Povětroň/XXXIII.

Povětroň Karel Čapek
XXXII.	XXXIII.	XXXIV.

Údaje o textu
Titulek:	XXXIII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Nedovedu si to vymyslit jinak: Celý den ho neviděla, bylo to jako z udělání; Camagueyno ho odvlekl do kanceláře a někam na oběd. Roztržitě referoval co a jak; tentokrát se ho musel Kubánec vyptávat, aby mluvil business, a to ještě pletl páté přes deváté a Barbudu s Trinidadem. Kubánec na něho upíral zapadlé, zkoumavé oči a pochechtával se, třebaže byl mučen bolestmi. Večeřeli opět sami dva; Kubánec byl celý žlutý utrpením, ale neměl se k tomu, aby vstal, a pořád jen doléval rumu, pijte, Kettelringu, u čerta, pijte přec! tedy jak je to s cukrem na Haiti? Kettelring dnes nemá tu paměť jako jindy, vázne a koktá – Tak pijte, člověče! Nakonec Kettelring vstal, dávaje pozor, aby nevrávoral. ‚Jdu do zahrady, pane. Bolí mne hlava.‘

Camagueyno zvedl obočí. ‚Do zahrady? Jak je libo.‘ Znovu ten velkolepý posunek, jako by všechno náleželo vzácnému hosti. ‚Mimochodem, Kettelringu, co dělá vaše paměť?‘

‚Má paměť, pane?‘

Kubánec zúžil oči. ‚Víte už aspoň – kdo vlastně jste?‘

Kettelring se prudce obrátil. ‚Myslím, pane, že jsem dost dobře znám… jako pan Kettelring.‘

‚Pravda,‘ mumlal Kubánec a díval se zamyšleně na své cigáro. ‚Hloupé, že ani nemůžete vědět, nejste-li… řekněme… už dávno někde ženat, že ano?‘ S námahou vstával a tiskl si ruku k játrům. ‚Dobrou noc, pane Kettelringu, přeju vám dobrou noc.‘

Kettelring, přece jen trochu vrávoral, když sestupoval do zahrady. Čekala ho tam bledá, rozechvěná dívka, zahalená v šále; – za ní ve stínu stála ta stará mexická Indiánka s očima starostlivě a lidsky mrkajícíma. Aha, dueňa, pochopil pan Kettelring, ale jinak mu všechno vířilo před očima: ohromné stíny, růžová záplava kvetoucích coralit, nesmírná vůně a děvče ve zřaseném šálu. Vzala ho v podpaží a vlekla ho do hloubi zahrady. ‚Představte si,‘ jektala rozčileně, ‚chtěli mně zakázat, abych sem šla!‘ Byla tím bezmezně uražena jako americká dívka, ale ty zaťaté pěstě, to je Kubánka. ‚Budu dělat, co chci,‘ hrozila plamenně, ale nebylo to pravda. Toto aspoň nechtěla udělat, to udělat nemínila: že v nejhlubším stínu, ve stínu hybiškovém na zem letí šál a ona visí na krku toho muže, jenž vrávorá zoufalstvím; zvedá k němu tvář, ústa bolestně otevřena žádostí polibku. ‚Seňorita, India,‘ mumlá varovně muž a svírá ji rukou, ale ona jen potřásla hlavou; nastavuje mu ústa, vlahý stín úst, aby ji vypil; ztuhlá, bez sebe, s očima v sloup. Náhle se mu zlomila v náručí, vyčerpaná, s rukama kleslýma. Pustil ji; kolísala s tváří v dlaních, bezbranná, podrobená. Zvedl šál a složil jej na její ramena. ‚Mary,‘ řekl, ‚teď půjdete domů; a já – se vrátím. Už ne jako Kettelring, ale jako ten, kdo bude mít právo si přijít pro vás. Rozuměla jste?‘

Stála s hlavou skloněnou. ‚Vemte mne s sebou – hned, hned teď!‘

Vzal ji za rameno. ‚Jděte domů. Bůh ví, oč mně je to těžší než vám.‘ Nechala se vést, jen když cítila tu těžkou, horkou ruku na rameni.

Z houští vystoupil dlouhý peón. ‚Va adentro, seňorita,‘ kázal chraptivě. ‚Pronto!‘

Obrátila se tváří ke Kettelringovi; oči jí zářily bůhví čím. ‚Adios,‘ řekla tiše a podala mu ruku.

‚Vrátím se, Mary,‘ mručel zoufale este hombre žmole její prsty. Rychle se sklonila a políbila mu vlhkými rty hřbet ruky; byl by vykřikl hrůzou a láskou.

‚Va, va, seňorita,‘ chraptěl peón a ustoupil. Přitiskla tu ruku silně k svému srdci a nastavila tvář. ‚Adios,‘ vydechla a políbila ho ústy a tváří plnou slz.

Stará India ji vzala kolem pasu. ‚Ay, ay, seňorita, va a la casa, va a la casa.‘

Nechala se odvést jako nevidomá, vláčejíc třepení šály po zemi.

Kettelring stál bez hnutí, jako černý kůl, a mačkal v ruce malý, krajkový, pronikavě vonící šáteček. ‚Va, seňor,‘ bručel vaquero téměř chlácholivě.

‚Kde je Camagueyno?‘

‚Čeká na vás, pane.‘ Peón škrtl o kalhoty sirku, aby zapálil Kettelringovi doutník. ‚Tudy, pane.‘

Starý Kubánec seděl u stolu a počítal peníze. Mr. Kettelring se na něj chvíli díval a pak se zašklebil. ‚To je pro mne, že?‘

Camagueyno zvedl oči. ‚To je pro vás, Kettelringu.‘

‚Mzda nebo podíl ze zisku?‘

‚Oboje. Můžete si to přepočítat.‘

Kettelring nacpal peníze do kapsy. ‚Ale abyste věděl, Camagueyno,‘ řekl co nejzřetelněji, ‚já si pro ni přijdu.‘

Kubánec bubnoval prsty na stůl. ‚Bohužel, v papírech Kettelringových je napsáno, že je ženat. Co dělat.‘

‚Kettelring se už nevrátí,‘ děl este hombre pomalu.

Camagueyno na něj pobaveně zamrkal. ‚Inu, pravda, osobní papíry se dostanou koupit ne draho, že? Za pár dolarů – ‘

Este hombre si sedl bez pozvání a nalil si; byl nyní střízliv jako nikdy. ‚Dejme tomu, Camagueyno. Dejme tomu, že by to jinak nešlo. Ale velmi dobrý majetek by byl jako velmi dobré jméno, nemyslíte?‘

Kubánec potřásl hlavou. ‚U nás na Kubě platí dobré jméno příliš mnoho.‘

‚Kolik asi?‘

Kubánec se smál. ‚Ech, Kettelringu – smím vám tak ještě říkat? – ,vy přece víte sám, kolik tak zhruba dělá můj majetek.‘

Kettelring hvízdl. ‚Mluvte rozumně, Camagueyno. Tolik přece nemohu vydělat za celý život.‘

‚Pravdaže ne,‘ souhlasil Kubánec a chechtal se. ‚Teď už nejsou a nebudou ty časy.‘

Kettelring si znovu nalil a přemýšlel. ‚To je pravda, pane. Ale kdyby se stalo, že by se váš majetek za pár let důkladně ztenčil, – pak by bylo lehčí jej dohonit, že?‘

Oba se na sebe upřeně dívali. Tak, teď jsou karty na stole.

‚Dejme tomu, Camagueyno, že někdo zná skrz naskrz vaše obchody a smlouvy, – s tím se dá ledacos pořídit.‘

Kubánec sáhl po lahvici s aguardiente, nedbaje svých jater. ‚Bez peněz,‘ řekl, ‚se nedá dělat nic.‘

Kettelring ukázal na svou kapsu. ‚Tohle mně pro začátek stačí, pane.‘

Camagueyno se smál, ukazuje dlouhé, žluté zuby; ale jeho oči byly zúženy ve zlé a hluboké střílny. ‚Přeju vám mnoho zdaru, Kettelringu. Dal jsem vám hromadu peněz, že? Nu, co dělat. A la salud!‘

Kettelring vstal. ,Já se vrátím, Camagueyno.

‚Adios, muy seňor mio.‘ Camagueyno se ukláněl po starém kubánském způsobu, když doprovázel vzácného hosta až ke dveřím. ‚Dobrou noc, pane, dobrou noc.‘

Dlouhý peón zabouchl za Kettelringem mřížemi. ‚Dobrou noc, pane.‘ A Případ X odchází mezi kvetoucími ploty bougainvilleí po cestě, která se bělá ve hvězdné noci, podobna Mléčné dráze”.