Povětroň/XXXIV.

Povětroň Karel Čapek
XXXIII.	XXXIV.	XXXV.

Údaje o textu
Titulek:	XXXIV.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Teď už to není ten netečný člověk, před jehož lhostejnýma očima se přesypával kaleidoskop přístavů a plantáží; ale muž, který jde dobývat, rváč se vztyčenou hlavou, přetopený chlap, který div nedrnčí napjatými svaly. Jako by se nově narodil. Ale což není právě to ta nejvyšší pohlavnost lásky? Nerodíme se opravdu z prsou a klína ženy, kterou milujeme, a nekřičí toto lůno po nás proto, že nás chce zrodit? Nyní jsi můj, neboť jsem tě v otřesech porodila, mladého a krásného. A není-liž nám dosažení lásky cosi jako počátek nového a celého života? Řeknete, iluze; ale což mají iluze příčiny méně hluboké než zklamání?

A tedy jděme za ním nejprve na Haiti; je tam močál, o kterém se povídá, že jsou v něm ložiska černého bitumu; ale ten močál prý páchne tak, že v jeho blízkosti nevydrží ani pták, ani ropucha, ba ani černoch. Jel tam na koni – řekněme z Gonaivy, ale musel koně nechat na cestě a prosekávat si se svými negry stezku hachettou, zdrásán trním a rozsekán vysokou travou, ostrou jako břitva. Černoši mu utekli, musel se pro ně vracet a platit jim trojnásob; přes ten krásný plat mu dva cestou zašli, jeden uštknut hadem a druhý, čertví, zkroutily ho křeče a dodýchal se žlutou pěnou na papuli; asi nějaká otrava, ale černoši věřili, že to udělali džambiové, a nechtěli dál. Konečně dorazil k tomu močálu a viděl, že to není tak zlé; byly tam spousty komárů, může tu tedy živý tvor dýchat. Bylo to hrozné místo, černé a dusné, škvařící se ve slunečním úpalu; místy to bublalo žlutým a zpěněným hnisem, a tam to páchlo nesnesitelně. Vrátil se do Gonaivy, koupil ty pozemky a uzavřel smlouvu s jakýmsi zlodějským mulatem, který mu měl postavit cestu k ‚Asfaltovému jezeru‘, jak tomu poněkud okázale říkal; načež odejel, řekněme, na Puerto Rico.

Tak, a teď se do toho opřel; rozhodl se hrát proti Camagueynovi, to znamená proti cukru. Už dříve psával starému Kubánci, že s cukrem to půjde dolů, ale Camagueyno tomu nechtěl věřit. Velké konjunktuře třtiny je v Pánu odzvoněno; nechte si říci, že to starým lišákem otřese. Věděl o lidech, kteří by rádi koupili Camagueynovy pozemky, podíly nebo ten onen podnik; šel k nim a ptal se, kolik mu za to chcete dát. Dobrá, zaručím vám, že to dostanete za polovičku, dáte-li mně takovou a takovou provizi. Kubánec vězí ve třtině až po uši a bude muset o překot prodávat, aby se vyškrábal ze samého cukru; ale ještě ho musíme drobet zpracovat. A pak se řítil, dejme tomu, na Barbudu, Terre-Basse, Barbados, Trinidad; shledal, že Kubánec už dostal vítr a začíná prodávat, aby zachránil své peníze. Kettelring se do věci vrhl s vysunutou bradou a vyhrnutými rukávy. Počkejte, počkejte ještě; nabídněte mu čtvrtinu, rozvazujte smlouvy, poraďte mu, aby vám políbil šos; to, co je před námi, není nic menšího než cukerní krach, jakého dosud nebylo. Koupíte cukrovar za cenu starého železa a plantáže za hrst prasečích bobů. A cena cukru klesá, třetina loňské úrody leží ve skladech; co s tím, nedá se tím ani topit, leda osladit Atlantický oceán; bude to pěkná sladká břečka, pánové.

Bylo to jako lavina, kdekdo začal utíkat od cukru (což se opravdu dálo) a prodával, co měl i neměl; tak, teď může starý Camagueyno hledat kupce pro své cukrovary a plantáže. Jen co je pravda, staroch se brání dobře, ale i v jeho nabídkách už je cítit paniku; chtěl bych vidět, jak mu rejdí to huňaté obočí nahoru a dolů. Inu, strhne to řadu lidí s sebou, ale to jinak nejde; což ušetřil někdo chudáka Pierra? Staří plantážníci chodí se svěšeným nosem a nechápou, co se to děje; nikdo jim nic nedá za jejich třtinu, za jejich kávu, vanilka je za babku, banány hynou panamskou nemocí; a nelze ani ukázat Ostrovům záda, protože kdopak by stál o tu obdělanou půdu, aby ji koupil nebo najal. A tomu se před několika roky ještě říkalo Zlaté Antily.

Nakonec se Camagueyno přestal bránit; měl tak dalece dobrý nos, že nečekal na to nejhorší a prodával, jak se říká, za každou cenu. Potvora, zachránil přece jen aspoň třetinu svého majetku. Mr. Kettelring si uspokojen oddychl; nezbylo mu mnoho z těch provizí, které si vyjednal, neboť takový život je drahý a okázalý a bylo nutno tu a tam štědře napomoci spádu událostí. Teď tedy přijde na řadu asfalt. Asfalt nemůže pěstovat kdekdo jako třtinu nebo kakao. Na asfalt je možno vsadit. Vsázím na černou proti bílé.

I objednal kotle a barely, koupil celou starou polní dráhu a stěhoval se zpátky na Haiti.

Milý doktore, uleví se mi, až budu zase doma, – vůně dymiánu, vůně jalovce a v ruce slzičky Panny Marie; zvláštní, jakým nepokojem nás plní cizí země. Byl bych jistě revolucionářem, kdybych nežil na půdě domova; zde (míním na Ostrovech) cítím bezpráví a hrůzu věcí silněji… nebo aspoň nenávistněji než doma. Kdybych opravdu napsal svou povídku, nechyběl by v ní muž s rozhalenou košilí a s puškou na provázku, přehozenou přes rameno; ten partyzán, ten mstitel, ten vášnivý antagonista všelijakých Kettelringů, to bych byl také já. Nic platno, musím se toho vzdát; a až budu sedět doma na kvetoucí mezi a mnout v prstech vůni rezignace, rozplyne se i hrůza a nenávist, a já upustím polní kvítek, severní kvítek nad hrobem míšence v rozhalené košili, který padl kdesi na Ostrovech v boji proti Hospodářským Zájmům.”