho nedovede se klidně na to dívati, jak vláda za jeho těžké oběti daňové podporuje — druhé, a nám zavírá kapsy. Máme v té příčině trpké zkušenosti z posledních dob obstrukce proti vládě dra. Körbra.

Ne, takové stanovisko vůči vídeňskému parlamentu je nelogickou fantasií, polovičatostí, strachem před přiznáním, že jsme státoprávní boj ve formě, v jaké jsme jej vedli po tak dlouhou dobu, prohráli. Mužné a poctivé je, říci otevřeně a bez obalu, že to tak nejde, a že musíme nastoupiti k dobývání všeho toho, co nám je nejdražší, cestu jinou, bez ostychu a bázně před starým, nevykořeněným ještě státoprávním radikalismem našeho veřejného mínění.

Nebojím se to říci, poněvač jsem hluboce přesvědčen, že není druhého v Čechách, kdo by upřímnějším byl státoprávníkem, než jsem já. Nejen proto, že je mně boj za státoprávní osobitost zemí koruny České v rámci federalisovaného Rakouska přímo idealisováním všeho našeho chtění a snažení, tím, co dodává mm tepla a světla, bez něhož není velké, národa našeho důstojné politiky, že nedovedu si ani představiti, jak mohl bych se nadchnouti pro českou politiku, kdybych celou duší nechtěl učiniti vše, abych podle sil svých pomáhal dobývati to, co odňato mu bylo těžkou křivdou a nespravedlností — ale také proto, poněvač žádný český politik nemá práva zříkati se toho, co bez odporu patří českému národu a českým zemím. Cíl naší politiky nemůže být jiným, než aby český národ mohl zase se státi nositelem státní myšlenky v zemích koruny České, vrácených k staré státní samostatnosti, ovšem v míře, odpovídající moderním potřebám našim i celé říše a se spravedlivým ohledem k Němcům, země české s námi obývajícími.

Nechci arciť popírati, že by tento více citový podklad, a tím méně filosofický, vyrostlý z názorů o přirozeném právu národa našeho na svéprávnost, nestačil k snahám pro obnovení starého, nezrušeného práva království Českého. Proto se přiznám, že jsem se ve svém státoprávním přesvědčení utvrdil teprvé hlubším vniknutím v historii našeho státního práva. Jako tak mnohý, měl jsem také já své pochyby, tím spíš, poněvač jsme všickni byli pod tíživým vědomím porážky bělohorské a pod dojmem německé »Verwirkungstheorie«. Pro reálného politika nestačí naříkati nad prohranou bitvou — musí počítati také s důsledky. Teprvé když jsem během čtyřletých studií v archivech vídeňských o finanční a správní politice rakouské od r. 1705 do 1749 viděl veškeren státní život oněch dob, a poznal, že země koruny České, nehledě k porážce bělohorské, k zrušení privilegií stavů, ku královskému absolutismu doby pobělohorské, zůstaly naprosto samostatným, neodvislým státem, se v š em i attributy státní neodvislosti, když četl jsem ku př. v aktech o tom, jak jeldnalo se o zavedení jistých jednotných zařízení hospodářské politiky mezi zeměmi rakouskými a českými jako mezi dvěma úplně samostatnými státy, tu teprvé poznal jsem, jakým politickým hříchem bylo, že jsme vedli boj o historická práva, a nepostarali se o náležité objasnění historie, a dali se porážeti úplně neoprávněnými theoriemi o významu a důsledcích bitvy na Bílé Hoře.

Fakt, že nám naše státní samostatnost, pokud se jeví v zákonodárství a správě, vzata teprvé Marií Theresií r. 1749 beze všeho zavinění stavů českých, přes všecky sliby a přísahy, zachovávati neztenčenými práva a privilegie1 království Českého, že se to stalo jen z ohledů správních, a že ani Marii Theresii nemohlo a nesmělo přijití na mysl, státní osobitost zemí koruny České zrušiti, poněvač neměla jiného právního titulu na vládu v zemích českých, fakt ten byl alespoň pro mne přímo rozhodujícím, abych se opřel s největší rozhodností všem pochybám o oprávněnosti státoprávních našich snah.^[1]

To není romantický historismus, jak se tak často namítá, nýbrž nejrealističtější politika, nevzdávání se právního fundamentu, na kterém stojíme všickni, ať chceme, nebo nechceme, poněvač naše státní právo je nepromlčitelným, bez souhlasu představitelů království nezrušitelným platným právem. Každá přirozenoprávní theorie stačí jen ku odůvodnění národní samostatnosti — ale ne osobitosti zemí koruny České. A vzdávati se poslední, bylo by přímo politickým hříchem — už z hospodářských důvodů.

Nejsem tedy méně přesvědčeným státoprávníkem, než naši radikální státoprávníci — ale jsem pro jinou cestu k dojití k posledním cílům naší politiky. Pro mne, bohužel, politika nezačíná teprvé obnovením správního a zákonodárného obsahu našeho státního práva, poněvadž v normálných poměrech nevidím možnosti brzkého jeho uskutečnění. A choditi zase třicet let pouští, doufati jen v zázrak, anebo věřiti jen slovům našich státoprávních proroků, že pak jistě přijdem do zaslíbené země, — to by dnes bylo trochu anachronismem, a neodpustitelnou naivností.

Ovšem, kdyby následkem velikých krisí vnitřních nebo vnějších nastala chvíle vhodná pro přeměnu vnitřního ústrojí říše, jako se to zdálo v některých momentech krise uherské, pak je přímo povinností české politiky, aby byla pohotově, a s celou silou žádala vysvobození ze zmatků vrácením se k přirozeným, historickým základům říše.

A i tu bude hlas náš spíše slyšán, nebude-li to obyčejnou melodií principiálního státoprávního radikalismu, které všickni už uvykli, — nýbrž bude-li to mohutným projevem veliké strany, která celou svou politikou dokázala, že jí jde nejen o blaho národa a českých zemí, nýbrž také o sílu a rozkvět celé říše. Je sice pravdou, že se v Rakousku — ostatně i jinde — povoluje, jen když se musí, ale pro psychologii dalekosáhlých rozhodnutí, která na dlouhou dobu rozhodují o politických systémech, je výlučné spolehnutí na vynucení jistých požadavků přece jenom nedostatečnou garancií úspěchu. Z historie bosenské politiky německé strany ústavověrné můžeme se také my něčemu naučiti.

Pro poměry normální, s kterými přece hlavně musíme počítati, zejména v budoucnu, až budeme míti říšskou radu volenou všeobecným právem hlasovacím, zdá se mině tudíž, že jiná cesta vede k našim posledním cílům, cesta sice také dlouhá, ale ne suchou pouští odříkání se všech výhod parlamentární politiky, nýbrž taková, která by nás sílila kulturně a hospodářsky, abychom bez strachu a bázněmohli hleděti v budoucno, i kdyby historické události přivedly nás v poměry nové, kde by se jednalo především jenom o udržení naší národnosti. Nebudu to blíže vykládati. A cesta ta je politika volné ruky, politika ochotná podporovati každou vládu, která k nám je spravedlivou, a odhodlaná každou potírat i, která nevyplňuje povinnosti státu k národu českému, politika sílení politického, kulturního a hospodářského vlastní prací i pomocí všeho toho, co dáti může moderní stát. A politicky silnými můžeme se státi jen tehdy, staneme-li se takovým činitelem ve státě, jakým máme a můžeme být podle své početnosti, a podle svého významu pro celý stát.

To ovšem znamená, že nesmíme se z obavy o svou státoprávní politiku báti, bude-li nutno podporovati nějakou vládu vídeňskou, hlasovati pro potřeby státní, třeba nepopulární, jako jsou náklady vojenské, ovšem pod tou podmínkou, že budeme mít účast na státní moci, a celá politika státní že vedena bude duchem stejné spravedlnosti ke všem národům.

Je vůbec potřebí, abychom se jednou už emancipovali od naprosto pochybených názorů na parlamentární taktiku. Především nelze zapomínati, že taktika není věcí citu, nýbrž jedině a jedině rozumu, uvážení daných okolností a rozhodování podle okamžité situace. Jen cíl politiky musí býti jasným a pevným, a tomu se musí věřiti :s celou silou přesvědčení a víry v dobrou a spravedlivou věc národa. Proto nelze žádnou taktiku určovati na týdny, měsíce, ba léta napřed. Politické straně, zastupující národ, musí býti ponechána volnost rozhodovati každou chvíli podle potřeby o užití té či oné taktické formy — od obstrukce až do povolení vládních požadavků. Každé předpisování taktiky národem, vůlí lidu, je přímo na škodu české politiky parlamentární, poněvadž delegaci a priori ubírá možnost v příhodný moment taktiku změniti.

Delegaci musí býti dána možnost, hroziti tím neb oním taktickým prostředkem: obstrukcí, opposicí atd., a neužiti ho, je-li to české věci prospěšné, aniž by se z toho dělaly v Čechách výčitky nestatečnosti, klamání voličstva a podobné dětinskosti.

O taktice se předem mluví jen, když je toho potřebí, jinak je prvním pravidlem o ní mlčet do poslední chvíle, a mluví-li se přece o ní, pak by se mělo věděti, že se chce mluviti z určitých taktických důvodů ne pro národ, nýbrž zase jen pro vládu a strany. Musí-li se mluviti o taktice do Čech, upokojovati veřejné mínění — je už zle, a lépe nechati politiky, nebo přenechati ji jiným.

Voličové mají možnost a právo souditi o svých poslancích podle výsledků jich politiky, a k tomu je příležitosti dost po ukončení každé kampaně parlamentární, kde poslanci přímo sami cítí potřebu, aby jednání své před voliči objasnili. Je přece v zájmu každého poslance, aby zůstal ve styku se svými voliči, ať už schůzemi veřejnými nebo soukromými, a není tudíž obavy, že by následkem takového nazírání na taktiku, jak je líčím, ztratil se živý zájem voličstva na parlamentů rní práci, soulad mezi poslanci a voliči, a konečně, co hlavní je, opora politiky poslanecké v lidu. Poslanci čeští nejsou žádnou privilegovanou kastou, jsou z lidu a znají jeho náladu, a dojista neudělají, co by nedovedli lidu vysvětlit. Ale poslanci musí míti také možnost a právo dělati něco jiného, než co chce lid, když káže jim tak jich svědomí, znalost poměrů parlamentárních, a přesvědčení, že takovým jednáním poslouží svému národu. Soudu lidu se nemusí nikdo bát, kdo nejedná z pohnutek osobních, nýbrž jem z nejlepší vůle, aby svému lidu prospěl. Lid dovede pochopiti i něco jiného, než čeho by si přál, když řekne se mu poctivě a bez obalu upřímná pravda, a schválí dojista politiku, pro kterou udají se mu rozumné důvody a nebude odsuzovati, jestliže se vše rázem nepodaří.

U nás ovšem od let 90tých byly tak zvláštní poměry, že se z otázky poslanecké taktiky dělalo politické dogma. To bylo přirozenou reakcí po neúspěšné desítiletí, bezpodmínečně vládní politice staročeské. Lid věřil v neklamnou moc ostré, bezohledné opposice, tak jako jsme v její nutnost věřili my všickni, a proto volil stranu novou, poněvač chtěl jinou parlamentární taktiku, kterou jsme nazývali »zásadní opposicí«. Ale co se všecko od té doby změnilo!

Prošlo téměř šest let obstrukce, »zásadní« opposice stala se jenom slabou, málo vydatnou zbraní proti spoustám, které dovede způsobiti dlouhá obstrukce — a centralismus přece nepovalen, stojí, jak stál dřív, a je-li čím ohrožen, pak je to positivní reformou, všeobecným hlasovacím právem a jeho důsledky, ačkoliv se myslí, že je to korunováním centralismu. Což je opravdu historie nejnovější doby k tomu, abychom se z ní ničemu nenaučili? Skoro se tak zdá, když člověk čte úvahy různých našich radikálních korrespondentů do venkovských listů.

A vrchol krátkozrakosti a neznalosti poměrů je, když hlásá se dogma zásadní opposice nebo obstrukce, abychom rozbořili říšskou radu a centralismus. Že to je velmi nezdravý a škodný kompromiss vědomí o prohrané státoprávní passivní opposici s nutností, jiti na říšskou radu, jsem řekl už nahoře. Když už jsme jednou passivity zanechali, na říšskou radu přišli a víme, že ji neopustíme, pak je to přímo příkazem poctivosti k sobě i k národu říci, že je to bezvýhlednou polovičatostí, počítati na »rozboření« říšské rady naším radikalismem. Proti tomu se najde vždycky koalice na změnu jednacího řádu, a ze »zásadní« naší opposice se budou nejvíce radovati Němci, poněvač potom budou jedině oni možnou oporou každé vlády — na naše útraty!

Zbavme se konečně všech těchto frázovitých hesel, ponechme volbu taktiky poslancům, nenuťme své poslance, aby musili ve své opposiční zásadovosti jenom deklamovati naposled zdlouhavé řeči, přihlížeti nečinně, s rukama svázanýma ku každé nové situaci, které by možno bylo využiti pro národ, a řekněme si konečně, že je v daných poměrech jedině rozumnou pro český národ politika volné ruky, politika, která chce, abychom dobyli, co se dobýti dá, abychom zabezpečili se národně svými českými úřady a bohatostí kulturních prostředků, abychom vydobyli na státu všecky prostředky, které nám k hospodářskému sílení vůbec může: poskytnouti, abychom dobyli platného vlivu v centrálních úřadech, a tak vyzbrojeni, abychom připravovali půdu k uskutečnění státoprávních našich cílů federalisováním Rakouska.

Poněvač pak mimo naše neochvějné radikály každý vidí, že na převraty státoprávní v normálních poměrech pomýšleti nelze, a že tudíž musíme k cíli postupně, — vzpomeňme jen, co vody nalila do svého vína strana neodvislosti v Uhrách — řekněme si už jednou upřímně, že zanecháme konečně všeho koketování s radikálně-státoprávním »bořením« centralismu, a že půjdeme ku předu s volnýma rukama, s plnou svobodou jednání, bez výčitek svědomí, i kdyby se zdálo, že politikou svou na chvíli podporujeme centralismus. S tím musíme se vnitřně vyrovnati, smířiti, a to může každý, kdo opravdu a pevně věří, že historické naše právo, a ustrojení říše na základě federativném je jedině rozumným a všem prospěšným řešením rakouského problému.

Neboť mým hlubokým přesvědčením jest, jak jsem to již naznačil, že k tomu dojdeme spíše, budeme-li mezi těmi, na které stát počítá, než budeme-li ve věčné, principiálně opposici, tedy stranou, s kterou pro velké úkoly státní vůbec nelze počítati. Jen z nedostatku historické perspektivy možno žádati, abychom opakovali maďarskou politiku. Situace říše jel jiná, než byla mezi Solferinem, Královým Hradcem a Sedanem, a pak nejsme v zemích českých panujícím národem, vlastně jediným, s kterým se počítá, jako byli Maďaři v Uhersku. My musíme ke svým cílům hledati jinou cestu, svou, českou, ne maďarskou. Skromnější, odpovídající i silám našim a našich odpůrců. Mně pak zdá se, že nejlepší cestou naší je dobýti politické moci ve státu, na kolik odpovídá našemu významu pro stát. A to je možno jen politikou volné ruky, nevážící se na žádnou stranu, na žádné parlamentární spojenství, odhodlanou odplatiti každou na nás spáchanou křivdu s celou bezohledností národa, který se nebojí i nejostřejší politiky, poněvač má dost sebevědomí a víry v sebe, aby se nebál ani hrozeb ani útisků, který však také ochoten je podporovati každou vládu, která bude k nám spravedlivou, a dá nám to, na co máme oprávněný nárok. Ale vládu takovou musili bychom, jak jsem již řekl, podporovati loyálně, beze strachu o nespokojenost doma, i ve věcech voličstvu nepříjemných, tedy, abych nazval to nejnepříjemnější, i třeba povolením nutných nových daní, pokud srovnati lze jich potřebu a oprávněnost s hospodářskými zájmy našeho národa. Povolit všechno a priori, co vláda žádá, by bylo arciť stejně nepolitické jako všechno a priori zamítat. Co však stát a s ním i obyvatelstvo potřebuje k zevní bezpečnosti a k nákladům na moderní správu, to se státu povolit musí, a neučiníme-li tak my, povolí to druzí, a ne zadarmo — naopak na naše útraty, a tím dráž, čím větší budeme my dělati opposici. Proč neměli bychom my činiti totéž, a povoliti vládě, pro co najde si na konec většinu, ale za positivní prospěchy našemu národu? A každá vláda, bude-li moci spoléhati na naše hlavy, najde také snadněji většinu pro naše požadavky, než dovedli bychom my sami.

Jak jsem již řekl, být na říšské radě jen pro mluvení krásných řečí — to je příliš málo. To není nic jiného, než obnovení staré, nešťastné passivity, která nás tak úžasně poškodila, v nové formě, na říšské radě, ale bez oné přece jen nepopiratelné velikosti, která v passivitě proti říšské radě byla. A být věčně v koutě, hlasovati proti všemu, a prováděti tak dost platonickou opposici, poněvač se najdou jiní, kteří pro všecko hlasovati budou, a utěšovati se jen tím, že mohu se chlubiti před voličstvem odmítáním všech vládních požadavků a radikálními, neohroženými — ovšem pod záštitou imunity malého hrdinství vyžadujícími řečmi — to opravdu bych nemohl nazvati politikou, posvěcenou jedině prospěchu národa.

Ve státě hraje jen ta strana vážnou úlohu, která dovede na sebe vzíti povinnosti strany státní, ovšem za to, že vládne še v její duchu, tedy u nás v duchu spravedlnosti a práva. A moderní stát má tolik stále rostoucích potřeb, že se neobejde bez silného zatížení poplatnictva, které stále nové věci po státu žádá, a musí tudíž strana, která chce míti účast na vládě a činí nároky, aby stát těm, které ona zastupuje, dával všecko to, co potřebují k plnému rozkvětu svého kulturního a hospodářského života, také státu dáti a povoliti, odkud by náklady tyto kryl. Neustále žádati na státu subvence, podpory, zvýšení platů, drahou politiku investiční, ale při povolení daní a při otázce zvýšení státních příjmů dělati principiální opposici — to je rozpor, který na konec ani stát ani žádná strana nevydrží. Stát prostě bude dávati z toho, co má, těm, kteří jsou ochotni zaopatřiti nutné k tomu prostředky, a bude skoupým k těm, kteří volají po svém právu, ale nechtějí vzíti na sebe nijaké povinnosti. A za takové výsledky neohrožené politiky by se konečně národ, který by sice větší daně, druhými povolené, platil, ale nic za to nedostal, čeho tolik potřebuje, dojista pěkně poděkoval.

Budeme-li tedy míti před sebou vládu, ochotnou dáti nám všecko, na co máme oprávněné nároky v rámci nynější ústavy, nesmíme se schovávati za své státoprávní stanovisko a za svou principiální negaci parlamentu a centralistické vlády, nýbrž musíme s celou silou takovou vládu podporovati, ovšem pod samozřejmou podmínkou, že také nám dá podílu na státní moci.

Řeknu otevřeně, že v ničem nevidím takovou slabost naší posice a takovou poníženost našeho národa v naší říši, jako v tom, že skoro celá státní správa v centrálních instancích je v rukou německých. To je přímo nesnesitelné. V parlamentě Němci většinu nemají, ale ministři jsou všichni Němci — až na »krajany« — a ministerstva jsou tak německá, že je to pro neněmecké národy přímo ponižující.

Jsme tím ovšem do jisté míry vinni sami. Svým passivním odporem dali jsme Němcům možnost upevniti se v ústřední vládě tak, že dlouho ještě budeme pod tíhou tohoto centralisticko-německého vládního apparátu trpěti, tím spíše, poněvač nepostarali jsme se v čas o nápravu. Nás zajímala jen říšská rada, jen o většinu v legislativě měli jsme starost, a docela zapomněli jsme na daleko mohutnějšího činitele v Rakousku, na státní správu. Ve své poslední rozmluvě s drem. Riegrem před jeho smrtí mluvil jsem s ním o této záležitosti, a dr. Rieger sám uznal, že za doby Taaffovy málo se starali o mladý český dorost pro ministerstva. My vždycky bojovali veliký politický boj o nějakého dvorního radu nebo sekčního chefa, a zapomínali jsme, že jeden takový úředník, oktroyovaný ministerstvu, neznámý s jeho poměry, všem cizí, má a priori všecky proti sobě, a že to trvá dlouho, že nejlepších svých sil k tomu musí užiti, než přemůže všecky překážky, které mu kladou v cestu jeho bureaukratičtí konkurenti. Ovšem silná individualita naposled se uplatní, ale kolik jich je? Kdežto přijde-li mladý člověk do ministerstva, roste a postupuje s druhými, je-ii schopný a nadaný, dobude si určitého postavení, a je-li chráněn politickou stranou proti nevraživosti jisté vídeňské koterie, která by všecka ministerstva chtěla opanovati, je pro státní správu, poněvač zná něco víc, než to, co žije pod štěpánskou věží, i pro nás platnou silou, a může národní naše prospěchy hájiti často stejné výsledně, jako politická strana v parlamentě. Několik těch málo vynikajících úředníků, které máme, počali svou karrieru jako mladí ministerstvu přidělení úředníci, povoláni byvše z Čech beze vší politické protekce. Jen svými schopnostmi a svou pracovitostí domohli se toho významu, který nyní mají, a nikdo se neodváží namítati něco proti jejich postupu.

A také my v té věci neučinili jsme tolik, co bychom učiniti mohli, kdyby nám tak dlouho nebylo vadilo naše poddávání se heslům po »boření« říšské rady a centralismu, a kdyby potom nebyl nastal dlouhý boj s ministerstvem dra. Körbra. A v době, kdy jsme byli vládě blízci, chtěli jsme v této příčině najednou tak mnoho, že se celá akce minula úplně s výsledkem. V celé naší parlamentární historii nebylo akce vedené s hrubší naivností a nešikovností.

V této příčině musí se státi náprava, a sice důkladná, ne povrchní. Zrovna tak, jako jsme se vzdali passivity oproti říšské radě, a jako chtíti musíme, abychom volební reformou v zákonodárném sboru zaujali to místo, které nám patří, musíme žádati, aby národ náš v ústřední správě státní tak byl zastoupen, jak to odpovídá jeho významu pro stát. Nikdo nemůže nám odpírati oprávnění, abychom žádali náležité zastoupení nejen v ministerstvě parlamentárním, nýbrž i úřednickém, a sice tak, aby také našim úředníkům byly svěřeny některé ressorty. Nás je šest milionů, Němců jen devět, a proto máme plné právo, abychom v ústřední vládě přiměřeně byli zastoupeni, a jak jsem již řekl, ne jenom ministerstvem krajanským. A zrovna tak poměrně musíme žádati zastoupení v konceptním statutu jednotlivých ministerstev, a sice úředníky národnosti české, a ne moravskými Němci, kteří mluví česky, jak se to v poslední době silně praktikovalo.

My musíme chtíti, aby jednotliví úředníci ministerští, pokud toho potřeba žádá, nejen česky uměli, nýbrž aby byli našinci, poněvač jen tak budou rozuměti také našemu životu a našim potřebám, a tedy také aktům. Aby se těm rozumělo, nestačí znát jazyk — nutno znáti také životní poměry, z kterých vyrostly. Rovněž tak je to s přípravnými pracemi pro předlohy zákonodárné. Nezdravý poměr centralistické legislativy k různorodým potřebám jednotlivých zemí a národů může býti jenom tím poněkud zmírněn, budou-li zákony připravovati lidé, kteří poměry ty znají, poněvač v nich žili a vyrostli, a ne vídeňští bureaukraté, jichž obzor často nesajhá dál, než kam jedou v létě na prázdniny.

Silou i bezprávím, využitkováním všech slabostí našich přivedli centralismus k vítězství a nás donutili, abychom hledali uplatnění svých požadavků národních, politických, kulturných i hospodářských ve Vídni, a musejí si tudíž dáti líbiti jako přirozené a samozřejmé, že chceme na jejich centralismu míti takový podíl, jaký nám patří. A my musíme ho dobýti, my svým vlivem musíme alespoň z veliké části naplniti všecky obory státní správy, ať je to vídeňské bureaukracii vhod čili nic. Najde-li že si takto centralismus nepředstavovala, že jí v té formě, kde také druzí chtějí býti účastni moci, kterou má, nevyhovuje — pak ať nás uvolní, ať nám dá v českých zemích, co nám patří, a my jí ve Vídni překážeti nebudeme. My do Vídně nejdeme z lásky, nýbrž z donucení. Ale když už tam musíme, pak nám opravdu dnes už úloha sluhů, portýrů a nejvýš účetních a kancelářských úředníků naprosto nestačí.

Já vidím v sesílení našich posic ve Vídni, jednak v ústřední správě a pak v parlamentě volební reformou a positivní politikou dvojí výhodu pro náš národ.

Jednak seslabí se tím dosavadní výlučně německý charakter rakouského centralismu, což je přece jen národu prospěšnější, nemáme-li síly, rázem se ho zbaviti, a pak vidím v této změně charakteru centralismu naději v decentralisaci a v konečné vyplnění našich národních tužeb a přání. Definitivní ztrátou většiny na říšské radě — o tom už podle těch hlasů, které dnes se ozývají, nelze pochybovati. — Němci ztratí zájem na centralistickém parlamentě, který měli do dnes, kdy vždy ještě doufali, že by s pomocí Italianů a seskupením se všech německých stran k positivní politice mohli státi se převládným činitelem na říšské radě. A najdou-li i oni i německá bureaukracie vídeňská, že strany, které budou míti číselnou, třeba ne organisovanou většinu na říšské radě, počnou také rozhodně žádati, aby v ministerské kanceláře byli voláni v poměrném počtu k obyvatelstvu také úředníci jednotlivých národů, pak tento nový stav věcí ve Vídni dokonce ztratí mnoho ze svého půvabu pro Němce, z nichž velká část dokonce centralistickou není, a byla jí pouze z ohledů národnostních. Přirozený z toho důsledek musí býti snaha, dojiti v jednotlivých zemích k národnostnímu narovnání na základě ochrany jednotlivých národností, a pak přenechání všeho, co nutně na říšskou radu nepatří, sněmům. Ovšem možným to bude jenom pod podmínkou, že zákonodárný charakter dnešních sněmů jasně bude vyjádřen také zodpovědností místodržitelskou sněmům v oboru jich zákonodárné působnosti, ve smyslu návrhu, ve sněmu českém mnou podaném, a tak dostaneme se veliký kus ku předu na dráze k federalisování říše. Nepotřebuji podotýkat, že bude to přední povinností českého poselstva, v této příčině využitkovati všech okolností příznivých tomu, aby se reforma vnitřního ústrojí Rakouska nesla tímto směrem. A tu bych si přál, aby si náš národ konečně uvědomil, že čím silnější bude náš význam na říšské radě — a ten podmíněn je nejen pojčtem, nýbrž stejnou měrou rozumnou a obratnou politikou, která se bude chrániti, aby odpuzovala kde koho nechutným radikalismem silných výrazů a bouřlivých výstupů, nýbrž která získávati bude vnitřní oprávněností, pravdou a spravedlností svých snah — tím spíše můžeme doufati, že vývoj věcí touto cestou se bude bráti. U nás se bohužel příliš cení a líbí radikální mluvení, často tak plané a prázdné, a nedoceňuje se význam rozumných důvodů. Politika lidová, opravdu svobodomyslná, bezohledná v potírání každého bezpráví, ať jeví se ono v tom či onom národě, v té či oné třídě společnosti, politika socialního pokroku, která se nebojí nových myšlenek, nového chtění, nýbrž jde jim vstříc, pokud jsou oprávněny, aby je svedla v klidné a bezpečné koleje mírného rozvoje, politika, která v národním ohledu nechce žádného nadpráví, nýbrž jen stejnou spravedlnost všem, politika, která nemyslí jen na sebe a na okamžité prospěchy, nýbrž ohlíží se také na druhé a na celý stát: taková politika získá daleko více sympatií našemu hnutí na přetvoření Rakouska na základech přirozených, historických, než sebe radikálnější řeči a v krajním případě rozbíjení pultů nebo parlamentární násilí.

Jak poměry dnes jsou — snad budou v budoucnosti jiné, ale o tom nikdo nemůže činiti určité předpovědi — nejsme dost silni, abychom silou vymohli si přetvoření Rakouska, ale naše myšlenka o rozumném ustrojení říše, o spravedlnosti ke všem národům, o zabezpečení všech národních menšin, o sesílení pravomoci sněmů a odpovídající jí decentralisaci správy je tak silná, svou vnitřní oprávněností tak přesvědčující, že je jenom potřebí, aby byla prováděna energickou, ale také rozvážnou delegací, aby našla i u jiných toho pochopení, kterého je potřebí, by se stala skutkem. Snad se mně namítne, že příliš spoléhám na rozumové důvody. Je to pravda — snad je v tom přílišný subjelktivism. Na mne alespoň posud žádný křik a žádná bouřná rozhodnost nepůsobila — ale vždycky na mne působí rozumový důvod, pronesený třeba nejprostším člověkem. Ovšem, jsou lidé, kteří pro rozumové důvody pochopení nemají, poněvač cítí, že by sami sotva kdy koho přesvědčili, a pak je v radikální, »neochvějné« rozhodnosti každým způsobem lehčím vyniknouti, než v seriosní práci, zejména když parlamentární zvyky tak sesuroví, jako u nás, kde je možno nasbírati vavřínů beze všech vážných příprav pro politický život — ale na konec přece jen rozhodují o politice ti, kteří mají zkušenosti a rozum, a ne ti, kteří mají zdravé plíce ke křičení nebo k pískání, anebo takovou pevnou ohradu ze samého nejvniternějšího přesvědčení, že na ně žádný rozumový důvod nepůsobí. Je pravým štěstím, že jejich hluchý pathos brzo vycítí i méně prozíravý pozorovatel — jinak by tací lidé byli pravou morovou ranou pro každou politiku. Ostatně škod nadělají víc, než se zdá.

Tak všecky důvody mluví pro positivní politiku české delegace na říšské radě, a jenom od umění, s jakým bude vedena, závisí, pomůže-li nám k takovému postavení v říši, aby veškerá politika rakouská vedena byla v duchu oněch zásad, které český národ vždycky tak věrně hájil, v duchu spravedlnosti ke všem národům, v duchu opravdu svobodomyslném, a aby energickou decentralisací šla ke konečným cílům naší politiky, k obnovení říše na základech historických práv a moderních potřeb jednotlivých království a zemí i celého státu.

Rozumí se samo sebou, že cílem této politiky je nejenom zjednání starých, historických práv národu českému, nýbrž také ozdravění celé říše a tím takové její vnitřní sesílení, aby odpírati mohla vlastní silou všem svým nepřátelům vnitřním i zevním. Také v této příčině nutno si mnohé ujasniti a zbaviti se jisté dvojakosti, způsobené rakouskou politikou na národu českém. Ve Vídni nám tak často vytýkají nedostatek rakouského patriotismu. Právem. Nám zdá se totiž, že jsme lepšími přáteli Rakouska, když toho rakouského patriotismu ve smyslu vídeňském, centralistickém nemáme a míti nemůžeme, než kdybychom z opportunistických důvodů někomu namlouvali opak.

Ve vídeňském rakouském patriotismu také není rakouský problém. Ten leží hloub, a nedá se řešiti tak pohodlným způsobem, jako je úcta k jistým barvám, emblémům atd., jak často tak povrchně myslili. Rakouský problém je v tom, aby výlučně český, polský, slovinský, německý patriotismus byl zároveň eo ipso dobře rakouským, nebo jinými slovy, hledíme-li k našim poměrům, aby český národ se cítil tak šťastným a pro budoucnost v Rakousku bezpečným, že by v pojištěné existenci říše, v její síle a mohutnosti viděl také vlastní sílu a rozkvět i zajištěnou budoucnost.

Hledati u nás lásky k Rakousku minulosti i dneška, z kterého ve Vídni ustrojili negaci všeho toho, co je českému národu nejdražším, k onomu centralisticko-němčícímu Rakousku, které vzalo nám státní naší osobitosti přes všecky sliby a přísahy a platná práva, které tak dlouho se bránilo rozvoji a zmohutnění naší národnosti a které v nás nikdy nedovedlo viděti, čím byli jsme od staletí, totiž nejosvědčenější a nejbezpečnější oporu tohoto soustátí — je dost naivním.

Ale není optimismem přesvědčení, že český patriotismus, státní a národní, bude mohutnou zárukou budoucnosti mocnářství, bude-li politika rakouská vedena tak, aby nemohlo býti rozporu mezi patriotismem českým a rakouským.

Nikdo by nám nemohl míti za zlé, kdybychom chtěli naprostou samostatnost a nezávislost zemí koruny České. My plnili všecky své povinnosti k společné říši, jak převzali je naši předkové při její utvoření. Že by je říše plnila k nám, nelze říci. Ale zdá se mně, že by přece jen bylo fantasmagorií mysliti na utvoření takového samostatného státu, když už pro nic jiného, tak pro odpor Němců, který by našel tak silné podpory mimo naše hranice, že rozumný člověk se takovými sny ani zabývati nemůže. To ovšem nevadí, že jsou u nás lidé, kteří i to dovedou, ovšem s prominutím povinnosti, ukázati cestu, která by k takovému osamostatnění vedla. Všeobecným přesvědčením všech lidí vážně u nás o politice myslících je, že v daných poměrech evropské a světové politiky zachování Rakouska, ovšem Rakouska jiného, vnitřně lepšího, je nejvážnějším zájmem našeho národa. Ať už se soudí o všehěmecké politice jakkoli, ať se přeceňuje nebo nedoceňuje, ať se bere vážně nebo zlehčuje, nelze přece oddisputovati přirozený, nutný směr hospodářské, a tedy také v moderních poměrech politické expanse Německé říše. Porážka Rusů na dálném Východě v té příčině poměry ještě zhoršila. Německé sny o možnosti nových tržišť v Číně jsou do velké míry na vždy pohřbeny. Všechno to obstará Japonsko samo. V Africe se německé kolonisaci valně nedaří, jižní Amerika je panamerikanismem Spojených Států, zejména až otevřen bude panamský kanál, vážně ohrožena, a tak zbývá Německu jen blízký Východ, Balkán a Malá Asie, a tam si Německo také s celou energií a pravou německou systematičností připravuje budoucnost. A mezi Německem a tímto budoucím útočištěm německého vývozu leží Rakousko, a zejména naše království České. Ať se tedy v Německu sebe opravdověji a loyálněji odříkají všech velkoněmeckých aspirací, přece jen nelze odčiniti fakt, že je z Německa na blízký Východ nejblíže a nejbezpečněji přes Rakousko, že Německo k této své východní hospodářské politice potřebuje přístav v Středozemním moři, a že je tudíž jenom logickým důsledkem daných poměrů, bude-li se starati Německo o to, aby alespoň hospodářsky opanovalo tuto cestu na východ, po souši i po moři. A že takové hospodářské opanování jistého území má za následek i politický vliv, o tom nemůže býti podle historických zkušeností neimenší pochyby. Německo musí se starati o to, aby Rakousko bylo k němu v takovém poměru, by mohlo počítati s rakouskými dráhami jako se svými, a s Terstem jako se svým přístavem. Cestou k tomu je nejužší celní spojení — a důsledkem takové celní unie je politická odvislost slabšího na mocnějším.

To nejsou fantasie, nýbrž jsou to pouhé logické závěry z daných poměrů — a bojím se, že urychleny budou od toho okamžiku, kdy podaří se Uhersku docíliti samostatného celního území. Cislajtanský průmysl bude se musit chrániti i před německou konkurencí v Uhrách, a cesta k tomu je daná: dohoda o celní sblížení s Německem.

Všemu tomu zabrániti je přímo životním zájem českého národa — i habsburské dynastie. Vlastně také Uhrů, ale ti jsou oligarchickým bojem proti koruně a maďarským balkánským imperialismem tak zaslepeni, že nevidí společné nebezpečí, které jim s námi a s dynastií hrozí. Ve své maďarské ješitnosti myslí, že se německý příval zastaví před Litavou… Německo staví bagdadskou dráhu, která bude míti přímo světový význam, jako nejpřímější cesta ze střední Evropy k perskému zálivu a k Indii, Německo neobyčejně umělou politikou domohlo se rozhodujícího vlivu v Turecku, německý obchod a průmysl a německé banky stále pevněji zakořeňují se v slovanských balkánských státech, a Maďaři se svou protislovanskou politikou chtějí domoci se rozhodujícího vlivu na Balkáně! Ostatně není mou věcí, lámati si maďarskou otázkou hlavu — mně jedná se o budoucnost našeho národa. Nikdo nepopře každému jasný a očividný fakt, že může žíti náš národ v Rakousku relativně ještě v nejlepších úslovích pro svůj rozvoj, kulturný, politický i hospodářský. Jsme po Němcích nejpočetnějším v Rakousku národem, a duševným i hospodářským významem jsme zde činitelem, s kterým každá vláda musí počítati, a v kterém prozíravá politika rakouská musí viděti nejpevnější oporu samostatnosti a nezávislosti říše, takže ve vlastním interessu musí se na konec starati o posílení a rozkvět národa českého. Jestli toho posud nekonala, nesmíme se přece jen vzdávati naděje, že konečně pozná, kde je její životní zájem. A my snažiti se musíme, abychom ji na cestu tuto přivedli. Každé seslabení Rakouska znamená za daných poměrů sesílení zde vlivu Německa, a pro náš národ seslabení jeho významu a posilu těch, kteří nesní o ničem jiném, než jak by nás přivedli pod bezohledný němčící régime.

Proto není to žádnou »konopišťskou« politikou,^[2] jak přímo komicky — prosím za odpuštění za ne zcela parlamentární výraz, ale nemám přiléhavějšího — píše se o tom v různých listech, nýbrž jedině možnou politikou českou v daných poměrech, starati se všemi silami o to, aby Rakousko bylo vnitřně a tím i zevně mohutné a silné, a mohlo se vymaniti z každého německého vlivu. Ne v trojspolkové politice je nebezpečí pro Rakousko, nýbrž v politice slabého, vnitřně rozervaného státu, který přirozeně, třeba proti lepšímu poznání hledati musí oporu u silnějšího, poněvač svou slabostí ztrácí možnost samostatné politiky zahraničné.

Dohodou s Ruskem stalo se Rakousko sice mezinárodně mocnějším a neodvislejším, ale vnitřní slabostí a rozervaností ztratilo by opět na svém významu, poněvač by vnitřní oslabení nemohlo zůstati bez vlivu na jeho schopnosť sebeobrany v kritické chvíli. A jelikož přirozeně vliv silného, mocného Německa je nám geograficky netjnebezpečnějším, proto se bojím v zájmu našeho národa, aby Rakousko sebevražednou politikou vnitřní nepodkopávalo samo své základy, a myslím, že je povinností politiky české, býti ochotnou ke všemu, co říši může posíliti, když konečně ve Vídni dojdou k přesvědčení, že je přec jen nejméně moudrou politikou, podporovati snahy těch, kteří chtějí, aby Rakousko bylo alespoň na venek svým úředním nátěrem státem německým. To mělo své důvody kdysi, kdy Rakousko zápasilo o primát v Německu, a potřebovalo k tomu, aby Prusko nebylo v srovnání s ním příliš německým — ale po Sedanu je pro Rakousko přímo příkazem sebezachování, učiniti všecko, aby ráz německý ztratilo, aby nebylo německým státem, poněvadž národnostní myšlenka neztratila ještě na své státotvorné síle, a poněvač je přirozeným, ničím nezměnitelným zákonem, že silnější absorbuje slabšího, silnější německý stát německý stát slabší. V zájmu svého sebezachování musí Rakousko snažiti se, aby nebylo jednotným státem národním, nýbrž státem sui generis, státem, v kterém všecky jeho národy stejně by byly šťastny a spokojeny.

Já ovšem dobře vím, že zachování zevní samostatnosti Rakouska je v zájmu celé Evropy, že je přímo otázkou světové rovnováhy — psal jsem o tom v Revue de Paris i v National Review — a jsem přesvědčen, že by každý pokus Německa silou zachvátiti Rakousko narazil na odpor, který by Německo sotva zmohlo — ale já bojím se daleko více mírného, nenásilného sesílení vlivu Německa v Rakousku, které by přirozeně měla za následek trvalá převaha Němců u nás, bojím se zejména každého celního sblížení, které je v programu velké většiny německých stran v Rakousku.

Z tohoto stanoviska, jak jsem se už zmínil, mám také utvoření se samostatného celního území uherského pro nás za velmi nebezpečné, poněvač by posílilo německé snahy po celním sblížení s Německem. Nikdo by v Evropě vlastně nesměl protestovati, kdyby se vyplnil sen Všeněmců, a Předlitavsko vstoupilo v celní jednotu s Německem, poněvač by se jednalo o vnitřní, hospodářské záležitosti obou říší — a bylo by po hospodářské a tím i politické samostatnosti Rakouska! Co mělo by to za následek pro náš národ, o tom psáti bylo by zbytečno.

Jestli tudíž vidím jistou krátkozrakost v politice některých našich kruhů, sympatisujícjch z přirozené nelásky k centralistické Vídni s maďarskou stranou neodvislosti, pak není to opravdu z lásky k té samé Vídni, které jsem v sobě posud přes nejbedlivější zkoumání svých citů odikrýti nedovedl, ač se mně to tak často vytýká, nýbrž z oprávněné obavy o budoucnost našeho národa. Já sice vím, že na konec národ vnitřně silný dovede přečkati i těžká pronásledování, ale nedovedu se ubrániti pocitu, že náš národ těchto zkoušek prodělal už příliš mnoho, aby směli ti, kteří za jeho politiku odpovídají, lehkomyslně vydávati jej nebezpečí nových strádání a nových zkoušek o jeho životnosti…

Není jiné pomoci, položení našeho národa v srdci Evropy a utváření se mocenských poměrů mezinárodních nutí nás více než kdy jindy, hledati v silném, vnitřně zdravém Rakousku nejlepší ještě zabezpečení budoucnosti našeho národa. Věřím slovům Palackého pevnou vírou ve svůj národ, ale myslím, že lepším by bylo pro nás, kdybychom nemusili podstupovati zkoušku o pravdivosti velikých těch slov…

Ovšem nepotřebuji podotýkati, že jen takové Rakousko má pro nás tento vážný význam, které nechce být německým, nýbrž spravedlivým ke všem národům. Ale zrovna tak je, doufám, samozřejmo, že je v našem nejvlastnějším zájmu, abychom celou svou silou se o to přičinili, aby Rakousko takovým se stalo. A to je po mém skromném soudě možno jen cestou oné positivně politiky, kterou jsem nahoře líčil.

V tom smyslu si dám klidně líbiti i výčitku, že je politika, kterou hájím, »rakušácká«. Do jisté míry je, ale ovšem s tou podmínkou, že slovo »rakouská politika« nebude více znamenati krátkozrakou politiku utiskování národů, malicherného německo-centralistického bureaukratismu, úzkoprsého zpátečnictví, politiku nedodržených slibů a zklamaných nadějí — nýbrž poctivou, otevřenou politiku rovného: práva všech národů, politiku, založenou na historických základech říše, a politiku moderního, opravdu pokrokového rozvoje kulturního i hospodářského.

A snad se nemýlím, řeknu-li, že by valná většina českého národa zapomněla na trpkou příchuť slova »rakouský«, kdyby politika říše vypadala tak, jak jsem se pokusil ji naznačiti. A je nejsmutnějším svědectvím pro státníky rakouské, že dovedli v srdcích veškerého českého lidu, nás všech, vzbuditi tak málo sympatií k společné říši. Doufejme, že konečně dají se na lepší cesty a snad se nemýlím, řeknu-li, že český národ ochotně jim k tomu ruku podá. Ovšem, nutno doložiti, že položení Rakouska není takové, aby bez nebezpečí mohlo odkládati s nastoupením nové, rozumnější politiky, neiž byla dosavadní, na níž je nejpodivuhodnější, že doposud starou říši docela nepohubila. Zdá se, že jsou její kořeny přece hlubší a zdravější, než se obyčejně za to má.

* * *

Řekne se mně konečně, že politika, kterou hájím, není slovanskou, poněvač Rakousko bylo vždy Slovanům největším nepřítelem. Je to zase pravda, a nikomu nenapadne to popírati. Naopak. Když jednalo se po míru Požarovackém o zařízení srbského Bělehradu, který připadl k Rakousku, založili v Bělehradě »německé město«, které mělo býti baštou němectví a katolictví.^[3] A tato politika, která také uvnitř říše byla vedoucí, byla a je toho příčinou, že Rakousko naprosto nedovedlo vyplniti historický úkol, býti ochráncem balkánských Slovanů a připoutati je k sobě. Osvobození, které jim přinášelo, báli se skoro tak, jako poddanství tureckého. A nejnověji k tomu přistoupilo ještě nebezpečí maďarisace, o podpoře Italů proti Slovanům ani nemluvě. Na celé čáře jednotný, rozhodný postup proti Slovanům. A přiznám se upřímně, že je pro člověka, který opravdu slovansky cítí, a k těm se počítám, velikého sebepřemáhání potřebí, aby se rozhodl s takovou rozhodností mluviti pro politiku, která má na konec učiniti Rakousko silnějším a mohutnějším, než je posud. A je to tím těžší zrovna ve chvíli, kdy zavedením národního zastupitelství v Rusku, uvolněním, které se dojista, jak pevně doufám, dostane Polákům, otevírají se docela nové, světlejší perspektivy v otázce slovanské. Dva nejdůležitější faktory v dosavadním vzájemném poměru slovanských národů: ruská bureaukracie, čistě dvorská ruská politika, i vzdor rusko-francouzské allianci přece jen tak srdcem a cítěním blízká dvoru berlínskému, a pravoslavné Slovanství, silné pod záštitou všemocného sv. Synodu, tedy všecko, co bylo officiálním Ruskem na jedné straně, a na druhé straně bezhraničná nenávisť Poláků k Rusku, přestanou asi v nejbližší budoucnosti hráti dosavadní rozhodující úlohu. Důsledky této změny, přímo nedozírné ve svém velikém, dějinném významu, nepřijdou ovšem hned, poněvač dlouho to bude trvati, než na rozvalinách starého vzroste iový život. Tu a tam vyvalí se černý, hustý dým z místa, kde světodějný požár ničil a hubil pyšnou, hrdou budovu ruského autokratismu. a zadusí mnohé, co sotva vyklíčilo — ale naposled přece jen zvítězí nové a lepší, a Rusko stane se zdravým a mohutným slovanským státem, v němž Poláci budou viděti svou nejpevnější oporu proti penuanisaci. Důsledky této změny ve Slovanstvu jsou prostě nedozírny — a není vyloučeno, že mnozí, kteří se tak radovali z porážek ruských na dálném Východě, budou následky těchto porážek velmi nemile dotknuti.

Nechci je rozvíjeti, vedlo by to příliš daleko. Ale naznačil jsem je, aby bylo jasno, že nemluvím o budoucí politice české, neohlížeje se na to, co mohlo by na ni míti přímo rozhodující vliv v docela jiném směru, než který hájím.

A poněvač nejsem zvyklý okolo žádné otázky, a byť byla sebe nedůtklivější, choditi s bázlivým ostychem, a poněvač také nejsem dost diplomatem, abych myslil, že nějaká otázka neexistuje, poněvač jí viděti nechci, postavím otázku bezohledně a přímo. Máme vzhledem k novým, fundamentálným změnám ve Slovanstvu, vzhledem k odůvodněnému očekávání, že Rusko a ruská politika stane se slovanštější, a že osud Poláků přestane být věčně krvácející ranou na slovanském těle, vzdáti se všech nadějí na změnu vnitřní politiky rakouské a všecky naděje soustřediti na obrazujícím se Slovanstvu?

Myslím, že by politika taková neodpovídala zájmům českého národa. Měla by jen tenkráte smyslu, kdybychom my mohli býti ve světě slovanském vedoucím elementem, pionýry nových směrů ve slovanské politice.

K tomu nám schází skoro všecko, především vlastní stát. Takovou úlohu mohly hráti Prusko a Piemont, ale ne národ, který by ani v obnoveném českém státě nebyl jedině rozhodujícím elementem. To bylo by tedy utopií. Ale ani negativně nemůžeme doufati, že bychom se utrpením svým mohli státi příčinou k mohutné evoluci Slovanstva, jakou byla bulharská raja před rusko-tureckou válkou.

I nejživější fantasie našich radikálů nemůže sestrojiti takový obraz našich utrpení, aby třeba i v krvi spřízněných duších slovanských vzbudil hnutí, které by vedlo k světodějným obratům. Tedy ani positivně ani negativně to nejde. Vůdčí úlohu hráti bude ve Slovanstvu Rusko a nikdo jiný a jedině s ruskou politikou musí se pro budoucno počítati. A ta dlouho, dlouho bude střízlivá a chladná a nedá se na romantické cesty — výlet na daleký Východ ochladil všecky příliš horkokrevné naděje o »neohraničených možnostech« ohromné říše. Rusko samo musí se napřed ze základu přestrojiti. Mužik se musí, pokud to vůbec jde, kulturou přeroditi. V tom je ruský kulturní a hospodářský — a tedy politický problém.

A to bude velká práce, dlouholetá a těžká, která očekává nové Rusko. Ale ovšem síliti bude očividně, a brzo zase zaujme mezi velmocemi evropskými ono místo, které na chvíli ztratilo. Arciť už fakt, že bude Rusko slovanštější, bude pro nás, ostatní Slovany, míti veliký význam — jako mělo pro naše Němce sesílení Němectva po Sedanu. Ale to bude asi všecko, co v dozírné budoucnosti Rusko pro Slovany bude moci vykonati. Rusko sice obrátí se zase k blízkému Východu — ale ten pro Rusko neznamená už jenom Balkán — nýbrž Malou Asii, s kterou hraničí Kavkaz a Persie, jež má pro ruský průmysl tak velikou důležitost, nemluvě už o Perském zálivu, který je konečně přece jen nejbližším východem Ruska k nezamrzajícímu moři. —

Vším tím, o čem jsem se zmínil, dány jsou také podmínky pro. naši politiku, a dána je odpověď na otázku, kterou jsem položil.

Ani dnes, v nových poměrech, romantismus ve slovanské otázce není reálnému politiku dovolen. Pro dozírnou budoucnost platí totéž, co platilo dosud, že národ český Slovanstvu prokazuje již neocenitelnou službu tím, že zde je, že živým klínem rozděluje Němectvo, a že nejpřednější slovanskou jeho povinností tudíž jest, býto tak silným, zdravým a pevným, aby nebylo nejmenší obavy, že kdy nátisku němectví ustoupí. Nikdo pro Slovanstvo neudělal víc, než národ český, tím, že v srdci Evropy přes všecky útisky a trýzně se zachoval, a nejen to, že s pevnou nadějí, posici tuto také zachovati, může se dívati v budoucno. Každé jeho posílení je tudíž také prospěchem Slovanstva.

Ale tu ovšem nastává druhá otázka. Není zachování vnitřně silného Rakouska na škodu Slovanstvu? Jak dnes poměry jsou, pochybuji. Ovšem myslím jen, jak to snad už do omrzení opakuji, na Rakousko k národům svým spravedlivé, poněvač jen tak bude vnitřně silné. Bude-li takovým, jako bylo posud, němčícím a ke svým národům jen potud méně upjatým a nepřátelským, pokud si to jednotliví národové nepřemožitelným odporem vynutí, pak je budoucnost jeho víc než problematickou přes všecek interess, kteirý mají tak mnozí na jeho zachování. Němci přirozeným rozvojem nacionalismu tíhnou k těsnějšímu sblížení s ostatním Němectvem, Slované na zachování říše, která je jim krutou macechou, nebudou míti žádného zájmu, a tak logickou nutností budou nuceni lepší svou budoucnost hledati mimo Rakousko.

Geografické položení našeho národa, a vedle nás Slovinců bylo by ovšem málo záviděníhodným, kdyby vnitřní slabost říše přivedla ke konfliktu světa německého se slovanským. Nechci se však zde zabývati možnostmi, které jsou přece jenom theoretickými hypothesami.

Ale Rakousko nové a lepší nemusilo by býti škodou pro rozvoj Slovanstva. Ovšem mezi Slovany najde se málo věřících v takový obrat, zejména mezi Slovany uherskými. Avšak poměry jsou přece jen silnější, než staré, zlé tradice. Úloha Rakouska, jako přední německé a katolické velmoci dávno je dohrána, německá u Sedanu, a katolická neobyčejně dalekozírnou německou politikou vůči katolíkům od ukončení »Kulturkampfu«. Ostatně i v těchto snahách by Rakousko dnes mělo velmi silného konkurrenta, Bavorsko — a tím ještě méně vyhlídky na úspěch.

Jen z konservatismu a ze zvyku nedovedli se ve Vídni ještě vymaniti ze staré tradice, kterou dávno sledovalo položití v archiv, a dáti se na nové cesty, vykázané Rakousku dějinným převratem, nastalým po plném vítězství Pruska v Německu. Hluboká změna všech poměrů v Rusku snad pomůže Rakousku konečně vymaniti se ze své krátkozraké zaslepenosti, a viděti konečně věci, jak jsou, a ne, jak by by je chtěli ve Vídni míti. Jakmile Rusko stane se národnějším v celé své politice, nastane pro Rakousko rozhodná chvíle, kdy bude musit obrátiti. Jak už jsem se zmínil, velkoněmecké snahy a na druhé straně hnutí slovanské, mravně sílené slovanskou politikou ruskou, Rakousko takové, jakým je dnes, na dlouho nesnese. Spása je jen jedna: obrátiti, dáti svým Slovanům plnou možnosť kulturního a hospodářského rozvoje, nechati je žiti svým, samobytným životem, a nedopouštěti, aby byli utiskováni tu Němcem, tu Maďarem, tu Vlachem, a také svou balkánskou politikou dokázati všem Slovanům balkánským, že Rakousko upřímně chce svobodě a rozvoji balkánských národů, že nechce nijakých territoriálných záchvatů, a že na Balkáně hledá jen a jediné zabezpečení svých legitimných, oprávněných interessů hospodářských. Potom bude míti Rakousko ve svém i ve všem Slovanstvu pevnou oporu proti každému ohrožení úplné své nezávislosti ze strany německé, a nebude se musit báti o svou budoucnost. A na druhé straně také Slovanstvo tím jen získá. Na konec myšlenka slovanská může znamenati jenom dvojí: možnost všech slovanských národů volně a svobodně žiti svým národním životem, a sblížení se všech kulturních elementů Slovanstva k společnému duševnímu snažení. První rozumná politika rakouská může poskytnouti svým národům slovanským plnou měrou, a brániti druhému bylo by zrovna takovou dětinskostí, jako brániti projevům společného kulturního života Němců domácích a zahraničných.

Co však získati by mohlo Slovanstvo takovýmto vnitřním sesílením Rakouska, bylo by zabezpečení všech národů slovanských před nebezpečím uskutečnění plánů německých na rozšíření německé moci od Baltu do Adrie, poněvač nikdo nemůže zaručiti výsledek velikého zápasu Slovanstva s Germánstvem, o kterém mnozí tolik sní. Vnitřně zdravé Rakousko, slovanské Rusko a interess Evropy na zachování světové rovnováhy byly by silnějšími, než každý rozmach německé moci, tak silnými, že by všecky pangermánské snahy staly se prostě málo nebezpečnou hračkou pro lidi, kteří nedovedou mysliti o politice bez smělých fantasií. Tím snadněji by pak bylo ustrojiti vnitřní život Rakouska tak, aby všichni národové, i německý, zde byli spokojeni, poněvač by pak Němcům stačiti musil plný, svobodný, národní život, a hospodářský rozkvět říše, nerozdírané více národnostními spory, což by zejména Němcům rakouským s velikým bylo prospěchem.

A tak smím snad říci, že politika českého národa, směřující k tomu, aby vlivem naším Rakousko dalo se na nové dráhy, není protislovanskou, naopak, že mohla by býti Slovanstvu na prospěch, kdyby na celé čáře byla úspěšnou, a kdyby rozhodující kruhy konečně poznaly, že spása Rakouska není ani v Němcích, ani v Maďarech, nýbrž ve všech národech a že je1 přímo životním zájmem říše, nakloniti k sobě Slovany, své i zahraničně, politikou ke všem Slovanům mocnářství stejně spravedlivou a blahovolnou.

Podaří se nám to? Doufejme! Na každý způsob je to v zájmu i:ašem i v zájmu Rakouska, aby se to podařilo. Nevěřím ovšem, žé by převrat tak dalekosáhlý dal se provésti z dneška na zítřek. Ale politika národa musí počítati s delším vývojem. Naší povinností je, udělati průlomy do staré zdi vídeňské němčící politiky — a rozvoj věcí půjde železnou silou dál!

Nepodaří-li se to, pak ovšem nezbude nám nic, než vší silou pracovati na vnitřním sílení našeho národa, tak, abychom bez všeho lehkomyslného optimismu mohli věřiti slovům Palackého, a spoléhati na konec na mohutnou, netušenou ještě sílu nového Slovanství, rodícího se na rozvalinách ruské autokracie…

---

1. Viz můj článek o státoprávní politice v »Času« (1889) a mou brožuru »České státní právo«, kde jsem blíže vyložil státoprávní význam bitvy bělohorské a převratu v r. 1749.
2. V posledních dnech jsem ovšem slyšel, že mně vytýkali »konopišťskou« politiku proto, že byli toho mínění, jako bych hájil také »konopišťský« klerikalismus. To ovšem je neméně podivné a nesprávné. Císař je dojista zrovna tak věřícím katolíkem, jiako následník, a podepsal i květnové zákony i zákon o občanském sňatku v Uhrách. O směru politiky rozhoduje přece jen většina parlamentu a ne panovník. Ale na každý způsob zasluhuje dojista také pavnovník nebo jeho následník stejnou úctu ke svému nejvniternějšímu přesvědčení, ke své víře, jako každý z nás. Kdyby však z tohoto přesvědčení stala se praktická klerikámí politika, pak ovšem, ale teprvé potom bylo by povinností brániti se a potírati jeho důsledky, ať vycházejí odkudkoliv. Tak alespoň já rozumím svobodomyslnosti. A že jsem v boji proti všeněmeckému »Los von Rom« nechtěl potírati opravdu náboženské hnutí, o tom ještě zvlášť ujišťovati mám opravdu za zbytečno. Viděti v p. Schönererovi, Franko Steinovi a ostatních proroky náboženského hnutí, k tomu mně, přiznám se, schází nutná »prostota duše«. Snad takových, jako já, bude víc.
3. Kaiserlicher Befehl an die Administration in Servien uber die Einrichtung des civicum in der »teutschen Stadt Belgrad« »… da Unser Absehen ist und es dabey ohnveränderlich zu Verbleiben hat, dass allda zu Belgrad als dem aussersten Gräniz-orth und Vormaur der ganzen Christenheit die Teutsche nation allezeit die principalste, tam quoad activitatem quam numerum seyn muesse.« (18. února 1724. (Hofkammerarchiv Uhry 1724.) Administrace farní svěřena Jesuitům.