Povětroň/IX.

Povětroň Karel Čapek
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Ctihodná sestra se hlasitě a rozhořčeně vysmrkala do tuhého kapesníku a pokračovala: “Tak mi to řekl. Jeho čin byl ohavný a zdá se, že ho lituje; ale musím říci, že by neměl tak docela omlouvat ono děvče, které, jak praví, se mu vzdalo dobrovolně. I když to podle jeho líčení byla osoba jemná a milá, trest, který ji stihl, byl zasloužený, a my nemůžeme říci, nebyl-li v tom ten člověk do jisté míry nástrojem božím; ale to nezmírňuje jeho vinu.

‚Přemýšlím-li teď,‘ řekl potom, ‚o divných pohnutkách, které vedly k mému útěku, vidím je jinak než tehdy. Tehdy jsem byl mlád a měl jsem všeliké, víceméně dobrodružné a nejasné plány; krom toho jsem ještě z dětství nesl v sobě vzpouru proti všemu, co se jmenuje povinnost. Byl ve mně prudký, úzkostlivý odpor proti čemukoliv, co by mne poutalo, a tuto zbabělost jsem považoval za projev své svobody. Poděsila mne přísnost a závaznost její lásky; třebaže stála nade mnou, hrozil jsem se toho, že mám být navěky připoután. Cítil jsem to tak, že se musím rozhodnout mezi sebou a jí, a rozhodl jsem se pro sebe.‘

‚Dnes vím víc a vidím věci jinak. Dnes vím, že ona byla dál než já, že v ní bylo rozhodnuto vše a ve mně nic, že ona byla zralá a já zůstal zmateným, nedorostlým, neodpovědným chlapcem. To, co jsem si vykládal jako odboj proti poutům, byla hrůza z její životní převahy, hrůza z té veliké jistoty. Mně nebyla dána milost náležet, já nemohl říci: i já patřím tobě, jak mne tu vidíš neměnný, celý a konečný. Nebylo ve mně plnosti člověka, kterého bych jí odevzdal. Říkám vám to suše, jako by to byl účet; ale mohu tak mluvit, protože je to hlavní kniha mého života. Má dáti, dal. Ona mi dala sebe; řekla: tak, teď patřím tobě. A já - všechno, co jsem měl, byla láska, byla vášeň, byl pochybný slib, něco jako nekrytý šek.‘ Tiše se zasmál. ‚Jsem totiž obchodník, sestro, a chtěl bych dát své účty do pořádku. Vězte, že můj útěk byl útěkem insolventního dlužníka. Zůstal jsem jí dlužen sama sebe.‘

Zdálo se mi (pravila milosrdná sestra), že se na mne šklebí, jako by se mi posmíval; namáhala jsem se promluvit, ale tu se šklebil tím víc a počal mizet. S úsilím jsem se vytrhla ze spánku, znepokojena snem tak živým. Modlila jsem se za něho i za to děvče, a řeknu vám, že mi to po celý den leželo v hlavě. Noc nato jsem dlouho neusnula; ale sotva mě přemohl spánek, už tu byl on, jako by na to čekal. Seděl opět na těch schůdkách s hlavou skloněnou; zdál se být smutný a neklidný. Za tou chatrčí se vlnilo ve větru pole, porostlé něčím, co se podobalo kukuřici nebo palachu v močále.

‚To není kukuřice,‘ řekl najednou, ‚to je cukrová třtina. Zdá se, že jsem po mnoho let nakupoval třtinu na ostrovech a pálil z ní rum, aguardiente, jak se tam říká, ale to je vedlejší. Ve skutečnosti jsem nebyl nic víc nežli nedospělý chlapec, který utekl do světa. Mrzí mne, že jsem vám to vylíčil způsobem ne docela vhodným, a záleželo by mi na tom, abych opravil váš nepříznivý dojem. Například, ano: já vím, že do jisté míry odsuzujete to děvče; jste nakloněna v tom, co jsem vám řekl o jejím chování, vidět slabost v pokušení a hříšné uspokojení těla. Kdyby tomu tak bylo, pak by to, co jsem v ní tehdy viděl jako nesmírnou počestnost a trpělivost dokonalé lásky, byl jenom klam zamilovaného mladíka; ale pak, sestro, pak by ta dokonalost lásky musila být ve mně, aniž jsem si toho byl vědom, a můj útěk by potom byl čiré bláznovství. Byl by nepochopitelný, a nepochopitelným by zůstal můj celý život. Já vím, toto je důkaz, kterému se říká nepřímý. Můžete namítnout, že život člověka je nesmyslný a nemůže býti vysvětlen; ale vidím, že tak nesmýšlíte.‘

‚Mám ještě jeden nepřímý důkaz, že to, co jsem vám vylíčil, je správné. Tím důkazem je můj život, který jsem vedl od onoho podivného útěku. Musel jsem se jím dopustit něčeho nesmírně zbabělého; musel jsem jím po rušit jakýsi hluboký řád, neboť od té chvíle na mně ležela kletba. Nemyslím tím na svízele, které mne potkávaly, ale na to, že jsem od té doby neměl v ničem stání ani setrvání. Povím vám, sestro, že jsem napotom žil špatným životem; životem, na kterém nespočívala milost; životem člověka, kterému není odpuštěno. Říkám to vašimi slovy; pokud mne se týče, jsem člověk příliš světský a řekl bych to asi tak, že jsem žil jako sviňský dobrodruh, ztracený pes, podvodný agent a přisámbohu, co ještě mizerného a nestálého si dovedete představit; a to všecko proto, že jsem v dané chvíli hanebně selhal. Byl jsem příliš prázdný, nicotný a vnitřně neuzrálý, abych dovedl čelit tomu, když jsem se náhle setkal s celostí života, počkejte, jak bych to řekl; mám na mysli něco, co je řád a trvání, rozřešení, platnost, klid věci navěky hotové. Je-li pravá skutečnost něco, co jest, a co tudíž trvá, tedy jsem utekl před skutečností; byl to zatracený útěk, neboť jsem ji už nenašel. Vy nevíte, sestro, jak plytká a jepičí je veškerá špatnost; musí se pořád obnovovat, ale marná práce: v nedobrém člověk nenaplní sama sebe, a rouhač, vrah, závistivec nebo smilník žije životem podivně kusým a neustáleným. Ach, nemohu dát svůj život dohromady; je to samý úlomek, samá drť, samé kousky, které se neskládají v žádný obraz. Marně, marně se pachtíme se svými malými a zlými skutky; jsou nesouvislé a nespořádané, nic než tříšť a chaos bez hlavy a paty. Tak jest, tak jest, amen; ale vy tomu říkáte špatné svědomí.‘

‚Mohu vám ukázat své kapsy; bývaly nacpány zlatem. Mohu vám obnažit svá ramena; je na nich vidět rány bičem a zuby mulatek. Sáhněte si tuto; má játra jsou zduřelá a ztvrdlá chlastem. Jednou na mne přišla červená horečka a jindy mne honili s puškami jako dezertéra. Mohl bych vám vypravovat padesát životů, a všechny jsou lež; zůstaly po nich jen jizvy. Tady v té chýši jsem ležel, nemocen na smrt a sám jako postřelená kočka; počítal jsem své životy, a nemohl jsem se jich dopočítat; myslím, že jsem si je všechny vymyslil v horečce, byly to jen oplzlé a hrozné sny. Dvacet let nebo tak něco, a samé zmotané, nesmyslné, prchající sny. Tehdy mne odvezli do špitálu a nurses v bílých zástěrách mne obkládaly ledem. Bože, jak to dělalo dobře, jak to chladilo; obklady z bílých zástěr a to všechno - víte, jako by na mně nějak záleželo; ale tehdy už do mne vstoupila smrt.‘”