Poznámky o české politice/II.

Poznámky o české politice Karel Kramář
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.[1]
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	KRAMÁŘ, Karel. Poznámky o české politice, Praha 1906 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Bursík a Kohout, 1906.
Licence:	PD old 70

Naše politika měla od zrušení jazykových nařízení jeden ostře a určitě vyhraněný cíl: dobýti zpět, co nám bezprávím vzato, vnitřní úřední a služební řeč. Jak k tomu dojíti, bylo otázkou taktiky, at obstrukcí, ať opposicí, ať s vládou, ať proti vládě. Jedno jen chtěla: dobýti zase národu našemu ono právo jazykové v úřadech, bez kterého je národ ponížený, nerovnocenný, národ druhého řádu vedle nadprávného národa německého. A vedle toho ovšem dokázati jsme musili, že proti naší vůli parlament zrovna tak není k práci schopným, jako proti vůli Němců. To jsme plně dokázali.

Bohužel však, že u nás zrovna pro to, že je otázka vnitřní řeči otázkou rovnocennosti národní, otázkou naší cti a důstojnosti, tedy na každý způsob přední otázkou českou, málo měli pochopení. Každý ví, že nejsem chauvin, ale vidím-li, že všechno, co patří k sanctissimum úřadu, co není pro strany, pro český lid, kterého je tolik, že se s ním přece jen česky mluviti musí, že všecko to má a musí býti německé, cítím takové ponížení svého národa, že není daleko fysické bolesti.

A u nás se nedocenil význam zejména Gautschových nařízení s naprostou skoro řečí služební, a nad politikou, dobýti znovu toho, co jsme už měli, co nám vzali jen ze strachu před německými hrozbami, tak často pohrdlivě se krčilo rameny jako nad zbytečnou, bezvýhlednou jazykovou politikou. Zač má národ bojovat, trpět, vytrvat, když ne za čest a důstojnost svého jazyka?

Proto, aby se našlo něco »populárnějšího«, postavila se do popředí moravská otázka universitní. Napřed se říkalo: buď vnitřní řeč nebo universitu, ale končili jsme zase heslem: vnitřní řeč a universitu. Tak nestálostí, netrpělivostí, ale ne naší, zanesen do politiky element nejistoty, kolísavosti, který posici naši velmi oslaboval. Nikdo to tíže nenese, než zrovna my, kteří jsme za naši politiku odpovídali, zejména když musili jsme tak často slyšet od přátel i nepřátel: Tak co vlastně chcete?

Němci dovedou chtít jedno a od toho neupustí a koncentrují na to všechny síly. Až svého dobudou, chtějí nové. A v tom je jejich síla. To je mužská politika, vlastni Němcům. Slovanská je bohužel vrtkavá, ženská.

A každý musí doznati, s jakou houževnatostí jsme se drželi tohoto prvního a předního českého požadavku, a my budeme se ho držeti, dokud budeme v politice a nedosáhneme toho, bez čeho jsme národem — služebným. Jako tak často u nás v tak zv. »vyššich kruzích«. S lokajem, s kočím, se sklepníkem mluví česky — mezi sebou německy. To je vnitřní a služební řeč úřadní německá. Tak často mne naplňovalo úžasem, že i v listech tak zv. intelligence četl jsem výčitky, že rozbíjíme své síly o jazykovou politiku.

Ale ovšem rád se přiznám, v taktických prostředcích neznám houževnatosti. Politická taktika musí se přece říditi podle okolností, podle charakteru protivníka, podle měnivé situace. Je-li potřebí houževnatosti, tedy houževnatost! To dokázali jsme od vystoupení dra. Rezka z kabinetu až do pádu dra. Körbra. Ale u nás je tak často obrácený svět! Z otázky taktické, z obstrukce, se udělal princip, na ten se přísahalo, ale ze změny cíle politiky se princip nedělal, tam přehazovala se otázka jazyková s otázkou universitní, jak právě byla nálada, a najednou se také přišlo s tím, že mají se oba tyto požadavky zaměniti něčím populárnějším: všeobecným hlasovacím právem. Není a nebyla tato politická nestálost mnohem nebezpečnější, neseslabovala mnohem více posici českou, než změna taktiky, vynucená okolnostmi? Každá politika smí měnit cesty, jít po každé, která za daných okolností může vésti k cíli — ale kam chce, co chce, to musí vědět jasně a určitě, a od toho nesmí upustiti, nechce-li býti nejen nevýslednou, nýbrž také — směšnou.

Co je obstrukce? Přece nic víc, než taktický prostředek. Ale u nás se z obstrukce udělalo církevní dogma. Nám všem je vnitřní ustrojení Cislajtanie stejně nenáviděným, poněvadž je negací našich historických práv, a tu je ovšem přirozeno, že zejména radikálnější kruhy viděly v obstrukci samospasitelný prostředek k odstranění »cislajtanismu«, a proto hledaly v otázce užívání nebo neužívání obstrukce otázku hrdinství nebo zbabělosti poslanců a ne otázku, při jejíž řešení jedině může a smí rozhodovati klidné a chladné uvažování a okamžité účelnosti obstrukční nebo neobstrukční taktiky.

Obstrukce je dnes, jakmile jednou bylo sankcionováno její vítězství ústupem před Němci v otázce jazykových nařízení, obvyklou pariamentární zbraní k sesílení opposice menšiny, které se odříkati nemůže žádná strana. Kdyby na př. Němci obstruovali na českém sněmu, musila by býti naše obstrukce na říšské radě přirozenou, skoro mechanickou odpovědí, kdybychom Němcům jinak odpověděti nemohli. Ale ovšem, poněvadž je obstrukce negací principu většiny, tedy všeho parlamentního života, nebude míti dlouhého trvání, a bude odstraněna buď mlčky, poněvadž různé obstrukce vzájemně se budou paralysovati, anebo změnou jednacích řádů, které každou obstrukci znemožní.

My užívali obstrukce jako taktického prostředku, jak se to slušelo na stranu, zastupující celý národ, a nemohli jsme si dovolovati radikálního směšování obstrukce jako prostředku s cílem samotným.

Obstrukci povalen hrabě Clary, obstrukci donucován dr. Körber, aby vykonal, co slíbil, ale poněvadž tvrdil, že může naše požadavky vyplniti jen tehdy, když přestaneme obstruovati, poskytovali jsme mu možnost dokázati dobrou svou vůli skutky, a když jsme se přesvědčili, že nemá ani dobré vůle, ani možnosti, provésti, co sliboval, ba že nás přímo oklamal, vystoupil dr. Rezek z kabinetu, a od té doby obstrukce česká byla tvrdá, neústupná a neoblomná, až dr. Körber padl. —

Taktice české může rozuměti jen ten, kdo zná dra. Körbra a znal jeho program, když nastoupil vládu a vzal dra. Rezka do ministerstva, a kdo zná hlubokou změnu i charakterovou dra. Körbra během jeho pětiletého vládnutí. My politiku nedělali ve vzduchoprázdném prostoru, my ji dělali z počátku pod vlivem bývalé pravice, pak konečně — bohudíky — sami, ale s drem. Körbrem a proti němu — a poněvadž dr. Körber byl všechno, jen ne vyhraněný, ostrý charakter, u něhož platí zásada: rána za ránu, nýbrž člověk, který všechno své umění vynaložil k tomu, aby nemusil říci určitě ano neb ne, který nastoupil vládu s nejlepším úmyslem, aby odčinil křivdu, která se Čechům stala a kterou otevřeně uznával, a aby mohl do konce pracovati s českými poslanci, a který končil v zajetí určitého slibu, daného Němcům, neučiniti nic pro nás bez jejich svolení a v chorobné přímo touze, udržeti se při vládě — nemohla také naše taktika býti přímočárnou, nýbrž měnila se s evolucí, kterou prodělával sám předseda ministerstva dr. Körber. Při tom nechci popírati, že také naše taktika měla vliv na evoluci dra. Körbra. Jen nadutý domýšlivec neuznává vlastní chyby. Hlavní a základní chybou naší politiky bylo, že jsme po zrušení jazykových nařízení neukázali přímo elementárný odpor. Kdybychom byli ve sněmovně »všecko rozbili«, smím-li se tak vyjádřiti, pak bylo to imponující, opravdové, elementární — poněvadž není slov pro rozhořčení, které každý z nás musil cítiti. Ale my jsme se dali uklidniti moudrými radami a vykomplimentovali jsme hr. Claryho obstrukcí přímo salonní. Strach, který na nejvyšším místě před elementárním výbuchem české rozhořčenosti byl, opravdu se uklidnil. Nechci nikoho obviňovati. Vinni jsou zrovna tak ti, kteří chlácholili, jako ti, kteří se dali uchlácholiti. Poslední snad ještě více, a já se otevřeně přiznám, patřil jsem k nim. Stáli jsme pod vlivem pravice. Měli jsme už tehdy říci, že by nám pravice lépe posloužila, kdyby prostě odepřela ministerstvu hraběte Clara všecky státní potřebnosti, než aby nechala nás klidně a tiše obstruovati. Byly dvě cesty: buď měla pravice uplatniti svou většinu proti vládě, anebo jsme měli jiti svou cestou a ukázati bezohledně, co český národ cítil. Vyšel shnilý kompromis. Pravice, s Poláky na čele, ochotna byla hlasovati pro státní nezbytnosti, a my svou umírněností vzbudili klamné domnění, že se s námi může lehčeji jednati, než tomu ve skutečnosti bylo. Kdybychom elementárně, bez rozvahy, jen jak nám to náš cit kázal, všechno znemožnili, musili nás rázem usmířiti. Ale tak dali se na cestu slibů, ujišťování dobrou vůlí — a my do dlouhé, vysilující obstrukce, která končila přece jen vítězstvím více formálním, pádem kabinetu, a ne vyplněním našich požadavků. A že jsme obstrukci musili přerušovati, bylo důsledkem celé konstrukce kabinetu Körbrova, a tato byla důsledkem klidné naší obstrukce proti kabinetu hr. Clarya a dra. Kindingra.

Dr. Körber vzal do svého kabinetu dra. Rezka. To nebylo jmenování dekorativní, ut aliquit fecisse videatur, nýbrž českým ministrem stal se člověk, kterému každý musil přiznati, že ví, co chce, že nemůže chtíti nic národu českému nepřátelského a že má příliš energie, aby svou dobrou vůlí ukazoval v passivném přihlížení k tomu, co dělají druzí. Tím přímo a priori byla vyloučena přímočárná politika obstrukční proti kabinetu dra. Körbra, tím spíše, že dr. Körber určitě slíbil zjednati nám právo ve věcech jazykových. Myslím ještě dnes, že měl dr. Kórber dobrou vůli, vykonati, co slíbil. Ale ovšem měl proti sobě hrozbu německou obstrukcí a jen politický analfabet vyčítati může předsedovi ministerstva, jestli s tímto faktem počítá. Chybou je jenom, přecenovati jí a na konec báti se rozhodného zakročení proti každé obstrukci. A naší povinností bylo, ukázati dru. Körbrovi i celému světu, že je naše obstrukce rovnocenná obstrukci německé a že i bez tichého trpění bývalých stran pravice dovedeme zmařiti každé jednání říšské rady, zrovna jako Němci.

Dr. Körber dobré nálady svých medových měsíců vládnutí nedovedl využitkovati, ač tehdy ještě mohl Němce snadno přivésti k ústupkům. Smiřovací konference vedl, jak jsem už řekl, přímo diletantsky, dobrá nálada se rozplynula. My byli o naději chudší, my viděli, že po dobrém nezlomí se hrozba německou obstrukcí, které se dr. Körber tak bál a že po dobrém také dr. Körber nedostane se k rozhodným činům a tak dali jsme se zase do obstrukce a přes nátlak celé sněmovny, i bývalé pravice, zejména Poláků, rozbili jsme sněmovnu 8. června 1900. Jak známo, ještě před tím vzdal se dr. Engel předsednictví, poněvač byl proti každé obstrukci. Teprvé od té doby počíná zodpovědnost dra. Pacáka za naši politiku, když už se tak rozlišuje mezi stranou, klubem a »vedením«.

Po 8. červnu byla naše politika na rozcestí. Mohla uspokojiti se důkazem, že dovede česká delegace zmařiti jednání sněmovní zrovna jako Němci a dáti se na cestu taktiky »volné ruky«, aby tak přivedla dra. Körbra k vyplnění našich požadavků, anebo pokračovati v obstrukci.

První cesta byla tím schůdnější, poněvadž vnitřní češtiny ještě ve velkém rozsahu bylo v úřadech užíváno, a poněvadž dr. Körber ještě nebyl tak v zajetí německém, jak v něm byl později, a druhá byla tím obtížnější, poněvadž jsme musili býti připraveni na dlouhé trvání obstrukce, které žádá od obyvatelstva velikých obětí hmotných, takže těžko je tětivu trpělivosti jeho přepínati. Němci sami to zkusili na své obstrukci a ta byla kratší. Byli jsme mnozí pro první cestu.

Neurčitostí, nedostatkem pevné vůle a jasného programu dr. Körber jednání stížil, a výkonný výbor rozhodl se pro cestu druhou.

Tím celá politika naší strany vůči dru. Körbrovi byla změněna, tím více, poněvadž dr. Rezek velmi rozhodně se engažoval pro cestu první.

Vláda rozpustila sněmovnu, energicky a bezohledně odstraňovala, co zbylo z vnitřní češtiny, a volby daleko nedopadly tak jednotně, jak možno bylo čekati po nadšení, s jakým přijat 8. červen.

I ti, kteří myslili, že 8. červen může býti zatím metou naší obstrukce, jako Kaizl, já, musili se vysloviti pro další obstrukci, nejen proto, že rozhodl tak výkonný výbor, nýbrž i proto, že dr. Körber trestati nás chtěl odstraňováním toho, co zbylo vnitřní češtiny i po zrušení jazykových nařízení.

Prostá opposice ve vídeňském parlamentě ztratila na ceně, a projeviti svou rozhořčenost i tlačiti na vládu, aby obrátila, mohli jsme jen obstrukcí. Ale nyní obstrukce nebyla dokonce již elementárním projevem neudržitelného rozhořčení, nýbrž prostě taktickým prostředkem, jedině vydatným ve vídeňské sněmovně, kde princip majority neplatil a kde velká většina sněmovny ztratila na tolik smysl pro konstituční život, že zrovna to, bez čeho žádná vláda býti nemůže, tak zv. státní nezbytnosti každé vládě hotova byla povoliti.

Ovšem také dr. Körber pokračoval ve své politické evoluci. Kdežto dříve odříkal se § 14., jako nejtěžšího hříchu, začal ho nyní bez bázně a strachu užívati. A svět se nebořil, naopak, vídeňské listy to schvalovaly jako záchranu státu, ačkoliv dříve to prohlašovaly za zločin — a dr. Körber začínal už žíti jen a jedině z chvály vídeňských listů.

Tím bylo přirozeně obroušeno ostří naší obstrukce, obstrukce proti tomu, co mohl si dr. Körber opatřiti § 14., stala se planou demonstrací a my přímo donuceni byli změnou v názorech dra. Körbra, Němců, Vídně, skoro celé sněmovny, pomýšleti na to, že naše obstrukce bude vydatnou až tehdy, kdy dojdeme k něčemu, kde §u 14. nelze podle mínění celé sněmovny, celé žurnalistiky, Vídně i samého p. dra. Körbra užíti.

Ale k tomu bylo ještě tak daleko a dr. Körber, aby donutil nás k upuštění od obstrukce, vysypal na sněmovnu zlatý déšť několik set milionů svými investicemi. A kromě toho získal alpskými drahami Slovince, nejbližší nám spojence, a ti působili na nás celou tíhou argumentů své hospodářské bídy…

Vedeni všemi těmito úvahami, a neuvažovati o tom bylo by úmyslným sebeobelháváním, konečně odhodlali jsme se propustiti investice, ale ovšem ne zadarmo. Jednak dána království českému galerie moderního umění — a já ještě jednou konstatuji, že nebyla myšlena pro nás samotné, nýbrž ze samého počátku pro oba národy, pro celé království a poněvadž jsem jednání to zvláště já vedl, musím přece já věděti, jak se věci měly, — pro finance zemské dána část zvýšené daně z lihu a konečně vymohli jsme za propuštění investic velikolepý hospodářský prospěch pro země české, regulaci a kanalisaci našich řek. A zase zde konstatuji, že jsme to byli my, a jen my, a žádní agrárníci, ani velkostatkáři, kteří proti vládě kompromissem se stranami udělali z vládní kanalisační předlohy zákon v první řadě — až na kanál dunajsko-oderský — regulační, tedy to, co zvláště potřebuje království české a čeho jsme se, marně ovšem, po celá desítiletí domáhali. A teprve budoucnost ocení plně celý dosah hospodářský a tím i sociální a politický toho, co vymohli jsme za upuštění od obstrukce proti investicím.

A jak pravím, obstrukce vzdali jsme se opravdu ne lehkomyslně, nýbrž po dlouhých, zralých úvahách hlavně proto, že § 14. a lehkost, s kterou dr. Körber překročil Rubikon, před kterým dříve tak ustrašeně utíkal, přímo nás k tomu rozhodnutí vedly. A kromě toho dr. Körber určitě sliboval, že konečně nyní, kdy ukázali jsme dobrou vůli a upustili od obstrukce, učiní všecko, aby vyhověl našim požadavkům jazykovým. Návštěva císařova v Praze i nálada, která tehdy panovala, byla dostatečným objasněním, že mohli jsme věřiti ujišťováním dra. Körbra, aniž bychom se dopouštěli politické chyby.

Ale přes léto se dobrá nálada rozplynula a dr. Körber neudělal zase ničeho. Nezbylo, než opět pohroziti obstrukcí, která byla přes možnost užití § 14. dru. Körbrovi i Němcům nepříjemná, poněvadž všichni doufali, že po investicích a cestě císařově obstrukce více nebude. V nových jednáních dr. Körber slíbil prohlášení o moravské universitě při poradě o rozpočtu, a i v otázce jazykové učinil určité sliby. Svolány také, jak známo, podruhé konference smiřovací, ale opět bez výsledku. My přirozeně musili dáti dru. Körbrovi možnost, aby sliby své vyplnil a proto propustili jsme rozpočet, tím spíš, poněvadž jsme z toho měli veliké positivně prospěchy.

Česká technika v Brně, proti které Němci tak energicky protestovali, postavena povolením rozpočtu na pevnější podklad, rovněž tak sestátnění opavského gymnasia a Praze povolena subvence 16 mill. korun.

Na rozpočet dívali jsme se při nové praxi dra. Körbra s §em 14. přirozeně jako na předmět méně se hodící k obstrukci a iproto se parlamentárka klubovní zároveň s rozhodnutím rozpočet propustiti usnesla už v únoru 1902, obstruovati rak.-uher. vyrovnání, nestane-li se nám do té doby po právu v otázce jazykové. A tato usnesení nedála se pro utišení vlastního svědomí, nebo pro ukojení myslí v Čechách, nýbrž proto, poněvadž dobře jsme věděli, že tehdy ještě pro dra. Körbra hrozba s obstrukcí při rakousko-uherském vyrovnání byla jedinou, které se obával.

V takové situaci přistoupila na nás vláda, abychom propustili předlohu o dani z jízdních lístků, které potřebovala, aby mohla upravit platy diurnistů, zrušiti erární mýta, tedy naše požadavky. A tu prý stal se strašný hřích, že jsme povolili. V klubu prošlo to ovšem teprve po tuhém boji. Je pravda, že jsme se usnesli propustiti jen rozpočet, ale zrovna tak je pravda, že jsme chtěli položití dru. Körbrovi nůž na hrdlo teprve při projednávání rak.-uherského vyrovnání a proto byla otázka daně z jízdních lístků otázkou druhého řádu. Propustili jsme ji, když vláda přistoupila na změnu zákona o odepisování daně pozemkové, tedy za něco, co mělo veliký význam pro naše rolnictvo. A aby nebylo nejmenší pochyby, proč tak děláme, a že nemá to znamenati nijaký ústup ze stanoviska, které jsme zaujali, učinil dr. Pacák na nátlak nebožtíka Brzoráda prohlášení ohledně rakousko-uherského vyrovnání.

Dr. Körber po svém způsobu chtěl konečně si uvolniti cestu k projednání rak.-uherského vyrovnání, poněvadž viděl, s jakou neústupností stojíme na jazykových požadavcích, a předložil na podzim r. 1902 své zásady jazykového zákona pro Čechy i Moravu. Ačkoliv v otázce vnitřního jazyka, až na nepatrné věci vyhověl našim požadavkům, myslil, že v otázce vnějšího jazyka Němcům musí učiniti ústupky, aby přijetí zákona umožnil, a učinil to tak, že vzbudily předlohy nejostřejší odpor v Čechách. Klub zaujal naprosto odmítavé stanovisko, zvolil obstrukční radu a prohlásil, že bude vládu potírati všemi v parlamentě obvyklými prostředky, už proto, že blížilo se skoncování jednání o rakousko-uherském vyrovnání. Dr. Körber nasazoval všechny páky, aby odstranil nebezpečí obstrukce vyrovnání. Němci vyslovili ochotu jednati s námi a my zodpověděli nabídku jejich memorandem, na které přistoupili i naši velkostatkáři, ale zůstalo to při platonických projevech.

Tu nastal fundamentálný převrat politické situace — ale ne následkem naší nepevnosti a nestálosti, nýbrž následkem úplného obratu v dosavadním postavení dra. Körbra. Nezůstalo tajným, že ve známém sylvestrovském dojednání rak.-uherského vyrovnání dr. Körber vyhradil si možnost provésti vyrovnání paragrafem 14tým, a celá jeho žurnalistika nepokrytě o této možnosti mluvila. A právo to zaplatil tak draze, že zdálo se nemožným, aby to sněmovna schválila. —

Pro politiku naši znamenal tento obrat dra. Körbra zničení všech jejích předpokladů. My odhodláni byli vynutiti na vládě jazyková práva svou neústupností tam, kde myslili jsme nejen my, nýbrž celý parlament i dr. Körber sám, že bez parlamentu se vláda neobejde, a nyní jsme viděli, že v krajním případě dr. Körber také zde pomůže si paragrafem 14tým a že nikdo kromě nás, a zejména Němci, ničeho proti tomu nebudou namítati, naopak, že to uvítají, aby proti vyrovnání nemusili hlasovati.

My prostě musili pomýšleti na změnu taktiky, poněvadž i zde dr. Körber za těžké oběti naší polovice říše s bezzásadnou lehkostí vzal nám možnost poraziti jej naší obstrukcí.

Nám dávno už se všech stran, a velmi vážných, tvrdili, že dra. Körbra možno poraziti jen na půdě parlamentní. My málo na to spoléhali, zejména v tom případě, kdyby dr. Körber svou vytrvalostí toho dosáhl, abychom bezpodmínečně vzdali se obstrukce. Jeho préstige tak by získal, že by všecky strany ucházely se o jeho přízeň a všecko mu povolovaly. Špatné vyrovnání rak.-uherské ovšem lákalo ku pokusu o poražení vlády při tomto jednání, ale podmínkou bylo, aby upuštění od obstrukce nebylo vítězstvím dra. Körbra.

Mimo to jsme všichni cítili, že obstrukce naše, třeba by byla nezdolná, přece jen trpí tím, že se vláda i rozhodující kruhy bojí daleko víc obstrukce naší než německé, už proto, že všemocná žurnalistika vídeňská proti naší obstrukci schválí a obhájí každý prostředek, každé porušení ústavy. Proto dávno jsme cítili, že by oprava jednacího řádu, znemožňující obstrukci formálnou, znamenala pro nás uvolnění, osvobození od německého terroru a možnost prospěšné pro národ parlamentní práce i pro základní, národní naše požadavky.

A tak přirozeně jsme v těžké situaci obrátili všechno úsilí ke změně jednacího řádu, tím spíše, poněvadž jsme věděli, že dr. Körber je rozhodně proti takovéto změně z bázně před parlamentním kabinetem. Zmocněn klubem jednal jsem v té věci, a za krátko zvolený výbor vypracoval předlohu na změnu jednacího řádu, znemožňující každou formální obstrukci.

Zatím však dr. Körber — a v jeho ministerstvu stále ještě byl dr. Rezek — znovu hledal sblížení s českou delegací. Ačkoli v krajním případě mohl použiti §u 14., cítil přece, že trvale udrží se při moci, podaří-li se mu příměti Čechy k definitivnímu upuštění od obstrukce. Jednání vedlo k cíli v tom smyslu, že nám dr. Körber dal nejurčitější sliby v příčině vnitřního jazyka i university, sliby takové, že s klidným svědomím mohli jsme upustiti od obstrukce, kdyby byly vyplněny. My dohodli jsme se s drem. Körbrem, jako vždycky s ním po zkušenostech opatrní, že propustíme mu jen první čtení rozpočtu a i rakousko-uherského vyrovnání, že však si pro poradu ve výborech i v druhém čtení ponecháváme volnou ruku (obstrukci), jestli sliby své, tak určité, nevyplní.

Taková byla situace na jaře 1903. Nebojím se říci, že byla dobrá, dobře připravená, že mohli jsme vyjiti z obtížné situace buď splněním našich přání jazykových i zabezpečením prvního, nejdůležitějšího kroku ke zřízení university moravské, anebo změnou jednacího řádu, a že jsme na případ zklamání obou nadějí měli plnou a neobmezenou možnost, všecko zobstruovati a dohnati dra. Körbra k § 14.

Bohužel, všecka tato práce byla zase marna. V Čechách začaly proti nám bouře (v Kolíně atd.), a sjezd důvěrníků vyslovil se vlastně proti tak zv. vedení klubu a pro nejostřejší politiku.

Zvláštní způsob jednání na našich sjezdech, posvěcený tradicí, parádní řeči, nedostatek opravdové výměny názorů, přímo komická bázeň před konflikty, strach před bezohlednou, otevřenou pravdou, třeba by byla sebe nepříjemnější, dovedly k tomu, že hlavní obvinění, dr. Pacák a zejména já po táborské řeči, ani jsme nepromluvili. Aby nedošlo ke konfliktům… Tak raději se nechalo všecko v polotmě a v polomraku — v tom, co každou stranu musí zabít. Že jsem tenkrát mlčel, dosud nedovedu si odpustiti. Tím spíše, poněvadž jsem v Táboře mluvil, pokud jsem vůbec směl, hledě k důvěrnosti jednání, s naprostou upřímností a otevřeností.

Poněvadž jsem byl tak zaujat akcí pro změnu jednacího řádu, které se v Čechách nerozumělo a vlastně nemohlo rozuměti, jelikož jsme dosah změny té prostě vylíčiti nesměli, jestli jsme chtěli, aby byla ve sněmovně přijata a nevzbudila nejprudší odpor stran radikálných, musil jsem přirozeně připravovati půdu této dalekosáhlé akci podlomením víry v samospasitelnost obstrukce.

Bylo nám ovšem vytýkáno, že prý jsme po sjezdu poklonili se vůli národa a zahájili pak chutě a vesele novou obstrukci. Je to dost nespravedlivá výtka. Když klub pod dojmem pražského sjezdu svým hlasováním o jednacím pořadu pochoval k veliké radosti dra. Körbra akci o opravě jednacího řádu, odjel jsem z Vídně na příkaz lékaře a vzdaloval jsem se politiky skoro 3 měsíce. A dr. Pacák by mohl z tehdejších mých listů ukázati, jak »vesele a chutě« jsem se podroboval usnesení sboru důvěrníků.

Ale je pravda, že jsem v červnu 1903 já sám nejvíce přimlouval se za konečné roztržení všech styků s drem. Körbrem, za vystoupení dra. Rezka z kabinetu a za neústupnou obstrukci až do finančního vyhladovění vlády. A zase to nebylo ani pod tlakem veřejného mínění v Čechách, ani z kolísavosti v názorech na taktiku, nýbrž byl to logický důsledek chování se dra. Kórbra a našeho usnesení, že ponecháváme si volnou ruku podle toho, jaké budou skutky po slibech, daných nám v únoru. Dr. Körber nejen že ničeho nesplnil, nýbrž na nás a specielně na mne, který jsem v jednání s drem. Körbrem — a jednalo nás pět členů parlamentní komise — výslovně řekl, že nemáme práva poehybovati o pravdomluvnosti p. dra. Körbra, musilo učiniti jednání dra. Körbra dojem úmyslného oklamání — a od té chvíle nám bylo jasno, že s drem. Körbrem více jednati se nemůže a nesmí.

Dr. Rezek z kabinetu vystoupil, nebylo více nejmenší příčiny důvěřovati v možnost obratu dra. Körbra, a tak začal boj, vedený s naší strany s železnou důsledností. Nebudu mluviti o spojení s Jihoslovany, o známém výroku císařově ke mně a jen se dotknu voleb delegačních, z kterých v Čechách naděláno tolik šumu. Na vůli zmařiti je nescházelo, ale prostě to nešlo. A jak dobře jsme udělali, že jsme se nepodvolili nátlaku z Čech, do delegací nejiti!

Tam vlastně začal konec vlády Körbrovy se známými refundacemi a s demissí ministra Böhma-Bawerka. A tu již musím býti na tolik neskromným, že si oproti výtce, jako bychom přijímali v Něm. Brodě neoprávněné komplimenty za pád dra. Körbra, dovolím říci, že zrovna můj boj proti refundacím ve výboru i v plenu, přímý můj appel na admirála bar. Spauna i jeho vojensky přímá a nepokrytá odpověď měla své účinky. A když dr. Körber opavskými parallelkami, jmenováním dra. Randy a jinými způsoby, o nichž pomlčím, hleděl zviklati českou delegaci v její pevnosti, musím zde konstatovati, nechtěje se pouštěti do bližšího líčení věcí, na které je ještě příliš brzo, že všechny jeho pokusy zmařily se o pevnou úmluvu předsednictva, dra. Pacáka, Stránského i mne, do posledních důsledků opříti se jeho snahám. Dr. Körber konečně padl. Kdo tedy byl příčinou pádu dra. Körbra, pokud přivoděn byl naší obstrukcí, když ne předsednictvo?

A nyní ještě ke kritice naší nejnovější politiky. Piece de resistance je celní tarif. Propuštění jeho je naším hlavním, základním hříchem.

Opět schematická politika! To samé, co platilo proti dru. Körbrovi, má platit proti bar. Gautschovi. Ze vláda není abstraktum, že ministerský předseda je jen člověk a že politika se musí přizpůsobit jeho povaze, na to se tak rádo zapomíná. Já označím základní politický rozdíl mezi drem. Körbrem a bar. Gautschem, nehledě k otázce jich pravdomluvnosti, nazírání speciálně na českou politiku, postavení k Němcům atd.

Bar. Gautsch nelpí na svém úřadě, jak to činil dr. Körber, a bar. Gautsch nikdy nebude úhořovitě zneužíváním §u 14. vymykati se důsledkům obstrukce. Jsem přesvědčen, že bar. Gautsch z obstrukce vůbec, proti kterékoliv předloze, učiní stejné důsledky a že je tudíž velmi zbytečno, proti bar. Gautschovi vybírati ty neb ony vážné předlohy pro obstrukci.

Bylo by tudíž ohledně účinků obstrukce jedno, užiti jí při té neb oné předloze, kdybychom měli ji z taktických důvodů za nutnou. A já jsem poslední, který se obstrukce odříkám. Naopak, seslabovali bychom svou posici, kdybychom tak činili. Němci se také obstrukce neodříkají, k čemu bychom tak činili my.

Zameziti celní tarif — a to možno bylo jen obstrukcí nebo hrozbou obstrukce, která ovšem nesmí vyznít na prázdno, neměli jsme nijaké příčiny. Především nelze zapomínati, že bar. Gautsch byl dlouho a velmi nebezpečně nemocen. Tím samým terminy našich úmluv i jich obsah musil býti pozměněn. Mimo to jednalo se mezi námi a Němci o dělnost sněmu českého, a nám na ní v létě — dnes můžeme to říci — nesmírně záleželo, poněvadž bez usnesení sněmu o příspěvku zemském hrozila přímo katastrofa pro nás v otázce úpravy Labe a Vltavy, základu naší úpravy řek, tedy záležitosti, která má pro hospodářský rozvoj našeho národa nedozírný význam. Tvrdí se ovšem s neobyčejnou prozíravostí politickou, že následkem naší povolnosti při celním tarifu Němci ve sněmu činili takové obtíže jednání. Už musí mně býti dovoleno, abych řekl jako súčastněný všeho jednání, že zrovna okolnost, že jsme propustili celní tarif a potom smlouvu s Německem, byla hlavním prostředkem, přemoci palácovou revoluci p. Bachmanna, Alex. Richtra a dra. Malého.

Já tedy řeknu krátce, že každé zasáhnutí obstrukční do rozvoje věcí měl bych, kdyby předčasně se stalo, za osudnou politickou chybu, zejména hledě k politickým poměrům v celé monarchii. Ale zrovna tak otevřeně řeknu, že by bylo osudnou chybou, ze strachu před nejkrajnějšími prostředky, nechopiti se jich, kdyby toho situace naprosto žádala.

Obstrukce není ani satanáš, kterého je potřebí se odříkati, ani zázračný lék, kterým lze každou politickou situaci léčiti.

K vládě bar. Gautsche budeme se chovati tak, jaké budou její skutky, a není nikoho z nás, kdo by nechtěl i nejostřejšího boje proti bar. Gautschovi, bez ohledu na jeho osobu, kdyby toho vyžadoval prospěch národa a celková situace naší delegace.

Ze dovedeme jiti samostatně, i proti bar. Gautschovi, ukázali jsme svým jednáním o všeobecném hlasovacím právu.

Jestli však vyčítá se nám, že dopustili jsme, aby bar. Gautsch vyhovoval Němcům, pak je to dost neoprávněné. Jednak nikdo nebude, doufám, popírati, že žádný ministerský předseda jenom s námi politiku dělati nemůže, zejména když nemůžeme jít dále, než k méně příkré opposici. Každá vláda potřebuje hlasy, a myslí-li si kdo, že možno dělati politiku tak, aby druzí pro vládu hlasovali, ale my abychom za to, že hlasujeme proti ní, dostávali koncese, pak závidím jeho optimismu.

V tom je falešnost naší posice, tak osudná nejen pro nás, nýbrž i pro stát. Kdyby nám vláda dala to, co nám po právu a zákonu patří, ne jako koncessi za dobré chování, nýbrž z porozumění tomu, čeho žádá prospěch říše, aby totiž český národ nebyl a nemusil býti věčně v negativním poměru k říši, nýbrž aby mu bylo tím, že dali by nám plnou rovnoprávnost jazykovou i v kulturních prostředcích, umožněno positivně se súčastniti na veškerém zákonodárství i správě státní, pak nebylo by nutno vykupovati každou situaci, skoro každé hlasování koncessemi buď nám anebo Němcům. Ale dokud tak je, pak nedivíme se, že také Němci předkládají své účty.

A my musíme bdíti jen nad tím, aby jim vláda neplatila víc, než co snese opravdový zájem našeho národa.

* * *

Napsal jsem upřímně, jak dívám se na rozvoj věcí od té doby, co strana svobodomyslná převzala vedení politiky české ve Vídni. Nemusím snad ujišťovati, že jsem nedoznával chyby, abych snad někoho obviňoval nebo na někoho vinu svaloval. Naopak! I tam, kde se chyby děly, byly zaviněny hlavně neujasněností o politických problémech, kterou trpíme všichni, celý národ, od počátku našeho politického zápasu, a ne vinou jednotlivců nebo strany. Nesu význačnější spoluzodpovědnost za politiku strany teprve od posledních let, a to ne vlastní zásluhou, nýbrž krutým osudem, který nás stíhal, vyrvav z našeho středu tak předčasně tolik vynikajících sil… Julius Grégr, Eim, Kaizl, Brzorád…

Tím spíše smím snad říci, že bylo by největší nespravedlností, vytýkati straně buď nedostatek umění, vésti politiku, nebo nedostatek opravdové, často přímo obdivuhodné oddanosti věci našeho národa.

Byla to léta nejúmornějšího zápasu a práce, doba neustálých krisí, horečného napjetí, největších pro nás nebezpečí, že na dlouho ztratíme politickou posici, kterou jsme národu vybojovali — nebylo chvíle oddechu — a my byli ve Vídni sami, jen na sebe odkázáni, na cizí půdě, tak často bez opory doma, poněvač se nám nerozumělo, ba poněvač byli jsme podezříváni ze slabosti, z osobních pohnutek: kdo všechno to sám neviděl a neprodělal, ten nedovede doceniti práci českého poselstva.

Řekl jsem v jedné řeči, že bylo by dosti, kdybychom v tak těžké době nedokázali ničeho, než že jsme udrželi préstige české politiky ve Vídni, tedy že jsme zůstali faktorem, s kterým každý musí počítati. Bylo mně na to ironicky odpověděno, že jsem skromným ve svých požadavcích. Kdybych neměl tolik objektivnosti k chybám našich předchůdců, mohl bych odpověděti s ironií snad ještě oprávněnější. Řeknu jen tolik. Od r. 1879 do r. 1890 klesal význam české delegace neustále, tak že hr. Taaffe nic už nechtěl udělati na záchranu staročeské strany, ač tím mohl zachrániti umírněnou politiku v národě českém, ne jen staročeskou stranu, a když my přišli na říšskou radu, tu myslili, že mohou s českou delegací zacházeti tak, jak se to uzdá velkým stranám… A to bylo v době, kdy hvězda velké strany ústavověrné také už dohasínala! A my vynutili sobě a české věci náležitý respekt, my z jazykového problému v českých zemích udělali nejdůležitější otázku vnitřní politiky rakouské, my přes úžasnou porážku zrušením jazykových nařízení zase donutili rozhodující kruhy k tomu, aby se nám vyšlo vstříc, my svou vytrvalostí paralysovali vítězství německé obstrukce, a přes to, že Němci nebyli nikdy nacionálně tak jednotni, silni a mohutni, dovedli jsme všechny, kdož o politice v Rakousku rozhodují, k poznání, že to bez nás a dokonce už přes nás přece jen nejde. A jak často se už chystali k rozhodné ráně, k parlamentárnímu zašlápnutí české obstrukce a k politickému vyhladovění českého národa! Nepodařilo se to. A řeknu, proč. Nepodařilo se to proto, poněvač jsme byli sice takticky bezohlední, kdy toho bylo potřebí, ale přece jen zase stranou, schopnou a ochotnou k positivně parlamentární práci. Proti principielní radikální, »bořivé« politice by se sotva ostýchali.

Ale patnáctiletá politika strany ve Vídni přece jen nebyla bez velikých úspěchů. Nebudu už šíře mluviti o dalekosáhlém faktu, že jsme vnitřní řeč úřední i služební už měli — a že ji tedy opět budeme míti. Politicky je to největší úspěch, jakého mohli jsme dobýti — když okolnosti naprosto nedovolovaly, abychom se i pokoušeti mohli o vydobytí našeho programu federalistického. Kulturně pak můžeme být přímo hrdi na svou práci.

Druhá universita na Moravě je otázkou jen krátkého času. A jestliže universitní professoři a docenti ostřeji, než bývá zvykem v kruzích akademických, a studenti tonem a způsobem, který jen dokazuje, že učení neznamená vždycky vzdělání, nám vytýkají, že nepodařilo se nám odstraniti opravdu křiklavé nedostatky našeho vysokého učení pražského, pak jen zapomínají, že jsme poslední léta byli v obstrukci, a že vláda dělala následkem toho rozpočty přímo proti nám. Kdybychom však byli za universitní kliniky zanechali obstrukce, pak by zejména studentům lexikon zdvořilostí z posledních schůzí dojista ani nebyl stačil. Konečně časy se mění. Musíme si novým poměrům zvykati. V Rusku 14letí gymnasisté dělají stávku a žáci tří posledních tříd gymnasiálních žádají, aby jim dáno bylo právo rozhodovati o pořádku učení a o způsobilosti učitelů… To však jen mimochodem. —

V Brně máme českou techniku a vzrůst českého školství na Moravě je přímo obdivuhodný. Máme galerii moderního umění, a budoucnost bohdá ospravedlní krásné naděje, které v ni klademe. Opavské gymnasium je sestátněno a v Slezsku máme samostatný český učitelský ústav, něco, co před nedlouhou dobou zdálo se ještě nemožností. O převzetí četných středních škol do správy státní, o školách odborných ani mluviti nebudu. Kdysi jsme každou měli za úspěch, bohudíky dnes máme to za samozřejmé plnění státních povinností.

A hospodářsky! Jaký boj byl kdysi o každou dráhu na českém jihu, který tak úmyslně zanedbávali, o transversálku — a dnes jak bohatou máme síť dráh lokálných, které teprve v budoucnosti ukážou, co znamenají pro hospodářský rozkvět krajin českých! Jak vzmohli jsme se průmyslově, obchodně za dobu poslední! Nechci mluviti o tom, že jsme k tomu vydatně pomáhali, kde bylo naší pomoci u státních úřadú potřebí, a není dojista neskromností, řeknu-li, že naše intervence byla tím úspěšnější, čím větší byl náš politický význam, ale každý mně dozná, že nový duch, nová politická energie, kterou vnesla v český život mladočeská strana, zachvátily také náš hospodářský život. Stali jsme se i tu ráznějšími, samostatnějšími. A úprava našich řek, jedna z největších hospodářských vymožeností, o jaké se nám vůbec mohlo zdát! Dovedeme-li býti dost energickými, podnikavými, hospodářsky zdatnými, a neponecháme-li opět využitkování toho, čeho my jsme dobyli, Němcům, pak budou příští generace dojista spravedlivěji souditi o »neplodné« mladočeské politice, než naši současníci. A podaří-li se nám vymoci a provésti sestátnění našich hlavních drah, pak opravdu s oprávněným uspokojením bude moci pohlížeti strana na svou hospodářskou činnost, pokud závisí od parlamentární politiky. O subvenci 16milionové pro Prahu se vůbec pro jistou úplnost jen zmiňuji. Ale jedno neopomenu. Ať soudí se o moravském vyrovnání jakkoliv, moravský sněm bude nyní český, a sice tak, že naše většina, v nedaleké budoucnosti dojista čistě lidová, je zabezpečena na všecky časy, a nezávisí od milosti vlády a nátlaku ve sboru velkostatkářském. Kdo nedovede doceniti dalekosáhlý dosah tohoto faktu pro celou českou politiku, ten prostě nerozumí politické abecedě. To dojista přiznávají i odpůrci vyrovnání, a jich odpor vychází jenom z přesvědčení, že bez toho, co se stalo, sílou a mohutností probuzení českého sebevědomí na Moravě mohli jsme docíliti sněm ještě daleko češtější. Já otevřeně se přiznám, že jsem povděčen za to, co máme a pevně držíme, poněvač jsem přesvědčen, že žádný odpor nezabrání nám další v té příčině postup, budeme-li vnitřně tak silni, jak to předpokládají ti, kteří jednání českých poslanců moravských mají za pochybené. A že se podařilo dosíci i toho, co už máme, a co teprvé v budoucnosti naučíme se ceniti, to přece jenom je zásluhou celé české politiky, třeba byli poslanci moravští jednali docela samostatně. Bez velkolepého rozmachu pro všeobecné hlasovací právo, v jehož čele stála strana naše, nebylo na Moravě žádného vyrovnání, nebylo moravského sněmu v rukou českých.

Tak vypadá bilance politiky strany svobodomyslné — a k tomu, doufám, přijde ještě volební reforma, která nám pro vždy zjednati má na říšské radě postavení národa našeho důstojné.

Ne, nemám nejmenší příčiny plaidovati na »polehčující okolnosti«. S hrdostí a uspokojením smíme se dívati na vykonanou práci. Jestli jsem zpytoval naše svědomí, a otevřeně mluvil o našich chybách, pak jsem to opravdu nečinil, abych tím udobřil ostrou kritiku a uprosil naše veřejné mínění. Nic nebylo mne tak daleko. Ale jsem zvyklý, beze všech ostychů a ohledů mluviti pravdu, poněvač jen tak se prospěje naší věci, a hledám proto vlastní chyby, poněvadž nikdo není neomylným, a jen z poznání chyb vlastních i cizích se člověk učí pro budoucno. Jen dnešní »nadčlověci« myslí, že mohou imponovati neomylností svého krátkozrakého úsudku. A poněvač hluboký kořen našich chyb vidím ne v nedostatcích jednoho nebo druhého politického vůdce, nýbrž v neujasněnosti mnohých základních problémů naší politiky, chci se také já pokusiti o to, abych něčím přispěl k jasnějšímu na ně nazírání. Posud činil jsem tak negativně, ukazováním na chyby naší politiky a jejich příčiny, nyní chci učiniti tak i positivně.

---

1. Otiskuji zde článek, uveřejněný v Národních Listech dne 22. října 1905, vynechávaje ovšem všechnu polemiku, v dané chvíli už bezpředmětnou a zbytečnou.