Povětroň/X.

Povětroň Karel Čapek
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Řekla bych: prst boží,“ poznamenala milosrdná sestra. “Nemoc je výstraha, a moudře činí církev, že posílá své sluhy k loži nemocných, aby byli ukazatelem cesty na tomto rozcestí. Ale za našich časů se lidé příliš bojí nemoci a smrti, a proto nerozumějí této výstraze a nedovedou číst mene tekel, psané ohnivou rukou bolesti.

‚Tehdy do mne vstoupila smrt,‘ řekl tedy. ‚Dostali mne z toho nejhoršího, ale ležel jsem jako vykuchaný, sláb jako moucha. Nemohu říci, že bych se bál umřít; jenom jsem se divil, že bych mohl, že bych vůbec dovedl umřít, to jest vykonat věc tak vážnou a dalekosáhlou; stál jsem před tím jako před úkolem, se který nejsem. Bylo mi, jako by se ode mne žádalo něco příliš velikého, závažného a rozhodného, a jako by bylo marno bránit se, že na to nestačím; i cítil jsem cosi jako nesmírnou nejistotu nebo úzkost. Zvláštní, předtím jsem se tolikrát střetl se smrtí, a Bůh ví, můj život byl pohnutý a často dost nebezpečný; ale až do té doby měla pro mne zubatá jenom tvář rizika nebo náhody, mohl jsem se jí vysmívat nebo jí čelit; ale teď tu byla jako nutnost a jako nepochopitelné, ale svrchovaně platné a konečné řešení. Chvílemi mne přemáhala slabost a lhostejnost, a tu jsem jí říkal, nu dobře, zavru oči a udělej to beze mne, ale honem; nechci nic vědět. Ale jindy jsem se zlobil na svou dětinskou zbabělost. Vždyť to nic není, říkal jsem si, není to nic tak těžkého; je to jen konec. Každé dobrodružství mělo svůj konec, a toto bude jen o jeden víc. Ale divná věc, ať jsem jak chtěl hloubal, nedovedl jsem si představit smrt jako konec, šmik, jako když se přestřihne nit. Díval jsem se na ni tehdy dost zblízka, a viděl jsem ji jako něco rozsáhlého a trvalého; nemohu říci co, ale je to náramná rozloha v čase, neboť smrt trvá. Řeknu vám, právě toho trvání jsem se hrozně bál; cítil jsem malomyslně, to že nesvedu; nikdy přece jsem nepodnikal nic trvalého a nikdy jsem nepodepsal smlouvu, která by mne vázala na delší dobu. Měl jsem častěji příležitost usadit se a žít slušně a bez velké námahy, ale pokaždé jsem k tomu pocítil prudkou a nepřekonatelnou nechuť; pokládal jsem to za znak své povahy, která potřebuje změny, roupů a ostrovů. A teď, teď že bych měl přistoupit na tento kontrakt navěky? Byl jsem mokrý studeným potem a hekal jsem hrůzou. To přece není možno, to není pro mne, to není pro mne; Bože na nebi, pomoz mi, neboť nejsem pořád ještě zralý, abych se rozhodl s konečnou platností. Ech ano, kdyby šlo zkusit to se smrtí, řekněme na tři měsíce, na půl roku – dobrá, tady je ruka; ale nežádej ode mne, abych ti řekl: Tak, teď patřím tobě.‘

‚A. toto, sestro, bylo jako blesk nebo zjevení. Znovu jsem ji viděl, tu dívku tehdy, jak spočívá plna radosti a jistoty a potichu říká: Tak, teď patřím tobě. A znovu jsem stál maličký a pokořený před tou odhodlaností žít, tak jako jsem se směšně třepetal před odhodláním zemřít. A začal jsem rozumět, že stejně jako smrt, i život je udělán z látky trvání, že svým způsobem a svými malými prostředky má vůli a statečnost trvat navěky. A to jsou dvě poloviny, které se doplňují a uzavírají. Ano, je to tak: jen kusý a nahodilý život je smrtí pohlcen, kdežto ten, který je celý a podstatný, se smrtí doplňuje. Dvě poloviny, které se uzavírají ve věčnost. Protože jsem byl v deliriu, viděl jsem to jako dvě duté polokoule, které se mají k sobě přiložit, aby se uzavřely; ale ta jedna byla jako otlučená a zprohýbaná, pouhý střep, a ať jsem to zkoušel jak chtěl, nepasovala k té druhé, k té dokonalé a hladké, která byla smrt. To se musí spravit, říkal jsem si, aby to dvoje do sebe zapadlo: tak, teď patřím tobě.‘

‚Tehdy jsem si, sestro, vymyslil svůj život. Říkám: vymyslil, protože mnohé se k ničemu nehodilo a muselo být odvrženo, a naopak chyběly věci podstatné a doplňující. I na mém mládí by bylo mnoho co opravit, ale s tím jsem se příliš nezdržoval; nejdůležitější bylo a je, že v té pravé skutečnosti, to jest v té, která nebyla, a přece jenom jaksi byla, ne jako událost, ale jako smysl – řekněme, jako vytržený list v knize – Bože, co jsem chtěl říci? to dělá ta zimnice. Ano, nejdůležitější je, že v té pravé skutečnosti se měly věci jinak, docela jinak, rozumíte? Totiž měly být jinak, to je to podstatné; a ta pravá historie, jak ve skutečnosti měla být, je – je –‘ Zuby mu cvakaly, ale násilím se přemáhal. ‚Víte, jak jsem vám řekl,‘ jektal, ‚jak jsem vám řekl, že ležela – a ona řekla: Tak, teď patřím tobě. To je svatá pravda, sestro, ale dál, dál to mělo být jinak. Teď to vím, protože do mne vešla smrt i život. Já měl říci, ty, ano, tak jsem to měl říci, je to tak, chvála Bohu; ty patříš mně a budeš čekat, budeš čekat, až se vrátím se životem a smrtí v těle. Vidíš přece, že ještě nejsem dost zralý, abych žil. Ještě – ještě nejsem tak celý, abych trval, ne tak statečný, abych se rozhodl; ještě nejsem z jednoho kusu jako ty, jako ty. Prosím tě, co by sis počala s touto hromadou? Vždyť sám nevím, co ze mne bude, nevím, kde mám hlavu a patu. Copak ty, ty jsi věčná, ty víš všechno, co je třeba vědět, ty víš, že patříš; ale já –‘

Třásl se na celém těle, když tak mluvil. ‚Počkej, i já přijdu a řeknu: Tak, teď patřím tobě. Ach, sestro, rozumíte, ona to věděla, ona to pochopila, i když jsem to neřekl. A proto řekla: Ne, teď ne, až zase podruhé. To znamená, že se mám vrátit, že? Řekněte, řekněte sama, to přece znamená, že na mne bude čekat, ne? A proto se ani nerozloučila, proto jsem ji neviděl odcházet. Já se vrátím, a zapadnou do sebe obě poloviny jako život a smrt; tak, teď patřím tobě. Není žádná pravá a celá skutečnost nežli to, co má být.‘ Oddychl si zhluboka jako člověk, kterému se bez konce ulevilo. ‚Zapadne do sebe láska, smrt, život, všechno, co je ve mně nutné a nepodmíněné. Tady mne máš, teď teprve jsem na svém místě; jediné jisté je náležet. Sebe sama, sebe celého jsem našel v tom, že někomu patřím. Chvála Bohu, chvála Bohu, konečně jsem tady.‘

‚Ne, pusťte, nemohu čekat, já se vracím. A ona se jenom usměje, tak, teď patřím tobě; už se nebudu bát, nezakreju ji, už jdu, už jdu; já vím, že už přetrhává tkanice a spony svých šatů. Dělejte rychle, víte, že se mám vrátit! Tomuhle vy říkáte vichřice? jděte, já vím, co je cyklón, viděl jsem sloupy smrští; tenhle větřík mně není dost hbitý, aby mne unášel. Copak nevidíte, letí mně do náruče, naklání se a letí, pozor, narazíme na sebe svými čely a zuby, pozor, padáš na mne, padnu na tebe, jak jsi nedočkavá, jak mne strhuješ mezi svá ramena!‘ Najednou začal horečně blábolit. ‚Cože ten pilot letí do prázdna? Sestro, řekněte mu, tam že to není, řekněte mu, aby se vrátil! Nebo ne, jděte k ní a povězte jí, vyřiďte jí, že se vracím! Vždyť víte, že čeká! Proboha vás prosím, řekněte jí, že jsem na cestě, jen co ten pilot najde, kde by přistál; nemohl jsem jí psát, nevím, kde je –‘ Zvedl ke mně zoufalé oči, plné hrůzy. ‚Co – co vy tak – Proč jí to neřeknete? Já musím lítat dokola, dokola, pořád dokolečka; a vy jen na mne mrkáte a nechcete jí nic vyřídit, protože –‘ Náhle se počal měnit, měl na hlavě kuklu z fáčů a strašně se třásl; a já jsem poznala, že se chechtá. ‚Já vím, vy jste zlá, závistivá, protivná jeptiška; máte na ni zlost, že milovala. Nemusíte jí závidět; abyste věděla, já jsem tehdy i po té stránce tak trochu selhal. Snad právě proto, rozumíte, jsem se zachoval tak zbaběle. Abyste věděla, jindy –‘”

Milosrdná sestra utkvěla smutnýma, klidnýma očima. “Potom se rouhal; bylo to, jako by z něho mluvil ďábel. Chrlil ze sebe nadávky a hanebnosti – Bůh mně buď milostiv.“ Pokřižovala se. “Nejstrašnější bylo, že ta slova vycházela z kukly, která neměla úst ani očí. Měla jsem takový strach, že jsem se probudila. Já vím, byla bych měla vzít růženec a modlit se za jeho duši; ale místo toho jsem šla do šestky změřit mu teplotu. Ležel v bezvědomí, měl čtyřicet stupňů a tři čárky a třásl se zimnicí.”